ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.33.2016:30
sp. zn. 6 Ads 33/2016 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Ing. L. K., ,
proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j.
3706/11/Kar ze dne 22. 6. 2011, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze č. j. 10 Ad 22/2011 – 66 ze dne 6. 1. 2016,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, krajská pobočka pro Středočeský kraj,
územní pracoviště Kolín, usnesením ze dne 22. 4. 2011, č. j. US/7653283099/Šeb-1/11, zastavila
řízení o žádosti žalobkyně o prominutí placení pojistného, jelikož žádost byla posouzena
jako zjevně právně nepřípustná ve smyslu §45 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny rozhodnutím ze dne 22. 6. 2011,
č. j. 3706/11/Kar (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně proti výše
uvedenému usnesení a toto usnesení potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila
žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu jako nedůvodnou
zamítl rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 10 Ad 22/2011 – 66 (dále jen „napadený rozsudek“).
Městský soud uvedl, že povinnost platit pojistné je zákonnou povinností, jíž se zákonem
vymezené skupiny plátců pojistného nemohou zprostit, a příslušná zdravotní pojišťovna
je povinna vymáhat na dlužníkovi jeho zaplacení včetně penále. Zákon neumožňuje,
aby předmětem věcného posouzení před žalovanou bylo prominutí placení pojistného,
a to ani zpětně ani do budoucna.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
když namítla, že městský soud se nedržel závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu a Krajského soudu v Praze, docházelo k manipulaci se spisovou dokumentací,
a podle rozsudků tuzemských soudů je povinností stěžovatelky bydlet v krmelci a bez jakéhokoliv
nároku na výživu zemřít hlady nebo zimou.
[3] Jelikož stěžovatelka spolu s kasační stížností nepředložila plnou moc udělenou
advokátovi, který ji bude zastupovat v řízení o kasační stížnosti, vyzval Nejvyšší správní soud
stěžovatelku výzvou ze dne 14. 3. 2016, č. j. 6 Ads 33/2016 – 18, aby ve lhůtě 10 dnů
od doručení výzvy předložila plnou moc udělenou jí advokátovi nebo prokázala, že má
vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Současně ji poučil,
že povinné zastoupení nebo vysokoškolské právnické vzdělání je dle §105 odst. 2 s. ř. s. jednou
z podmínek řízení a soud kasační stížnost odmítne, nejsou-li splněny podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo nebyl přes výzvu soudu odstraněn. Dostalo se
jí též poučení, že p odle §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně
jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
[4] Podáním ze dne 26. 3. 2016 požádala stěžovatelka o projednání její kasační stížnosti
bez právního zastoupení. Uvedla, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod má každý právo mimo jiné obhajovat se osobně. Upozorňuje též na čl. 7, 8
a 10 Všeobecné deklarace lidských práv, z nichž vyplývá, že stěžovatelka – obviněná má právo
na osobní obhajobu, protože mezinárodní ochrana lidských práv nestanovuje povinnost být
zastoupen u žádného stupně soudu.
[5] Předpokladem pro meritorní posouzení kasační stížnosti a přezkum rozsudku krajského
soudu ve věci samé je osvědčení existence řádného zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel může podat žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, pokud jsou
u něj předpoklady, aby byl osvobozen od placení soudních poplatků (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Taková situace však v této věci nenastala. Stěžovatelka (ač byla o takové možnosti poučena)
nežádala o ustanovení zástupce, naopak z kasační stížnosti vyplývá její požadavek, aby mohla
před soudem bránit svá veřejná subjektivní práva nezastoupena. Stěžovatelka se domnívá,
že požadavek povinného právního zastoupení je nezákonný a uvádí důvody, proč nemusí být
zastoupena. Vyjádřila tak svůj úmysl neudělit advokátovi plnou moc a nepožádat o ustanovení
zástupce soudem.
[6] Požadavek povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti je v souladu
se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Například v usnesení ze dne 24. 1. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2004 – 85, zdejší soud zdůraznil, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem. Proto soudní řád správní upravuje v §105 odst. 2 s. ř. s. požadavek
na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob s ohledem na nezbytnost
garantované profesní právní erudice zástupce. Nelze tedy dovodit, že by touto úpravou byla
stěžovatelka neúměrně zkrácena na svých ústavních právech, především na právu přístupu
k soudu a na právu na právní pomoc v řízení před soudy.
[7] Ústavní soud shledal v usnesení ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000,
č. 32/2000 Sb. ÚS, zákonnou úpravu povinného zastoupení advokátem pro vybrané typy řízení
v souladu s ústavním pořádkem České republiky. I když se řízení před Ústavním soudem týkalo
§241 odst. 2 věty druhé o. s. ř., jde o ustanovení obdobné §105 odst. 2 s. ř. s. Rovněž v usnesení
ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 229/98, Ústavní soud vyslovil, že povinné zastoupení žalobce
advokátem má zajistit rovnost účastníků tohoto řízení tak, aby žalobce nebyl proti žalovanému
správnímu orgánu znevýhodněn v důsledku neznalosti zejména procesních právních předpisů.
[8] Nelze rovněž opomenout, že stěžovatelka byla s požadavkem povinného zastoupení
obeznámena již z řízení, ve kterých vystupovala před Nejvyšším správním soudem v minulosti.
V několika případech šlo o situaci obdobnou té nynější – stěžovatelka i přes výzvu k doložení
povinného zastoupení trvala na tom, že bude v řízení před Nejvyšším správním soudem
vystupovat osobně a bez právního zastoupení, načež byla její kasační stížnost soudem odmítnuta
(srov. např. řízení vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 6/2010,
6 Ads 45/2011, 8 As 25/2012 nebo spojená řízení pod sp. zn. 8 Ans 3/2012 a 8 Ans 4/2012).
[9] Je tedy možné uzavřít, že přes výzvu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka
nepředložila plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování v řízení o kasační stížnosti
ani nedoložila právnické vzdělání ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. V situaci, kdy pouze vyjádřila
nesouhlas s takovým zákonným požadavkem a neodstranila nedostatek povinného zastoupení,
je na místě kasační stížnost odmítnout (srov. obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 11. 2003, č. j. 4 As 45/2003 - 48, č. 238/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá z §60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu