ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.157.2016:27
sp. zn. 6 Azs 157/2016 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: W. W., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem Ministerstvo vnitra, Nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. dubna 2014, č. j. MV-90415-6/SO-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 11 A 69/2014 - 65,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“),
rozhodlo dne 13. června 2013, pod č. j. OAM-5091-90/PP-2011, o zamítnutí žádosti žalobce
o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle §87b
odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán I.
stupně zamítl žádost žalobce na základě §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců; žalobce
se tedy měl dopustit obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území.
Rozhodnutím ze dne 1. dubna 2014, č. j. MV-90415-6/SO-2013, žalovaná odvolání žalobce
zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soud v Praze
(dále jen „městský soud“), který však žalobu napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Proti jeho
rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost spojenou s návrhem
na přiznání odkladného účinku. Návrh na přiznání odkladného účinku zdůvodnil újmou,
jež mu hrozí v důsledku pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení
k přechodnému pobytu, v důsledku čehož je nucen buď zůstat na území České republiky
nelegálně, nebo vycestovat, a opustit tak svou družku i jejího syna, o kterého pečuje
jako o vlastního. Zároveň, s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
ze které rozsáhle citoval, stěžovatel upozornil na své právo vystupovat osobně v řízení o kasační
stížnosti, které by v případě opuštění České republiky vykonávat nemohl.
[3] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny zákonné
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh
stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s., v nyní
platném a účinném znění, „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.“
[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že kasační stížnost ze zákona nemá odkladný účinek,
Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele a po vyjádření žalovaného usnesením
přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí městského soudu,
resp. městským soudem přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu
mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana
stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního,
resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc
rozhodnutí. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení
a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní
újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna zde citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[7] Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom
být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel však musí hrozbu
nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit.
Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti –
kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval
či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená
konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012,
č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[8] Nejvyšší správní soud dospěl po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k v první řadě
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozhodnutí pro stěžovatele samy o sobě
neznamenají újmu, která je způsobilá k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem
řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž se zamítá žádost stěžovatele o povolení
k přechodnému pobytu na území České republiky. Jinak řečeno, pobytový status stěžovatele
se zamítnutím žádosti nikterak nezměnil, stěžovatel neměl a ani pro provedeném správním řízení
a soudněsprávním řízení nemá povolen přechodný pobyt na území České republiky.
[9] Stěžovatel namítá, že právní moc napadeného rozhodnutí pro něj znamená reálnou
hrozbu nenahraditelné újmy v podobě nutnosti opustit území České republiky a vynaložení
nemalých finančních prostředků na (dočasný) návrat do země původu. S tímto názorem
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Rozhodnutím žalovaného sice pravomocně došlo
k neudělení určité konkrétní formy pobytového statusu (právního titulu pobytu na území České
republiky), nabytí právní moci tohoto rozhodnutí však nemá bezprostřední následek spočívající
v tom, že by stěžovatel byl státní mocí donucen území České republiky opustit, jak by tomu bylo
například při uložení správního vyhoštění s vymezením doby, po kterou by mu nebylo umožněno
vstoupit na území členských států Evropské unie.
[10] V tomto kontextu Nejvyšší správní soud poukazuje na stěžovatelem citované usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, ve kterém Nejvyšší
správní soud v řízení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení
povolení trvalého pobytu po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem shledal,
že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by sice stěžovatel mohl být donucen
až v souvislosti s rozhodnutím, tato skutečnost však nemůže být důvodem k zamítnutí návrhu
na přiznání odkladného účinku, neboť lze jen stěží předpokládat, že cizinec má předejít případné
újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území a vystavovat se riziku
správního vyhoštění. Uvedený případ je však skutkově odlišný tím, že žalobce v oné věci pobýval
na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, které mu bylo následně
napadeným rozhodnutím odňato. V nyní posuzovaném případě však nelze odhlédnout
od skutečnosti, že ve správním řízení byla toliko zamítnuta jeho žádost o přechodný pobyt
na území České republiky, nikoli že by ve správním řízení došlo k odnětí povolení k pobytu.
Nelze proto srovnávat charakter zásahu do tvrzených práv a oprávněných zájmů obou
stěžovatelů.
[11] Obdobně nepřiléhavý je odkaz stěžovatele na usnesení č. j. 1 Azs 160/2014 - 25 ze dne
19. listopadu 2014; v daném případě šlo totiž o věc správního vyhoštění.
[12] Se zřetelem ke všem shora uvedeným důvodům rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. tak, že se návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nevyhovuje.
[13] Nejvyšší správní soud však uzavírá, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, proto z něj nelze
dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační
stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu