ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.142.2016:26
sp. zn. 6 Azs 142/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. A., proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2016, č. j. KRPA-1638-51/ČJ-2016-000022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, č. j. 2 A
13/2016 – 29,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, č. j. 2 A 13/2016 – 29,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2016, č. j. KRPA-1638-51/ČJ-2016-000022,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16.456 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka
Čechovského.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. 3. 2016, č. j. 2 A 13/2016 – 29 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného 27. 1. 2016,
č. j. KRPA-1638-51/ČJ-2016-000022, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím
bylo podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodnuto o prodloužení doby
zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“), o 30 dnů.
Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u městského soudu.
Mimo jiné namítal, že má na území České republiky družku, nehrozí tedy vážné nebezpečí útěku,
když sám navrhl, aby žalovaný uložil zvláštní opatření a přislíbil součinnost. Z doložených
dokladů podle žalobce vyplývá, že je rodinným příslušníkem občana EU dle §15a odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že užití mírnějších opatření
není v jeho případě možné. Žalobce sice neznal přesnou adresu, na níž se zdržuje, jménem,
ale jeho přítelkyně byla připravena sdělit žalovanému všechny podrobné skutečnosti, a také
byla připravena složit finanční zálohu. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, přičemž nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že v rámci
dublinského řízení se nehodnotí otázka přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k soukromému
a rodinnému životu žalobce. Žalobce chtěl svůj pobyt legalizovat, ale čeká, až bude družka
rozvedená. Žalobce taktéž nesouhlasí s tvrzením, že předchozí lhůta k zajištění nebyla
pro realizaci dostatečná.
Městský soud nesdílel námitku žalobce, že žalovaný nesprávně zjistil skutečný stav věci,
pokud se týká důvodů jeho zajištění. Městský soud podrobně zrekapituloval zjištěný skutkový
stav. Vzhledem k předcházejícímu jednání žalobce je dáno vážné nebezpečí útěku dle §129
odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť z jeho jednání je zcela zjevný úmysl
nerespektovat pravomocné rozhodnutí jeho přemístění dle nařízení Dublin III do státu,
ve kterém požádal o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, a který je povinen o této
jeho žádost rozhodnout. Městský soud nesdílel ani tvrzení žalobce, že se stal rodinným
příslušníkem občana EU dle §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce tím,
že mu byl rozhodnutím Norského království zakázán stup do schengenského prostoru, nemohl
v tomto prostoru účinně navázat rodinné vztahy se státním příslušníkem EU. I když žalobce žije
ve společné domácnosti se svojí vdanou přítelkyní po dobu čtyř měsíců, nelze hovořit ještě
o tom, že jeho vztah s jeho přítelkyní je vztahem trvalým podobným vztahu rodinnému. Soud
též nesdílel námitku žalobce, že mělo být aplikováno ust. §123b zákona o pobytu cizinců
jakožto mírnější opatření. Městský soud odkázal na záznam žalobce v systému SIS II, dle kterého
má žalobce zakázán vstup na území schengenského prostoru a zpochybnil možnost,
že by žalobce měl na území Českém republiky stabilní zázemí, resp. bydliště ve smyslu §123b
zákona. Žalobce ve své výpovědi odmítl dobrovolně se navrátit na území Maďarska,
proto bylo vyloučeno uložení zvláštního opatření.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný nesprávně zjistil stav
věci, zejména pokud jde o důvody, v nichž shledává důvod pro prodloužení zajištění. Žalovaný
naprosto bagatelizoval vztah mezi ním a jeho družkou, která byla celou dobu přítomná na Policii
ČR, kde byl žalobce zajištěn a byla ochotna poskytnout i finanční záruku. Žalovaný ji odmítl
vyslechnout, ač ji posléze ustanovil účastníkem řízení. Žalovaný nepostupoval v souladu
s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, přičemž byl povinen
stěžovatele propustit, neboť mu mělo být jasné, že zajištěním dojde k nepřiměřenému zásahu
do rodinného a osobního života stěžovatele a jeho družky. Žalovanému nelze dát za pravdu,
že bylo možno na stěžovatele nahlížet jako na hrozbu veřejného pořádku. Městský soud
se podstatnou vazbou vůbec nezabýval a způsobil nepřezkoumatelnost a nezákonnost svého
rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu
a soud měl takové pochybení zjistit. Napadené rozhodnutí evidentně nevychází ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci, žalovaný se nezabýval tím, že družka stěžovatele
je v rozvodovém řízení a s manželem nesdílí společnou domácnost. Rozhodnutí o prodloužení
zajištění je institut, jehož užití má být omezeno na specifické případy a v krajní situaci. Městský
soud možnost uložení zvláštního opatření odmítá, aniž by se jejich možnou aplikací podstatně
zabýval. Žalovaný musí přezkoumatelně vyložit, proč je zajištění nezbytným opatřením
a proč nepostačuje uložení mírnějšího opatření, což se však v daném případě nestalo. V případě
zajištění se jedná o mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně zaručeného
práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel zdůraznil
fakultativní charakter institutu zajištění a jeho nepřípustnost, je-li účelu zajištění
možno dosáhnout mírnějšími a hospodárnějšími prostředky. Dále stěžovatel poukázal na zásadu
proporcionality postupu správního orgánu a uplatňování jeho pravomoci při zasahování
do práv a oprávněných zájmů dotčených osob a na rozsudek Evropského soudního dvora
ve věci C-61/11 PPU a na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 22. Žalovaný ani soud se dostatečně nevypořádaly s možností zvláštních
opatření. Žalovaný ani soud se taktéž nedostatečně vypořádaly s návrhem družky na složení
finanční záruky ve výši 50.000 Kč. Správní orgán tak zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
V řízení před správním orgánem nebyly zjištěny všechny skutečnosti rozhodné pro zajištění
za účelem předání a tato vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Podle stěžovatele byla v řízení podstatným způsobem porušena ustanovení o správním řízení,
konkrétně §2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu. Městský soud pak pochybil, když nedostatečně
vypořádal uplatněné námitky. Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný
také z důvodu, že v rozsudku jsou úryvky textů, které postrádají smysl a chybí zde jakákoliv
logika, k čemu soud dospěl a co chtěl rozhodnutím říci. V textu chybí slova a slovesa a věty
jsou extrémně dlouhé. Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit soudu k dalšímu řízení, alternativně zrušit rovněž napadené rozhodnutí a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu plyne, že stěžovatel je veden v SIS II. čl. 24 – nežádoucí cizinec –
(vyhlašující země Norsko, vyhlášeno dne 4. 10. 2013). Do protokolu o podání vysvětlení ze dne
5. 1. 2016 stěžovatel uvedl, že z Alžírska odcestoval v roce 2010 na základě víza do Turecka.
Po třech měsících za pomoci převaděče překročil hranice do Řecka. Řecko opustil asi po třech
měsících a odcestoval přes Itálii do Francie. Na území Francie se zdržoval asi 4 roky. Následně
vstoupil z území Rakouska do České republiky. Dále uvedl, že na území Česka má přítelkyni,
nedokáže však vyslovit její příjmení a nezná přesnou adresu současného pobytu, s přítelkyní bydlí
od září 2015. Na složení finanční záruky nemá finanční prostředky. Dne 5. 1. 2016 Sirene Norsko
žalovanému sdělilo, že stěžovatel je trvale vyhoštěn z území Norska, důvodem je odsouzení
k trestu odnětí svobody na 30 dní za skladování 103.37 g marihuany a odsouzení k trestu odnětí
svobody na šest měsíců za skladování 1112 g hašiše. Dále bylo žalovanému sděleno, že stěžovatel
byl transportován do Slovinska podle nařízení Dublin III dne 7. 7. 2014. Dne 5. 1. 2016
bylo vydáno rozhodnutí o zajištění na dobu 30 dnů za účelem předání podle nařízení Dublin III.
Dne 5. 1. 2016 bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení o správním vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne
5. 1. 2016 vyplývá, že po vyhoštění do Slovinska požádal o azyl, na rozhodnutí o azylu
však nevyčkal a Slovinsko opustil, vstoupil do Maďarska, kde požádal o azyl, následně odjel
do Rakouska. Poté přijel vlakem do ČR. Přítelkyně je ochotna složit finanční záruku ve výši
50.000 Kč. Právní zástupce stěžovatele k tomu do protokolu dále uvedl, že bylo navrhováno,
že účastník řízení resp. jeho přítelkyně složí finanční záruku a že se účastník řízení bude zdržovat
v místě svého pobytu a bude se polici hlásit v určenou dobu, tomuto požadavku však nebylo
vyhověno. Odbor azylové a migrační politiky zahájil postup dle nařízení Dublin III. Žádost
o přijetí zpět na území Maďarska byla odeslána dne 20. 1. 2016 a lhůta pro odpověď dožádané
strany byla stanovena do 3. 2. 2016.
Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, „(n)elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně
nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné
přestávky.“
Podle §129 odst. 4 téhož zákona, „(p)olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání
do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku.
Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil
úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje,
pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území.“
Podle §129 odst. 6 téhož zákona, „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění
s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování
přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení
o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem
v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“
Podle §123b odst. 1 téhož zákona, „(z)vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území
(dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit
následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení
pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí zejména to, že žalovaný ani městský soud
se nevypořádaly dostatečně s možností využití alternativních opatření k zajištění a dále
že žalovaný nepostupoval v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010-150.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku, že se žalovaný dostatečně nevypořádal
s možností využití alternativních opatření k zajištění.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že se nemůže ztotožnit s případným
propuštěním ze zajištění, neboť z předcházejícího jednání je zřejmé, že existuje nebezpečí, že by
se stěžovatel nenavrátil do země, která je odpovědná za posouzení jeho žádosti o mezinárodní
ochranu. Žalovaný na jednání stěžovatele pohlížel jako na jednání, které hrubým způsobem
narušuje chráněné zájmy České republiky i celého schengenského aquis, proto žalovaný
nepřistoupil k uložení mírnějších opatření. Podle žalovaného stěžovatel až v protokolu
o vyjádření účastníka správního řízení uvedl, že jeho přítelkyně by složila 50.000 Kč.
Přesnou adresu pobytu si nepamatuje. Žalovaný podrobně zrekapituloval pobytovou historii
stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel nebude v řízení o předání se správními orgány
spolupracovat. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že by stěžovatel nedodržoval jakékoliv uložené
mírnější opatření.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že žalovaný se zabýval alternativami k zajištění
a s ohledem na pobytovou historii stěžovatele měl za to, že by stěžovatel jakékoliv mírnější
opatření nedodržoval. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel si nepamatuje adresu pobytu
a až v protokolu o vyjádření stěžovatel uvedl, že by jeho přítelkyně složila 50.000 Kč.
Ze správního spisu však vyplývá, že přítelkyně stěžovatele dne 3. 1. 2016 dovezla jeho cestovní
pas a dne 4. 1. 2016 bylo provedeno šetření na adrese jejího bydliště. Žalovaný přitom v průběhu
celého řízení pracoval s touto adresou jako s adresou přechodného pobytu stěžovatele.
Rozhodnutí o prodloužení zajištění bylo vydáno dne 27. 1. 2016, nic tedy žalovanému nebránilo
v tom, aby posoudil návrh na složení částky 50.000 Kč, který byl učiněn v rámci protokolu ze dne
5. 1. 2016. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že v případě stěžovatele nenastaly nové skutečnosti,
které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci zvláštního opatření dle §123b zákona
o pobytu cizinců a odkázal na rozhodnutí o zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
ze dne 5. 1. 2016. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124,
č. 2936/2013 Sb. NSS (všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz)
konstatoval, že „ (z)a nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné,
jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech
odkázat (…)“. Nejvyšší správní soud však musí nyní poukázat na to, že rozhodnutí o zajištění,
které předcházelo nyní přezkoumávanému rozhodnutí o prodloužení zajištění, bylo rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Azs 55/2016 - 35, zrušeno, a to právě
z důvodu, že se žalovaný nezabýval skutečnostmi, jež mohly zakládat opodstatněnost uložení
mírnějších opatření namísto zajištění. Ačkoliv je tedy v rozhodnutí o prodloužení zajištění
ve vztahu k možnosti uložit alternativy k zajištění úvaha o chování a pobytové historii
stěžovatele, žalovaný nevychází ze skutkové podstaty tak, jak je zachycena ve správním spisu,
neboť ponechává stranou relevantní skutečnosti pro posouzení možnosti uložení zvláštních
opatření, konkrétně adresu přítelkyně stěžovatele, na které se měl stěžovatel podle jeho tvrzení
zdržovat, a možnost složení finanční záruky.
K námitce tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života Nejvyšší správní soud
uvádí následující. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, konstatoval, že: „(…) v případech, kdy bude již v době rozhodování správního
orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání
cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat
za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv
a podle současného právního stavu ani s citovanými ustanoveními návratové směrnice.(…) Lze tedy uzavřít,
že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění,
předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán
povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím
o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne
15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom,
zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“ (bod 24 a 27)
Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(t)aková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná
např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince
známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování
cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života (…).“ (bod 28) „Pokud správní
orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění,
vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto
skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ (bod 31)
Z citovaného usnesení tak plyne, že správní orgán je povinen zabývat se v řízení
o zajištění otázkou, zda by důsledkem tohoto opatření mohl být nepřiměřený
zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, a to v případech,
kdy jsou takové okolnosti známy (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2012, č. j. 2 As 84/2011 - 50). Tato povinnost se vztahuje i na řízení o zajištění za účelem
předání, nejen na řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění. Taktéž v řízení o prodloužení
doby zajištění je nutné posuzovat, zda jsou i nadále splněny podmínky pro realizaci účelu
zajištění, neboť prodloužení zajištění je realizováno za stejným účelem jako samotné
rozhodnutí o zajištění (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016,
č. j. 1 Azs 275/2015 - 27).
Žalovaný v napadeném rozhodnutí k deklarovanému soužití s občankou ČR uvedl,
že dopady do soukromého a rodinného života jsou posuzovány v rámci řízení o správním
vyhoštění. Navíc v řízení o zajištění cizince za účelem předání dle dublinského nařízení
není hodnocena otázka, zda tímto rozhodnutím bude zasaženo do jeho soukromého
a rodinného života, neboť v tomto řízení se posuzují kritéria, která souvisí s předáním
do příslušného členského státu EU. Nadto žalovaný uvedl, že lustrací bylo zjištěno, ze přítelkyně
je vdaná, co momentálně vylučuje do budoucna uváděný sňatek s paní F.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku důvodnou, neboť předběžná úvaha
v souladu s výše citovaném usnesením rozšířeného senátu v napadeném rozhodnutí absentuje.
Žalovaný v odůvodnění výslovně odmítá, že by se v řízení o zajištění za účelem předání
měl zabývat dopady do soukromého a rodinného života cizince. To je však v rozporu
s citovaným usnesením, z kterého vyplývá, že v některých případech může být důsledkem
předání nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, správní orgán se proto musí
(za předpokladu, že jsou mu takové okolnosti známy) možnými překážkami předání zabývat.
V nyní posuzovaném případě měl proto žalovaný předběžně posoudit možné překážky předání
na základě všech skutečností zjištěných v průběhu správního řízení. Nejvyšší správní soud
však tímto nepředjímá, zda by skutkové okolnosti případu skutečně mohly znamenat nemožnost
zajištění za účelem předání z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života.
Pokud stěžovatel tvrdí, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu §15a
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud musí přisvědčit žalovanému,
že úkolem správního orgánu není v řízení o zajištění resp. prodloužení zajištění postavit najisto,
zda stěžovatel je nebo není rodinným příslušníkem občana EU. Měl by však tyto skutečnosti
předběžně zhodnotit s ohledem na účel zajištění a tedy i s ohledem na možnost faktické realizace
účelu zajištění. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval,
že i když stěžovatel žije ve společné domácnosti se svojí vdanou přítelkyní po dobu čtyř měsíců,
nelze hovořit ještě o tom, že jeho vztah s přítelkyní je vztahem trvalým podobným vztahem
rodinnému. Nejvyšší správní soud pro přesnost upozorňuje na to, že podle §15 odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015 se za rodinného příslušníka občana
EU považuje cizinec, který má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah,
který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti
partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu.
IV. Závěr a náklady řízení
S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto napadený rozsudek zrušil dle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským
soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu
může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud neměl jinou možnost než zrušit rozhodnutí
žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k případnému
dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60
odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady řízení spočívající v odměně zástupce,
která činila za 3 úkony právní služby 3.100 Kč za převzetí zastoupení [§1 odst. 1, §7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],
3.100 Kč za písemné podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a 3.100 Kč
za účast na jednání [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů činila
3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Tato částka (10.200 Kč) byla v souladu s §57
odst. 2 s. ř. s. zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.142 Kč, neboť zástupce stěžovatele
doložil, že je plátcem této daně. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí celkem 12.342 Kč.
V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení spočívající v odměně zástupce,
která činí za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti tak činí celkem 4.114 Kč. Nejvyšší správní soud proto uložil žalovanému
povinnost zaplatit stěžovateli celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 16.456 Kč, a to do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu