ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.211.2015:14
sp. zn. 6 As 211/2015 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. H.,
proti žalovanému: Celní úřad pro Pardubický kraj, Palackého 2659, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 27.11.2012, č.j. 5784-28/2012-060100-21,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
6. 8. 2015, č. j. 31 Af 16/2013 - 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, č. j. 31 Af 16/2013 - 59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, č. j. 31 Af 16/2013 - 59,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 5784-28/2012-060100-21, a věc vrácena Celnímu úřadu pro Pardubický kraj (jako právnímu
nástupci Celního ředitelství Hradec Králové) k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím správního
orgánu byla podle §17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
v platném znění (dále jen „informační zákon“) odložena část žádosti žalobce o poskytnutí
informací uvedená pod bodem 4) podání ze dne 29. 6. 2012, a to pro neuhrazení předepsané
úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací v zákonné lhůtě.
Napadeným rozsudkem bylo rovněž zrušeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne
16. 8. 2012, č. j. 31044-4/2012-900000-302, kterým byla ke stížnosti žalobce snížena předepsaná
úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, původně předepsaná sdělením Celního
ředitelství Hradec Králové ze dne 23. 7. 2012 ve výši 11.100 Kč, na 10.800 Kč.
V žalobě žalobce zejména uvedl, že dne 29. 6. 2012 (podáním datovaným dnem
28. 6. 2012) požádal Celní ředitelství Hradec Králové o poskytnutí informací, pod bodem 4)
pak konkrétně výši odměn poskytnutých Mgr. P. K., Mgr. T. H., Bc. P. H. a Mgr. J. P. v době
jejich služebního zařazení u Celního ředitelství Hradec Králové do okamžiku přijetí podání, tj. do
29. 6. 2012. Celní ředitelství žalobci dne 23. 7. 2012, pod č. j. 5784-26/2012-060100-21, vyčíslilo
úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání ve výši 11.100 Kč. Ke stížnosti žalobce pak
Generální ředitelství cel požadovanou úhradu snížilo na 10.800 Kč. Rozhodnutím ze dne 27. 11.
2012, č. j. 5784-28/2012-060100-21, Celní ředitelství Hradec Králové odložilo žádost žalobce s
odůvodněním, že nezaplatil předepsanou úhradu v zákonem stanovené lhůtě šedesáti dnů.
„Rozhodnutí“ o vyčíslení úhrady ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5784- 28/2012-060100-21, bylo podle
žalobce v přímém rozporu s ust. čl. 2 odst. 2 resp. 4 odst. 1 a čl. 17 odst. 1, 4 a 5 Listiny
základních práv a svobod a §2 odst. 1, 2 a 4 správního řádu, neboť podle jeho názoru nebyly
splněny zákonem stanovené požadavky pro postup dle §17 odst. 5 zákona o informacích. Podle
žalobce bylo třeba vysvětlit pojem „mimořádně rozsáhlé vyhledávání“, přičemž nesouhlasil s tím,
že se v daném případě o mimořádně rozsáhlé vyhledávání jednalo. To mělo v posuzovaném
případě trvat 53,25 hodin, což podle názoru žalobce nemohlo podstatným způsobem narušit
běžnou činnost správního orgánu. Konkrétněji se pak k této otázce vyjádřilo Generální
ředitelství cel dne 16. 8. 2012 pod č. j. 31044-4/2012-900000-302, z něhož žalobce citoval část,
která se týkala stanovení výše úhrady. Podle názoru žalobce by informace, které jsou nezbytné
pro kontrolu celních orgánů veřejností, neměly být omezovány, a v právním státě není
akceptovatelné, aby informace, jejichž prostřednictvím lze jedině kontrolovat činnost výkonné
moci, byly zpoplatněny. Pokud požadované informace povinný archivoval způsobem, který
neumožnil jejich rychlé a bezproblémové vyhledání, jde taková skutečnost podle názoru žalobce
pouze k tíži povinného.
Krajský soud dal v napadeném rozsudku za pravdu žalobci v tom, že vyčíslení předepsané
úhrady jako úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání nebylo dostatečně specifikováno. Krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že povinný subjekt mohl v souladu s §17
odst. 3 informačního zákona požadovat úhradu jen za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací,
jejíž výši měl určit dle platného sazebníku úhrad stanoveného Generálním ředitelstvím cel. Celní
ředitelství Hradec Králové jako povinný subjekt zaslal žalobci vyčíslení nákladů za mimořádně
rozsáhlé vyhledávání, které obsahovalo pouze informaci o tom, že podklady zpracovávali
2 pracovníci ve dnech od 2. 7. do 17. 7.2012 a u každého dne bylo uvedeno kolik hodin
bylo na vyhledávání vynaloženo a kolik činí denní úhrada. Generální ředitelství cel
pak v rozhodnutí o stížnosti žalobce na postup při vyřizování žádosti o informace rozšířilo závěry
celního ředitelství o mimořádně rozsáhlém vyhledávání jen o obecnou úvahu, že tato podmínka
bude splněna tehdy, když shromažďování informací bude pro povinný subjekt představovat
v jeho konkrétních podmínkách časově náročnou činnost, která se objektivně vymyká běžnému
poskytování informací. Usoudilo, že o zvýšenou aktivitu povinného se bude jednat,
jestliže zaměstnanec pověřený vyřízením žádosti, nebo ti, kteří se na vyřízení podílejí, budou
nuceni přerušit nebo odložit na delší dobu plnění svých běžných úkolů. Dále pak uvedlo,
že v tomto konkrétním případě požadoval žalobce informace ohledně odměňování čtyř osob,
které byly částečně evidovány v personálním informačním systému, ale s ohledem na dlouhou
dobu jejich působnosti v celní správě bylo třeba některé informace dohledat i v osobních spisech
a archivních boxech. Krajský soud shledal toto zdůvodnění nedostatečným. Vyčíslené hodiny,
které pracovníci povinného subjektu měli vynaložit na vyhledání žalobcem požadovaných
informací, nebyly nijak blíže specifikovány a Generální ředitelství cel neuvedlo, jaké konkrétní
úkony nebo činnosti daní pracovníci vykonávali, proč vyhledávání v archivu pokládá za složité
a časově náročné. Bez podrobného popisu úkonů vyhledávajících pracovníků nelze vůbec
posoudit jejich nutnost a náročnost a následně proto ani splnění podmínky pro oprávnění účtovat
náklady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Při jednání před soudem pověřená pracovnice
žalovaného sice podrobněji popsala, jak byly ukládány listiny obsahující žalobcem požadované
údaje, nicméně k tomuto vysvětlení již krajský soud nemohl přihlédnout, když v samotném
rozhodnutí takové údaje zcela absentovaly. Krajský soud vyjádřil nesouhlas se žalovaným i v tom,
že pro posouzení, zda se jednalo o mimořádně rozsáhlé vyhledávání, je vždy rozhodující,
zda zaměstnanci pověření vyřízením žádosti budou nuceni přerušit nebo odložit na delší dobu
plnění svých běžných úkolů, aniž by se povinný blíže zabýval otázkou, kdy již lze dobu
vynaloženou na vyhledávání informací označit za dobu delší. Podle krajského soudu
je totiž nepochybné, že při vyřizování jakékoliv žádosti o poskytnutí informace bude pověřený
pracovník vykonávat činnost nad rámec svých běžných povinností. Se shrnujícím odůvodněním,
že Celní ředitelství a následně Generální ředitelství cel nedostatečně zdůvodnily splnění
podmínek pro vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, krajský soud
rozhodnutí Generálního ředitelství cel podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Krajský soud současně zrušil i žalobou napadené rozhodnutí Celního ředitelství Hradec
Králové ze dne 27. 11. 2012, č. j. 5784-28/2012- 060100-21, kterým byla žádost žalobce
o poskytnutí informací odložena, neboť podle názoru krajského soudu dosud nebylo najisto
postaveno, zda byla náhrada předepsána v souladu se zákonem.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti s napadeným rozsudkem nesouhlasí, a to zejména
proto, že se nemůže ztotožnit s tím, jak krajský soud příkře popsal důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení, aniž by stěžovatele navedl,
jak by si zdůvodnění požadovaných nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním
informací představoval. Krajský soud na str. 7 oběma celním orgánům vytýká, že se omezily
pouze na obecnou informaci o tom, že některé informace, které nebyly evidovány v personálním
informačním systému, bylo nutno dohledat v osobních spisech a archivních boxech, a neuvedly,
jaké konkrétní úkony nebo činnosti pracovníci vykonávali a proč vyhledávání v archivu pokládají
za složité a časově náročné. Stěžovatel má za to, že Generálním ředitelstvím cel provedené
vymezení pojmu „mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací“ bylo dostatečně srozumitelné
a ve spojení s doloženým a oběma rozhodnutími konstatovaným časovým rozsahem vyhledávání
(53,25 hodin), i konkrétní, co do povinnosti dovodit jeho naplnění, když z popisu úkonů nutných
k vyhledání informací pro žalobce je evidentní i jejich nadměrná pracnost. Podle stěžovatele měl
správní soud k těmto dostatečně určitým závěrům přihlédnout a sám provést hodnocení,
zda se vyhledávání tak, jak bylo zpoplatněné již považuje za „mimořádně náročné“ či nikoliv.
Rozsah zjištění skutkového stavu podle stěžovatele správnímu soudu umožňoval posoudit,
zda závěr rozhodnutí Generálního ředitelství byl správný, či byl zjištěnému skutkovému stavu
zcela nepřiměřený. Správní soud se však omezil na zjednodušené konstatování o přílišné
obecnosti definice sporného pojmu a svůj rozsudek postavil toliko na závěru, že rozhodnutí
Generálního ředitelství cel neuvádí, kdy vynaloženou dobu na vyhledávání informací
lze již považovat za „delší“, přestože je z obou rozhodnutí evidentní, že zcela zřejmě rozumnou
mez „běžného vyhledávání“ doba 53,25 hodin již se značnou rezervou přesahuje. Toto správní
soud podle stěžovatele zcela ignoroval, byť při jednání před soudem pověřená pracovnice
stěžovatele podrobně popsala, jak byly ukládány listiny obsahující žalobcem požadované údaje
a jak probíhalo vyhledávání informací podle požadavku žalobce.
Podle názoru stěžovatele jsou tak naplněny kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a vzhledem k uvedenému závěrem kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele nepodal.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž shledal, že kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, jednající osobou
s předepsaným právnickým vzděláním, a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek je v rozporu se zákonem, a že kasační stížnost je důvodná.
Rozhodujícím důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu,
kterým byla odložena část žádosti žalobce o poskytnutí informací uvedená pod bodem 4)
jeho podání ze dne 29. 6. 2012, podle krajského soudu bylo, že dosud nebylo najisto postaveno,
zda byla náhrada předepsána v souladu se zákonem, a to pro nedostatečné zdůvodnění splnění
podmínek pro vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.
Podmínky pro předepsání úhrady za poskytnutí informací, včetně podmínek
pro příp. odložení žádosti pro nezaplacení předepsané úhrady vymezuje §17 informační zákona.
Ustanovení §17 odst. 1 informačního zákona výslovně stanoví, že „Povinné subjekty jsou
v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené
s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt
může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informac í.“ Podle odst. 3
cit. zákonného ustanovení potom platí: „V případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace
požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace.
Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným
subjektem vyčíslena.“ Na tato ustanovení potom ve sledovaném smyslu navazuje §17 odst. 5
citovaného zákona, v němž se stanoví, že „Poskytnutí informace podle odstavce 3 je podmíněno zaplacením
požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí,
povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta podle věty druhé
neběží.“ V případě nesouhlasu s výší úhrady sdělené podle §17 odst. 3 informačního zákona
lze podle §16a odst. 1 písm. d) téhož zákona podat stížnost, o níž rozhoduje nadřízený orgán
povinného subjektu.
V posuzované věci povinný subjekt přistoupil ve smyslu citovaných ustanovení
k vyžádání úhrady, neboť vyhledávání požadovaných informací vyhodnotil jako mimořádně
rozsáhlé, a v souladu s §17 odst. 3 informačního zákona také uvedl „na základě jakých skutečností
a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena“. Žalobce s předepsáním úhrady
nesouhlasil a podal proti němu stížnost, o které rozhodl nadřízený orgán povinného subjektu,
a to tak, že její výši mírně modifikoval (z částky 11.100 Kč ji snížil na 10.800 Kč). Žalobce
návazně předepsanou úhradu ani v modifikované výši nezaplatil a proto povinný subjekt
v souladu s §17 odst. 5 informačního zákona po uplynutí 60ti dnů ode dne oznámení výše
požadované úhrady nadřízeným orgánem žádost v části, jíž se předepsaná úhrada týkala, odložil.
Spornou otázkou je, zda byla předepsaná úhrada odůvodněna v souladu se zákonem,
resp. řečeno slovy odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, zda bylo dostatečně
zdůvodněno splnění podmínek pro vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.
S tím potom souvisí i to, jakým způsobem měla být tvrzeně sporná zákonnost předepsání úhrady
přezkoumána.
Otázkou, či otázkami spojenými s předepisováním úhrady nákladů ve spojení
s poskytováním informaci, se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu.
Za připomenutí stojí především usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90, z něhož v návaznosti na usnesení zvláštního senátu zřízeného
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne
15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009 – 34, vyplývá, že sdělení povinného subjektu podle §17 odst. 3
informačního zákona o tom, že bude požadovat úhradu za poskytnutí informace, a o výši
této úhrady, ani rozhodnutí nadřízeného orgánu podle §16a odst. 7 informačního zákona
o stížnosti žadatele, který s výší úhrady nesouhlasí, nejsou rozhodnutími správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a nejsou ani rozhodnutími správního orgánu ve věci
soukromoprávní ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s. Stejně tak platí, že sdělením výše úhrady,
a ani vyřízením stížnosti proti tomuto sdělení, není právo na informace upřeno, právě naopak -
jsou vymezeny podmínky, za nichž bude informace poskytnuta. Rozšířený senát v citovaném
usnesen taktéž uvedl, že pokud žadatel úhradu do 60ti dnů nezaplatí, povinný subjekt věc
v souladu s §17 odst. 5 informačního zákona odloží a žadatel může následně proti odložení
žádosti brojit ve správním soudnictví. Správní soud potom v takovém případě podrobí svému
přezkumu i zákonnost, resp. právnost požadované úhrady.
Z uvedeného vyplývá, že nemělo-li rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne
16. 8. 2012, č. j. 31044- 4/2012-900000-302, kterým byla ke stížnosti žalobce modifikována
předepsaná úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací povahu rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nebylo možné toto rozhodnutí k podané správní žalobě
krajským soudem rušit. Ostatně žalobce ani žalobu proti tomuto rozhodnutí nepodával,
ale podával ji toliko proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 5784-28/2012-060100-21, o odložení části žádosti žalobce o poskytnutí informací
pro neuhrazení předepsané úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací
v zákonné lhůtě. Posouzení právnosti či zákonnosti požadované úhrady potom mohlo mít
jen povahu posouzení předběžné otázky. Krajský soud tedy postupoval v rozporu se zákonem
již v tom, pokud zákonnost stanovení požadované úhrady posuzoval meritorně a dospěl
ke zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. srpna 2012,
č. j. 31044-4/2012-900000-302.
Není přitom bez zajímavosti, že krajský soud při svém rozhodování z citovaného
usnesení rozšířeného dokonce vycházel, avšak nejenže je citoval nepřesně či nesprávně (označil je
za „rozsudek“, navíc z 21. 10. 2010), ale zejména z něj čerpal nedůsledně (pominul z něj –
jak je výše poznamenáno, že sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a o výši
této úhrady, ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené,
nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a postupoval tak, jakoby o taková rozhodnutí
šlo).
V nemeritorním posouzení zákonnosti, resp. právnosti požadované úhrady, měl přitom
krajský soud důsledně vycházet z požadavku §17 odst. 3 informačního zákona, který zní:
Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným
subjektem vyčíslena. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však podle názoru Nejvyššího
správního soudu zřejmé, že krajský soud šel zřetelně nad rámec tohoto zákonného požadavku
a navíc tak činil značně obecně, neurčitě a nejasně. Uvedený zákonný požadavek žádné další
zpřesnění pro předepsání požadované úhrady nemá, a jeho bližší determinaci neobsahuje,
ani dostupná judikatura. Rozhodující je tak toliko posouzení rozhodných skutečností pro předepsání
úhrady a dále způsobu jejího vyčíslení. V posuzované věci se přitom podle názoru
Nejvyššího správního soudu obé, jak ze sdělení o výši úhrady ze dne 23. 7. 2012,
č. j. 5784-26/2012-060100-21, tak potom zejména z rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne
16. 8. 2012, č. j. 31044-4/2012-900000-302, o modifikaci výše předepsané úhrady, dostatečně
podává.
Pojem „mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací“ je z pohledu teorie
správního práva typickým tzv. neurčitým pojmem, který, či které je třeba vždy nutno vykládat
s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci, a to v souladu s účelem,
který je vždy danou právní úpravou sledován.
Z obsahu připojeného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že sdělení o vyčíslení
úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací se nachází na č. l. 48, 49,
kde je zcela konkrétně uvedeno, že vyčíslená úhrada je předepisována smyslu §17 odst. 1 a 3
informačního zákona, ve spojení s §7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad
a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Dále je uvedeno, že Generální ředitelství cel stanovilo sazebník úhrad za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání informací a to do 30 minut včetně 100 Kč, nad 30 minut do 60 minut včetně 200 Kč,
a dále za každou další započatou hodinu 200 Kč. Poté je uvedeno, jaké informace (informace
o odměnách poskytnutých stávajícímu řediteli Celního ředitelství Hradec Králové Mgr. Petru Kašparovi,
jeho zástupcům Mgr. T. H., Bc. P . H. a Mgr. J. P. v době jejich služebního zařazení u Celního ředitelství
Hradec Králové do okamžiku přijetí podání, tj. do 29. 6. 2012), a v jakém členění byly požadovány (druh
odměny / její částka / stručný a výstižný, transparentní popis konkrétních zásluh za které byla odměna přiznána
/ zákonný titul k přiznání odměny - s uvedením odkazu na konkrétní právní normu konkrétního závazného
právního předpisu/ identifikaci úřední osoby, která odměnu navrhla – jméno, příjmení a funkce / identifikace
úřední osoby, která odměnu přiznala). Dále je konstatováno, že informace v požadovaném členění
zpracovávali dva pracovníci ve dnech 2. 7. – 17. 7. 2012 a následuje jmenovitý rozpis
zpracovávání předmětných informací jmenovitě po jednotlivých kalendářních dnech, s uvedením
„hodinového“ času od – do, s poznámkami, ve kterých časových intervalech konali oba
pracovníci, kolik hodin v souhrnu každý den bylo odpracováno, kolik hodin výkonu bylo
účtováno (vzhledem k zaokrouhlování) a jaká byla každý den účtovaná částka úhrady. Ta potom
ve svém souhrnu za všechny vykázané hodiny vyhledávání v rámci jmenovitě označených dnů
činila 11 100 Kč. Předmětné sdělení je uzavřeno poučením, že podle §17 odst. 5 informačního
zákona platí, že pokud nebude úhrada do 60ti dnů od doručení tohoto oznámení zaplacena, bude
žádost o poskytnutí informací odložena, stejně jako je uvedeno poučení o možnosti podat si na
postup celního orgánu při stanovení výše úhrady podle §17 odst. 3 informačního zákona stížnost
ve smyslu §16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona s tím, že stížnost se podává do 30ti dnů od
doručení tohoto oznámení u povinného subjektu, kterým je Celní ředitelství Hradec Králové,
s tím, že o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán, kterým je Generální ředitelství cel.
Na č. l. 64 až 71 téhož správního spisu se potom nachází rozhodnutí Generálního
ředitelství cel ze dne 16. 8. 2012, č. j. 31044-4/2012-900000-302, z něhož Nejvyšší správní soud
zjistil, že výše požadované úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací požadovaných
stěžovatelem v žádosti pod bodem 4) byla snížena na částku 10 800 Kč. Generální ředitelství cel
odůvodnění k tomuto svému rozhodnutí uvedlo podle názoru Nejvyššího správního soudu
dostatečně konkrétně a také poměrně podrobně (to na téměř dvou celých stranách hustě psaného
textu, č. l. 68 – 70). V odůvodnění se zejména uvádí, že se Generální ředitelství cel zabývalo tím,
zda povinný subjekt uplatnil úhradu řádně a ve lhůtě plynoucí z informačního zákona, a dále tím,
zda celková výše úhrady odpovídá §17 informačního zákona, nařízení vlády č. 173/2006 Sb.,
o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle informačního
zákona, a sazebníku úhrad za poskytování informací v návaznosti na počet vykázaných hodin
vyhledávání a stanovenou hodinovou sazbu. Dále se v odůvodnění uvádí, že ačkoliv pojem
„mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací“ není informačním zákonem vymezen, lze dovodit,
kdy se o takové vyhledávání bude jednat. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže shromažďování
požadovaných informací bude pro povinný subjekt představovat v jeho konkrétních podmínkách
časově náročnou činnost, která se objektivně vzato vymyká běžnému poskytování informací
tímto povinným subjektem, tedy jestliže vyhledávání informací již v daném případě nelze
s ohledem na pojetí veřejné správy jako služby veřejnosti považovat za běžnou, povinný subjekt
nijak nezatěžující součást agendy. O zvýšenou aktivitu povinného subjektu se podle odůvodnění
předmětného rozhodnutí bude jednat tehdy, jestliže zaměstnanec pověřený vyřízením žádosti,
nebo zaměstnanci, kteří se na jejím vyřízení podílejí, budou nuceni na delší dobu přerušit
či odložit plnění svých ostatních úkolů a cíleně se po tuto dobu věnovat vyhledávání informací.
Dále Generální ředitelství cel vyložilo jaké informace a v jaké struktuře stěžovatel požadoval,
uvedlo a vyložilo, že povinný subjekt nemá stanovenu povinnost (ani zákonem, ani vnitřním
předpisem) požadované informace evidovat v jedné ucelené evidenci tak, aby byly snadno
dohledány a v požadované podobě poskytovány. Dále uvedlo a podrobněji vyložilo, že přestože
je část požadovaných informací evidována v personálním informačním systému, bylo s ohledem
k požadovanému rozsahu, resp. podobě/struktuře požadovaných informací, jakož i vzhledem
k dlouhé době působení dotčených osob v celní správě, třeba dohledat příslušné údaje/informace
z osobních spisů a archivních boxů chronologicky řazených písemností. Návazně
se v odůvodnění také vysvětluje, že daná činnost není běžnou součástí agendy povinného
subjektu a bylo třeba, aby tato zvýšená aktivita povinného subjektu byla zajištěna/provedena
k tomu pověřenými zaměstnanci odděleně od plnění jejich svěřených úkolů.
Poté je v odůvodnění citovaného rozhodnutí výslovně shrnuto, že Generální ředitelství cel
tak má za to, že se jednoznačně jednalo o mimořádně rozsáhlé vyhledávání, kdy povinný subjekt
byl jednak oprávněn prodloužit lhůtu pro poskytnutí informací ve smyslu §14 odst. 7 písm. b)
informačního zákona, jakož byl i (a to především) oprávněn žádat úhradu za mimořádně rozsáhlé
vyhledání informací ve smyslu §17 odst. 1 informačního zákona. Dále Generální ředitelství cel
vyložilo, proč odmítlo argumentaci stěžovatele bezplatným poskytnutím informací
svým dřívějším rozhodnutím č. j. 27503/2011-90000-202 ze dne 31. 8. 2011, kde se sice jednalo
o informace vymezené podobným způsobem, ale nikoliv obdobné svým rozsahem (tj. strukturou,
časovým úsekem/záběrem), což je v odůvodnění nynějšího rozhodnutí konkrétně rozepsáno
a porovnáno. (mj. se v předchozím případě jednalo o informace o odměnách dvou osob,
toliko za dva roky, a také v užší struktuře). V nynějším případě se jedná o informace o odměnách
čtyř osob, za dobu celého jejich působení v celní správě, což je v jednom případě od r. 2001,
a navíc v podrobnější struktuře. Z dalších souvisejících částí odůvodnění nynějšího rozhodnutí
Nejvyšší správní soud již připomíná toliko to, že ke snížení celkové výše úhrady Generální
ředitelství cel dospělo přepočtem hodina násobku hodinové sazby za vyhledávání tak,
jak pro ně vyplynulo z přípisu povinného subjektu č. j. 5784-26/2012-060100-21, ze dne
23. 7. 2012. Souhrnně vzato Generální ředitelství cel shledalo předepsanou úhradu,
kterou toliko mírně modifikovalo co do celkové výše, jako úhradu za mimořádně rozsáhlé
vyhledání informací důvodnou, a toto podle názoru Nejvyššího správního soudu, jak již bylo výše
naznačeno, také dostatečně odůvodnilo.
Nejvyšší správní soud tak nesouhlasí s krajským soudem v tom, že vyčíslené hodiny,
které pracovníci povinného subjektu měli vynaložit na vyhledání žalobcem požadovaných
informací, nebyly nijak blíže specifikovány a Generální ředitelství cel neuvedlo, jaké konkrétní
úkony nebo činnosti daní pracovníci vykonávali, proč vyhledávání v archivu pokládá za složité
a časově náročné. Obsah shora rekapitulovaného odůvodnění rozhodnutí Generálního ředitelství
cel podle názoru Nejvyššího správního soudu spíše vypovídá o opaku. Poněkud nejasné
se Nejvyššímu správnímu soudu také jeví konstatování krajského soudu v odůvodnění
napadeného rozsudku, že při jednání před soudem pověřená pracovnice žalovaného sice
podrobněji popsala, jak byly ukládány listiny obsahující žalobcem požadované údaje, nicméně
k tomuto vysvětlení již krajský soud nemohl přihlédnout, když v samotném rozhodnutí takové
údaje zcela absentovaly. Nejvyšší správní soud je spíše toho názoru, že při shora rekapitulovaném
podstatném obsahu textace sdělení povinného subjektu o výši úhrady ze dne 23. 7. 2012,
č. j. 5784-26/2012-060100-21, a dále i podstatném obsahu textace rozhodnutí Generálního
ředitelství cel ze dne 16. 8. 2012, č. j. 31044-4/2012-900000-302, měl krajský soud pečlivě uvážit,
co bylo na obsahu vyjádření pověřené pracovnice žalovaného při jednání před soudem
příp. novým sdělením, a co mělo povahu dokazování a hodnotu důkazů. V této souvislosti musí
Nejvyšší správní soud proto dát také za pravdu stěžovateli, když v kasační stížnosti namítá,
že správní soud k těmto dostatečně určitým závěrům přihlédnout a sám provést hodnocení,
zda se vyhledávání tak, jak bylo zpoplatněné již považuje za „mimořádně náročné“ či nikoliv.
Rozsah zjištění skutkového stavu i podle Nejvyššího správního soudu krajskému soudu
umožňoval posoudit, zda závěr rozhodnutí Generálního ředitelství cel byl správný. Nejvyšší
správní soud se tak neztotožňuje s krajským soudem se shrnujícím odůvodněním, že Celní
ředitelství a následně Generální ředitelství cel nedostatečně zdůvodnily splnění podmínek
pro vyčíslení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Oběma těmto orgánům,
resp. jejich aktům ke stanovení úhrady za mimořádně obtížně vyhledání informací, přes shora
Nejvyšším správním soudem předestřenou určitost a konkrétnost, krajský soud vytýká značnou
obecnost, přičemž tak činí způsobem, který sám zcela postrádá jakákoliv konkréta,
a pro Generální ředitelství cel, či pro povinný subjekt samotný, není nikterak způsobilou instrukcí
pro příp. další nápravný postup. Otázkou je, jestli by ještě větší konkrétnost v zaznamenávání
a popisu jednotlivých postupů vůbec byla reálná či účelná, a nevyžádala by si ještě další
nedůvodné náklady (např. za práci dalšího podrobně protokolujícího úředníka, jenž by věcně
a časově zaznamenával dílčí operace či úkony). Nejvyšší správní soud přitom považuje za nutné
připomenout, že nelze spustit ze zřetele, že zákonný rámec pro posuzovaný postup a koncipování
odůvodnění stanovení předmětné úhrady je tvořen požadavky §17 odst. 3 informačního zákona,
který zní „toliko“: Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše
úhrady povinným subjektem vyčíslena. A těmto zákonným požadavkům podle názoru Nejvyššího
správního soudu obě předmětná vyčíslení se svými odůvodněními ve vzájemném souhrnu
dostatečně dostály.
Bez významu není pro nyní posuzovanou věc podle názoru Nejvyššího správního soudu
ani ta skutečnost, že z již shora citovaného usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010,
č. j. Konf 115/2009 – 34, mj. také vyplývá, že pokud měl žadatel o danou informaci skutečný
zájem, potom mohl postupovat jiným způsobem, který by mu jednak poskytnutí požadované
informace zajistil v bezprostředně aktuálním čase, a současně by mu také garantoval možnost
následně uplatnit ochranu svých práv stran zaplacené úhrady, pokud by se zaplacením takové
úhrady na svých právech cítil zkrácen. Z předmětného usnesení zvláštního senátu výslovně
vyplývá, že jednou z možností pro žadatele v situacích, jako byla tato, je: Žadatel (žalobce) úhradu
za poskytnutí informací mohl zaplatit a následně podal proti výši úplaty stížnost podle §16a informačního
zákona. ... Žadatel by informaci obdržel, k odložení žádosti by nedošlo, a žadatel by se mohl domáhat vydání
tvrzeného bezdůvodného obohacení běžnou civilní žalobou (pořadem práva podle třetí části o. s. ř.), a to vůči státu,
resp. státnímu orgánu (nebo jinému, zejména samosprávnému orgánu), který takovou úplatu přijal. Soud
v občanském soudním řízení by pak přezkoumal, zda byla úhrada vyčíslena v souladu s §17 odst. 1
informačního zákona a k němu vydaných prováděcích předpisů, tedy zda nepřesahovala náklady spojené
s pořízením kopií, atd., a zda ceny uvedené v sazebníku zásadním způsobem nepřesahují ceny nezbytné.
Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, napadený rozsudek je nezákonný, a proto jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude krajský soud povinen řídit se vysloveným závazným
právním názorem Nejvyšší správního soudu.
V novém rozhodnutí v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu