ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.131.2013:136
sp. zn. 6 As 131/2013 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: J. P., zastoupené
JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 5. 2013, č. j. 329/2013-120-STSP/2, za účasti osob zúčastněných na
řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené
JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, II) Krajská správa
silnic Libereckého kraje, se sídlem České mládeže 632/32, Liberec a III) Státní pozemkový
fond, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 8. 2013, č. j. 59 A 49/2013 -
77,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 59 A 49/2013 – 77, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. 5. 2013, č. j. 329/2013-120-STSP/2,
a Rozhodnutí – stavební povolení Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 4. 3. 2013,
č. j. OD 1105/2012-13/280.13/Ap KULK 14893/2013, se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 26.819 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Jaroslava Hoška, advokáta.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Podstata sporu a dosavadní průběh řízení
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti v záhlaví označenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „napadený rozsudek“
a „krajský soud“), který zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného specifikovaného rovněž
v záhlaví (dále „napadené rozhodnutí“), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu
Libereckého kraje označené ve výroku II. (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „stavební
povolení“). Citovanými správními rozhodnutími byla osobě zúčastněné na řízení
1) jako stavebníkovi povolena stavba „Silnice I/35 Bílý kostel – Hrádek nad Nisou – II. etapa“
(dále „Stavba“).
Stavebník je osobou, která je příslušná hospodařit s pozemky dotčenými Stavbou,
u nichž bylo stěžovatelce ve prospěch České republiky rozhodnutím Magistrátu města Liberce
ze dne 24. 5. 2012, č. j. SURR/7130/025903/10-Ře ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu
Libereckého kraje ze dne 28. 8. 2012, č. j. OÚPSŘ 220/2012-333, odňato nebo omezeno
vlastnické právo.
Stěžovatelka v řízení před správními soudy namítala, že vyvlastnění Stavbou dotčených
pozemků dosud není pravomocné. Tento svůj právní názor opírala o výklad §28 odst. 3 zákona
č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon
o vyvlastnění), ve znění účinném do 31. 1. 2013, podle něhož se v důsledku toho, že podala
žalobu podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odkládá právní moc
a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu.
Civilní žaloba proti rozhodnutí o vyvlastnění byla odmítnuta pro opožděnost, nicméně
obecnými soudy byly v navazujících řízeních o opravných prostředcích dále řešeny otázky,
jejichž zodpovězení má přímý vliv na závěr o tom, zda a kdy nabylo rozhodnutí o vyvlastnění
právní moci. Ačkoli se původně jevilo sporným to, jestli je v případě stěžovatelky aplikovatelný
zákon o vyvlastnění nebo zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní
a energetické infrastruktury, který žalobní lhůtu co do její délky a účinků upravuje odlišně, obecné
soudy postavily svůj závěr, že žalobu brojící proti vyvlastnění je třeba odmítnout,
na jiném důvodu než pro opožděnost. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 21 Cdo 3973/2014 - 370, dospěl k závěru, že v důsledku zjištění úpadku jednoho z účastníků
vyvlastňovacího řízení, společnosti Simpos s.r.o., a prohlášení konkursu na její majetek dne
7. 6. 2011 došlo k přerušení vyvlastňovacího správního řízení podle §263 odst. 1 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném
do 31. 12. 2013, a proto správní rozhodnutí vydaná v tomto řízení po prohlášení konkursu
na majetek společnosti Simpos s.r.o. nemohla nabýt právní moci. Vrchní soud v Praze promítl
závazný právní názor Nejvyššího soudu do svého usnesení ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 4 Co 103/2013 - 386, kde konstatoval, že vyvlastňovací řízení bylo přerušeno
až do 27. 10. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení o zrušení konkursu na majetek společnosti
Simpos s.r.o. Proto před zrušením konkursu na majetek této společnosti nemělo být
ve vyvlastňovacím řízení vydáno ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
ani rozhodnutí orgánu odvolacího (o vyvlastnění). Byla-li taková rozhodnutí správními orgány
přesto vydána, nemohla být po uvedenou dobu účinně doručena. Správní orgány je měly znovu
doručit poté, kdy byly splněny podmínky pro pokračování v řízení (§263 odst. 4 insolvenčního
zákona). Žalobou napadené správní rozhodnutí potvrzující vyvlastnění nemohlo v důsledku jeho
oznamování účastníkům vyvlastňovacího řízení doručením v období od 29. 8. 2012 do 8. 9. 2012
nabýt právní moci (§73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), přičemž poté již,
jak Vrchní soud v Praze ověřil, nebylo toto rozhodnutí účastníkům znovu doručováno.
Otázka právních účinků rozhodnutí o vyvlastnění vůči stěžovatelce a současně i osobám,
v jejichž prospěch byly pozemky dotčené Stavbou vyvlastněny, má bezprostřední význam
pro posouzení oprávnění stavebníka provést Stavbu. Stavební zákon v §110 odst. 2 písm. a)
ukládá stavebníkovi povinnost připojit k žádosti o stavební povolení doklady o existenci
takového soukromoprávního vztahu k pozemkům, na kterých má být stavba vybudována,
z nichž bude zřejmé, že je oprávněn stavět. Jelikož osoba zúčastněná na řízení 1) odvozovala
své oprávnění provést stavbu na některých pozemcích z vlastnictví nabytého vyvlastněním,
je rozhodné, zda v okamžiku vydání stavebního povolení, resp. jeho potvrzení napadeným
rozhodnutím, bylo k žádosti přiložené rozhodnutí o vyvlastnění v právní moci.
Shora formulovaná otázka je v tomto řízení tzv. otázkou prejudiciální, tj. podle nauky
takovou, jejíž řešení nepřísluší správnímu soudu, ale třeba ji zodpovědět, aby ve věci mohlo být
rozhodnuto. Podle §52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), je soud
vázán toliko rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal,
jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách, mezi něž patří i ta právě
nastíněná, si soud učiní úsudek sám. Bylo-li ovšem již příslušným orgánem nebo soudem
o ní rozhodnuto, soud z takového rozhodnutí vychází.
Krajský soud v napadeném rozsudku posoudil otázku právní moci vyvlastňovacích
rozhodnutí sám. Konstatoval, že žaloba proti rozhodnutí o vyvlastnění byla příslušným obecným
soudem odmítnuta pro opožděnost a o odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí dosud
nebylo rozhodnuto. Podle krajského soudu v tomto případě neměla civilní žaloba odkladný
účinek ze zákona a návrh na jeho přiznání stěžovatelka nepodala, takže jí ani nemohl být civilním
soudem přiznán. Proto dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí o vyvlastnění sporných
pozemků nabylo právní moci dne 30. 8. 2012.
Nejvyšší správní soud v této věci přerušil řízení do vyřešení sporu předloženého
stěžovatelkou soudům činným v občanském soudním řízení. Takový procesní postup zvolil
proto, že již v době podání kasační stížnosti bylo zřejmé, že věc je právně komplikovaná
a k závěru o včasnosti podání žaloby proti vyvlastnění ani o jejích účincích nelze dospět pomocí
triviální úvahy či prostého počítání zachování žalobní lhůty. Z obsahu rozhodnutí o vyvlastnění
a žaloby proti nim směřující (tyto listiny jsou součástí spisu, jenž měl soud k dispozici)
se přitom jevilo podstatným, jakým právním předpisem se vyvlastnění ve stěžovatelčině případě
řídilo (zákon o vyvlastnění versus zákon č. 416/2009 Sb.). S ohledem na to, že odvolací soud
spornou otázku nevyřešil a věc byla předložena s dovoláním Nejvyššímu soudu, a při vědomí,
že stavební práce na Stavbě bezprostředně po právní moci stavebního povolení započaly,
přičemž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podaný stěžovatelkou
nebyl úspěšný, považoval zdejší soud v zájmu bezrozporného výkladu právních předpisů soudy
v rámci jejich věcné příslušnosti za vhodné vyčkat výsledku řízení před civilními soudy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 22 Cdo 3158/2009 - 267, dostupný
na www.nsoud.cz).
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, že stěžovatelka kasační stížnost podala včas,
je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena advokátem. Mohl tedy posoudit
důvodnost kasační stížnosti, a to z hlediska stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů [§103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.]. Žádnou vadu, k níž je povinen přihlížet z úřední povinnosti,
mimo uplatněné kasační důvody (§109 odst. 3 s. ř. s.), neshledal.
Předmětem sporu je zejména posouzení otázky, zda stavebník [osoba zúčastněná na řízení
1)] ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům
nebo právo provést stavbu založené smlouvou či právo odpovídající věcnému břemenu.
Ačkoliv otázka zákonnosti vyvlastnění nemovitých věcí stěžovatelky dosud nebyla
meritorně vyřešena, byla závazně (Nejvyšším soudem) judikována alespoň otázka nástupu
právních účinků rozhodnutí o vyvlastnění, jež je pro rozhodnutí v této věci podstatná. Nejvyšší
správní soud tedy ve smyslu §52 odst. 2 s. ř. s. vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze
č. j. 4 Co 103/2013 - 386, které na podkladě závěrů vyslovených v této věci Nejvyšším soudem
závazně konstatovalo, že rozhodnutí o vyvlastnění nejméně do října 2015 nebyla v právní moci.
Zda a kdy právní moci nabudou, případně jak dopadne soudní přezkum vyvlastnění,
bude-li znovu vyvolán, není pro rozhodnutí v této věci relevantní. Z toho, co bylo právě
uvedeno, je nepochybné, že v době podání žádosti o vydání stavebního povolení i v době vydání
prvostupňového rozhodnutí (4. 3. 2013) či je potvrzujícího napadeného rozhodnutí (10. 5. 2013),
bylo vyloučeno, aby stavebník právo stavět prokázal, neboť vlastníkem některých pozemků
dotčených Stavbou stěžovatelka dosud nepřestala být, a její právo nebylo z titulu vyvlastnění
ani jinak omezeno.
Jelikož krajský soud nesprávně posoudil právní otázku účinků rozhodnutí
o vyvlastnění, dospěl k nezákonnému závěru o tom, že stavebník prokázal právo k pozemkům,
na nichž měla být vybudována Stavba. Nejvyšší správní soud shledal naplnění kasačního důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud je o zákonnost procesního postupu správních orgánů, které samy uvážily
o okamžiku nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí vydaného ve prospěch stavebníka,
stěžovatelka namítá, že došlo porušení §114 odst. 3 stavebního zákona, který zakazuje
stavebnímu úřadu učinit si úsudek o námitce účastníka stavebního řízení týkající se rozsahu
vlastnického práva sám. Vzhledem k tomu, že taková námitka nebyla uplatněna v řízení
před krajským soudem, ačkoli tomu nic nebránilo, nemůže se jí Nejvyšší správní soud zabývat
(jde o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítala existenci rozporu skutkové podstaty,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, s obsahem spisu [důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Jelikož podstatou i této výtky je nesouhlas se závěrem o okamžiku nabytí
právní moci vyvlastňovacího aktu a strany sporu se liší v náhledu na to, zda jej listiny obsažené
ve spise potvrzují či vyvracejí, kvalifikoval Nejvyšší správní soud namítané pochybení
jako nesprávné právní posouzení, jež bylo vyřešeno výše. Naplnění tohoto kasačního důvodu
proto neshledal.
Poslední kasační námitkou tvrdila stěžovatelka, že se krajský soud tím, že rozhodl
bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny podmínky, dopustil vady řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci, byl-li o tom ve výzvě poučen.
Ve spise krajského soudu je na č. l. 67 založena výzva s řádným poučením ve smyslu výše
citovaného ustanovení, jež byla zástupci stěžovatelky doručena dne 3. 7. 2013 do datové
schránky. Nevyjádřením se do dvou týdnů po tomto datu tedy nastala zákonná fikce souhlasu
s rozhodnutím bez jednání, takže vydání napadeného rozsudku dne 22. 8. 2013 nic nebránilo.
Zákonný procesní postup byl dodržen, proto ani tento kasační důvod není dán.
III. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodnou právní otázku posoudil
nesprávně, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení by krajský
soud v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
neměl jinou možnost než zrušit přezkoumávaná správní rozhodnutí. Z tohoto důvodu a rovněž
proto, že již v řízení před krajským soudem tak bylo namístě učinit, rozhodl Nejvyšší správní
soud současně o zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a o vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s.].
Tento rozsudek je posledním rozhodnutím soudu v této věci, proto je třeba vypořádat
náklady celého řízení před správními soudy. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatelka byla v celém
řízení plně úspěšná, neboť dosáhla zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, proto má právo
na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.
Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši
3.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku 1.000 Kč a odměny za zastoupení
advokátem. Ta činí 6.200 Kč za 2 úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a podání
žaloby [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]
a 1550 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě [polovina odměny za jeden úkon
dle §11 odst. 2 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu]. Odměna za tyto úkony se dále navyšuje
o náhradu hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je
advokát stěžovatelky plátcem DPH, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 1.816,50 Kč (21 % z 8.650 Kč). Náhrada nákladů za řízení o žalobě
tak činí celkem 14.466,50 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za kasační
stížnost stěžovatelky ve výši 5.000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve výši 1.000 Kč a odměny advokáta. Ta přísluší za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé – kasační stížnost) v částce 3.100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky] a za další úkon v poloviční výši, tj. 1.550 Kč (návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti [§11 odst. 2 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu]). Odměna se dále
navyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Po zvýšení o DPH 1.102,50 Kč (21 % z 5.250 Kč) činí náhrada nákladů za řízení o kasační
stížnosti celkem 12.352,50 Kč. Celková náhrada nákladů řízení před krajským soudem
i Nejvyšším správním soudem tak je představována částkou 26.819 Kč.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu