ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.46.2016:28
sp. zn. 6 As 46/2016 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: MUDr. M. S.,
zastoupen JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 1683/41, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti
rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 12. 2012, č. j. MZDR 41622/2012-4/PRO, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j.
11 Ad 3/2013 - 76, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016,
č. j. 11 Ad 3/2013 – 76, se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 26. 1. 2016, č. j. 11 Ad 3/2013 - 76 (dále „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 12. 2012,
č. j. MZDR 41622/2012-4/PRO (dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím
ministr zdravotnictví zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2012,
č. j. 17560/2012/VZV/Zam, jímž žalovaný nepřiznal podle čl. II odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb.
žalobci specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru
diabetologie.
Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek. V tomto návrhu stěžovatel uvedl, že s ohledem na závěry napadeného rozsudku
nelze vyloučit situaci, kdy by žalovaným mohlo být vydáno pro žalobce kladné rozhodnutí,
přičemž mezitím by mohlo v důsledku rozhodování Nejvyššího správního soudu obživnout
napadené rozhodnutí. Stěžovatel si je vědom, že samo riziko „obživnutí“ není dostatečným
důvodem pro přiznání odkladného účinku, avšak je nutno vnímat, že v případě zrušení
napadeného rozsudku by zde vedle sebe mohla existovat dvě správní rozhodnutí – jedno
obživnuté negativní rozhodnutí a druhé rozhodnutí se zcela opačným výsledkem, tj. přiznávající
specializovanou působnost, popř. se stejně negativním výsledkem, ale založeným na jiných
důvodem, ovlivněných napadeným rozsudkem. Takový stav je nežádoucí nejen pro stěžovatele,
ale i pro žalobce, neboť by panovala nejistota o tom, zdali má potřebnou odbornou kvalifikaci
či nikoliv, případně jaké rozhodnutí je relevantní. Stěžovatel by musel zvažovat možnosti řešení
této nežádoucí situace prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, které jsou
nadto vázány na lhůty podle správního řádu a navíc představují průlom do právní jistoty
účastníka řízení. Na rozhodnutí ministra zdravotnictví v pozici odvolacího orgánu pak může,
resp. musí navazovat procesní aktivita stěžovatele v pozici orgánu I. stupně, čímž se situace dále
komplikuje. Pokud by před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodl na základě
napadeného rozsudku městského soudu stěžovatel záporně, lze si navíc představit další správní
žalobu, což je stav pramálo přehledný a stavící stěžovatele do pozice správního orgánu, který činí
úkony pro úkony. Stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, které podle něj pregnantně osvětluje možnost přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podané žalovaným správním orgánem.
Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde však stěžovatele, jenž je žalovaným správním orgánem)
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
nejsou splněny, a kasační stížnosti proto odkladný účinek nepřiznal.
Stěžovatel založil jeho návrh na přiznání odkladného účinku na argumentaci rizikem
tzv. obživnutých rozhodnutí. K této problematice se poměrně nedávno vyslovil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 (veškerá
zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). V tomto usnesení rozšířený senát
nejdříve připomenul, že k tomu, aby bylo možné přiznat kasační stížnosti žalovaného odkladný
účinek, musí být vedle formální podmínky, kterou je existence návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, splněny další tři materiální předpoklady: i) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, ii) újma musí být pro stěžovatele
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, iii)
přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Zatímco žalobce
bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon
rozhodnutí krajského (městského) soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní
práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku
či jeho jinými následky ohrožena. To však neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti
nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné,
kdy odložení účinků rozhodnutí krajského (městského) soudu bude podmíněno ochranou
důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě
onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám
a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit
a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá.
Rozšířený senát dále konstatoval, že nelze paušálně stanovit, kdy v konkrétní věci půjde
o takové ohrožení veřejného zájmu, které bude možné považovat za újmu ve smyslu ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. Zároveň však rozšířený senát uvedl několik příkladů, kdy lze kritérium
ohrožení důležitého veřejného zájmu (újmy na straně žalovaného) považovat za naplněné
(např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu
nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému
podniku).
Dále rozšířený senát formuloval závěr, že „[p]rocesní situace, kdy žalovaný správní orgán
na základě pravomocného rozsudku krajského soudu vydá ve správním řízení znovu rozhodnutí, které posléze
nabude právní moci, následně či mezitím Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu zruší a věc
mu vrátí k novému projednání, jistě není žádoucí. O žalobě je však třeba znovu rozhodnout v souladu
se závazným právním názorem kasačního soudu, což mj. znamená ‚obživnutí` původně zrušeného rozhodnutí
správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 2 Ans 3/2006). Obtížně řešitelná procesní
situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru
a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných
hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity
požadované pro přiznání odkladného účinku. Považovala – li by se pouhá hrozba existence dvou odlišných
rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního
orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému smyslu
a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení §36 odst. 1 s. ř. s. Zatímco žalobce
by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dosáhl jen za skutečně výjimečných okolností, žalovanému
by ve většině případů stačilo pouze to, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přestože je nutno existenci dvou rozhodnutí v téže věci hodnotit jako negativní, jedná se o důsledek povahy kasační
stížnosti jako mimořádného opravného prostředku. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocnými
rozhodnutími krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit
koncepci kasační stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.“
Z toho vyplývá, což ostatně v návrhu uvedl sám stěžovatel, že riziko existence dvou
správních rozhodnutí týkajících se stejné věci samo o sobě nepředstavuje újmu (ohrožení
důležitého veřejného zájmu) dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.
Jak již bylo uvedeno, je to právě stěžovatel, kdo musí újmu (ohrožení důležitého
veřejného zájmu) tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá. Stěžovatel
si sice na jednu stranu uvědomuje, že pouhé riziko „obživnutí“ rozhodnutí není pro přiznání
odkladného účinku dostačující, na druhou stranu však vůbec netvrdí (a tedy ani neosvědčuje)
ohrožení důležitého veřejného zájmu. V návrhu pouze uvádí, že hypotetický stav „obživnutého“
rozhodnutí je nežádoucí jak pro něj, tak pro žalobce. Návrh, a to ani implicitně, neobsahuje
zmínku o ochraně důležitého veřejného zájmu. Stěžovatel v něm pouze ilustruje, jaké procesní
potíže může ona hypotetická situace způsobit (nepřehlednost situace). To však samo o sobě není
dostačující (viz výše). Stěžovatel by musel tvrzené riziko „obživnutí“ podpořit tvrzením
a osvědčením ohrožení konkrétního důležitého veřejného zájmu. Tak však neučinil.
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznat odkladný
účinek.
Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti stěžovatele žádným způsobem nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu