ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.173.2015:46
sp. zn. 6 As 173/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Mgr. P. K.,
zastoupen Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, se sídlem v U Prašné brány 3, Praha 1, proti
žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4, v řízení zastoupena
Mgr. Jiřím Švejnohou, Dis., advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10, o přezkoumání
rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 21. 6. 2013, č. j. 161/ČR/2007, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2015, č. j. 11 Ad
12/2013 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále také „stěžovatel“) proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 3. 7. 2015, č. j. 11 Ad 12/2013 – 26
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí Čestné rady
České lékárnické komory ze dne ze dne 21. 6. 2013, č. j. 161/ČR/2007 (dále jen „napadené
rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o uznání žalobce vinným ze spáchání
disciplinárního deliktu ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické
komory. Předmětný delikt byl spatřován v závažném porušení povinností žalobce jako člena
komory člena komory podle ustanovení §9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., o České
lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon
č. 220/1991 Sb.“), jehož se měl dopustit tím, že v období od 1. 4. 2007 do 13. 12. 2007 vykonával
funkci odborného zástupce v Lékárně Ravenswood Pharma, v Písku, ulici Nádražní 2950,
aniž by byl držitelem osvědčení České lékárnické komory k výkonu této funkce, tedy porušil
svou povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou, odborně, způsobem stanoveným
zákony, povinnost znát a dodržovat vnitřní stavovské předpisy komory a zachovávat respekt
k orgánům stavovské samosprávy a povinnost odborně vést lékárnu jako držitel osvědčení
k výkonu funkce odborného zástupce vydaného Českou lékárnickou komorou. Za uvedené
jednání byla žalobci jako disciplinární opatření podle §18 odst. 3 písm. b) zákona č. 220/1991 Sb.
uložena pokuta ve výši 20.000 Kč.
Podané žalobě městský soud s podrobným odůvodněním nevyhověl a žalobu napadeným
rozsudkem zamítl. Vzhledem k tomu, že obsah žaloby, stejně jako obsah podrobného
odůvodnění napadeného rozsudku je účastníkům řízení znám, Nejvyšší správní soud opouští
od jejich rekapitulace a v bližším odkazuje na jejich texty.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost předmětného rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s.ř.s.“), tedy nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. K tomu stěžovatel uvedl několik kasačních námitek.
Nejprve namítá, že městský soud nesprávně posoudil jeho námitky vztahující se na vadu
předchozího disciplinárního řízení, které vedla čestná rada žalované, ačkoliv k němu měla být,
dle názoru stěžovatele, v prvním stupni příslušná čestná rada okresu. Dále stěžovatel namítá,
že městský soud se při novém projednání žaloby poněkud bezvýhradně ztotožnil s (účelovou)
argumentací žalované, že disponování osvědčením o výkonu funkce odborného zástupce
je základní povinností každého člena žalované, který chce jako odborný zástupce působit.
Odůvodnění:
se opírá o judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011,
sp. zn. 6 Ads 136/2011, který byl dle napadeného rozsudku vynesen ve věci s obdobným
skutkovým základem. Stěžovatel však namítá, že daný rozsudek na jeho věc nelze aplikovat
a že už jej vůbec nelze zobecnit tak, jak to v napadeném rozsudku učinil městský soud. Stěžovatel
zpochybňuje, že závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu mají obecnější platnost
v tom smyslu, že požadavek platného osvědčení, vydaného žalovanou vyplývá z chráněného
zájmu na ochraně zdraví, takže výkon funkce odpovědného zástupce v lékárně bez takového
platného osvědčení je závažným disciplinárním proviněním, k jehož projednání je v prvním
stupni příslušná čestná rada žalované. Městský soud nevidí žádný rozdíl ani v tom, zda byl
disciplinárně obviněný v minulosti držitelem jiného osvědčení, nebo zda funkci odpovědného
zástupce vykonával, aniž by kdy takové osvědčení získal. Stěžovatel byl, jak to konstatoval
i městský soud, držitelem osvědčení pro funkci odborného zástupce (pro jinou lékárnu)
od 1. 4. 2007, a tehdejší a později zrušená právní nepřípustnost výkonu funkce odborného
zástupce i v jiné lékárně byla důvodem pro vzdání se tohoto osvědčení, které bylo místně
nepřenositelné. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že předchozí držení
osvědčení je pro posouzení závažnosti nevýznamné a určující je absence tohoto osvědčení
v době spáchání disciplinárního provinění. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že pro posouzení
závažnosti disciplinárního provinění je významný důvod pozbytí osvědčení. Osvědčení nepozbyl
proto, že by přestal splňovat požadavky, ale proto, že se osvědčení vzdal, aby se mohl ucházet
o osvědčení pro jinou lékárnu (v témže okrese, provozovanou týmž zaměstnavatelem),
do které jej tehdejší zaměstnavatel přeložil. Držení osvědčení pro jinou lékárnu bylo v té době
překážkou pro získání jiného osvědčení, a tehdejší stavovské předpisy žalované znemožňovaly
přenositelnost získaného osvědčení na jinou lékárnu. Stěžovatel se po přeložení tedy musel
nejprve svého tehdejšího osvědčení vzdát, požádat o nové, a po určitou dobu tak neměl
osvědčení žádné. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem ani v tom, že ani změny právní
úpravy licenčního řádu žalované neměly vliv na kvalifikaci skutku, neboť stěžovatel žádné
osvědčení v inkriminovanou dobu neměl. Úvaha městského soudu ochraně zdraví
prostřednictvím licenčních řízení tak podle stěžovatele postrádá potřebné ratio, neboť vzdání se
osvědčení za účelem možnosti získat osvědčení pro jinou lékárnu nic na jeho způsobilosti změnit
nemůže. Stěžovatel poukazuje také na to, že takový postup nepraktikuje žádná jiná komora,
což dokládá příkladem advokátů a České advokátní komory, a dodává, že stejně absurdní by bylo
vydávání osvědčení o řidičském průkazu řidičům, které by je opravňovalo k řízení jen na území
vždy daného okresu. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že žalovaná
nemusela činit podrobné zjištění dokladů, které měly být žalobcem doplněny v licenčním řízení,
pokud je nepovažovala za podstatné pro hodnocení závažnosti deliktu. Nicméně závažnost
skutku, podle žalované i městského soudu, má vyplývat z potenciálního ohrožení zdraví pacientů
nezpůsobilým lékárníkem, a licenční řízení by mělo představovat filtr, který k výkonu funkce
nepropustí osoby, jež by mohly pacienty ohrožovat. Samotná žádost o licenci podle licenčního
řádu žalované (v současném znění) však funkci takového filtru plnit nemůže, neboť je ryze
administrativním úkonem a kromě čestného prohlášení žadatele o jeho bezúhonnosti žádné další
informace, které by mohly indikovat příp. nezpůsobilost žadatele, neobsahuje. K tomu stěžovatel
doplnil, že k žádosti o licenci je (byl) žadatel podle §10 licenčního řádu žalované povinen přiložit:
a) přehled dosavadní praxe (tento přehled o svých členech má žalovaná z vlastní úřední činnosti),
b) kopii rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (toto oprávnění se váže na podmínky v §16, bez negace
některou z podmínek v §17, z čehož plyne, že již toto je filtrem a nikoliv, že filtrem je až licence
žalované), c) v případě žadatele o vydání osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékárníka kopie
dokladů, potvrzujících specializovanou způsobilost žadatele podle zákona č. 95/2004 Sb.,
o podmínkách získávání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře,
zubního lékaře a farmaceuta. K výkonu povolání farmaceuta má podle §3 tohoto zákona ten,
kdo je odborně a zdravotně způsobilý a bezúhonný. Odborná způsobilost je dána
vysokoškolským vzděláním v oboru farmacie, zdravotní způsobilost se dokládá lékařským
potvrzením a bezúhonnost výpisem z trestního rejstříku. Z uvedeného je podle stěžovatele
zřejmé, že licence a řízení, předcházející jejímu udělení preventivní úlohu, deklarovanou
žalovanou neplní a jsou spíše zbytnými administrativními úkony bez reálného pozitivního dopadu
na kvalitu poskytovaných lékárnických služeb. Stěžovatel nesouhlasí ani s částí odůvodnění
napadeného rozsudku, že k následku, způsobenému spácháním deliktu, je třeba přihlédnout
pouze tam, kde je následek obligatorním znakem postihované skutkové podstaty. Soud správně
deklaroval, že žádný následek deliktem způsoben nebyl, avšak toto zjištění nepromítl do úsudku
o přiměřenosti uložené sankce, kterou stěžovatel jako žalobce rovněž zpochybnil. Z výše
uvedených důvodů stěžovatel rovněž považuje uložený trest za zcela nepřiměřený. Závěrem
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil Městskému
soudu v Praze k novému projednání a aby žalované uložil nahradit stěžovateli k rukám
jeho právního nástupce náklady řízení.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém sdělila, že napadený rozsudek
považuje za správný a s jeho úvahami vysvětlenými v odůvodnění se plně ztotožňuje a souhlasí
s nimi. Kasační námitky vnímá jako rozdělitelné do tří skupin.
Takto se žalovaná za prvé vyjadřuje k námitce věcné nepříslušnosti Čestné rady České
lékárnické komory a závažnosti disciplinárního deliktu, od níž se věcná příslušnost odvíjela.
Nejprve poznamenává, že k této námitce se již opakovaně podrobně vyjadřovala,
a to jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak ve vyjádření k žalobě. Městský soud
se potom vypořádáním této námitky zabýval na poslední třetině str. 6 a na str. 7 napadeného
rozsudku. Stěžovatel vykonával funkci odborného zástupce bez předepsaného osvědčení
po dobu více než 8mi měsíců, přičemž podle názoru Nejvyššího správního soudu
podle odkazovaného rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 6 Ads 126/2011, byla shledána
jako dostatečná pro závažnost shodného deliktu zakládající věcnou příslušnost čestné rady
žalované doba podstatně kratší. Z uvedeného rozsudku přitom vyplývá, že Nejvyšší správní soud
nepovažuje vydání osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce za pouhou formalitu,
dle názoru stěžovatele „zbytnou“, ale naopak situaci, kdy vykonává funkci odborného zástupce
bez takového osvědčení, považuje za velmi společensky nebezpečnou. Žalovaná opakovaně,
a také v souladu s názorem městského soudu, uvádí, že není pro posouzení závažnosti
disciplinárního deliktu stěžovatele rozhodné, zda v minulosti osvědčením pro výkon funkce
disponoval či nikoliv, a příp. z jakého důvodu mu zaniklo. Stěžovatelovou přirovnání osvědčení
k výkonu funkce odborného zástupce k řidičskému oprávnění anebo k licenci advokáta má
žalovaná za zcela nepřiléhavé. Ani řidičské oprávnění, ani licence advokáta, není vázáno/a
na konkrétní místo řízení vozidla nebo konkrétní místo výkonu advokacie. To na rozdíl
od výkonu funkce odborného zástupce dle §9 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb., v tehdy platném
znění, jež byl spojován s konkrétním zdravotnickým zařízením, v daném případě s konkrétní
lékárnou. Totéž platilo i pro osvědčení vydávané v souladu s §2 odst. 2 písm. d) zákona
č. 220/1991 Sb., které bylo podle Licenčního řádu ČLnK v tehdy platném znění vázáno
na konkrétní lékárnu a opravňovalo držitele osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce
pouze v konkrétní lékárně. Ke změně došlo teprve v souvislosti s přijetím zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, účinného od 1. 4. 2012, který začal vázat funkci
odborného zástupce nikoliv na konkrétní zdravotnické zařízení, nýbrž, na poskytovatele
zdravotních služeb, který může provozovat více lékáren. Stěžovatelka dále připomenula,
že v posuzované věci žalovaná u nové žádosti stěžovatele vyzvala k doplnění jeho žádosti
o přesně specifikované požadované doklady, následně byla žádost stěžovatele zamítnuta,
stěžovatel rozhodnutí převzal, opravný prostředek proti němu nepodal a rozhodnutí nabylo
právní moci. Poté stěžovatel vykonával svoji funkci v rozporu s právními a stavovskými předpisy
naprosto záměrně zcela bez jakéhokoli osvědčení. Stěžovatelův nesouhlas s povinnostmi
stanovenými vnitřními předpisy žalované jej neopravňuje k jejich svévolnému porušování
a nezbavuje jej odpovědnosti za disciplinární provinění, které tímto svým jednáním naplní.
Žalovaná dodává, že závažnost uvedeného jednání byla rovněž zdůrazněna ve stanovisku čestné
rady žalované ze dne 23. 9. 2009, v němž je uvedeno, že za závažné porušení povinností člena
komory bude čestná rada považovat opomenutí podání žádosti o vydání osvědčení pro výkon
funkce odborného zástupce dle licenčního řádu po dobu delší než 1 měsíc, od zahájení výkonu
této funkce. Žalovaná je tedy toho názoru, že čestná rada žalované byla pro závažnost
předmětného porušení povinností k jeho projednání příslušná.
Dále, za druhé, se žalovaná vyjádřila k námitkám proti povaze licenčního řízení,
z nichž v podstatě plyne, že stěžovatel považuje licenční řízení za administrativní úkony
bez reálného pozitivního dopadu na kvalitu poskytovaných služeb. S tím žalovaná nesouhlasí
a licenční řízení vedoucí k udělení příslušného osvědčení má za základní předpoklad pro to,
aby žalovaná mohla plnit svoji dozorovou funkci uloženou zejména §2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 220/1991 Sb., o komorách, ve znění pozdějších předpisů, tj. dbát o to, aby její členové
vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády
komory. Žalovaná současně připomíná, že k povaze licenčního řízení žalované se vyjádřil
rovněž Nejvyšší správní soudu ve shora citovaném rozsudku.
Za třetí se žalovaná vyjádřila k námitkám, v nichž stěžovatel nesouhlasí s úvahami
městského soudu stran následku spáchaného disciplinárního deliktu. Žalovaná naopak
s argumentací městského soudu souhlasí, a to plně, s tím, že podmínka přihlížení k následkům
se nepoužije v případě ukládání trestů za disciplinární delikty, které jsou svou povahou
ohrožovací, tzn., kdy je skutková podstat naplněna i bez způsobení následku. Zájmem,
který je v předmětném případě chráněn, je zájem na zachování kázně členů v rámci žalované
jako stavovské organizace a respektování stavovských předpisů. I když v projednávané věci
nedošlo ke způsobení žádného následků, má žalovaná uloženou pokutu 20 000 Kč za plně
adekvátní závažnosti spáchaného disciplinárního deliktu. Při ukládání sankce byly zohledněny
přitěžující i polehčující okolnosti, stejně jako zdravotní stav stěžovatele a jeho nepříznivá finanční
situace.
Závěrem svého vyjádření žalovaná uvedla, že kasační stížnost nepovažuje za důvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl a žalované přiznal náhradu
nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V prvé řadě je třeba poukázat na to, že napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno poté,
co bylo předchozí rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2009, č. j.: 161/ČR/2007, v dané věci
zrušeno rozsudkem městského soudu č. j. 9 Ca 294/2009 - 48 ze dne 29. 11. 2012 a věc byla
vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Jeho výsledkem bylo, či je, nyní přezkoumávané
rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2013, č. j. 161/ČR/2007.
Jádro napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovatel byl postižen pokutou,
že po jmenovitě vymezenou dobu v délce cca 8 měsíců vykonával funkci odborného zástupce
v konkrétní lékárně, aniž by disponoval předepsaným osvědčením pro výkon této funkce.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti, jejíž obsah Nejvyšší správní soud, v zájmu
co nejobjektivnějšího předestření a posouzení věci, výše prakticky doslovně rekapituloval,
nezpochybňuje, že ve zjištěné době daným osvědčením nedisponoval, a kromě pochybnosti,
zda byla k projednání zjištěného disciplinárního provinění příslušná žalovaná, převážně
polemizuje s tím, zda takové osvědčení potřeboval, zda nebylo nadbytečné, a také zdůrazňuje,
že tvrzeným porušením povinnosti nedošlo k žádnému nepříznivému následku. Závěrem,
ve spojení s posledně uvedeným potom ještě označuje výši pokuty tak, jak byla uložena, za zcela
nepřiměřenou.
Z obsahu spisu je zřejmé, že kasační námitky jsou obdobou formulací převážné části
žalobních námitek, a městský soud se s nimi již dostatečně a také velmi podrobně vypořádal.
Stěžovatel však s tímto jejich vypořádáním nesouhlasí a v kasační stížnosti převážně opakuje
svoje pohledy a názory na to, jak by měla být příslušná úprava vnímána a uplatňována.
Nejvyšší správní soud se podrobném seznámení s obsahem spisu a po prostudování
napadeného rozsudku s podanou kasační stížností nemůže v žádném bodu ztotožnit,
a naopak se plně ztotožňuje s věcně i právně správnou argumentací městského soudu,
a tuto považuje nejen za vyčerpávající, ale také za plně přesvědčivou.
Nicméně přesto se Nejvyšší správní soud považuje za vhodné, a také potřebné, sám,
k obsahu kasační stížnosti vyjádřit, a to s akcentem na kasační námitky a jejich vyznění tak,
jak to považuje za rozhodné pro právní posouzení předmětné věci.
Stěžovatel v prvé řadě, a to jak již bylo poznamenáno – opakovaně, namítá,
že k projednání vytýkaného pochybení nebyla příslušná čestná rada žalované, ale měla vytýkané
pochybení projednat čestná rada okresního sdružení. Městský soud v napadeném rozsudku
k této námitce, uplatněné v žalobě, rozvedl a vyargumentoval, proč byla k projednání příslušná
čestná rada žalované. Nejvyšší správní soud s vyvozeným právním názorem městského soudu
a se souvisejícím odůvodněním plně ztotožňuje a toliko stručně dodává, že Čestná rada žalované
je podle §18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb. věcně příslušná uložit disciplinární opatření
pouze za závažné porušení povinností člena komory uvedených v ustanovení §9 odst. 2 písm. a)
téhož zákona. Uložení disciplinárního opatření za jiné než závažné porušení těchto povinností
člena České lékárnické komory potom podle §13 odst. 3 citovaného zákona náleží do věcné
příslušnosti čestné rady okresního sdružení lékárníků. V posuzované věci nebyla sporná skutková
zjištění žalované, že stěžovatel v období od 1. 4. 2007 nejméně do 13. 12. 2007 vykonával funkci
odborného zástupce v Lékárně Ravenswood Pharma, v Písku, ulici Nádražní 2950, aniž by byl
držitelem osvědčení České lékárnické komory k výkonu této funkce. Žalovaná v již napadeném
rozhodnutí k otázce závažnosti jednání osoby, která vykonává funkci odborného zástupce,
odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 126/2011 - 124 ze dne 22. 12. 2011,
v němž byla posuzována do značné míry obdobná věc, a kde pro naplnění závažnosti shledal
Nejvyšší správní soud i dobu výkonu této funkce bez osvědčení podstatně kratší. Nad rámec
uvedeného žalovaná uvedla, že závažnost shora uvedeného jednání byla též zdůrazněna
ve stanovisku čestné rady ze dne 23. 9. 2009, v jehož bodě 2 se uvádí, že za závažné porušení
povinností člena komory uvedených v ustanovení §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.
bude čestná rada nadále považovat opomenutí člena České lékárnické komory,
který do 1 měsíce od zahájení výkonu funkce odborného zástupce v lékárně nepodá žádost
o vydání osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce dle licenčního řádu. Městský soud
potom za tohoto stavu věci rozhodl i podle názoru Nejvyššího správního soudu naprosto
správně, když danou situaci vyhodnotil tak, že se v dané věci jednalo o závažné porušení
povinností člena komory, a ve smyslu platné právní úpravy byla k jeho projednání příslušná
čestná rada žalované.
Další námitky stěžovatele, byť formulované z více dílčích úhlů pohledu, se v souhrnu
vzájemně dovolávají toho, že stěžovatel fakticky podmínky pro to, aby byl držitelem příslušného
osvědčení splňoval, ostatně jím předtím disponoval, a vzdal se je jen proto, aby v souladu
s tehdy platnou úpravou mohl získat totéž oprávnění pro jinou lékárnu, kam nastoupil
pracovat, neb tehdy nebylo osvědčení přenositelné. Požadované osvědčení, v situaci,
kdy podle svého názoru podmínky pro ně splňoval, stěžovatel označil za zbytné, a celý
tehdy předepsaný režim vydávání daného osvědčení za ryze administrativní. Rovněž
s těmito námitkami se městský soud vypořádal plně náležitě. Jakkoliv Nejvyšší správní soud
souhlasí s tím, že požadavek předchozí právní úpravy na nepřenositelnost předmětného
osvědčení (resp. jeho vázanost na vždy konkrétní lékárnu) se může z dnešního pohledu,
kdy již platí jiný režim, daný §14 zákona č. 372/2011 Sb., a také promítnutý do licenčního řádu
žalované, se může jevit jako přísný, na posouzení rozhodované věci to nemůže mít vliv. I městský
soud výslovně, a přitom zcela správně, poukázal na to, že stěžovatel byl disciplinárně postižen
za to, že po vymezenou dobu nedržel žádné osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce.
Takto vymezený skutek by přitom byl správním deliktem jak podle předchozí právní úpravy,
tak i podle této pozdější, neboť stran povinnosti mít osvědčení k výkonu funkce odborného
zástupce k žádné změně nedošlo. Nejvyšší správní soud proto může toto vypořádání předmětné
námitky městským soudem e jen odsouhlasit, resp. potvrdit.
Stěžovatel dále výslovně v kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že k následku, způsobenému
spácháním deliktu, je třeba přihlédnout pouze tam, kde je následek obligatorním znakem
postihované skutkové podstaty, a to v situaci, kdy podle stěžovatelova názoru městský soud
sice správně deklaroval, že žádný následek deliktem způsoben nebyl, avšak toto zjištění nepromítl
do úsudku o přiměřenosti uložené sankce, kterou stěžovatel jako žalobce rovněž zpochybnil.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud zjistil, že takto formulovanou
žalobní námitkou se městský soud zabýval a tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou,
a to proto, že daný delikt je svou povahou deliktem ohrožovacím, a bezprostřední následky
se u něj ani projevit nemohou. K tomu Nejvyšší správní soud toliko dodává, že jak stěžovatel,
tak žalovaný i městský soud, se pohybují v rovině vyjádření k následkům, jež by se daly označit
jako „materiální“. A ty se u ohrožovacích deliktů skutečně neprojevují. V „inmateriální“ rovině
je u těchto deliktů jako nežádoucí potom možno, a také nutno, považovat již to, že došlo
k ohrožení zájmu, který je porušenou právní úpravou vždy chráněn. A to se také v posuzované
věci promítlo do úvahy o výši uložené sankce, stejně jako do jejího odůvodnění. Nejvyšší správní
soud poznamenává, že podle §18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb. může čestná rada komory
uložit za závažné porušení povinností člena komory uvedených v §9 odst. 2 písm. a) zákona
jako disciplinární opatření pokutu od 3.000 do 30.000 Kč. Ustanovení §9 odst. 2 písm. a) zákona
č. 220/1991 Sb. přitom stanoví, že každý člen komory má povinnost vykonávat své povolání
odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Za tohoto stavu právní
úpravy, ve spojení se zjištěným skutkovým stavem, kdy stěžovatel porušil specificky
kvalifikovanou povinnost disponovat osvědčením pro výkon zvláště kvalifikované funkce,
kterou fakticky vykonával, a toto porušení povinnosti trvalo delší dobu, aniž by stěžovatel
(po zamítnutí jeho žádosti pro nedoplnění požadovaných podkladů) činil cokoliv ke zjednání
nápravy, je potom i Nejvyšší správní soud toho názoru, že uložená pokuta byla, vzhledem
k uvedenému možnému rozpětí, přiměřená i co do své výše.
Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry městského soudu v napadeném rozsudku. Současně s ohledem
na poměrnou podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu,
Nejvyšší správní soud, namísto toho, aby jednotlivé dílčí závěry jinými slovy prakticky
„opakoval“, ještě dále odkazuje pro dokreslení hodnocení věci v jednotlivých podrobnostech
také na autentický text daného odůvodnění, který je účastníkům řízení znám.
Po přezkoumání kasačních námitek stěžovatele Nejvyšší správní soud uzavírá,
že ani žalovaná, ani městský soud tedy při posuzování předmětné věci nepochybily a rozhodly
správně a v souladu se zákonem. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovaná je samosprávnou veřejnoprávní korporací,
která disponuje dostatečným odborným aparátem, aby mohla v řízení o kasační stížnosti
odpovídajícím způsobem jednat bez využití právní pomoci. Pokud využila služeb advokáta
k sepisu vyjádření ke kasační stížnosti, nepovažuje Nejvyšší správní soud tyto náklady za nutné
ani účelně vynaložené, a proto přes její úspěch ve věci jí náhradu nákladů právního zastoupení
v řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu