ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.172.2016:26
sp. zn. 7 Ads 172/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: I. N., zastoupena
Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18/1249, Ostrava – Slezská Ostrava,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2016,
č. j. 18 Ad 17/2014 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi se sídlem
Jaklovecká 18/1249, Ostrava – Slezská Ostrava, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.146 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2014, č. j. X, Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen
„žalovaná“) zamítla námitky žalobkyně a potvrdila své prvoinstanční rozhodnutí ze dne 23. 9.
2013, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm.
b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), pro nesplnění zákonných podmínek uvedených v §39 a §44
tohoto zákona.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 18 Ad 17/2014 – 43. Tento
rozsudek byl však po kasační stížnosti podané žalobkyní zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Ads 240/2014 - 14, a věc byla vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. 18 Ad 17/2014 - 138, krajský soud žalobu
opět zamítl.
[3] Krajský soud si pro účely přezkumného soudního řízení nejprve opatřil pouze posudek
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě (dále jen „posudková komise
v Ostravě“) ze dne 14. 8. 2014. V průběhu dalšího řízení si pak opatřil doplňující posudek téže
posudkové komise ze dne 9. 4. 2015, srovnávací posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Českých Budějovicích (dále jen „posudková komise v Českých Budějovicích“)
ze dne 30. 6. 2015 a doplňující posudky téže posudkové komise ze dne 6. 10. 2015 a ze dne
5. 4. 2016.
[4] Z takto doplněného dokazování podle krajského soudu vyplývá, že k datu vydání žalobou
napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní pro invaliditu III. stupně, tato invalidita byla
stanovena od 20. 1. 2011, přičemž před tímto datem invalidní nebyla. Uvedený závěr učinila
posudková komise v Českých Budějovicích ve svém posudku ze dne 30. 6. 2015 a na svém
závěru setrvala i v doplňujících posudcích ze dne 6. 10. 2015 a 5. 4. 2016. Podle názoru krajského
soudu je v těchto posudcích řádně vysvětlen odlišný posudkový závěr, než jaký učinila posudková
komise v Ostravě. Posudek této posudkové komise dostatečně a srozumitelně vysvětlil,
proč je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně lehká
mentální retardace komplikovaná chronickou úzkostně depresivní poruchou až těžké intenzity
a nikoliv psoriasis vulgaris v generalizované formě s psoriatickou arthritidou, jak ve svém
posudku tvrdila posudková komise v Ostravě. Krajský soud považoval uvedený posudek
posudkové komise v Českých Budějovicích, ve znění jeho doplňků za dostačující, neboť vycházel
z veškeré dostupné zdravotní dokumentace žalobkyně i všech žalobkyní předložených lékařských
nálezů v průběhu tohoto řízení. Krajský soud dále zdůraznil, že se na těchto posudcích kromě
posudkového lékaře podíleli i další odborní lékaři z oboru psychiatrie a interny. Za přesvědčivě
odůvodněné považoval krajský soud i datum, od kterého byla žalobkyně uznána invalidní
ve III. stupni invalidity, tj. od 20. 1. 2011. V posudku se totiž opakovaně uvádí,
že pro rozhodující zdravotní postižení byla žalobkyně vyšetřována psychologicky a psychiatricky,
že měla poruchy sociability již od dětství, přičemž ukončila povinnou školní docházku,
poté se vyučila a vykonávala zaměstnání, které bylo ukončeno z důvodu zrušení pracoviště.
Teprve až dne 18. 1. 2011 byl její zdravotní stav takový, že vyžadoval hospitalizaci,
kterou však žalobkyně podle lékařské dokumentace odmítla. Podle posudkové komise se právě
v této době její zdravotní stav natolik zhoršil, že přestala být schopna výkonu práce,
a proto ji považuje za dobu vzniku invalidity.
[5] Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně je invalidní pro invaliditu III. stupně
od 20. 1. 2011, přičemž před tímto datem invalidní nebyla. Protože se domáhala přiznání
invalidního důchodu od 16. 7. 2001, nezbylo krajskému soudu, než opětovně žalobu jako
nedůvodnou zamítnout.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[7] Přestože byl ve věci vypracován posudek posudkové komise v Českých Budějovicích,
jehož závěry jsou významně odlišné oproti závěru posudkové komise v Ostravě,
na jehož závěrech krajský soud odůvodnil svůj první rozsudek v této věci, nebyly pochybnosti
o správnosti závěrů o lékařském stavu stěžovatelky ani v dalším řízení u krajského soudu
odstraněny takovým způsobem, aby bylo možné považovat závěry posudkové komise v Českých
Budějovicích za zcela jednoznačné a pro rozhodnutí dostatečné.
[8] V řízení tak existují dva posudky. Posudková komise v Ostravě uvádí, že stěžovatelka
je invalidní od 27. 8. 2010 a jedná se o invaliditu I. stupně, zatímco posudek posudkové komise
v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatelka je invalidní od 20. 1. 2011 a jedná o invaliditu
III. stupně.
[9] Aby byly objasněny rozdílnosti v závěrech uvedených posudků, stěžovatelka navrhla,
aby byli soudem vyslechnuti členové posudkové komise a vysvětlili rozdílné závěry v obou
posudcích. Tento důkaz nebyl proveden, přestože není zřejmé, proč až právě datum 20. 1. 2011
je dnem, kdy se stěžovatelka stala invalidní podle názoru posudkové komise v Českých
Budějovicích.
[10] Stěžovatelka opakovaně upozorňovala, že z důvodu změny své praktické lékařky nebyla
posudkovým komisím zaslána kompletní zdravotnická dokumentace a posudkové komise
tak vycházely pouze ze zpráv, které jim byly předloženy, aniž by se jednalo o kompletní
dokumentaci, popisující zdravotní stav stěžovatelky od jejího dětství. Teprve v doplňujícím
posudku posudkové komise v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2016 je zmínka o některých
lékařských zprávách stěžovatelky z jejího dětství, rozhodně se však nejedná o popis všech
zdravotních zpráv, které jsou ve věci významné a které popisují její zdravotní omezení. V tomto
doplňujícím posudku je otázce psychického onemocnění, které má zakládat důvody invalidity,
věnováno několik řádků, přestože je odpověď na tuto otázku stěžejní pro rozhodnutí ve věci.
Uvádí se zde, že sice byly již od dětství diagnostikovány psychologické a psychiatrické problémy,
tyto jí však nebránily v ukončení povinného školního vzdělání. Stěžovatelka se vyučila šičkou
a v oboru pracovala. Posudková komise však vůbec nezjišťovala, zda stěžovatelka skutečně
pracovala jako šička a jaká byla její absence na pracovišti, a nehodnotí psychický stav
stěžovatelky. Stěžovatelka přitom v zaměstnání vykonávala jen velmi nenáročné pomocné práce,
přesto však byla neustále v pracovní neschopnosti, protože objektivně nebyla schopna práci
zvládat. Tvrzení posudkové komise, že byl zdravotní stav stěžovatelky před 20. 1. 2011
uspokojivý a nezakládal důvod pro přiznání invalidity, je nepodložené.
[11] Stěžovatelka namítla, že souhrn onemocnění psychického, plicního a pohybového
charakteru ji omezoval a omezuje ve výběru povolání natolik, že jí neumožňuje výkon
jakéhokoliv zaměstnání. Tento stav je neměnný od jejího narození.
[12] Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 6. 5. 2015 poukazovala na nesprávnost závěrů
posudkové komise, a přestože krajský soud žádal, aby posudková komise k tomuto vyjádření
podala stanovisko, nestalo se tak. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že závěry posudkových
komisí jsou nejasné, nepřesvědčivé a nedávají jednoznačnou odpověď, kdy se stěžovatelka stala
invalidní, jaké onemocnění bylo důvodem pro přiznání invalidity, k jaké konkrétní změně
ve zdravotním stavu stěžovatelky došlo, že právě 21. 1. 2011 je dnem, od kterého lze u ní stanovit
invaliditu III. stupně. Žádná z posudkových komisí neuvedla, jaký konkrétní životní impuls
byl důvodem pro tak zásadní změnu v posuzování zdravotního stavu stěžovatelky,
kdy do 20. 1. 2011 nebyla tato invalidní a od uvedeného termínu se již naopak jedná o invaliditu
III. stupně.
[13] Krajský soud se s uvedenými otázkami nevypořádal, a přestože existují v posudkových
závěrech zřejmé rozdíly, tyto se nepokusil odstranit. Za situace, kdy se jedná o odborné otázky,
považuje stěžovatelka za nesprávný postup, kdy je upřednostněn odborný závěr jedné posudkové
komise oproti závěru jiné posudkové komise, kdy navíc o správnosti obou uvedených závěrů
existují vážné pochybnosti.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v nalézacím řízení byly vypracovány
posudky posudkových komisí v Ostravě (14. 8. 2014 a 9. 4. 2015) a Českých Budějovicích
(30. 6. 2015, 6. 10. 2015 a 5. 4. 2016).
[16] Stěžovatelce byla uznána invalidita třetího stupně s datem vzniku 20. 1. 2011 a trvalou
platností posouzení. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla
určena chronifikovaná smíšená úzkostně depresivní porucha, intelekt na hranici slaboduchosti
a lehké mentální retardace, u osobnosti závislé, nezralé.
[17] Stěžovatelka opakovaně žádala o zpětné uznání invalidity k datu 16. 7. 2001,
kdy o invalidní důchod žádala poprvé, a napadala postupně všechny prvoinstanční
i druhoinstanční posudky, které byly ve věci vypracovány.
[18] Ve všech posudcích bylo konstatováno podrobné prostudování bohatě doložené
dokumentace, ze které souhrnně vyplývá, že stěžovatelka je osobou s intelektem v oblasti
subnormy až lehké debility. Mentální inferiorita jí však nebránila dokončit základní školní
docházku, absolvovat SOU ve výučním oboru dámská krejčová, být zaměstnána v oboru
a pak jako šička obuvi do r. 1997, kdy došlo ke zrušení pracoviště. Uváděná porucha sociability
v dětství tedy nebránila dokončení školní docházky, přípravě na kvalifikované budoucí povolání
a jeho výkonu.
[19] Podle doložených posudků posudkové komise v Českých Budějovicích nebyla
stěžovatelka v době od 16. 7. 2001 do 31. 12. 2009 plně ani částečně invalidní, v době
od 1. 1. 2010 do 19. 1. 2011 nebyla invalidní v žádném stupni invalidity. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelka nebyl takového stupně, aby možnost uznání nějakého stupně
invalidity umožnil. Od 20. 1. 2011 byla stěžovatelka uznána invalidní ve třetím stupni
pro zhoršení psychického stavu – úzkostná depresivní reakce – takové tíže, že byla doporučena
hospitalizace na psychiatrickém oddělení, kterou stěžovatelka odmítla.
[20] Stanovisko žalované je takové, že souhlasí s výsledky hodnocení funkčního postižení
ve výše uvedených posudcích, s datem vzniku invalidity, s výroky i s dobou platnosti posudku
(do 31. 12. 2018). Výsledné posouzení lze hodnotit jako pro-klientské.
V.
[21] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] V dané věci se jedná o druhý rozsudek krajského soudu o žalobě stěžovatelky,
přičemž předchozí rozsudek ze dne 2. 10. 2014, č. j. 18 Ad 17/2014 – 43, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Ads 240/2014 – 14. Nejvyšší správní
soud nepovažoval posudek posudkové komise v Ostravě ze dne 14. 8. 2014 za úplný
a přesvědčivý. Podle jeho názoru neobjasnila posudková komise dostatečně příčiny omylů
posudkových lékařů (asthma bronchiale-invalidita druhého stupně od 22. 2. 2010 a duševní
postižení-invalidita třetího stupně od 20. 1. 2011) a na rozdíl od těchto posudkových lékařů určila
zcela jiné rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky
s dopadem na její invaliditu (psoriatická arthritida-invalidita prvního stupně od 27. 8. 2010).
Posudek se také nedostatečně vyjádřil k datu vzniku invalidity I. stupně stěžovatelky
od 27. 8. 2010. Není proto přesvědčivý závěr, že v období od 16. 7. 2001 do 31. 12. 2009 nebyla
stěžovatelka ani plně ani částečně invalidní. Krajský soud se dále nevypořádal s námitkami
zástupce stěžovatelky k tomuto posudku spočívající v tom, že duševní onemocnění stěžovatelky
není považováno za rozhodující, ačkoliv bylo dříve důvodem pro uznání invalidity III. stupně
a namísto tohoto onemocnění je rozhodující příčinou zdravotního postižení stěžovatelky
psoriatická arthritida. Krajský soud navíc nevysvětlil své úvahy, které zaujal po právní stránce
k jednotlivým odborným posudkům.
[24] Jak vyplývá ze soudního spisu i z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud
respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí. Obstaral si doplňující posudek posudkové komise v Ostravě a dále srovnávací
posudek posudkové komise v Českých Budějovicích včetně jeho dvou doplnění. Na základě
požadavků krajského soudu posudková komise v Českých Budějovicích posoudila povahu,
závažnost a vývoj rozhodného zdravotního postižení stěžovatelky (lehká mentální retardace
komplikovaná chronickou úzkostně depresivní poruchou až těžké intenzity). Vypořádala
se s příslušnými lékařskými zprávami, posudky o invaliditě vyhotovenými ve správním řízení
a také s tvrzeními stěžovatelky o jejím zdravotním stavu a potížích. Posudková komise se dále
zabývala námitkou stěžovatelky, že její invalidita existuje již od roku 2001, a v této souvislosti
uvedla, z jakých důvodů uznává stěžovatelku jako invalidní až od 20. 1. 2011. Posudková komise
se rovněž vypořádala i se stěžovatelkou dodatečně předloženou zdravotnickou dokumentací.
Na základě podrobného posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního
potenciálu pak dospěla posudková komise v Českých Budějovicích opakovaně k závěru,
že stěžovatelka je od 20. 1. 2011 invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
s tím, že jde o invaliditu III. stupně podle §39 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Krajský soud
následně v odůvodnění rozsudku uvedl své úvahy, které zaujal k jednotlivým posudkům, a řádně
odůvodnil závěr o úplnosti a přesvědčivosti posudku posudkové komise v Českých Budějovicích,
ve znění jeho dvou doplnění.
[25] S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, neboť posudková komise
v Českých Budějovicích se vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédla k potížím
udávaným stěžovatelkou, vysvětlila důvod vzniku invalidity III. stupně k 20. 1. 2011 a tyto
posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodnila. Krajský soud proto nepochybil,
pokud z takto dostatečně odůvodněných závěrů posudkové komise vycházel. Stěžovatelka
se domáhala přiznání invalidního důchodu již od 16. 7. 2001, avšak z úplného a přesvědčivého
posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu
stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že k tomuto datu invalidní nebyla. Krajský soud správně
poukázal na výsledky doplňujícího posouzení posudkové komise v Českých Budějovicích,
podle kterého je v psychiatrickém vyšetření z roku 1981 uvedeno, že je stěžovatelka schopna
pracovního zařazení úměrného jejím duševním schopnostem. Dle dalšího psychiatrického
vyšetření z 18. 11. 2010 šlo o první psychiatrický kontakt a ke zhoršení psychického stavu došlo
až 18. 1. 2011 natolik, že stav vyžadoval hospitalizaci, kterou stěžovatelka odmítla. Krajský soud
proto postupoval správně i při určení data vzniku invalidity.
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[28] Ustanovenému zástupci stěžovatelky Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu a v podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]
v celkové výši 2.000 Kč (§9 odst. 2 a §7 bod 3. citované vyhlášky), k čemuž náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně,
vypočtená podle citovaného zákona, činí 546 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta
činí částku ve výši 3.146 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu