ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.75.2016:27
sp. zn. 6 Azs 75/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. N. M.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2015,
č. j. CPR-38054-3/ČJ-2015-930310-C238, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 A 109/2015 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce přicestoval do České republiky v roce 2009 spolu s matkou a bratrem na základě
dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dní za účelem sloučení rodiny, které mu bylo uděleno
s platností od 2. 11. 2009 do 1. 11. 2010. Jeho otec zde pobýval od roku 2008. Dne 17. 9. 2010
požádal žalobce o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, jeho žádost byla zamítnuta
rozhodnutím ze dne 3. 1. 2013. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce jako zletilé dítě
nedoložil podmínku nezaopatřenosti a taktéž shledal, že udělený dlouhodobý pobyt by byl
zneužit k jinému účelu, jelikož žalobce od 1. 2. 2012 podniká jako osoba samostatně výdělečně
činná. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 30. 6. 2014.
Toto rozhodnutí napadl žalobce dne 30. 7. 2014 žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), řízení stále probíhá pod sp. zn. 3 A 94/2014. Návrh na přiznání
odkladného účinku žaloby městský soud opakovaně zamítl. Dne 15. 8. 2014 požádal žalobce
o udělení víza za účelem strpění, vízum mu dne 1. 9. 2014 nebylo uděleno.
[2] Žalobci byl následně udělen výjezdní příkaz s platností do 3. 9. 2014. Dne 15. 9. 2014
se dostavil na služebnu Policie ČR, aby řešil svou pobytovou situaci. Téhož dne s ním
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014.
Správní orgán shledal, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého
a rodinného života žalobce, a to s ohledem na krátkou dobu nelegálního pobytu, skutečnost,
že žalobce nepracuje a živí jej otec, a zároveň projevil snahu řešit svůj pobyt. Současně mu byl
udělen výjezdní příkaz s platností do 5. 1. 2015. Téhož dne požádal žalobce o udělení víza
za účelem strpění, vízum mu dne 10. 2. 2015 nebylo uděleno.
[3] Dne 9. 2. 2015 se žalobce opětovně dostavil na služebnu Policie ČR, aby řešil
svou pobytovou situaci, přičemž s ním bylo zároveň znovu zahájeno řízení o správním
vyhoštění. Rozhodnutím Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 11. 9. 2015,
č. j. KRPA -52197-53/ČJ-2015-000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle ust. §119
odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“) a stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce
1 rok. Odvolání žalobce zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2015,
č. j. CPR-38054-3/ČJ-2015-930310-C238 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Správní orgány
dospěly k závěru, že výše citované ustanovení naplnil žalobce tím, že pobýval na území České
republiky opakovaně bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn, přičemž si byl vědom toho,
že má vycestovat v době platnosti výjezdního příkazu. Rozhodnutí bylo posouzeno
jako přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
[4] Naposledy uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u městského soudu,
který ji rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 A 109/2015 – 32 (dále jen „napadený rozsudek“),
jako nedůvodnou zamítl. Soud se ztotožnil s žalovaným, že zájem na dodržování právních norem
v posuzovaném případě převážil nad zásahem do soukromého a rodinného života žalobce.
Žalobce neovládá český jazyk a jeho vztahy se soustřeďují na jeho rodinné příslušníky.
Nic mu nebrání udržovat tyto styky na území jiného státu nebo udržovat styky jinou formou
než osobní. Jeho vazby v domovském státě nejsou zpřetrhány, neboť tam stále žijí žalobcovi
prarodiče a další příbuzní. Městský soud přihlédl i k tomu, že žalobce je dospělý a byl dospělý
již v době, kdy přicestoval, zásadní část svého života tak prožil v zemi svého původu.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejprve
namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu. Domnívá, že skutečný stav věci správní orgány nezjistily a rozhodné okolnosti zjišťovaly
toliko pouze v neprospěch stěžovatele, městský soud poté napadené rozhodnutí aproboval,
čímž zatížil rovněž své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgány zcela nedostatečně
zjistily zejména skutečné rodinné vztahy stěžovatele na území ČR i v domovské zemi, v důsledku
toho pak naprosto nedostatečně posoudily přiměřenost rozhodnutí vzhledem k zásahu
do jeho soukromého a rodinného života.
[6] Správní orgány nereflektovaly skutečnost, že stěžovatel je sice dospělý, ale stran obživy,
zázemí a veškeré své existence plně závislý na pomoci svých rodičů, se kterými bydlí
a kteří ho živí. Domovský stát opustil stěžovatel jako nezletilý v době, kdy v něm neměl
vybudované žádné zázemí a návrat po letech strávených v České republice se jeví nereálný
bez zásadního zásahu do soukromého a rodinného života, ba samotného existenčního ohrožení
jeho osoby. Městský soud se těmito skutečnostmi vypořádal nedostatečně a nesprávně.
[7] Stěžovatel spatřuje nepřiměřenost napadeného rozhodnutí i v tom, že jeho jediným
přestupkem proti právnímu řádu bylo dle tvrzení žalovaného pobyt na území bez víza. Správní
vyhoštění by stěžovateli prokazatelně znemožnilo žádat v blízké době řádně o pobytové
oprávnění a zároveň ho stigmatizovalo na delší dobu a jeho případný návrat na území České
republiky by se tak stal velice obtížným, ne-li nemožným. Městský soud tuto námitku zcela
opomenul a stejně tak pochybil i ve vztahu k individualizaci odůvodnění vzhledem k osobě
stěžovatele.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[11] Podle §174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[12] Stěžovatel vytýká žalovanému zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav. Nejvyšší
správní soud však nezjistil jakékoliv výraznější rozpory mezi skutkovými tvrzeními žalovaného
a samotného stěžovatele. Jejich líčení skutkového stavu se rozchází pouze v tom, že stěžovatel
uvádí, že přicestoval na území České republiky jako nezletilý, zatímco žalovaný i městský soud
vycházejí z toho, že v době přicestování byl stěžovatel již dospělý. Z údajů ve správním spisu
nelze přesné datum příjezdu stěžovatele do České republiky zjistit. Z výpisu jeho žádostí vyplývá,
že o vízum poprvé požádal 10. 8. 2009 a o žádosti bylo rozhodnuto dne 2. 11. 2009, tedy poté,
kdy dovršil 18 let. I kdyby však ve skutečnosti přicestoval o několik dní dříve, nemohlo by mít
takové zjištění na napadené rozhodnutí žalovaného zásadní vliv.
[13] Z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 23. 2. 2015, stejně jako z protokolu o výslechu
jeho otce ze dne 14. 4. 2015 vyplývá, že stěžovatel žije na území České republiky s rodiči
a bratrem, živí jej otec. Dělá pomocné práce u rodičů, kteří se starají o několik obchodů
(potvrzeno též protokolem o pobytové kontrole ze dne 2. 3. 2015, kdy byl stěžovatel zastižen
v obchodě, kde pracoval jako prodavač). V minulosti stěžovatel krátce studoval vysokou školu
a vlastnil živnostenské oprávnění, v době rozhodnutí žalovaného však již nikoliv. Mimo
své rodiny nemá v České republice žádné společenské a kulturní vazby, český jazyk neovládá.
[14] V domovském státě žije jeho dědeček z otcovy strany, u nějž by mohl bydlet,
dále prarodiče ze strany matky, teta, strýc a jejich děti a spolužáci ze střední školy. Otec
stěžovatele by jej v případě nutnosti návratu do Vietnamu doprovodil, nicméně poté by se vrátil
do České republiky, jelikož se musí starat o své podnikání.
[15] Z uvedených okolností vycházel při svém rozhodování jak žalovaný, tak i městský soud.
Stěžovatel sice v kasační stížnosti obecně tvrdí, že skutečný stav věci správní orgány nezjistily
a rozhodné okolnosti zjišťovaly toliko pouze v jeho neprospěch. Nad rámec výše uvedeného
však žádné další skutkové okolnosti nezmiňuje. V souladu s obsahem kasační stížnosti
tak lze usuzovat, že spíše nesouhlasí s právním hodnocením zjištěných skutečností co do zásahu
do svého soukromého a rodinného života.
[16] V případech, v nichž jde o posouzení otázky možného porušení práva na respektování
rodinného či soukromého života cizince v důsledku jeho nuceného vycestování, je třeba vedle
zákona o pobytu cizinců vycházet také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“). Judikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě
vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy
mezi dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není
předpokládána, ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují
skutečně „blízké osobní vazby“ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 872-873). Ve věcech vyhoštění pak Evropský
soud pro lidská práva zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen
zpravidla na „jádro rodiny“, ve vztahu mezi rodiči a jejich dospělými dětmi se zpravidla o rodinný
život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nejedná, ledaže by byly prokázány okolnosti svědčící o dostatečné
míře vzájemné závislosti (v orig. „additional elements of dependence“, srov. věc Slivenko proti Lotyšsku,
č. 48321/99, A. W. Khan proti Spojenému království, č. 47486/06, nebo Kwakye-Nti a Dufie
proti Nizozemsku, č. 31519/96). Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje „soukromý
život“. Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité míry také právo
na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi.
[17] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména: (1)
rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu
a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. věc
Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99,
nebo Nunez proti Norsku, č. 55597/09). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné
souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu,
např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. (obdobně viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45).
V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území
České republiky neexistuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07).
[18] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzovaném případě namítaná pochybení městského
soudu, resp. žalovaného. Na zjištěný skutkový stav byla aplikována kritéria vyplývající z §174a
zákona o pobytu cizinců a související judikatury ESLP. Závěr, že napadeným rozhodnutím
nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, je ve světle
výše uvedeného správný a řádně odůvodněný. Namítanou závislost, která spočívá v tom,
že stěžovatele živí otec a on příležitostně pracuje v otcově obchodě, nelze považovat
za dostatečnou závislost ve smyslu výše citované judikatury ESLP. Stěžovatel je svéprávný,
dospělý a dle vlastních slov vykonává příležitostné práce pro své rodiče. Lze mít za to, že by byl
schopen vykonávat obdobné práce i v zemi původu, kde má stále vybudované určité zázemí
(prarodiče, u nichž by mohl bydlet a další příbuzní). Rodina jej nadto může živit či podporovat
také z České republiky. Rodinný život stěžovatele tudíž nebude napadeným rozhodnutím
nepřiměřeně zasažen. Co se týče jeho soukromého života, správní orgány i městský soud
v souladu s řádně zjištěným skutkovým stavem správně konstatovali, že stěžovatel si mimo
své rodiny v České republice nevytvořil žádné kulturní či společenské vazby.
[19] Stěžovateli lze dát za pravdu, že správní vyhoštění mu znemožní v nejbližší době žádat
o řádné pobytové oprávnění. To vyplývá ze samotné povahy věci. Není však zřejmé,
z čeho stěžovatel dovozuje, že by jej toto rozhodnutí stigmatizovalo na delší dobu a jeho návrat
do České republiky by se stal velice obtížným, ne-li nemožným. Po uplynutí stanovené doby bude
moci o příslušné pobytové oprávnění požádat. Může také využít možnosti zakotvené
v ustanovení §122 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které slouží ke zmírnění tvrdostí správního
vyhoštění. Na základě tohoto ustanovení může požádat o vydání nového rozhodnutí,
kterým bude rozhodnutí o správním vyhoštění za splnění zákonných podmínek zrušeno
ještě před uplynutím doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území. Závěrečná námitka
absence individualizace odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k osobě stěžovatele
je svou obecností na samé hranici projednatelnosti a Nejvyšší správní soud může pouze
podotknout, že namítanou vadu nezjistil. V napadeném rozhodnutí jsou individuální okolnosti
případu stěžovatele řádně posouzeny.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
[22] Ke kasační stížnosti připojil stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku. O návrhu
na přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek
vyvolává účinky jen do skončení řízení před soudem a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační
stížnosti pozbylo smyslu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. června 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu