ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.99.2016:43
sp. zn. 6 Ads 99/2016 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Zentiva, k.s.,
IČ:49240030, se sídlem U Kabelovny 130, Praha 10, zastoupen JUDr. PharmDr. Vladimírem
Bíbou, advokátem, se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304 se sídlem
Vinohradská 2577/178, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 10. 2009, č. j. MZDR 35050/2009, sp. zn. MZ: L305/2009, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 9 A 210/2015 - 152,
o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 24. 2. 2016, č. j. 9 A 210/2015 - 152 (dále „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného 30. 10. 2009, č. j. MZDR
35050/2009, sp. zn. MZ: L305/2009 (dále „napadené rozhodnutí“), a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 25. 6. 2009, č. j. SUKLS39988/2008, ve věci změny
výše úhrady ze zdravotního pojištění léčivého přípravku RAMIL.
Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek. Dne 26. 5. 2016 obdržel Nejvyšší správní soud doplnění žádosti o přiznání
odkladného účinku. Stěžovatel uvedl, že v posuzovaném správním řízení byla stanovena základní
úhrada pro ODTD referenční skupiny podle ceny nejméně nákladného léčivého přípravku
Dapril 5 postupem podle ustanovení §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“). Dosáhnout plné úhrady léčivého přípravku Dapril 5
však lze pouze s použitím koeficientu 1,778. Stěžovatel uvedl praktický případ,
ze kterého je zřejmé, že pokud při výběru nejméně nákladného léčivého přípravku nebude použit
přepočet s pomocí koeficientů, nebude zajištěna plná úhrada léčivého přípravku vybraného
bez použití koeficientu jako nejméně nákladného, neboť při stanovení individuálních úhrad,
včetně úhrad referenčního léčivého přípravku, se musí použít v souladu s §16
vyhlášky č. 92/2008 Sb. koeficienty. Stanovená výše úhrady tak za takových okolností
bude v rozporu s ustanovením §15 odst. 5 a §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb.
Městský soud podle stěžovatele konstatoval nezákonnost použití koeficientu při výpočtu
základní úhrady, zároveň však neuvedl použitelný postup, podle kterého má Ústav a potažmo
ministerstvo vybrat nejméně nákladný léčivý přípravek a stanovovat základní úhradu referenční
skupiny. Soudem navržený výpočet založený na principu přímé úměry, kdy základní úhrada
by se měla rovnat podílu ceny léčivého přípravku a počtu ODTD zjištěného v balení
tohoto přípravku, nezajistí plnou úhradu vybraného nejméně nákladného léčivého přípravku.
Tím prakticky ochromil rozhodovací činnost obou správních orgánů, neboť znemožnil aplikaci
ustanovení §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., která by byla souladná s provázanými
ustanoveními zákona č. 48/1997 Sb. a tím znemožnil správním orgánům ve věci aplikace
tohoto ustanovení rozhodnout v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb. Ministerstvo k tomu
připomíná, že dle článku 31 Listiny základních práv a svobod mají občané na základě veřejného
zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon.
Ustanovení §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. přitom představuje zákonnou pojistku k zajištění
práva pacientů na bezplatnou zdravotní péči, která se uplatní v případech, kdy není ve skupině
léčivých látek přílohy č. 2 zákona č. 48/1997 Sb. žádný plně hrazený léčivý přípravek.
Pokud by měly správní orgány v dalším průběhu předmětného správního řízení
rozhodovat dle právního názoru soudu neúplně naznačeného v jeho rozsudku, potom může dojít
k situaci, že rozhodnutím správních orgánů bude pacientům odepřeno právo na bezplatnou
zdravotní péči, které je jim garantováno dle článku 31 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel jako organizační složka státu by pak mohl být ohrožen žalobami o náhradu škody.
Stěžovateli tak v tomto smyslu hrozí vážná újma, která je kvalifikačním předpokladem
pro přiznání odkladného účinku. Rovněž podmínka absence ohrožení důležitého veřejného
zájmu je v posuzované věci splněna, jelikož stěžovatel podáním kasační stížnosti naopak hájí
důležitý veřejný zájem spočívající v právu pacientů na zajištění bezplatné péče, které nepřiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti bude ohroženo z důvodů shora uvedených.
Žalobce ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatel
ve svém návrhu netvrdí skutečnosti, jež by dokládaly splnění zákonných podmínek pro přiznání
odkladného účinku ve smyslu §73 odst. 2 ve spojení s §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ve svém návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nedokládá žádnými konkrétními skutečnostmi,
že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Stěžovatel ve svém
návrhu dokonce nijak nespecifikuje, jakou újmu by pro něj mohlo nepřiznání odkladného účinku
znamenat. Tvrzení stěžovatele, že pokud by měly správní orgány v dalším průběhu předmětného
správního řízení rozhodovat dle právního názoru soudu neúplně naznačeného v jeho rozsudku,
potom může dojít k situaci, že rozhodnutím správních orgánů bude pacientům odepřeno právo
na bezplatnou zdravotní péči, které je jim garantováno dle článku 31 Listiny základních práv
a svobod, je zcela nepravdivé. Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti není důvodná.
Navíc jeho obdobná argumentace v jiných kasačních stížnostech byla již Nejvyšším správním
soudem shledána jako nedůvodná, a jeho kasační stížnosti, opírající se o obdobné námitky,
byly zamítnuty, a to rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2016,
č. j. 5 Ads 76/2015 – 80, a ze dne 10. 5. 2016, č. j. 8 As 86/2015 – 70. Žalobce shrnuje,
že tvrzení, o něž stěžovatel opírá svůj návrh, nejsou pravdivá. Obdobná argumentace
byla již Nejvyšším správním soudem v jiných případech shledána jako nedůvodná a nadto se týká
vlastního přezkumu rozsudku městského soudu a nijak nedokládá splnění předpokladů
uvedených v §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Žalobce odkázal na početná usnesení Nejvyššího správního soudu,
v nichž Nejvyšší správní soud v obdobných věcech stejného stěžovatele dospěl k závěru,
že zde neexistují podmínky pro přiznání odkladného účinku. Žalobce má za to, že odůvodnění
těchto usnesení je přiléhavé i na nynější případ a domnívá se, že nejsou dány zákonné důvody
pro přiznání odkladného účinku.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde však stěžovatele, jenž je žalovaným správním orgánem)
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
nejsou splněny, a kasační stížnosti proto odkladný účinek nepřiznal.
Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je třeba hodnotit v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49
(veškerá zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon
opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ Nyní ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. sice obsahuje namísto pojmu
„nenahraditelná újma“ pojem „nepoměrně větší újma“, to však nic nemění na aplikovatelnosti
názoru vysloveného rozšířeným senátem. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále uvádí jako
relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případ vrácení řidičského oprávnění duševně
choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení
k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku apod.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči
pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku
převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem
není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní výrok o kasační stížnosti.
Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
kterými se ruší jejich správní akty, musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního
soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného
účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo,
že kasační stížnost nemá odkladný účinek, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma
spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno
a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav
jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění
rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné
obtíže či významné poruchy v jeho fungování, činnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním
následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat
újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu
skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše
nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky
ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka
zákonnosti rozhodnutí však není kritériem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování
o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí
ve věci samé.
Shora uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému
správnímu orgánu přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení
účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu,
jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu,
než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným
veřejným zájmem. Žalovaný správní orgán musí stejně jako žalobce újmu (resp. ohrožení
důležitého veřejného zájmu) tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma a její intenzita spočívá.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní
následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
Stěžovatel v podstatné části návrhu pouze polemizuje s právním názorem městského
soudu, když tvrdí, že soudem navržený výpočet základní úhrady na principu přímé úměry
nezajistí plnou úhradu vybraného nejméně nákladného léčivého přípravku. Stěžovatel má za to,
že městský soud tím ochromil rozhodovací činnost správních orgánů, neboť znemožnil aplikaci
dotčeného ustanovení. Vážnou újmu pak shledává v tom, že v případě rozhodování dle právního
názoru soudu může dojít k tomu, že pacientům bude odepřeno právo na bezplatnou zdravotní
péči a stěžovatel může být ohrožen žalobami na náhradu škody.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že otázka správnosti závazného právního názoru
městského soudu není kritériem pro přiznání odkladného účinku a bude předmětem
až meritorního posouzení. Ani další tvrzení neodůvodňují přiznání odkladného účinku. Primárně
se opět jedná o tvrzení, jimiž je napadána správnost, resp. zákonnost názoru městského soudu,
neboť stěžovatel poukazuje na možné důsledky v případě postupu dle závazného právního
názoru městského soudu. Stěžovatel nekonkretizoval, jak může dojít k odepření práva
na bezplatnou zdravotní péči. Stěžovatel nevysvětlil, proč má za to, že aplikace právního názoru
městského soudu k tomuto následku v projednávané věci povede (či může vést), pouze uvedl
hypotetický příklad, kdy bez použití koeficientu nebude plně hrazen nejméně nákladný léčivý
přípravek. Stěžovatel tímto příkladem znovu de facto rozporuje právní názor městského soudu,
neboť tvrdí, že koeficienty bylo v předmětném správním řízení nezbytné použít. Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že stěžovatel má ve smyslu §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. povinnost
upravit úhrady tak, aby byl nejméně nákladný léčivý přípravek náležející do skupiny plně hrazen,
tato povinnost tedy platí bez ohledu na to, zda stěžovatel postupuje způsobem, který považuje
za správný, nebo postupuje způsobem, ke kterému ho zavázal městský soud. Tvrzené ohrožení
žalobami na náhradu škody je také pouze možným důsledkem, který stěžovatel očekává
v souvislosti s postupem dle závěrů městského soudu. Nejvyšší správní soud má proto za to,
že stěžovateli se nepodařilo osvědčit, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným
rozsudkem obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem
skutečně ohrožen.
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznat odkladný
účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu