ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.287.2015:33
sp. zn. 6 Azs 287/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. T. L.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2015, č. j. MV-49429-5/SO-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2015, č. j. 57 A 68/2015
– 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) ze dne 24. 11. 2015, č. j. 57 A 68/2015 – 49 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2015, č. j. MV-49429-5/SO-2015
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce
a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 3. 3. 2015, č. j. OAM-44575-19/DP-2014 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), jímž byla podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a dále ve spojení s §37
odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta
žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky za účelem podnikání, neboť žadatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného
trestného činu. Jmenovitě se jednalo o zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku,
dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku.
Žalovaná v napadeném rozhodnutí ve vztahu k odvolacím námitkám mimo jiné uvedla,
že ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je speciálním ustanovením ve vztahu
k §37 odst. 2 písm. b), který se aplikuje tehdy, pokud je správním orgánem I. stupně zjištěno,
že účastník řízení byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Tato skutečnost je
závažnější, než nesplnění podmínky trestní zachovalosti dle §37 odst. 2 písm. b), kde postačuje
jakýkoliv záznam v Rejstříku trestů cizince, tedy i za pravomocné odsouzení za spáchání
nedbalostního trestného činu. Pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin zákonodárce
shledává jako důležitější překážku pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu,
a proto v těchto případech správnímu orgánu neukládá povinnost posoudit přiměřenost dopadů
rozhodnutí ve vztahu k cizinci. Na rozdíl od skutkových podstat dle §37 odst. 2 písm. b) není
správní orgán I. stupně v případě postupu dle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
povinen posuzovat přiměřenost napadeného rozhodnutí. Žalovaná však dále uvedla,
že i pokud by měla povinnost toto posuzovat, prvostupňové rozhodnutí by nebylo shledáno
jako nepřiměřené. Žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s §68 odst. 3, §89 odst.
2, §2 odst. 3 a 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř.“), a také v rozporu s §174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán žalobce
neidentifikoval v souladu se zněním správního řádu, když opomněl uvedení adresy trvalého
bydliště. S ohledem na nedostatečnou individualizaci je rozhodnutí nezákonné a žalobce
nesouhlasil se způsobem, jakým se žalovaná s touto námitkou vypořádala. Dále nesouhlasil
se způsobem vypořádání jeho námitky, kdy mu správní orgán neumožnil vyjádřit se k podkladům
pro vydání rozhodnutí. Správní orgán nezákonně zamítl jeho žádost o prodloužení
dlouhodobého pobytu podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť měl
postupovat podle §37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu
cizinců. Správní orgán takto účelově obešel svou povinnost zabývat se přiměřeností zásahu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Žalobce proto požadoval napadené rozhodnutí zrušit.
Krajský soud v napadeném rozsudku nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgán
v prvostupňovém rozhodnutí neidentifikoval žalobce v souladu s §68 odst. 2 s. ř. Podle §18
odst. 2 s. ř. se údaji umožňujícími identifikaci rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo
trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Ve smyslu §93 zákona o pobytu
cizinců má žalobce na území České republiky místo hlášeného pobytu, přičemž správní řád místo
hlášeného pobytu výslovně neřadí mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby. Vzhledem
k tomu nemusel být žalobce v prvostupňovém rozhodnutí identifikován místem trvalého pobytu.
Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka řízení s jinou osobou.
V posuzované věci tomu tak ovšem zjevně nebylo a netvrdil to ani sám žalobce.
Neopodstatněnou soud shledal žalobní námitku, že byl žalobce zkrácen na svých právech,
neboť se nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Postup správního orgánu I. stupně,
který vydal prvostupňové rozhodnutí ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání žalobce proti
usnesení o určení lhůty pro vyjádření, nebyl v rozporu se zákonem. Žalobci byl poskytnut prostor
proto, aby se vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí, nejprve se mohl vyjádřit přímo
při seznamování se s podklady pro vydání rozhodnutí a poté tak mohl učinit ve lhůtě,
která mu byla stanovena správním orgánem I. stupně.
Krajský soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou, že správní orgán účelově a především
nezákonně zamítl žádost účastníka řízení podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
V posuzované právní věci ze shora uvedeného vyplývá, že žalobce se dopustil zvlášť závažného
zločinu, kdy podle §14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „trestní zákoník“), věty za středníkem, jsou zvlášť závažné zločiny ty úmyslné
trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně deset let. Zvlášť závažný zločin, kterého se svým jednáním žalobce dopustil,
je tak možné podřadit pod pojem „úmyslný trestný čin“ tak, jak je stanoveno v §37 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zcela jednoznačně na danou situaci dopadá §37 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců a nikoliv §37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §56 odst. 2
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 47. Správní orgány obou stupňů tak
postupovaly zcela v souladu se zákonem, když žalobci neprodloužily žádost k dlouhodobému
pobytu podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem ke shora uvedenému
je tak nedůvodná žalobní námitka, že správní orgán obešel svou zákonnou povinnost zabývat se
přiměřeností rozhodnutí, kterou by se zabývat musel, pokud by žádost zamítl podle zákonného
postupu z důvodu nesplnění podmínky trestní zachovalosti. Ustanovení §37 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým
způsobem za předpokladu splnění v zákoně uvedených podmínek. Nedává mu prostor
pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu, např. o jeho
povaze či závažnosti. Krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 – 101, a konstatoval, že v případě, že správní orgán postupoval
podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neměl povinnost posoudit dopady
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Z výše uvedených důvodů shledal
krajský soud žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a, b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel předně uvedl, že krajský soud
nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a zároveň sám soud zatížil své rozhodnutí nezákonností, když své rozhodnutí
nepřesvědčivě zdůvodnil. Krajský soud vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností,
nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem
věci, pročež tento postup měl vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů rozsudky odůvodňovat. Stěžovatel zejména
nesouhlasí se způsobem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy tento zamítl žádost
účastníka řízení dle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž pokud nastala situace,
kdy účastník řízení měl v době rozhodování správního orgánu záznam v trestním rejstříku, měl
správní orgán postupovat dle §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, v návaznosti na §56
odst. 2 písm. a) téhož zákona, tedy z důvodu, že účastník řízení nesplňuje podmínku trestní
zachovalosti. Důvod zamítnutí pro spáchání úmyslného trestného činu lze logickým výkladem
subsumovat pouze pro zrušení pobytu účastníka řízení, nikoliv jeho neprodloužení. Správní
orgán zamítl žádost účastníka řízení z důvodu, který na tuto situaci naprosto nepřiléhá a účelově
tak obešel svou povinnost zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života účastníka řízení. Již toto pochybení způsobilo nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu.
I kdyby neplatilo výše uvedené, je stěžovatel názoru, že i tak měla být posuzována
přiměřenost rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu. Stěžovatel tento závěr dovozuje
na základě základních zásad činnosti správních orgánů a odkázal na §2 odst. 3 s. ř. Stěžovatel
z výše uvedených důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a napadeného rozsudku. Dále odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu k výkladu §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a k jeho vztahu k §56 odst. 2
písm. a) zákona o pobytu cizinců (z poslední doby například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27), a kasační stížnost stěžovatele navrhla
zamítnout.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 287/2015 - 29, nepřiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byl na území České republiky povolen dlouhodobý
pobyt za účelem podnikání s platností od 25. 9. 2011 do 25. 9. 2013. Stěžovatel byl dne
26. 11. 2014 podmíněně propuštěn na svobodu z výkonu trestu odnětí svobody.
Dne 27. 11. 2014 podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání podle §44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z výpisu z evidence rejstříku
trestů fyzických osob ze dne 6. 12. 2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013,
sp. zn. 11 To 60/2013, vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně
v trvání tří let, neboť spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku,
dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku.
Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců věty druhé v rozhodném znění
„(n)a prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3 a 7 a §47
vztahuje obdobně.“
Podle §35 odst. 3 téhož zákona „(d)obu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů
nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37).“
Podle §37 odst. 1 písm. a) téhož zákona „(m)inisterstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů,
jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.“
Podle §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona „(m)inisterstvo dále zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Podle §37
odst. 2 poslední věta, při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince.“
Podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona „dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí,
jestliže nesplňuje podmínku trestní zachovalosti (§174) (…) za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého
víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží
zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.“
Podle §174 odst. 1 téhož zákona, „(z)a trestně zachovalého se pro účely tohoto zákona považuje
cizinec, který nemá a) ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání
trestného činu, (…)“
Stěžovatel označil jako jeden z důvodů kasační stížnosti nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, ale to pouze v obecné rovině, když namítal, že krajský soud své rozhodnutí
nepřesvědčivě zdůvodnil a nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě. Nejvyšší správní
soud proto nejprve posoudil napadený rozsudek z hlediska nepřezkoumatelnosti a dospěl
k závěru, že je přezkoumatelný. Jeho odůvodnění je zcela srozumitelné, jsou z něj jasně
seznatelné úvahy, jimiž se krajský soud řídil, a obsahuje vypořádání veškerých žalobních
námitek. Napadený rozsudek nevykazuje žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz) ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Stěžovatel nekonkretizoval,
v čem mělo spočívat pochybení ohledně skutkových zjištění a Nejvyšší správní soud má na rozdíl
od stěžovatele za to, že krajský soud se skutkovým stavem zabýval, když ke každé žalobní
námitce podrobně rekapituloval skutková zjištění ze správního spisu, z napadeného
a prvostupňového rozhodnutí. Napadený rozsudek tak není nepřezkoumatelný a kasační námitka
nedostatečného zjištění skutkového stavu nebyla stěžovatelem konkretizována.
Stěžovatel v kasační stížnosti nerozporuje, že byl pravomocně odsouzen pro zvlášť
závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy. Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje s posouzením správních orgánů,
které potvrdil i krajský soud, že stěžovatel spáchal úmyslný trestní čin. Jediná konkrétní námitka
stěžovatele je, že správní orgán měl postupovat dle §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
v návaznosti na §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona a proto se měl také zabývat přiměřeností
zásahu do soukromého a rodinného života. Stěžovatel tak zjevně nesouhlasí se závěry krajského
soudu, který potvrdil názor žalované, že žádost byla správně zamítnuta podle §37 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 6 Azs 163/2015 - 47, v němž konstatoval, že „(s)páchá-li cizinec, jenž na území České
republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, úmyslný trestný čin,
policie mu dobu platnosti povolení neprodlouží podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 1
písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. 12. 2010.
Neuplatní se tedy ani §37 odst. 2 písm. b) a obdobný §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území
České republiky o přiměřenosti důsledků neprodloužení platnosti povolení a přihlížení k dopadům do soukromého
a rodinného života cizince.“ Obdobně bude postupovat správní orgán i v případě žádosti
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 71).
Ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 6 Azs 163/2015 se Nejvyšší správní soud zabýval kasační
námitkou, že důvod zamítnutí pro spáchání úmyslného trestného činu lze logickým výkladem
subsumovat pouze pro zrušení pobytu účastníka řízení, nikoli jeho neprodloužení a správní orgán
tak obešel povinnost zabývat se přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Jednalo se tedy o totožnou námitku, jak namítá stěžovatel i v nyní posuzované
věci. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku v bodě 21 přiléhavě i na nyní posuzovaný
případ konstatoval: „Byl-li stěžovatel v době rozhodování o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu (těsně
před vypršením platnosti jeho dosavadního povolení) pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, což stěžovatel
nezpochybňuje, zcela zjevně na danou situaci dopadá §37 odst. 1 písm. a); povaha ani typová či konkrétní
závažnost úmyslného trestného činu zde nehraje roli. V tomto smyslu jde o speciální ustanovení k §37 odst. 2
písm. b), které umožňuje zrušit vízum (a tedy neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu) z řady jiných
důvodů (obecně nesplnění kterékoli z podmínek pro udělení víza). To, že mezi těmito podmínkami je i trestní
zachovalost ve smyslu §174 ve spojení s §56 odst. 2 písm. a), nevylučuje uplatnění speciální skutkové podstaty
podle §37 odst. 1 písm. a). Správní orgány i krajský soud tak dospěly ke správnému právnímu závěru,
když na případ stěžovatele uplatnily právě toto ustanovení, přiléhavé na situaci stěžovatele, i pokud konstatovaly,
že toto ustanovení vede k zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bez dalšího,
aniž by bylo nutno podle výslovného zákonného pokynu zkoumat další souvislosti včetně přiměřenosti důsledků
rozhodnutí ve vztahu k jeho důvodům, resp. k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince. Toto rozlišování má i smysluplné vysvětlení; zatímco v případě pravomocného odsouzení za úmyslný trestný
čin zákonodárce stanovil s ohledem na ochranu společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou
trestnou činnost přísnější úpravu vedoucí k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu bez dalšího, všechny
ostatní podmínky pro udělení víza (včetně trestní zachovalosti v širším smyslu, zahrnující i absenci odsouzení
za trestné činy spáchané z nedbalosti) vedou k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu, jen jde-li o důsledek
přiměřený, včetně přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života takového cizince (srov. v této souvislosti
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2008 - 101 ze dne 18. 12. 2008).“ Správní orgán
tak v nyní posuzovaném případě nejenže správně podřadil zjištěný skutkový stav pod §37 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný
čin, ale také neměl povinnost zabývat se dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného
života cizince. (dále z judikatury Nejvyššího správního soudu srovnej také rozsudek ze dne
27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011 - 85, bod 21, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 - 51,
bod 17).
Dále stěžovatel namítal, že i za takové situace [zamítnutí žádosti podle §37 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců] měly správní orgány zkoumat přiměřenost rozhodnutí
o neprodloužení povolení k pobytu s odkazem na obecné ustanovení §2 odst. 3 s. ř. V rozsudku
ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 47, ke shodně formulované kasační námitce Nejvyšší
správní soud v bodě 23 konstatoval, že ustanovení §3 odst. 3 správního řádu se „v nejobecnějším
smyslu vztahuje i na řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud ovšem procesní předpis
obsahuje konkrétní a podrobné ustanovení (ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu „podmínky stanovené
zákonem“), uplatní se jakožto ustanovení speciální přednostně, což je případ aplikace §37 odst. 1 písm.
a) zákona o pobytu cizinců, jež vede ke zrušení víza, resp. k neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
bez dalšího, a to pro závažnost tohoto zákonného důvodu.“ Ani tuto kasační námitku proto, s odkazem
na předchozí judikaturu, neshledal soud důvodnou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu