ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.12.2016:34
sp. zn. 6 Azs 12/2016 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: L. T. B.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2014, č. j. OAM-487/ZA-ZA04-HA08-2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
9. 12. 2015, č. j. 42 Az 2/2015 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 26. 9. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České
republice, je státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky. Jako důvody uvedla,
že o mezinárodní ochranu požádala kvůli zrušení svého pobytu. Dcera zde navštěvuje školu
a žalobkyně ani dcera se nechtějí vrátit do Vietnamu, ve Vietnamu by pro dceru nenašla místo
ve škole. Žalobkyně v České republice žije od června 2013, přičemž před tím žila zhruba deset let
ve vlasti.
Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č. j. OAM-487/ZA-ZA04-HA08-2014
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, přičemž Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 42 Az 2/2015 - 34, (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. V napadeném rozsudku
se krajský soud předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti ve vztahu k posouzení možnosti
přiznání doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, kterou žalobkyně vznesla v průběhu
jednání před soudem. Krajský soud dospěl k závěru, že tato námitka byla podána opožděně.
Nemohl se jí zabývat ani ex offo, neboť by se muselo jednat o nepřezkoumatelnost bránící
přezkumu správního rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních námitek. Žalovaný
se však otázkou možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu zabýval
a nehodnotil ji pouze z úhlu pohledu námitky, kterou žalobkyně neuplatnila ani v rámci
správního řízení a poprvé ji uplatnila až v rámci ústního jednání před soudem.
Ve vztahu k námitkám neudělení tzv. humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona
o azylu krajský soud uvedl, že na udělení humanitárního azylu není nejen právní nárok,
ale ani subjektivní právo, a jeho udělení je výhradně na volné úvaze správního orgánu. Krajský
soud nezjistil, že by žalovaný v rámci správního uvážení porušil zákaz libovůle, popř. nedodržel
příslušné procesní předpisy. To vše za situace, kdy žalobkyně výslovně o udělení humanitárního
azylu nežádala, takže žalovaný o jeho udělení mohl uvážit toliko v intencích obecných tvrzení
žalobkyně, jež byly obsaženy v předmětné žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud
se ztotožnil s žalovaným, že důvodem pro udělení humanitárního azylu nemůže být ztížená
možnost umístění dcery žalobkyně do „slušné“ školy, či skutečnost, že školy jsou ve Vietnamu
přeplněné.
Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že biologický otec její dcery žije
v České republice, a dcera s ním má velmi dobrý vztah, přičemž vycestováním by se tento vztah
narušil, což by bylo v rozporu se závazkem České republiky plynoucím z Úmluvy o právech
dítěte. Krajský soud zmínil, že biologický otec dcery žalobkyně má novou rodinu a dcera s ním
nežije ve společné domácnosti, otec neplatí žádné výživné, občas si telefonují a otec někdy dceři
poskytne dárek. Souhlasil proto s názorem žalovaného, že v případě návratu žalobkyně
a její dcery do země jejího původu nedojde k porušení závazků České republiky plynoucích
z mezinárodního práva.
Krajský soud zdůraznil, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla
snaha žalobkyně zůstat na území České republiky, aby zde mohla pracovat a její dcera
dále navštěvovat základní školu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána až dne
26. 9. 2014, tj. poté, co žalobkyni uplynula lhůta k opuštění České republiky na základě
výjezdního příkazu s platností do 24. 9. 2014. Žalobkyně z hlediska ustanovení §12 písm. a) a b)
zákona o azylu neuvedla žádný azylově relevantní důvod. U žalobkyně nebyly splněny podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany ani podle ustanovení §13, ustanovení
§14, §14a a §14b zákona o azylu, což žalovaný v dostatečné míře zdůvodnil.
Krajský soud na závěr uvedl, že žalovaný nikterak nezpochybňoval skutková tvrzení
žalobkyně, a nebylo tudíž třeba shromáždit důkazy, které by věrohodnost výpovědi žalobkyně,
vyvracely nebo zpochybňovaly. Krajský soud uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu
se zákonem a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností napadla rozsudek krajského soudu
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného právního
posouzení a z důvodu nepřezkoumatelnosti, když krajský soud pouze převzal argumentaci
žalovaného.
Stěžovatelka předně uvádí, že kasační stížnost svým významem přesahuje její zájmy,
neboť krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský
soud aproboval postup žalovaného, který se a priori nezabýval otázkou možnosti udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azyl u (podle rozsudků ze dne
17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 – 92, a ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 – 27, nelze a priori
uzavřít, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu
do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu.). Krajský soud a žalovaný
správní orgán se opomněly zabývat úvahou, zda by vycestování stěžovatelky mohlo být v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, a tedy i důvodem pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu.
Dále podle stěžovatelky krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a pochybil
v názoru, že se z úřední povinnosti v rámci soudního přezkumu nezabývá
nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, pokud nebrání přezkumu žalobních námitek.
Krajský soud se odmítl zabývat námitkou nedostatečného vypořádání otázky udělení doplňkové
ochrany, neboť jde o námitku novou, která byla vznesena až při ústním jednání a nebyla
uplatněna v žalobě. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že soudy přihlíží
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z úřední povinnosti pouze v případě, že tato zcela brání
přezkumu žalobních námitek.
Stěžovatelka namítá, že se soud nesprávně vypořádal s argumentem nedostatečně
zjištěného skutkového stavu bez důvodných pochybností, pročež nesprávně vyhodnotil,
že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany. Domnívá se,
že již v žádosti uvedla azylově relevantní důvody. Jelikož žalovaný její žádosti nevyhověl a krajský
soud jeho nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí potvrdil, zatížil nezákonností
a nepřezkoumatelností i své rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem a odkazuje na správní spis a napadené rozhodnutí. Není pravdou, že by se nezabýval
možností udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelka v průběhu správního řízení neuváděla
skutečnosti, na základě kterých by jí mohla být určitá forma mezinárodní ochrany udělena.
Žalovaný navrhl zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou.
Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas
a je proti napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně
přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná
na www.nssoud.cz), na kterou Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje. Stěžovatelka
k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů,
uvedla, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatelky neztotožňuje. Z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, vyplývá,
že správní soud nepřihlíží z úřední povinnosti vždy k nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí a nad rámec žalobních bodů zohlední jen ty vady, které jsou natolik závažné,
že mu znemožňují posoudit věc v mezích žalobních bodů. Rozšířený senát ve vztahu k řízení
o azylu vymezil, kdy je soud povinen vybočit z rozsahu přezkumu vymezeného žalobními body.
Jedná se o situaci, kdy z poznatků, které má soud k dispozici vyplývá, že žadateli je nezbytné
poskytnout doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by znamenalo
porušení zásady non-refoulement a ochranu nelze poskytnout v jiném řízení. Pokud však soud
takové poznatky nemá, jak tomu je ostatně i v nyní posuzovaném případě (a stěžovatelka
ani v průběhu soudního řízení tímto směrem nic netvrdila), je možnost překročení
žalobních bodů vázána jen na výjimky upravené v s. ř. s. Krajský soud tak
postupoval v souladu s judikaturou (srov. také usnesení ve věci dcery stěžovatelky ze dne
6. 4. 2016, č. j. 6 Azs 13/2016 - 31, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval totožnou kasační
námitku).
Krajský soud v obecné rovině hodnotil přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
ve vztahu k vypořádání se s otázkou udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu a uvedl,
že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, protože žalovaný se možností udělení doplňkové
ochrany zabýval a své závěry v dostatečné míře zdůvodnil. Nadto je nutné uvést, že krajský soud
se pečlivě zabýval rodinnou situací žalobkyně a její dcery v rámci posouzení žalobní námitky
směřující do neudělení humanitárního azylu, přičemž se ztotožnil se žalovaným, že v případě
návratu žalobkyně a dcery do Vietnamu nedojde k porušení závazků České republiky plynoucích
z mezinárodního práva. Krajský soud posuzoval intenzitu kontaktů dcery s biologickým otcem
a shledal, že tento nepravidelný a výjimečný kontakt byl zachován i v době, kdy žalobkyně
s dcerou dlouhodobě pobývala ve Vietnamu.
Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou,
když potvrdil napadené rozhodnutí žalovaného. Pokud se žalovaný zabýval možností udělit
doplňkovou ochranu v kontextu rodinných vazeb stěžovatelky (na straně 8 napadeného
rozhodnutí) pouze stručně a s odkazem na to, že rodinné vazby nejsou důvodem pro udělení
doplňkové ochrany, reagoval tak na průběh správního řízení, kdy stěžovatelka pouze uvedla,
že chtěla, aby dcera měla i kontakt i s otcem. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, a ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 - 27) sice nevylučuje, aby zásah do rodinného života cizince mohl
představovat důvod pro naplnění podmínek k udělení doplňkové ochrany, avšak zároveň
z ní plyne, že tomu tak může být jen za velmi výjimečných okolností. Krajský soud, který rodinné
vazby hodnotil a neshledal v daném případě výjimečné okolnosti, postupoval v souladu
s citovanou judikaturou.
Stěžovatelka na závěr pouze v obecné rovině namítala, že krajský soud se nesprávně
vypořádal s argumentem nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávně vyhodnotil,
že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany. Skutečnost, že krajský
soud (ani žalovaný) v konkrétním případě stěžovatelky neshledal v příběhu stěžovatelky
okolnosti, které by spadaly pod azylově relevantní důvody, neznamená, že by vycházel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu či věc nesprávně posoudil. Stěžovatelka v průběhu
azylového řízení skutečně nic azylově relevantního neuvedla a ani Nejvyšší správní soud
nepovažuje snahu stěžovatelky legalizovat svůj pobyt na území České republiky za důvod,
pro který by měla být její situace řešena v režimu zákona o azylu udělením některé z forem
mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti
a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu