ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.35.2016:27
sp. zn. 6 Azs 35/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: S. K.,
zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Dušní 907/10, Praha 1,
proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Hlavního města Prahy, odbor
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
proti rozhodnutí žalovaného č. j. KRPA-433818-16/ČJ-2015-000022 ze dne 28. 10. 2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 A 95/2015 - 40 ze dne
29. 12. 2015,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se sídlem Dušní 907/10,
Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) ze dne 29. 12. 2015, č. j. 4 A 95/2015 - 40 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného 28. 10. 2015,
č. j. KRPA-433818-16/ČJ-2015-000022 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím
byl žalobce zajištěn podle §124 odst. 1 písm. c ) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o p obytu cizinců“),
za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody žalobce.
Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, přičemž namítal nutnost přednostní
aplikace zvláštního opatření za účelem vycestování. Dále namítal nepřiměřenost doby zajištění
stanovené v trvání 90 dnů.
Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Tvrzení žalobce, že nemohl mařit
výkon správního vyhoštění, neboť se domníval, že pobývá na území ČR oprávněně, posoudil
městský soud jako účelové. Městský soud uvedl, že pokud žalobc e tvrdí, že mu nebylo známo,
že bylo pravomocně negativně rozhodnuto ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a počala znovu běžet lhůta pro jeho vycestování, není tato skutečnost podstatná pro posouzení
žalobcova přístupu k realizaci výkonu správního vyhoštění. Je nepochybné, že žalobce
si byl vědom neoprávněnosti svého pobytu na území ČR a neučinil pro to, aby svůj pobyt
legalizoval, popřípadě aby si opatřil cestovní doklad a dobrovolně vycestoval, žádný krok od roku
2010. V rámci tohoto řízení není městský soud oprávněn posuzovat, zda bylo řádně v jiném
řízení soudem doručováno. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný správně vyhodnotil
žalobcovu situaci se závěrem, že v jeho případě nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování, protože již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se žalobce
postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění.
Skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi do protokolu o podání vysvětlení rovněž nasvědčují tomu,
že v ČR nemá místo pobytu a nedisponuje finančními prostředky. Městský soud
dále nepovažoval dobu zajištění za neadekvátní s ohledem na nutnost vyřízení jednotlivých kroků
v rámci realizace správního vyhoštění. Z těchto důvodů městský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodu vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí zrušit (§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 S b., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v žalobě namítl, že byl nezákonně
zajištěn a namísto zajištění měla být aplikována zvláštní opatření za účelem vycestování.
Stěžovatel poukázal na to, že v žádném případě nemařil výkon správního vyhoštění úmyslně,
neboť v jeho případě je nepochybné, že vědomý negativní postoj k výkonu správního vyhoštění
absentuje a přebývání na území České republiky po skončení doby určené k vycestování není
výsledkem úmyslného nerespektování rozhodnutí, nýbrž výsledkem jiných skutečností. V případě
stěžovatele proto měl žalovaný zhodnotit, jestli i za této situace je nezbytné a důvodné aplikovat
institut, který zcela zásadním způsobem zasáhne do základního práva cizince na svobodu.
Stěžovatel poukázal na to, že na území České republiky pobýval v době, kdy nabylo rozhodnutí
o správním vyhoštění vykonatelnosti, nelegálně neúmyslně, neboť nebyl seznámen s usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany, neboť mu toto usnesení nebylo fakticky doručeno. V případě
stěžovatele tedy existují výjimečné okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout při zhodnocení nutnosti
omezení jeho osobní svobody a obzvlášť při zhodnocení možnosti využití zvláštních opatření
za účelem vycestování podle ustanovení §123b a 123c cizineckého zákona.
Stěžovatel nezpochybňuje správný názor soudu na to, že to, že se mylně domníval,
že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho žalobě proti rozhodnutí o neuděl ení
mezinárodní ochrany, nemá vliv na protiprávnost jeho pobytu. Stěžovatel se však domnívá,
že tato skutečnost má zásadní vliv na posouzení nutnosti jeho zajištění a omezení na osobní
svobodě. Stěžovatel připomenul rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, a uvedl, že Nejvyšší správní soud zastává názor, že v případě
nevycestování z území České republiky po vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
je aplikace zvláštních opatření za účelem zajištění cizince vyloučena zásadně, tedy nikoliv
bezvýjimečně. Právě takovou výjimku pak představuje případ st ěžovatele, který nevycestoval
z toho důvodu, že se mylně domníval, že dosud probíhá soudní řízení o jeho žalobě
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, a tudíž není rozhodnutí o správním vyhoštění
vykonatelné. Stěžovatel totiž nerespektoval vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění
nevědomky. V případě, že by byl informován o negativním rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové, je zcela nepochybné, že by podal proti rozhodnutí kasační stížnost, jež by stěžovateli
zabezpečila legální pobyt na území České republiky. V případě stěžovatele se nelze domnívat,
že by nehodlal spolupracovat při realizaci správního vyhoštění. Sám stěžovatel se identifikoval
správnímu orgánu pomocí průkazu žadatele o mezinárodní ochranu a je očividné, že vůbec
netušil, že přezkumné soudní řízení již bylo skončeno. Tyto zvláštní okolnosti měly být
zhodnoceny jak žalovanou, tak soudem. S ohledem na to, že zajištění představuje závažný z ásah
do základního práva na svobodu, je žalovaná povinna přistupovat k takovému opatření opatrně
a pouze v případech, kdy nejsou dány jiné prostředky dosažení účelu samotného zajištění.
Úmyslnost nebo neúmyslnost nelegálního pobytu v době, kdy správní rozhodnutí o vyhoštění
nabylo vykonatelnosti, je důležitým kritériem, které musí být pečlivě zváženo. Z výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že podle jeh o názoru nelze ve věci účinně
uplatnit kasační důvod dle §103 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost podaná z důvodu vážných vad
správního řízení, pro které mělo být rozhodnutí správního orgánu zrušeno, není s ohledem
na stěžovatelovu argumentaci přiléhavá. Z jeho námitek nelze vyčíst, jakého zásadního pochybení
se žalovaný dopustil. Žalovaný připomněl, že zde existovala důvodná obava, že výkon správního
vyhoštění bude mařen, a proto bylo třeba volit zajištění stěžovatele. Žalovaný rekapituloval,
v čem spatřoval tyto důvodné obavy. Žalovaný dále rozporoval stěžovatelovo tvrzení
o nevědomosti o pravomocně ukončeném řízení o mezinárodní ochraně. Stěžovatel se totiž
po dobu řízení o udělení azylu měl zdržovat na adrese hlášenéh o pobytu. Každou jeho změnu
byl povinen pro účely řízení oznámit. Pokud tak neučinil, sám zapříčinil způsob doručení
písemnosti v rámci řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany. Stěžovatel jistě také mohl činit aktivní kroky směřující ke zjištění výsledku a stavu řízení
sám. Mohl pro získání informace o stavu řízení a jeho oprávnění k pobytu telefonicky
kontaktovat ministerstvo, popřípadě se dostavit ke správnímu orgánu osobně a zde si informaci
o výsledku jeho řízení vyžádat. Výsledek řízení před soudem r ovněž mohl velmi jednoduchým
dotazem prostřednictvím internetu získat na stránkách soudu. Dále žalovaný podepřel odkazy
na judikaturu Nejvyšší správního soudu svůj názor, že jednání stěžovatele prokazuje důvodnou
obavu, že se sám dobrovolně nepodrobí rozhodnutí o správním vyhoštění. Navíc žalovaný uvedl,
že v případě stěžovatele nebylo možné uplatnit zvláštní opatření dle §123b zákona o pobytu
cizinců, neboť stěžovatel nedisponoval finančními prostředky pro složení kauce a sám uvedl,
že neví, kde bude nyní bydlet. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a d ospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stěžovateli bylo dne 1. 9. 2011
uloženo správní vyhoštění v délce 3 roky z důvodu, že na území České republiky pobýval
neoprávněně od 17. 11. 2005 do 24. 8. 2011 a dále od roku 2006 do 24. 8. 2011 bez cestovního
dokladu. Dále mu bylo dne 31. 10. 2014 uloženo správní vyhoštění v délce 6 měsíců z důvodu,
že od 5. 10. 2014 do 8. 10. 2014, tedy v době platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, pobýval
na území České republiky a dále od 5. 10. 2014, kdy zničil svůj doklad, pobýval na území
bez platného cestovního dokladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 11. 2014. Řízení
o mezinárodní ochraně bylo se stěžovatelem zahájeno dne 28. 11. 2014, toto řízení bylo
ukončeno odmítnutím žaloby krajským soudem, jehož rozhodnutí nabylo právní moci dne
14. 9. 2015. Do protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 10. 2015 stěž ovatel uvedl, že nevěděl
o tom, že řízení o mezinárodní ochraně bylo ukončeno odmítnutím žaloby a dne 14. 9. 2015
toto rozhodnutí nabylo právní moci. Dále uvedl, že neví, kde bude bydlet, a bude bydlet různě
u známých nebo příbuzných. Peníze mu posílá matka, a sem tam má nějakou brigádu. Finanční
prostředky k dalšímu pobytu a vycestování nemá, ale může sehnat nějaké peníze u sestřenic.
Nemá finanční prostředky na složení finanční záruky. Z napadeného rozhodnutí vyplývá,
že rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 31. 10. 2014 bylo vykonatelné dne 15. 10. 2015.
V době kontroly dne 28. 10. 2015 tedy stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně
a to ode dne 15. 10. 2015, kdy bylo vykonatelné správní vyhoštění.
Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení říze ní o správním vyhoštění anebo
o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen
jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské
unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval
z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle §123b zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění
„(1) Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem
vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit
následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitel né měně ve výši předpokládaných nákladů spojených
se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování
uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným
dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“).
(2) Zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je -li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené
v rozhodnutí o správním vyhoštění k v ycestování z území nevycestuje.
(3) O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vyc estování rozhoduje policie.
Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního
vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukr omého a rodinného života cizince. (…) “
Stěžovatel nerozporoval, že v době od 15. 10. 2015 do 28. 10. 2015 nevycestoval z území
ve smyslu rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel však má za to, že žalovaný měl vzít
do úvahy jeho nevědomost o pravomocně ukončeném řízení o mezinárodní ochraně
a tedy i nevědomost o jeho nelegálním pobytu, a namísto zajištění aplikovat zvláštní opatření
za účelem zajištění.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že stěžovatel si musel být
vědom toho, že jeho řízení o azylu bylo ukončeno odmítnutím žaloby a toto rozhodnutí nabylo
právní moci, tudíž muselo být doručeno stěžovateli nebo jeho zmocněnému zástupci zákonným
způsobem. Žalovaný vycházel z jemu dostupných evidencí. K neuložení zvláštních opatření
žalovaný přistoupil zejména z důvodu nebezpečí opětovného nerespektování právních předpisů
a zmařením správního rozhodnutí. Tento závěr je podložen opakovaným porušením zákona
o pobytu cizinců a vědomým zmařením výkonu správního rozhodnutí. Žalovanému nezbylo nic
jiného, než od možnosti uložení zvláštních opatření upustit. Stěžovatel totiž nedisponoval
finančními prostředky a dále nedisponoval stálou adresou pobytu, na které by se zdržoval
a přebíral poštu. Městský soud se s hodnocením žalovaného ztotožnil a dospěl k závěru,
že je nepochybné, že stěžovatel si byl vědom neoprávněnosti svého pobytu a neučinil proto,
aby svůj pobyt legalizoval, popř. aby si opatřil cestovní doklad a dobrovolně vycestoval, žádny
krok od roku 2010. Žádostí o udělení mezinárodní ochrany pouze odložil vykonatelnost
uloženého správního vyhoštění. Městský soud také konstatoval, že stěžovatel nemá v České
republice místo pobytu a nedisponuje ani finančními prostředky. Městský soud dále uvedl, že to,
že si stěžovatel nebyl neoprávněnosti pobytu vědom, není důvodem pro to, aby soud považoval
postup žalovaného za postup v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud se s posouzením městského soudu a posouzením žalovaného
ztotožňuje. Jak plyne ze všech uvedených skutečností, v případě stěžovatele byla splněna
podmínka pro zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel
v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění z území nevycestoval. Žalovaný však musel
zvážit, zda nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a zkoumat,
zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění. Z konkrétních okolností posuzovaného
případu bylo zřejmé, že stěžovatel již jednou v minulosti nerespektoval uložení správního
vyhoštění a opětovně na území České republiky neoprávněně pobýval, konkrétně v období
od 5. 10. 2014 do 8. 10. 2014. Toto jednání předcházelo řízení o mezinárodní ochraně
a ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel si byl sv ého neoprávněného pobytu vědom. Stěžovatel
nyní poukazuje na nevědomost toho, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně
ukončeno, a na základě této výjimečné okolnosti měl žalovaný namísto zajištění uložit zvláštní
opatření. Nejvyšší správní soud však neshledal kasační námitku důvodnou. V rozsudku ze dne
ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34 (všechna zde citovaná judikatura dostupná
na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud uvedl: „(v)olba mírnějších opatření než je zajištění cizince,
mezi něž lze např. řadit již zmíněné zvláštní opatření za účelem vycestování ciz ince, je vázána na předpoklad,
že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava,
že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu,
že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců
přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při hodnocení toho, zda uložením zvláštního
opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení
o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území
České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoš tění povinen. Zatímco v prvním
zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo a sprá vní orgán hodnotí z informací
o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění
bude mařen ze strany cizince, ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují
konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění.“ I v případě, že si stěžovatel podle jeho tvrzení nebyl
v posuzovaném případě vědom ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, ze všech
skutečností, které předcházely rozhodnutí o zajištění, mohl žalovaný dovodit, že v jeho případě
hrozí vyhýbání se výkonu správního vyhoštění. Nadto stěžovatel opomíjí, že v jeho případě
nebylo možné uložit zvláštní opatření také z důvodu, že nedisponoval finančními
prostředky a neměl adresu, na které by se mohl zdržovat. V rozsudku ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 As 52/2013 - 34, Nejvyšší správní soud uvedl, že „ (d)alší podmínkou pro možnost uložení
zvláštních opatření za účelem vycestování cizince je skutečnost, že cizinec vůbec může tato zvláštní opatření naplnit
(tj. např. že existuje adresa pobytu cizince, kde je oprávněn se zdržovat, nebo že cizinec disponuje peněžními
prostředky, které lze složit jako finanční záruku). Aby mohla být zvláštní opatření uložena, je třeba naplnit
kumulativně jak podmínku, že jejich uložení neohrozí výkon správního vyhoště ní, tak podmínku, že cizinec
je vůbec schopen opatření naplnit. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že není naplněna podmínka zde zmíněná
jako první, nemělo význam podrobně zkoumat okolnosti významné pro posouzení podmínky zmíněné
jako druhé.“ Podobně v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 Azs 97/2015 - 22, soud uvedl,
že „(…)v posuzované věci je tedy nezbytné vážit, zda by uložení mírnějších opatření neohrozilo výkon správního
vyhoštění a současně posoudit, zda by stěžovatel byl schopen a ochoten jednotlivá omezení vyplývající z použití
zvláštních opatření splnit. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je pak samostatným důvodem pro závěr,
že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců.“ Ze všech posuzovaných okolností je zřejmé, že v případě stěžovatele žalovaný
tato opatření uložit nemohl, neboť stěžovatel nebyl schopen tato opatření splnit.
V rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č . j. 9 Azs 192/2014 - 29, na který odkazuje v kasační
stížnosti i stěžovatel, dospěl Nejvyšší správní soud k právnímu závěru, že „(z)a situace, kdy cizinec
nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je proto rozhodováno o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil namísto jeho zajištění k uložení zvláštního
opatření za účelem vycestování cizince z území dle §123b téhož zákona. “ Dále v rozsudku ze dne
1. 4. 2015, č. j. 1 Azs 243/2014 - 30, uvedl: „Jak vyplývá z §123b zákona o pobytu cizinců, možnost
uložení zvláštních opatření se vztahuje pouze na dobu před nabytím vykonatelnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Pokud stěžovatel včas nesplnil povinnost dobrovolně vycestovat, zvláštní opat ření (povinnost oznámit
policii místo pobytu a setrvávat v něm a finanční záruka) již nemohou plnit svůj smysl a účel, kterým je záruka
budoucího vycestování cizince v souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění.“ (srovnej bod 18)
Pokud stěžovatel z rozsudku č. j. 9 Azs 192/2014 - 29 dovozuje, že aplikace zvláštních opatření
za účelem zajištění cizince je vyloučena zásadně, tedy nikoliv bezvýjimečně a právě takovou
výjimku pak představuje jeho případ, Nejvyšší správní soud tento názor stěžovatele nesdílí.
Žalovaný v jeho případě dovodil hrozbu vyhýbání se výkonu správního vyhoštění nejen
na základě jeho nevycestování poté, co bylo pravomocně ukončeno řízení ve věci mezinárodní
ochrany, ale ze všech skutečností, které tomuto jednání před cházely. Situace stěžovatele
za daných okolností ani neumožňovala uložení těchto opatření. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal kasační stížnost důvodnou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevzni kly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžo vatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Stěžovateli byl již v řízení před městským soudem ustanoven zástupce. Ustanovený zástupce
Mgr. Jindřich Lechovský provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou právní porada
přesahující jednu hodinu ze dne 5. 2. 2016 [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní ch služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném pro posuzovanou věc, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání soudu
ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] spočívající v sepsání doplnění kasační
stížnosti. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši
3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátn ího tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem
tedy za jeden úkon právní služby náleží 3.400 Kč. Protože je us tanovený advokát plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně
z přidané hodnoty činí 1.428 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů
v celkové výši 8.228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účt u Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu