ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.49.2016:38
sp. zn. 7 Ads 49/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 - 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2016, č. j.
16 Ad 94/2014 - 39, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
25. 2. 2016, č. j. 16 Ad 94/2014 – 39, zamítl žalobu J. K. proti rozhodnutí žalované České správy
sociálního zabezpečení ze dne 1. 10. 2014, č. j. X, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X a současně potvrzeno
toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání starobního důchodu.
Žalobce se podle odůvodnění tohoto rozsudku domnívá, že prvně citované správní
rozhodnutí je nezákonné z důvodu vad řízení, které spočívají jednak v nedostatečném obstarání
důkazů a především v jejich provedení a jednak v nesprávných skutkových a právních závěrech
tohoto rozhodnutí.
Podle vadného rozhodnutí žalovaného správního orgánu zejména nebylo prokázáno,
že byl žalobce v zaměstnání zařazen do I. AA preferované pracovní kategorie URAN, především
se však správní orgán vůbec nevypořádal s důkazy navrženými žalobcem, ignoroval je a při svém
rozhodování vycházel pouze z nesprávného evidenčního listu důchodového pojištění. Žalobce
přitom tvrdil, že od 30. 11. 1992 do 12. 11. 1993 vykonával výhradně práci důlního zámečníka
v podzemí a v kontrolovaném pásmu bývalého uranového dolu (jáma Svornost), která byla
zařazena do pracovní kategorie I. AA-URAN. Žalobce v průběhu správního řízení navrhl
k prokázání svých tvrzení čestná prohlášení a svědectví 15 osob, které pracovaly buď
pro stejného zaměstnavatele, nebo na stejném místě, a odkázal i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, podle něhož tiskopis vydaný
Českou správou sociálního zabezpečení o počtu směn odpracovaných v hornictví se stálým
pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech není výlučným důkazním prostředkem o počtu
uvedených směn.
Žalobou napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne
1. 10. 2014, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X, kterým žalobci pro nesplnění podmínek ust. §56
odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zamítla žádost o přiznání starobního důchodu.
Žalovaná zdůraznila, že podle ust. §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového
věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání
před rokem 1993 (dále jen „nařízení“), zaměstnavatelé, u nichž byly v období od 1. 1. 1993 do 31.
12. 2008 zaměstnány osoby vykonávající zaměstnání v hornictví, potvrzují počet odpracovaných
směn v hornictví na žádost těchto osob, na tiskopisu České správy sociálního zabezpečení. Podle
doložené evidence žalobce nevykonával zaměstnání zařazené do I. pracovní kategorie ve smyslu
ust. §14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12.
1995, (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), ale vykonával zaměstnání zařazené do pracovní
kategorie I. AA-URAN od 15. 11. 1993 do 31. 12. 2008, za které mu bylo vykázáno 1.828 směn, a
tedy nebyla dosažena nejvyšší přípustná expozice. Žalobce tak nesplnil podmínky pro stanovení
důchodového věku podle ust. §21 odst. 1 nebo ust. §174 odst. 1 zákona o sociálním
zabezpečení, ani podmínky s přihlédnutím k nařízení. Nevztahuje se tedy na něho obecná úprava
obsažená v ust. §32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle níž dosáhne důchodového
věku 16. 11. 2020, tj. ve věku 63 let a 8 měsíců. Z evidenčního listu důchodového pojištění vzala
žalovaná za prokázané, že žalobce vykonával zaměstnání zařazené do III. pracovní kategorie
od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992 a ani svědci nemohou věrohodně prokázat, že pracoval v I. AA
kategorii (část svědků vůbec nepracovala pro stejného zaměstnavatele, část pro něho nepracovala
v rozhodné době od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992 a zbývající část pracovala ve III. pracovní
kategorii).
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení v písemném vyjádření k žalobě především
uvedla, že věrohodnost svědeckých výpovědí je výrazně narušena velkým časovým odstupem.
Zákon sice umožňuje využití těchto výpovědí, ale jen k prokázání doby pojištění a nikoliv
k prokázání zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie. Část svědků má také
vykázanou dobu zaměstnání v preferované pracovní kategorii, což nepochybně znamená,
že zaměstnavatel pečlivě vykazoval do evidenčních listů důchodového pojištění zařazení
jednotlivých pracovníků do zvýhodněné pracovní kategorie. Žalobce se však k podpisu těchto
listů za roky 1992-1993 nedostavil.
V dávkovém spise je také založena žádost žalobce o změnu zařazení do pracovní
kategorie ze dne 24. 3. 2014 a potvrzení Léčebných lázní Jáchymov a. s. ze dne 17. 2. 2012,
které bylo vydáno podle ust. §4 nařízení, z něhož vyplývá, že žalobce má odpracovaných 1.828
směn zařazených do důchodové kategorie I. AA-URAN. Na základě předložených čestných
prohlášení si žalovaná opatřila příslušné evidenční listy důchodového pojištění navržených
svědků (P. H., A. I., M. Š., J. K., M. T., P. L., D. K., P. T., M. S., R. P., M. K., J. L. a Z. V.), které
se týkají předmětné doby, a vzhledem k jejich obsahu dospěla k závěru, že zaměstnavatel řádně
kategorizoval práce a nelze tak prokázat, že žalobce nebyl zařazen do správné pracovní kategorie.
Zástupce žalobce v podání ze dne 13. 2. 2015 především uvedl, že předčasné skartování
dokumentů společností DOKUMENT LOGISTIK a. s. nemůže jít k tíži žalobce, který se snažil
o nahrazení zákonem prezumovaných důkazů důkazy jinými, které jsou možné. Zaměstnavatel
nevedl řádnou kategorizaci, neboť některé svědky, kteří u něho vykonávali práci ve vedlejším
pracovním poměru, nevedl v kategorii I. AA a tito přitom na stejném pracovišti pro jiného
zaměstnavatele byli v kategorii I. AA vedeni. Zaměstnavatel nesplnil ani svou povinnost oznámit
v roce 1992 zahájení prací na rizikovém pracovišti, přičemž selhal nejen státní dozor, který to měl
kontrolovat, ale i státní správa, která připustila nezákonně dřívější skartaci podkladů. Žalobce
se k podpisu evidenčních listů důchodového pojištění nedostavil, protože k tomu nebyl nikým
vyzván. Za tohoto stavu je absurdní argument, že svědci jsou nevěrohodní z důvodu časového
odstupu a že se setkávali s žalobcem pouze na pracovišti, když se v dané věci jedná právě
o prokázání skutečností z tohoto pracoviště.
U ústního jednání konaného dne 25. 2. 2016 přednesl zástupce žalobce, že za situace,
kdy zaměstnavatel REKON a. s. nepostupoval v souladu se svými povinnostmi a ani správní
orgány nepřispěly k nápravě tohoto stavu, musí právní řád poskytnout žalobci alespoň dobrodiní
toho, že rozhodné skutečnosti může prokázat jinými důkazy. Těmito jinými důkazy jsou právě
navrhované výslechy cca 15 osob, které všechny v určité době pracovaly se žalobcem na stejném
pracovišti. Není přitom rozhodné, že některé z těchto osob pracovaly pro jiného zaměstnavatele,
ale pouze to, že se s žalobcem potkávaly na stejném pracovišti. Mezi navrženými je i R. P., který
byl v rozhodné době nejen nadřízeným žalobce, ale i předsedou představenstva společnosti
REKON a. s., takže musel vědět, na jakém pracovišti a v jaké kategorii žalobce skutečně
pracoval. K tomu se váže i druhá výtka žalobce, kterou je neprovedení těchto důkazů
ve správním řízení. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení konstatovala, že předložená
prohlášení nemohou tvrzené skutečnosti věrohodně prokázat, ale důkaz v tomto směru
neprovedla. To je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013,
č. j. 3 Ads 123/2012 - 32.
Krajský soud na základě uvedených skutečností a důkazů dospěl k závěru, že žalobě nelze
vyhovět.
Starobní důchod je žadateli přiznán při splnění dvou podmínek, kterými jsou dosažení
potřebné doby pojištění a stanoveného důchodového věku.
Žalobce se narodil dne 16. 3. 1957 a k datu 16. 3. 2012, od něhož požadoval přiznat
starobní důchod, dosáhl sice věku 55 let, avšak nezískal potřebnou dobu pojištění podle ust. §21
odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálním zabezpečení či podle ust. §174 odst. 1 písm. a) a b) téhož
zákona, ani potřebného věku 56 a 57 let a ani neodpracoval dostatečný počet směn v zaměstnání
v hornictví podle ust. §1 písm. b) nařízení. Žalobce tedy nesplnil všechny zákonem stanovené
podmínky a neprokázal, že by žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení postupovala
v rozporu se zákonem ohledně přiznání jeho starobního důchodu. Žalobce konkrétně neprokázal
pochybení žalované, která rozhodla podle obsahu jeho evidenčních listů důchodového pojištění
a vyjádření jím navržených svědků. Bylo proto jen věcí žalobce, aby chránil svá práva
a oprávněné zájmy tím, že se mohl a měl dostavit do účtárny svého tehdejšího zaměstnavatele
k podpisu uvedených evidenčních listů, což bylo známo každému zaměstnanci. Nelze se tudíž
dovolávat skutečnosti, že k tomuto kroku nebyl nikým vyzván. Žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení si na základě předložených čestných prohlášení přitom opatřila evidenční listy
důchodového pojištění navržených svědků shora vyjmenovaných a dospěla k závěru, že tehdejší
zaměstnavatel řádně kategorizoval práce. Navíc část navržených svědků vůbec nepracovala
pro stejného zaměstnavatele, část pro něho nepracovala v rozhodné době od 30. 11. 1992
do 31. 12. 1992 a zbývající část pracovala ve III. pracovní kategorií. Ani soud nedospěl
z předložených listin k jinému závěru. Žalovaná neignorovala navržené důkazy ani čestná
prohlášení a při jejich hodnocení vzala v potaz jejich nevěrohodnost k prokázání toho, že žalobce
měl být v předmětné době zařazen do preferované pracovní kategorie I. AA-URAN.
Navíc Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32,
uvádí, že „při posuzování důkazní síly čestného prohlášení o tom, že stěžovatel vykonával výhradně práce
horníka-dělníka se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinném dolu, je třeba vzít v úvahu, zda je prokázáno,
že tito svědci v uvedené době sami pracovali v hlubinném dolu a mohli tedy potvrdit, že s nimi stěžovatel působil
na tomto pracovišti“. Jak je však shora uvedeno, tuto podmínku navržení svědci nesplňovali,
když v předmětné době buďto nepracovali pro stejného zaměstnavatele či na stejném pracovišti,
nebo se zařazením do kategorie I. AA-URAN. Důkazní břemeno ovšem spočívá na žalobci,
který v rámci dokazování poukázal na možné nezákonné jednání zaměstnavatele a dalších orgánů.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení má pouze povinnost evidovat zaslané evidenční
listy důchodového pojištění či jiné evidenční materiály, ale není oprávněna v nich měnit údaje
uvedené zaměstnavateli pojištěnců. Je věcí žalobce, aby podnikl případné kroky k nápravě
nezákonných postupů, ale v jiném řízení než v probíhající věci, kde se řeší jen přezkum
napadeného správního a soudního rozhodnutí.
Ze všech uvedených důvodů proto krajský soud podanou žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce J. K. jako stěžovatel (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především namítá, že jednoodstavcové odůvodnění
meritorního výroku napadeného rozsudku krajského soudu je vnitřně rozporné, neboť i když
správní soud důvodně podotýká, že „důkazní břemeno ve věci spočívá na žalobci“ neprovedl
ani jeden z mnoha důkazů, které mu v průběhu řízení před soudem nabídl.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku krajského soudu sice obsahuje obecný popis důvodů
údajné nevěrohodnosti svědků (práce pro jiného zaměstnavatele, práce na pracovišti v jiné době
apod.), aniž by však byl konkrétní důkaz přiřazen ke konkrétnímu svědkovi. To samo o sobě
již činí napadený rozsudek, stejně jako správní rozhodnutí, nepřezkoumatelným.
Krajský soud také konstatuje, že „žalovaná navrhované důkazy neignorovala a čestná
prohlášení vzala při hodnocení důkazů v potaz“, avšak nic takového z napadených správních
rozhodnutí vyčíst nelze. Žalovaný správní orgán se ve skutečnosti vůbec nevypořádal s důkazy
navrženými tehdy žalobcem, v odůvodnění správních rozhodnutí není uvedeno, zda navržené
listiny byly k důkazu provedeny (a co z nich bylo zjištěno) nebo nebyly (a proč). Tou samou
vadou ovšem trpí i rozsudek krajského soudu.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zastává názor, který krajský soud
bez dalšího přejal, že tehdejším žalobcem navržení svědci údajně nemohou věrohodně prokázat,
že by tento účastník řízení vykonával v rozhodné době zaměstnání zařazené do I. AA pracovní
kategorie, což má plynout z toho, že část jich pro bývalého zaměstnavatele nepracovala, část
v jiném období a část z nich byla vedena v jiné pracovní kategorii. Tato argumentace byla ještě
vylepšena tím, že výpověď svědků nemůže být věrohodná, neboť se „se žalobcem setkávali
pracovně jen na pracovišti“.
Tyto okolnosti, i kdyby snad byly pravdivé, nemohou prohlášení potencionálních svědků
znevěrohodnotit. I když část těchto svědků nepracovala pro stejného zaměstnavatele jako
tehdejší žalobce, pracovala s ním na stejném pracovišti (podzemí dolu Svornost), které bylo vždy
zařazeno v kategorii I. AA-URAN. Tito svědci pak mohou poskytnout stejné hodnověrné
svědectví o faktickém pracovním zařazení tehdejšího žalobce, jako jeho spoluzaměstnanci
u společnosti REKON a. s. (svědci H., Š., K., T. a L., kteří byli zaměstnanci Léčebných lázní
Jáchymov a. s.). Ani skutečnost, že další svědci (T., S., K., B., V., K.) byli sami zařazeni v jiné
pracovní kategorii, nemůže být na újmu jejich věrohodnosti, neboť zařazení těchto svědků bylo
nesprávné. V řízení před krajským soudem navrhoval tehdejší žalobce provést důkaz výslechem
svědka R. P., který byl v rozhodné době nejen jeho nadřízeným na pracovišti v dole Svornost,
ale dokonce i předsedou představenstva společnosti REKON a. s. Ani s uvedenou argumentací
se krajský soud vůbec nevypořádal, což rovněž činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Krajský soud také bez dalšího přejal závěr žalované České správy sociálního zabezpečení,
že „zaměstnavatel (REKON a. s.) řádně kategorizoval práce“, ačkoliv ve správním spise jsou
založeny hned dva důkazy, které tento závěr vyvrací. Je tomu tak proto, že v citovaném Potvrzení
o pracovní kategorii vydaném Léčebnými lázněmi Jáchymov dne 11. 7. 2014 se výslovně praví,
že navržení pracovníci (svědci H., I., Š., K., T. a L.) vykonávali zaměstnání „zařazená do pracovní
kategorie I. AA-URAN, přičemž tato kategorie byla zaměstnavatelem pro Českou správu
sociálního zabezpečení nesprávně uváděna jako I. pracovní kategorie; tato skutečnost byla již
dříve firmou na ČSSZ oznámena a ČSSZ ji zohlednila při výpočtu výše důchodu jmenovaných“.
Potvrzení o zaměstnání ze dne 23. 7. 2012 vystavené společností DOKUMENT LOGISTIK CZ
a. s. pak prokazuje, že zaměstnavatel REKON a. s. nevedl v rozporu se zákonnou povinností
stanovenou v §13 odst. 2 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, evidenci
odpracovaných důlních směn. S jejich obsahem, vyvracejícím závěr o údajném správném vedení
evidence zaměstnavatelem REKON a. s., se však krajský soud také nijak nevypořádal, což rovněž
činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Za dané situace, kdy se stěžovatelovi podařilo jinými důkazy zpochybnit věrohodnost
jediného důkazu, na němž stojí celé stanovisko žalované České správy sociálního zabezpečení
(evidenční list důchodového pojištění stěžovatele za období od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992)
měla žalovaná připustit provedení dalších důkazů a teprve poté učinit závěr. Tyto nabídnuté
důkazy stěžovatele jsou ve spojení s důkazy již provedenými sto prokázat, že stěžovatel
od 30. 11. 1992 do 12. 11. 1993 vykonával výhradně práci důlního zámečníka se stálým
pracovištěm v kontrolovaném pásmu v podzemí bývalého uranového dolu (jáma Svornost)
zařazené do pracovní kategorie I. AA-URAN.
Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, měl krajský soud zrušit obě napadená správní
rozhodnutí.
Stěžovatel v uvedeném směru opakovaně poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, který mimo jiné vyslovil, že potvrzení
o počtu směn odpracovaných v zaměstnání v hornictví na tiskopisu vydaném Českou správou
sociálního zabezpečení podle ust. §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. je „nepochybně prvotním
důkazním prostředkem, nelze jej považovat za důkazní prostředek výlučný …
Stěžovatel ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu, obě rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
1. 10. 2014, č. j. X, a ze dne 2. 7. 2014, č. j. X, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
poukazuje především na to, že část navrhovaných svědků pro společnost REKON a. s. vůbec
nepracovala, část jich pro tuto společnost nepracovala v rozhodné době od 30. 11. 1992
do 31. 12. 1992 a zbylá část těchto svědků má zaměstnání ke společnosti REKON a. s. vykázáno
ve III. pracovní kategorii. Skutečnost, že společnost REKON a. s. stěžovateli jím namítanou
dobu na evidenčním listu důchodového pojištění v preferované pracovní kategorii nevykázala,
vede žalovanou k přesvědčení, že zaměstnání stěžovatele nebylo do zvýhodněné pracovní
kategorie zařazeno.
Předloženými svědeckými prohlášeními nelze navíc objektivně prokázat skutečný výkon
zaměstnání stěžovatele v preferované pracovní kategorii I. AA-URAN, neboť jde o svědky,
kteří se s ním sice setkávali na pracovišti, ale v krátkém časovém úseku, nikoliv celodenně
a na stejném místě. Povinností organizace přitom bylo sledovat nejen to, zda preferovaná práce
byla vykonávána na rizikovém pracovišti podle popisu práce uvedeného v rezortním seznamu,
ale i to, zda tuto práci vykonával pracující soustavně nebo převážně. Časová převaha práce
se sledovala v období kalendářního měsíce dokonce po jednotlivých hodinách a zaměstnání
se zařazovalo do preferované kategorie s ohledem na celkový počet hodin té činnosti,
která převažovala. K tomu sloužily denní výkazy činnosti jednotlivých zaměstnanců.
Věrohodnost svědeckých prohlášení spolupracovníků stěžovatele je narušena velkým časovým
odstupem a také skutečností, že nejde o přímé spolupracovníky stěžovatele, kteří by s ním
vykonávali pracovní činnost celodenně a na stejném místě. Ani jedna z osob uvedených
ve svědeckých prohlášeních přitom nevykonávala činnost pro zaměstnavatele jako personalista
a přesto potvrzují kdy, kde a v jaké pracovní pozici stěžovatel v rozhodné době pracoval. Ostatně
podle ust. §53 odst. 5 správního řádu je svědecké prohlášení připuštěno jako důkazní prostředek
nahrazující předložení listiny jen v případě, že tak stanoví zákon. Speciální právní úprava (§85
odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů) sice připouští v oblasti důchodového pojištění využít institut čestného
prohlášení podpořeného svědeckou výpovědí, avšak pouze k prokázání doby pojištění
(zaměstnání), nikoliv tedy k prokázání zařazení tohoto zaměstnání do preferované pracovní
kategorie.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv
na stávající skutkové okolnosti, či na právní posouzení navrhuje žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je třeba zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
Tento správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ust. §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá
stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů
(skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.)
a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost Nejvyššího
správního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud
není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Z obsahu žaloby J. K. ze dne 20. 11. 2014, která byla doručena Krajskému soudu v Plzni
dne 21. 11. 2014, vyplývá, že v ní stěžovatel brojí proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání
starobního důchodu, jež stojí na závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl v zaměstnání
zařazen v I. AA preferované pracovní kategorie URAN, a proti rozhodnutí žalované České
správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 10. 2014, č. j. X, kterým byly zamítnuty námitky
stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 7. 2014, č. j. X.
Stěžovatel ve své žalobě vytkl žalovanému správnímu orgánu především to, že správní
orgán se vůbec nevypořádal s důkazy jím navrženými, ignoroval je a při svém rozhodování
vycházel pouze z nesprávného evidenčního listu důchodového pojištění. Přitom tvrdil,
že od 30. 11. 1992 do 12. 11. 1993 vykonával výhradně práci důlního zámečníka v podzemí
a v kontrolovaném pásmu bývalého uranového dolu (jáma Svornost) zařazené do pracovní
kategorie I. AA-URAN. V průběhu správního řízení navrhl k prokázání svých tvrzení čestná
prohlášení a svědectví vyjmenovaných 15 osob, které pracovaly buď pro stejného zaměstnavatele
nebo na stejném místě (dokonce i R. P., jež byl v rozhodné době nejen jeho nadřízeným, ale i
předsedou představenstva REKON a. s.), ale marně, a odkázal i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, podle něhož tiskopis vydaný
Českou správou sociálního zabezpečení o počtu směn odpracovaných v hornictví se stálým
pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech není výlučným důkazním prostředkem o počtu
uvedených směn. Na závěr své žaloby vyslovil stěžovatel přesvědčení, že důkazy jím nabídnuté
jsou ve spojení s důkazy provedenými sto prokázat, že od 30. 11. 1992 do 12. 11. 1993 vykonával
výhradně práci důlního zámečníka se stálým pracovištěm v kontrolovaném pásmu v podzemí
bývalého uranového dolu (jáma Svornost) zařazené do preferované pracovní kategorie I. AA-
URAN, avšak žalovaný správní orgán tyto návrhy ignoroval.
Způsob, jakým se „vypořádal“ krajský soud v kasační stížnosti napadeném rozsudku
se vznesenými žalobními námitkami, vůbec neodpovídá ust. §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud
přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky správního rozhodnutí.
Zcela nekonkrétní a nic nedávající odpověď na vznesené žalobní námitky dává obecné
konstatování krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku „ … Žalobce tedy
nesplnil všechny zákonem stanovené podmínky a neprokázal, že by žalovaná Česká správa
sociálního zabezpečení postupovala v rozporu se zákonem ohledně přiznání jeho starobního
důchodu. Žalobce konkrétně neprokázal pochybení žalované, která rozhodla podle obsahu jeho
evidenčních listů důchodového pojištění a vyjádření jím navržených svědků. Bylo proto jen věcí
žalobce, aby chránil svá práva a oprávněné zájmy tím, že se mohl a měl dostavit do účtárny svého
tehdejšího zaměstnavatele k podpisu uvedených evidenčních listů, což bylo známo každému
zaměstnanci. Nelze se tudíž dovolávat skutečnosti, že k tomuto kroku nebyl nikým vyzván.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení si na základě předložených čestných prohlášení
přitom opatřila evidenční listy důchodového pojištění navržených svědků shora vyjmenovaných
a dospěla k závěru, že tehdejší zaměstnavatel řádně kategorizoval práce. Navíc část navržených
svědků vůbec nepracovala pro stejného zaměstnavatele, část pro něho nepracovala v rozhodné
době od 30. 11. 1992 do 31. 12. 1992 a zbývající část pracovala ve III. pracovní kategorií, tedy
nelze tímto způsobem prokázat, že žalobce nebyl zařazen ve správné pracovní kategorii. Ani soud
nedospěl z předložených listin k jinému závěru. Žalovaná neignorovala navržené důkazy
ani čestná prohlášení a při jejich hodnocení vzala v potaz jejich nevěrohodnost k prokázání toho,
že žalobce měl být v předmětné době zařazen do preferované pracovní kategorie I. AA-URAN.
Navíc Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, uvádí,
že „při posuzování důkazní síly čestného prohlášení o tom, že stěžovatel vykonával výhradně práce horníka-
dělníka se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinném dolu, je třeba vzít v úvahu, zda je prokázáno, že tito svědci
v uvedené době sami pracovali v hlubinném dolu a mohli tedy potvrdit, že s nimi stěžovatel působil na tomto
pracovišti“. Jak je však shora uvedeno, tuto podmínku navržení svědci nesplňovali,
když v předmětné době buďto nepracovali pro stejného zaměstnavatele či na stejném pracovišti,
nebo se zařazením do kategorie I. AA-URAN. Důkazní břemeno ovšem spočívá na žalobci,
který v rámci dokazování poukázal na možné nezákonné jednání zaměstnavatele a dalších orgánů.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení má pouze povinnost evidovat zaslané evidenční
listy důchodového pojištění či jiné evidenční materiály, ale není oprávněna v nich měnit údaje
uvedené zaměstnavateli pojištěnců. Je věcí žalobce, aby podnikl případné kroky k nápravě
nezákonných postupů, ale v jiném řízení než v probíhající věci, kde se řeší jen přezkum
napadeného správního a soudního rozhodnutí“.
Přitom stěžovatel ve své žalobě zcela důvodně poukazuje na ignorování důkazních
návrhů správními orgány, zejména na neprovedení svědeckých výslechů navržených 15 osob,
především výslechu R. P., osoby jistě dobře informované, který byl nejen nadřízeným stěžovatele
na pracovišti v dole Svornost, ale i předsedou představenstva REKON a. s., tj. společnosti, která
podle potvrzení ze dne 23. 7. 2012 nevedla v rozporu se svou zákonnou povinností evidenci
odpracovaných směn. Přitom řádné zjištění charakteru skutečného výkonu činnosti stěžovatele
(důlního zámečníka) se stálým pracovištěm v kontrolovaném pásmu v podzemí bývalého
uranového dolu je zcela zásadní (klade na něj důraz i Ústavní soud v rozsudku ze dne 28. 12.
2012, č. j. 4 Ads 22/2012 - 21, dostupném na www.nalus.usoud.cz, na jehož základě provedl
Krajský soud v Praze k tomu i výslech bývalých spolupracovníků žalobce jako svědků). Obdobně
stěžovatel ve své žalobě poukazuje zcela právem na vadné konstatování správních orgánů, že
nevěrohodnost svědků ohledně prokázání stěžovatelem vykonávaného zaměstnání zařazeného do
I. AA pracovní kategorie vyplývá z toho, část jich pracovala pro bývalého zaměstnavatele
REKON a. s. v jiném časovém období a část z nich byla vedena v jiné pracovní kategorii. Je
tomu tak proto, že není zřejmé, proč by tyto okolnosti (i kdyby byly pravdivé) měly samy o sobě
prohlášení či svědectví uvedených osob znevěrohodnotit (tak např. část svědků sice nepracovala
pro stejného zaměstnavatele jako stěžovatel, ale na stejném pracovišti, tj. v podzemí dolu
Svornost, které bylo zařazeno v pracovní kategorii I. AA – URAN, kteří tak mohou poskytnout
hodnověrné svědectví o skutečnostech podstatných pro zařazení stěžovatele do pracovní
kategorie). Ostatně nejprve je třeba důkaz provést a teprve poté se zabývat jeho věrohodností.
Krajský soud také nikde neřekl, který svědek a konkrétně z jakého důvodu je nevěrohodný.
Stěžovatel poukazuje ve své žalobě i na svědectví spoluzaměstnanců u společnosti REKON a. s.:
H., I., Š., K., T. a L., kteří se také museli domáhat přiznání správného pracovního zařazení, avšak
žalovaný správní orgán jim přiznal odpovídající pracovní kategorii ve správním řízení bez
nutnosti domáhat se nápravy ve správním soudnictví. I tato skutečnost zůstala stranou
pozornosti krajského soudu, stejně jako chybí závěry tohoto správního soudu k namítaným
dokumentům (Potvrzení o pracovní kategorii vydané Léčebnými lázněmi Jáchymov a s. dne 11. 7.
2014 a Potvrzení o zaměstnání vystavené společností DOKUMENT LOGISTIK CZ a. s. dne
23. 7. 2012), které považuje stěžovatel za důkazy, jež vyvrací závěr žalované, že „zaměstnavatel
(REKON a. s.) řádně kategorizoval práce“.
Nejvyšší správní soud proto musí konstatovat, že výtky kasační stížnosti vůči
napadenému rozsudku krajského soudu jsou důvodné, neboť vytýkají nedostatky, které mají
za následek především nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, a ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Souladně se stěžovatelem je třeba poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 Ads 123/2012 - 32, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož
je potvrzení počtu směn odpracovaných v zaměstnání v hornictví na tiskopisu vydaném Českou
správou sociálního zabezpečení podle ust. §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. „nepochybně
prvotním důkazním prostředkem, nelze jej však považovat za důkazní prostředek výlučný“ neboť
„podle §50 odst. 4 správního řádu je určitý podklad pro správní orgán závazný jedině tehdy,
pokud tak stanoví zákon; jinak hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své
úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Závaznost potvrzení vydaného podle §4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. není stanovena žádným
zákonem, nevyplývá ani z tohoto ustanovení. Tato listina je tak sice primárním, ale nikoliv
jediným možným dokladem prokazujícím výkon určitého druhu zaměstnání v hornictví. Dále lze
tuto rozhodnou skutečnost prokazovat standardními důkazními prostředky podle správního řádu,
např. právě čestným prohlášením či výslechem zaměstnanců, kteří v posuzovaném časovém
období prokazatelně pracovali v téže či obdobné profesi a na témže pracovišti jako žadatel,
osobně jej znali a mohou tak potvrdit, že vykonával zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm
pod zemí v hlubinných dolech; pokud žalovaná dovozovala nepřijatelnost čestných prohlášení
předložených stěžovatelem z §85 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, je nutno konstatovat, že toto ustanovení sice zavádí specifika dokazování některých
pojistných dob, prokazování jiných rozhodných skutečností (např. právě výkon zaměstnání
v určité pracovní kategorii) však neupravuje.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle ust. §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby znovu posoudil opodstatněnost žalobních
bodů vznesených v podané žalobě a s přihlédnutím k dosavadním výsledkům řízení nově
a náležitě zjistil skutkový stav věci a tento v souladu se zákonem posoudil i po právní stránce
zcela přezkoumatelným způsobem.
Podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu