ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.65.2016:21
sp. zn. 7 Ads 65/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: R. P., zastoupena
JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 931/11, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad
16/2014 – 89,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně – advokátovi JUDr. Milanu Davídkovi –
se nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný, Ministerstvo práce a sociálních věcí, domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze (dále také „městský soud“) ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89, a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ve věci vydán poté, co Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 7 Ads 184/2015 - 36, zrušil výroky I. a II. předchozího
rozsudku městského soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 1 Ad 16/2014 – 70, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Městský soud nyní napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 2. 2014, č. j. 2014/8020-421/1, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
Úřadu práce ČR – pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 9. 11. 2011,
č. j. ABE-9736/2011-04/A2, a řízení zastaveno. Současně městský soud věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Úřad práce uvedeným rozhodnutím žalobkyni nepřiznal podporu
v nezaměstnanosti ode dne 13. 10. 2011. Žalovaný přistoupil k zastavení řízení
pro bezpředmětnost z důvodu, že před rozhodnutím o odvolání úřad práce vyhověl
(rozhodnutím ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2) nové žádosti žalobkyně
o podporu v nezaměstnanosti, a žalobkyně také podporu čerpala po celou podpůrčí dobu.
Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že rozhodnutím úřadu práce
č. j. ABE-9746/2011-04/A2 byla sice žalobkyni podpora v nezaměstnanosti přiznána, nicméně
od 9. 11. 2011, nikoliv od 13. 10. 2011, tj. k datu, kdy žalobkyně podala první žádost o podporu
v nezaměstnanosti. Za daných okolností nelze souhlasit s názorem, že by tímto rozhodnutím
došlo k plnému uspokojení nároku žalobkyně, neboť tento se vztahoval k jinému období, nežli jí
byla později podpora přiznána. Byla-li podpora v nezaměstnanosti přiznána na základě jedné
žádosti žalobkyně, nelze hovořit o bezpředmětnosti žádosti druhé, aniž by byly blíže objasněny
konkrétní skutkové okolnosti, z nichž obě žádosti vzešly. Pokud žalobkyně namítala, že skutkový
stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, v nichž nemá
oporu, dal jí městský soud za pravdu. Žalovaný věc posuzoval, jako by žalobkyně nepodala dvě
žádosti, ale fakticky pouze jednu. Přehlédl při tom skutkově relevantní okolnost, že obě žádosti
byly podány v jiný den a také úřad práce o nich rozhodl dvěma různými rozhodnutími. Je zřejmé,
že ke každé žádosti hodnotil jiné podmínky. V případě žádosti ze dne 13. 10. 2011 vycházel
ze skutkového stavu, že žalobkyně v rozhodném období nedoložila dobu důchodového pojištění
v délce alespoň 12 měsíců, neboť doložila předchozí zaměstnání v Kanceláři Senátu pouze
za 8 měsíců. Naproti tomu o žádosti ze dne 9. 11. 2011 rozhodoval dle skutkového stavu, podle
něhož žalobkyně pracovala na dohodu o pracovní činnosti u zaměstnavatele Hewer – občanské
sdružení. Z jejího výdělku u tohoto zaměstnavatele posléze určil také výši samotné podpory
v nezaměstnanosti. Z uvedeného je zřejmé, že šlo o dvě různé žádosti podané k různému datu
a hodnocené úřadem práce zcela rozdílně. Datum podání žádosti při tom představuje v řízeních
o přiznání podpory v nezaměstnanosti významný faktor. Jednak je k tomuto datu vázán samotný
nárok na výplatu dávky. Zároveň se k tomuto datu váže posouzení dalších relevantních
skutečností. Nebyla proto na místě aplikace ust. §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť ta by
přicházela v úvahu za předpokladu, že by výsledek obou žádostí měl být naprosto stejný.
Ze skutkového stavu, který správní orgány vzaly za zjištěný, takové závěry ovšem neplynou,
jelikož úřad práce rozhodoval o každé žádosti rozdílně a především na základě rozdílných
podmínek. Nelze proto bez bližšího posouzení konkrétních okolností žádosti ze dne 13. 10. 2011
vyslovit závěr, že došlo k plnému uspokojení žalobkyně. Obě žádosti vycházejí (či přinejmenším
mohou vycházet) z rozdílného skutkového stavu, což však žalovaný přehlédl a nezjistil tak
skutkový stav, o němž by nepanovaly důvodné pochybnosti. Pochybil především úřad práce,
když přehlédl odvolání žalobkyně, o němž žalovaný rozhodoval až se značným časovým
odstupem. Tento fakt však nemůže být kladen k tíži žalobkyně. Lze se ztotožnit s názorem,
že není namístě, aby žalobkyně čerpala v témže období podporu v nezaměstnanosti dvakrát,
avšak období, po které žalobkyně chtěla podporu čerpat, se nepřekrývá s obdobím, po které ji
čerpala. Je také namístě otázka, proč byla žalobkyni podpora přiznána na základě pozdější žádosti,
ve chvíli, kdy stále ještě nebylo pravomocně skončeno řízení o žádosti první, a zda je takový
postup vůbec možný a souladný se zákonem. Městský soud proto zrušil žalobou napadené
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel především brojí proti argumentu městského soudu, že pokud je v rámci
jednoho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání podáno více žádostí o podporu
v nezaměstnanosti, pak jejich posuzování vychází z jiného skutkového stavu. Rozhodným
obdobím byly poslední tři roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Pro obě
žádosti tak bylo rozhodné období od 13. 10. 2008 do 12. 10. 2011. Skutkové okolnosti jsou tak
totožné. Je nepodstatné, kdy byla žádost o podporu v nezaměstnanosti podána. Jediná okolnost,
kterou může ovlivnit datum podání žádosti, je věk žadatele, který v případě žalobkyně nehrál roli.
Skutečnost, že úřad práce bral v jednotlivých případech v potaz jiné skutečnosti, není důsledkem
toho, že by rozhodnutí ovlivňovaly různé okolnosti, ale pouze toho, že úřad práce v prvním
případě zaměstnání ve společnosti Hewer – občanské sdružení nezohlednil. Je nepodstatné, zda
to bylo z důvodu, že se o něm žalobkyně nezmínila, nebo z důvodu pochybení úřadu práce. Dále
stěžovatel brojí proti „faktickému závěru“ městského soudu, že uchazeč o zaměstnání se může
opakovaně úspěšně domáhat přiznání podpory v nezaměstnanosti v rámci jedné evidence
uchazečů o zaměstnání. Žalobkyně byla v dané evidenci zcela uspokojena. Nebylo jí možno
uspokojit více, tj. přiznat jí podporu v nezaměstnanosti dvakrát či vícekrát. Podporu nebylo
možné přiznat ani poté, co v jedné evidenci pravomocně přiznanou podporu v nezaměstnanosti
vyčerpala. Na takový případ totiž pamatují ust. §48 a 49 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Jejich
aplikace je však možná až v rámci další evidence uchazeče o zaměstnání, neboť jejich podmínky
nelze v jedné evidenci splnit (tomu brání ust. §25 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Případným
přiznáním podpory v nezaměstnanosti by došlo k flagrantnímu porušení zásady rovnosti, kdy by
žalobkyně oproti jiným žadatelům čerpala více práv, než jí ze zákona náleží. Postup úřadu práce
nebyl v souladu se správním řádem, nicméně tím, že došlo k pravomocnému rozhodnutí o druhé
žádosti, na jejímž základě došlo k přiznání a vyplacení podpory v nezaměstnanosti za celou
podpůrčí dobu, se skutkové okolnosti první žádosti změnily natolik, že této žádosti již nemohlo
být vyhověno. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu v plném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu
je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel předně brojí proti závěru městského soudu, že skutkový stav v řízení
o žádostech žalobkyně o podporu v nezaměstnanosti ze dne 9. 11. 2011 a ze dne 13. 10. 2011 byl
odlišný. Tato námitka je důvodná.
Podle ust. §41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2011 jsou
rozhodným obdobím pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanosti a podporu
při rekvalifikaci poslední 3 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání.
Jelikož byla žalobkyně do evidence uchazečů o zaměstnání zařazena ke dni 13. 10. 2011
a obě žádosti o podporu v nezaměstnanosti podala v rámci této jediné evidence, byl
pro posouzení obou žádostí rozhodný tentýž skutkový stav.
Je nutno souhlasit s žalovaným, že to, že úřad práce bral v jednotlivých případech v potaz
jiné skutečnosti, neznamená, že by pro obě rozhodnutí byl rozhodný odlišný skutkový stav.
Pouze v jednom případě (potažmo v obou případech) nebyly úřadem práce vzaty v úvahu
všechny rozhodné skutečnosti. Předmětem soudního přezkumu ovšem není rozhodnutí úřadu
práce, nýbrž rozhodnutí žalovaného, který ve věci rozhodoval na základě zcela jiného právního
důvodu (žádost se stala podle něj bezpředmětnou) a vycházel zjevně z dalšího podkladu –
zejména z rozhodnutí úřadu práce ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2, z něhož zjistil
skutečnosti, které úřad práce v prvostupňovém rozhodnutí nevzal v úvahu. Jak tedy správně
žalovaný uvádí, není rozhodné, zda úřad práce nevzal v úvahu všechny skutečnosti vlastní vinou
nebo vinou žalobkyně, která při podávání žádosti zmínila pouze jednoho
předchozího zaměstnavatele. Případné nedostatky rozhodnutí úřadu práce ze dne 9. 11. 2011,
č. j. ABE-9736/2011-04/A2, či ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2, nemohou být
důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
Navíc Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku zdůraznil, že žalobou napadené
rozhodnutí má být městským soudem přezkoumáno v mezích žalobních bodů, přičemž otázka
důsledků rozdílných dat podání obou žádostí z předmětu přezkumu vybočuje. Konkrétně
Nejvyšší správní soud uvedl: „Žalobkyně v žalobě neuvedla žádnou konkrétní námitku, která by se týkala
možné nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu, že obě žádosti o podporu v nezaměstnanosti byly
podány v jiný den. Ani náznakem nebylo namítáno, že kdyby stěžovatel přiznal podporu v nezaměstnanosti
od 13. 10. 2011 a nikoliv od 9. 11. 2011, mohla by tato podpora být přiznána v jiné výši nebo by mohly být
eliminovány jiné konkrétní negativní dopady. Předmětem sporu vůbec nebylo datum podání žádosti a jeho
důsledky. I kdyby tedy stěžovatel skutečně nedostatečně vyložil vliv odlišného data podání žádosti v obou případech
na celkové uspokojení žalobkyně, nemohlo by to městskému soudu jakkoliv bránit v přezkumu žalobou
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Ty totiž směřují vůči jiným tvrzeným pochybením stěžovatele.“
Městský soud tedy pochybil, jestliže se opět zaměřil na důležitost data podání žádosti a z něj
dovozoval nedostatečná skutková zjištění ze strany žalovaného.
Ze žaloby lze dovodit, že stěžejní otázkou je, zda má žalobkyně nárok na další podporu
v nezaměstnanosti „od druhého zaměstnavatele“, potažmo vyšší podporu v nezaměstnanosti
s ohledem na její druhé zaměstnání. Rozhodnutí ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2,
totiž vzalo jako rozhodné zaměstnání žalobkyně u Hewer – občanské sdružení, kdežto její žádost
ze dne 13. 10. 2011 se podle ní týkala zaměstnání u Kanceláře Senátu. Zatímco žalovaný dospěl
k závěru, že žalobkyně nárok na další či vyšší podporu v nezaměstnanosti nemá, žalobkyně tvrdí
opak. Právě v těchto skutečnostech tedy žalovaný spatřuje bezpředmětnost žádosti
ze dne 13. 10. 2011 a právě tyto důvody bezpředmětnosti žádosti žalobkyně zpochybňuje.
Úkolem soudu je tedy tento spor rozsoudit.
Městskému soudu nic nebrání v posouzení výše nastolené otázky. Je však nutno
poznamenat, že si pro tyto účely nejprve musí vyžádat správní spis úřadu práce v této věci
a v případě potřeby také spis úřadu práce ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí ze dne
ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2. Nelze totiž přehlédnout, že městský soud
při rozhodování neměl k dispozici prvostupňový správní spis, nýbrž pouze správní spis odvolací.
Za této situace je nemístný závěr městského soudu, že skutkový stav, který vzal žalovaný
za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, v nichž nemá oporu. Již ze samotných
skutkových zjištění popisovaných ve správních rozhodnutích v této věci a v rozhodnutí úřadu
práce ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2, přitom plyne, že pro posouzení uvedené
otázky lze z předmětných správních spisů zjistit veškeré rozhodné skutečnosti.
Stěžovatel dále brojí proti „faktickému závěru“ městského soudu, že uchazeč
o zaměstnání se může opakovaně úspěšně domáhat přiznání podpory v nezaměstnanosti v rámci
jedné evidence uchazečů o zaměstnání. Stejně jako ve svém předchozím rozsudku i nyní Nejvyšší
správní soud uvádí, že tato námitka není důvodná, neboť městský soud uvedený závěr neučinil.
Městský soud totiž opět otázku nároku žalobkyně na další či vyšší podporu v nezaměstnanosti
věcně neposoudil s ohledem na procesní pochybení žalovaného, ke kterému ovšem
ve skutečnosti nedošlo.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89, je
opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby si nejprve vyžádal správní spisy úřadu
práce, v nichž byla vydána rozhodnutí ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2,
a ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9736/2011-04/A2. Poté (po provedeném ústním jednání)
přezkoumá žalobou napadené rozhodnutí v mezích konkrétních žalobních bodů a zejména věcně
posoudí otázku, zda by žalobkyně měla při zohlednění jejího zaměstnání jak u Kanceláře Senátu,
tak u Hewer – občanské sdružení, nárok na další podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na vyšší
podporu v nezaměstnanosti, než jaká jí byla přiznána rozhodnutím úřadu práce
ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2. Při posouzení bude vycházet z rozhodné právní
úpravy, především z ust. §41 odst. 1 a §50 zákona o zaměstnanosti.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci žalobkyně Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu ani náhradu
hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti, neboť v tomto řízení neučinil žádný úkon právní
služby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
v zastoupení
Mgr. David Hipšr