ECLI:CZ:NSS:2016:6.AFS.117.2016:27
sp. zn. 6 Afs 117/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
KOPPA, v.o.s., se sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenčního správce dlužníka
GEDOS spol. s r.o., se sídlem Dubická 3293, Česká Lípa, zastoupen Mgr. Kateřinou
Korpasovou, advokátkou, se sídlem Mozartova 679, Liberec, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 13. 8. 2015, č. j. 26446/15/5300-21444-711681, a ze dne
31. 7. 2015, č. j. 24971/15/5300-21444-71168, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 5. 2016,
č. j. 59 Af 40/2015 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „krajský soud“) č. j. 59 Af 40/2015 – 35 ze dne
9. 5. 2016 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného
č. j. 26446/15/5300-21444-711681 ze dne 13. 8. 2015 a č. j. 24971/15/5300-21444-71168 ze dne
31. 7. 2015 (dále „napadená rozhodnutí“) a jim předcházející prvostupňová rozhodnutí.
Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o odvoláních žalobce, kterým se domáhal
zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 13. 4. 2015,
č. j. 620447/15/2602-50523-506775, jímž byla doměřena daň z přidané hodnoty za období
od 5. 11. 2013 do 30. 11. 2013 ve výši 16.378 Kč, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký
kraj ze dne 24. 9. 2015, č. j. 1163247/14/2602-24802-505713, kterým byla doměřena daň
z přidané hodnoty za červen 2014 ve výši 171 Kč.
Žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložil, že usnesením Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2013, č. j. KSLB 76 INS 17218/2013-A-38,
bylo rozhodnuto o zjištění úpadku společnosti Gedos a o prohlášení konkursu na jeho majetek.
Insolvenčním správcem byla ustanovena společnost Koppa v.o.s. Společnost Gedos ve vztahu
k listopadu 2013 a červnu 2014 uplatňovala nadměrný odpočet. Z důvodu existence určitých
zjištění vyzval správce daně společnost Gedos k podání dodatečného přiznání; i po jejich podání
měl správce daně pochybnosti ohledně splnění povinnosti snížit daň na vstupu u přijatého
zdanitelného plnění v souladu s ustanovením §44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). V rámci postupu k odstranění
pochybností dospěl správce daně k závěru, že společnost neprovedla opravu výše daně
u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, čímž nesplnila svou zákonnou povinnost
dle §44 odst. 5 ZDPH.
Žalovaný vyložil, že podle §44 odst. 1 ZDPH vzniklo věřiteli oprávnění provést opravu
výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky, přičemž k této opravě je věřitel oprávněn
přistoupit za podmínky, že dlužník se nachází v insolvenčním řízení a insolvenčním soud rozhodl
o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pokud věřitel přihlásil svou pohledávku ve lhůtě
stanovené rozhodnutím soudu o úpadku a jestliže jsou splněny další podmínky předvídané
citovaným ustanovením ZDPH. Oprava výše daně je považována za samostatné zdanitelné
plnění uskutečněné nejpozději k poslednímu dni zdaňovacího období, ve kterém byl opravný
daňový doklad doručen dlužníkovi. V případě, že věřitel provede opravu výše daně
dle tohoto ustanovení, vzniká dlužníkovi povinnost snížit daň na vstupu u přijatého zdanitelného
plnění o částku daně opravenou dlužníkovým věřitelem, a to ve výši, v jaké dlužník z přijatého
zdanitelného plnění uplatnil odpočet daně. Žalovaný zjistil, že není pochyb o tom, že v daném
případě byly splněny podmínky vymezené v §44 odst. 1 ZDPH, neboť odvolatelův věřitel
opravil výši daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky, tudíž byl dlužník (společnost Gedos)
povinen snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění o částku daně opravenou
tímto věřitelem, a to ve výši, v jaké dlužník z přijatého zdanitelného plnění uplatnil odpočet daně.
Společnost Gedos tedy měla snížit daň na vstupu, což neudělala.
Žalobce podal proti napadeným rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu. Měl za to,
že pokud by byl názor správce daně akceptován, došlo by k porušení zásady insolvenčního řízení
obsažené v §5 invelvenčního zákona, která zakazuje nedovolené zvýhodnění státu jako věřitele
u daně z přidané hodnoty, ač rozhodné skutečnosti nastaly před rozhodnutím o úpadku. Porušení
insolvenčního práva představuje i to, že tatáž pohledávka by byla uspokojována dvakrát,
neboť i v případě provedení opravy výše daně se pohledávka věřitele nesnižuje. Státu
proto nemůže vzniknout pohledávka za majetkovou podstatou, k čemuž však dospěl žalovaný.
Žalobce dále poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovozoval, že opravu
daně z přidané hodnoty lze provést pouze u pohledávek, které vznikly nejvýše 6 měsíců
před rozhodnutím soudu o úpadku, což není posuzovaný případ.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na úvod podrobně zrekapituloval
obsah napadených rozhodnutí a průběh soudního řízení. Při posouzení důvodnosti žaloby vyšel
z toho, že společnost Gedos je v úpadku a že byl prohlášen konkurs na její majetek. Účinky
zjištění úpadku nastaly ke dni 5. 11. 2013. Věřitelé úpadce provedli opravu daně na výstupu
z hodnoty pohledávek, které vznikly v období od 10. 1. 2013 do 19. 2. 2013, resp. od 7. 9. 2012
do 6. 12. 2012) a opravné daňové doklady zaslali úpadci. Na danou situaci tak dopadá ustanovení
§44 ZDPH, jehož výkladem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 Afs 170/2014 - 42 a ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Afs 190/2015 – 57, z nichž vyplývá,
že opravu výše daně lze provést pouze u pohledávek, které nejsou ke dni rozhodnutí o úpadku
starší než 6 měsíců. Musí se tedy jednat o pohledávky, které se co do termínu jejich vzniku
bezprostředně váží k okamžiku vzniku insolventního stavu dlužníka. Uvedené pohledávky
však v tomto období dle zjištění soudu nevznikly, tudíž u nich věřitelé nemohli postupovat
v souladu s ustanovením §44 ZDPH. Soud dále uvedl, že předmětná zákonná úprava
nepředstavuje porušení unijních povinností, neboť přijetím citované úpravy zákonodárce
implementoval příslušnou unijní směrnici. Posouzením otázky, zda předmětné pohledávky jsou
pohledávkami za podstatou či nikoli, je vedlejší, neboť to není pro aplikaci ustanovení §44
ZDPH v dané věci relevantní, jelikož to má řešit insolvenční soud, což se dle jeho zjištění ostatně
i stalo.
II. Kasační stížnost a vyjádření
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil s tím, že krajský soud vycházel z rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, neboť ta podle jeho názoru dochází k nesprávnému závěru, který je
v příkrém rozporu s dosavadní praxí. Zákon totiž má být vykládán tak, že oprava daně je možná
pouze ve vztahu k dluhům, které jsou starší než 6 měsíců od rozhodnutí soudu o úpadku.
Zdůraznil, že podmínka šestiměsíčního období byla mnohokrát diskutována na jednáních
Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství s Hospodářskou komorou a se zástupci
Komory daňových poradců, na nichž panovala jednoznačná shoda, že právě za účelem eliminace
rizika možnosti zneužití institutu opravy daně v praxi se má jednat o pohledávky starší více
než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Správní orgány při výkladu slova „nejpozději“
v dotčené právní úpravě vycházely z logického směru plynutí času, tj. ve směru pomyslné časové
osy – od nejstaršího k nejmladšímu. Má-li pohledávka vzniknout nejpozději 6 měsíců
před rozhodnutím soudu o úpadku, upravuje podle stěžovatele zákon okamžik, kdy může
tato pohledávka vzniknout nejpozději a jakékoli pozdější pohledávky k opravě nepřipouští.
Stěžovatel poukázal dále na to, že slovo „nejpozději“ je i v jiných právních předpisech používáno
s významem, který zastává on ve vztahu k aplikaci ustanovení §44 ZDPH. Zpochybnění
jazykového výkladu citovaného ustanovení proto vede podle stěžovatele ke zpochybnění
ostatních ustanovení jiných předpisů, jež mají obdobné znění. Názor stěžovatele je podepřen
i stenoprotokolem z projednávání předmětné novely v Poslanecké sněmovně. Dosavadní výklad
finanční správy byl veden snahou pomoci subjektům, kteří jsou v platební neschopnosti z důvodů
dlouhodobě nedobytných a nevymahatelných pohledávek vzniklých v rámci obchodních vztahů
s partnerem, o jehož ekonomických obtížích nemohly v době uzavírání obchodu ještě vědět.
S tím souvisí i vnímání šestiměsíční lhůty před vyhlášením úpadku jako lhůty ochranné
před zneužitím této možnosti v případech, kdy špatné poměry obchodního partnera se stávají
známými. Akceptace názoru Nejvyššího správního soudu vede k tomu, že je oprava možná
jen u pohledávek, které vznikly v této ochranné lhůtě, což navíc s největší pravděpodobností
povede k výraznému omezení okruhu pohledávek, u kterých je oprava možná. Lhůta,
jejíž aplikaci ve vztahu k §44 ZDPH požaduje Nejvyšší správní soud, často navíc fakticky uběhne
v rámci insolvenčního řízení před rozhodnutím soudu o úpadku, kdy bude z povahy věci vznikat
minimum nových závazků.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel požaduje zrušit napadený rozsudek.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, za níž jedná osoba splňující podmínku
obsaženou v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Otázkou opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení
podle ustanovení §44 ZDPH se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 Afs 170/2014 – 42, a ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Afs 190/2015 – 57. V posledně uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud ke zcela shodné kasační argumentaci stěžovatele uvedl
následující:
„Jak již soud uvedl ve věci Cerepa, s přesvědčením stěžovatele, že text ustanovení §44 zákona o dani
z přidané hodnoty, resp. vymezení pohledávek způsobilých k opravě, je jednoznačný a k jeho vyložení plně
postačuje gramatický výklad, se ztotožnit nelze. Je- li totiž v zákoně uvedeno, že pohledávka musela vzniknout
nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku, není z prostého textu zákona skutečně zřejmé, zda
se tímto časovým úsekem myslí pohledávky vzniklé od blíže neurčeného okamžiku do šesti měsíců
před rozhodnutím soudu o úpadku, nebo naopak pouze pohledávky vzniklé právě v těchto šesti měsících
před rozhodnutím soudu o úpadku.
Prvním možným gramatickým výkladem je, že pohledávky, u kterých lze provést opravu, musí vzniknout
nejpozději v šesti měsících počítaných od rozhodnutí soudu o úpadku. Jinými slovy, že opravu lze provést
u pohledávek, které vznikly přesně v 6 měsících bezprostředně předcházejících rozhodnutí o úpadku, tj. nejvýše
6 měsíců přede dnem rozhodnutí soudu o úpadku.
Druhým zcela možným gramatickým výkladem je výklad zastávaný stěžovatelem, tedy že pohledávky,
u kterých lze provést opravu daně, musí vzniknout nejpozději k prvnímu dni zákonem vymezeného šestiměsíčního
období. Jinými slovy, že opravu lze provést u pohledávek, které vznikly 6 měsíců přede dnem rozhodnutí soudu
o úpadku a kdykoliv dříve.
Při čtení prostého textu uvedeného ustanovení proto záleží čistě na tom, jaké skutečnosti vezme čtenář
textu pro vznik pohledávek za podstatné. Při výkladu zastávaném stěžovatelem jde o pohledávky vzniklé
co do minula v zákonem blíže neurčeném okamžiku, co do budoucna vzniklé nejpozději před prvním dnem
6 měsíčního období. Rozhodnou skutečností pro vymezení pohledávek je tedy pouze první den šestého měsíce
předcházejícího rozhodnutí o úpadku. Při výkladu zastávaném žalobkyní je období vzniku pohledávek vymezeno
rozhodnutím soudu o úpadku na straně jedné a prvním dnem šestého měsíce předcházejícího rozhodnutí o úpadku
na straně druhé. Pouze u pohledávek vzniklých v takto vymezeném období lze provést opravu daně.
O čistě gramatický výklad uvedeného ustanovení se proto opřít nelze. Výkladem, který by umožnil
opravu výše daně u všech pohledávek, které byly do insolvenčního řízení přihlášeny, by soud zákonem stanovený
časový test zcela vyprázdnil. Zásadu in dubio pro libertate aplikovat také nelze. Tato zásada jednak předpokládá
existenci nejméně dvou obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení právního předpisu, a dále předpokládá
aplikaci toho z výkladů, který je ve prospěch fyzické či právnické osoby. V posuzované věci se tato zásada
objektivně nemůže uplatnit, protože každý z výkladů bude vždy současně pro určitou skupinu daňových subjektů
výhodný a pro určitou skupinu nevýhodný.
Tvrzení, že čas plyne dopředu [jeho zpětné počítání je skutečně spíše výjimkou (k obecným pravidlům
zpětného počítání lhůt se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. NS ČR –
29 Cdo 17/2012 ze dne 29. 11. 2012)], že pohledávky v obchodních vztazích také vznikají postupně, je jistě
pravdivé. S nalezením správného výkladu sporného ustanovení však nemá žádnou spojitost. Časové období,
ve kterém pohledávky způsobilé k opravě musí vzniknout, nepochybně předchází rozhodnutí o úpadku.
Teprve od tohoto v budoucnu nastalého okamžiku zákon zpětně vymezuje období, ve kterém musí pohledávky
vzniknout. Záleží pouze na tom, co konkrétně má být považováno za skutečnosti vymezující ono rozhodné
období.
Obdobně nemá žádnou spojitost ani poukaz na příslušná ustanovení občanského zákoníku,
insolvenčního zákona či ústavu. Stěžovatelem uváděné předpisy totiž určují nejzazší okamžik, ke kterému se má
něco vykonat (volba prezidenta, doručení informací o zájezdu, zveřejnění znaleckého posudku v insolvenčním
rejstříku, zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek apod.), a proto výraz „nejpozději“ skutečně
v těchto předpisech nevzbuzuje žádné výkladové nejasnosti. V posuzované věci nejde o určení časového okamžiku,
ke kterému lze v procesním slova smyslu nejpozději učinit určitý úkon (uplatnit právo), ale obrat „nejpozději
6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku “ má vymezit rozhodné období, které by dle názoru soudu mělo mít
určený počátek a konec.
Ani odkaz na úpravu Velké Británie a Severního Irska není pro nalezení správného výkladu zcela
odlišně koncipovaného tuzemského ustanovení relevantní. Snad jen, že pokud by se zákonodárce skutečně
touto úpravou inspiroval, žádné výkladové problémy by nenastaly. Dle odkazované úpravy je pohledávkou
způsobilou k opravě pohledávka, která je více jak 6 měsíců a méně než 3 roky a 6 měsíců po splatnosti. Období,
ve kterém musí pohledávka způsobilá k opravě vzniknout, je tedy jasně ohraničeno počátkem i koncem,
a nevzbuzuje žádné výkladové nejasnosti. Je zcela zřejmé, že pouze pohledávky vzniklé uvnitř takto ohraničeného
období mohou být následně opraveny.
V této souvislosti je nutné připomenout, že ustanovení §44 odstavce 3 zákona o dani z přidané hodnoty,
které stanoví lhůty pro opravu daně (opravu výše daně na výstupu je věřitel oprávněn provést nejdříve
ve zdaňovacím období, v němž byly splněny podmínky podle odstavce 1; opravu nelze provést po uplynutí 3 let
od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění a v případě, že dlužník přestal
být plátcem opravu daně nelze provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo
původní zdanitelné plnění), s vymezením pohledávek způsobilých k opravě nijak nesouvisí. Uvedené ustanovení
stanoví lhůtu, ve které lze opravu zákonem vymezené pohledávky provést, nikoli období, ve kterém musí
pohledávka vzniknout. Okamžikem rozbíhajícím tuto prekluzivní lhůtu je datum uskutečnění zdanitelného
plnění, nikoli datum vzniku pohledávky.
Jak již uvedl krajský soud a Nejvyšší správní soud v rozhodnutí Cerepa, tvrzení stěžovatele, že účelem
§44 zákona o dani z přidané hodnoty je pomoci ekonomickým subjektům, které jsou v platební neschopnosti
z důvodu dlouhodobě nedobytných pohledávek a které obchodovaly s dlužníkem v době, kdy úpadek ještě nehrozil,
nemá v důvodové zprávě žádnou oporu (srov. odst. 10 tohoto rozsudku). Stěžovatelka si v kasační stížnosti
v tomto ohledu protiřečí, když na straně 6 kasační stížnosti uvádí: „Návrh se prozatím týkal pouze pohledávek
v insolvenčním řízení, později bylo plánováno jeho rozšíření i na další nezaplacené pohledávky.
Jediným záměrem zákonodárce dovoditelným z důvodové zprávy je, že účelem navrhovaného opatření
je pomoci těm věřitelům, kteří neobdrželi od příjemců plnění úplatu, za předpokladu, že se tito příjemci současně
dostali do insolvenčního řízení (zvýrazněno NSS). Důvodová zpráva zdůrazňuje, že se jedná o předinsolvenční
pohledávky a výslovně uvádí, že pokud se navrhované opatření osvědčí, může dojít k jeho případnému rozšíření
i na jiné nezaplacené pohledávky.
Účel sporného ustanovení, kterým je umožnit opravu daně pouze u pohledávek nezaplacených v souvislosti
s úpadkem, lze kromě důvodové zprávy dovodit také ze stěžovatelem popisovaného průběhu přípravných prací.
Původně totiž byly pohledávky vymezeny tak, že se oprava výše daně týkala pouze pohledávek, které vznikly
ve lhůtě šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku, a v odůvodnění návrhu bylo uvedeno, že se týká
předinsolvenčních pohledávek, které vznikly nejdéle ve lhůtě 6 měsíců před rozhodnutím soudu (zvýrazněno NSS).
V původním návrhu tedy byly pohledávky vymezeny lhůtou; ta musí mít vždy jasný počátek i konec. Jednoznačně
by se jednalo o lhůtou počítanou zpětně ode dne rozhodnutí soudu o úpadku, přičemž den rozhodnutí soudu
o úpadku je dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Konec lhůty by připadl na první den 6. měsíce
předcházejícího rozhodnutí soudu o úpadku (obdobně např. zpětné počítání lhůty dle §200 odst. 2 insolvenčního
zákona, viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 17/2012). Soudu proto není vůbec zřejmé,
jak by mohl průběh prací na uvedeném ustanovení svědčit výkladu zastávanému stěžovatelem.
Tento záměr prezentovalo i ministerstvo financí, které zveřejnilo na svých webových stránkách návrh
úplného paragrafového znění navrhované novely, včetně důvodové zprávy, aby „umožnilo široké veřejnosti se přímo
seznámit s právní úpravou tak, jak ji navrhuje Ministerstvo financí“. K navrhované úpravě uvedlo,
že „na základě intenzivních diskusí se zástupci Hospodářské komory bylo nakonec přistoupeno k zavedení
této možnosti do novely zákona pro rok 2011, ale na začátek pouze v omezené míře. Plátce bude mít možnost
opravy DPH u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, a to u pohledávek, které vznikly ve lhůtě 6 měsíců
před rozhodnutím soudu o úpadku. Tuto možnost, včetně všech souvisejících povinností upravuje §44 novely.“
Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že tvrzení stěžovatele, dle kterého bylo úmyslem zákonodárce vyloučit
opravu daně u předinsolvenčních pohledávek z důvodu možných daňových úniků, z ničeho nevyplývá. Soudu není
ani jasné, jak by v souvislosti s jím zastávaným výkladem mohlo k daňovému úniku v rámci opravy daně fakticky
dojít. I pokud by se čistě teoreticky jednalo o zcela fiktivní plnění, žádná DPH by ze státního rozpočtu nemohla
být dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty věřiteli vrácena, pokud by nejprve nebyla tímto věřitelem do státního
rozpočtu odvedena. Jinými slovy ani u fiktivní pohledávky by nemohla být DPH opravena a vrácena,
pokud by nebyla před opravou řádně odvedena. Ostatně důvodová zpráva institut opravy ani pohledávky způsobilé
k opravě s daňovými úniky žádným způsobem nespojuje, resp. o daňových únicích mlčí. Hovoří pouze o tom,
že „návrh, kterým se umožní snížit základ daně a daň ve specifických případech, a to ještě za stanovených
podmínek, zabrání případnému zneužívání oprav“.
Kasační námitky popisující změnu původního záměru zákonodárce jsou v rovině obecných, ničím
nepodložených tvrzení. Stěžovatel ani blíže soudu nevysvětlil, jaké spekulace s pohledávkami by výklad
odpovídající původnímu záměru navrhovaného ustanovení mohl vlastně vyvolat. Zákonná úprava umožňuje
opravu výše daně pouze u pohledávek, které insolvenční soud přijal, tj. věřitelova pohledávka musí být řádně
v souladu s insolvenčním zákonem přihlášena a musí být soudem akceptována a v insolvenčním řízení
se k ní přihlíží, věřitel a dlužník nesmějí být kapitálově spojenými osobami, ani osobami blízkými, ani podnikat
ve sdružení či na základě jiné obdobné smlouvy. Pokud je pohledávka insolvenčním správcem akceptována pouze
v částečné výši, může věřitel provést opravu daně pouze z hodnoty pohledávky, která byla akceptována.
Pokud dojde k uhrazení pohledávky, věřitel je povinen původně opravenou daň do státního rozpočtu vrátit.
Případná manipulace s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech
je věcí insolvenčního řízení a nemá s opravou výše daně u nezaplacených pohledávek žádnou spojitost.
Dle názoru soudu nezaplacení pohledávek, které vznikly v období časově značně předcházejícím úpadku
(při výkladu zastávaném stěžovatelem dokonce tři roky před prohlášením soudu o úpadku dlužné společnosti,
bude-li platit předpoklad, že datum uskutečnění zdanitelného plnění se bude shodovat s datem
vzniku pohledávky), mohlo být ovlivněno zcela jinými faktory, než budoucím úpadkem dlužníka,
a proto by se jejich oprava v souladu s důvodovou zprávou umožnit neměla. Takové pohledávky na rozdíl
od těch skutečně bezprostředně předinsolvenčních navíc mohli věřitelé vymáhat standardním způsobem. Spojovat
jejich vznik s rozhodnutím o úpadku, který nastal např. dva či tři roky po jejich splatnosti, není logické.
Takové pohledávky lze jen těžko označit za předinsolvenční, tedy pohledávky, jejichž nezaplacení je spojeno právě
s úpadkem dlužníka.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že soudem zvolený výklad vede k výraznému omezení počtu
pohledávek způsobilých k opravě, plně však odpovídá důvodové zprávě, dle které se „ [n]ávrh prozatím upravuje
pouze problematiku konkurzního řízení. Navrhnuté opatření bude po určité časové době jeho „fungování“
vyhodnoceno a dojde k případnému rozšíření.“
Jestliže je povinností Nejvyššího správního soudu zajišťovat v souladu s ustanovením
§12 s. ř. s. jednotu rozhodování v oblasti správního soudnictví, musí rozhodovat jednotně
i on sám. Pokud tedy zde existuje rozhodnutí týkající se obdobných účastníků a řešící stejnou
právní otázku, je na místě, aby se Nejvyšší správní soud závěry uvedenými v takovém rozhodnutí
sám řídil. Stěžovatel sice s těmito závěry důrazně nesouhlasí, ale nepřednáší nic nového,
co by tyto závěry mohlo zvrátit, neboť pouze opakuje argumentaci, s níž se Nejvyšší správní
soud již v minulosti vypořádal a kterou shledal jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud
přitom v kasační argumentaci neshledává nic, co by odůvodnilo možnost odchýlit se od výše
uvedených závěrů, případně postoupit věc rozšířenému senátu – srov. přiměřeně usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 – 98;
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobce, který měl
ve věci úspěch, žádné náklady nevynaložil, neboť se ke kasační stížnosti nevyjádřil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu