ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.16.2016:30
sp. zn. 7 As 16/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Z. G.,
zastoupený JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1987/7, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 18. 1. 2016. č. j. 52 Ad 9/2015 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
18. 1. 2016, č. j. 52 Ad 9/2015 - 22, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále
jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 12. 6. 2015,
č. j. 11048-5/2015-900000-302, kterým bylo podle ust. §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 16. 1. 2015,
č. j. 3756/2015-590000-11, kterým byl stěžovatel propuštěn se služebního poměru z důvodu,
že dne 6. 12. 2014 řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia pod vlivem návykové látky
(hodnota alkoholu v krvi činila 1,71 ‰).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku odmítl tvrzení stěžovatele, že pro ukončení
pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nebyly splněny
zákonné podmínky ve smyslu ust. §198 citovaného zákona. Krajský soud se ztotožnil s názorem,
že byla splněna povinnost Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „celní úřad“) spočívající
v informování odborové organizace o záměru propustit stěžovatele ze služebního poměru.
Celní úřad rozhodl o ukončení pracovního poměru stěžovatele po obdržení vyjádření odborové
organizace ve smyslu ust. §198 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, v němž bylo
uvedeno, že tato bere rozhodnutí ředitele celního úřadu propustit stěžovatele ze služebního
poměru na vědomí. Podle krajského soudu byl důvod propuštění stěžovatele jasně prokázán
a ani stěžovatelem nebyl po celou dobu řízení rozporován. Bylo tedy zcela zjevné, že vyjádření
odborové organizace lze jednoznačně vyložit ve smyslu souhlasu s postupem celního úřadu.
Krajský soud proto neshledal důvod ke zrušení napadeného správního rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že jeho služební poměr
nebyl ukončen v souladu se zákonem, neboť nebyly splněny všechny zákonné podmínky
ve smyslu ust. §198 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o služebním poměru. Odborová organizace
má právo projednat a zaujmout stanovisko k návrhům rozhodnutí týkajících se skončení
služebního poměru. Odborová organizace však byla vyrozuměna oznámením a nikoliv písemným
návrhem na projednání a zaujetí stanoviska. Navíc sdělila pouze to, že bere rozhodnutí ředitele
celního úřadu propustit stěžovatele na vědomí. Zaujmout stanovisko však znamená věcně
se vyjádřit k dané problematice takovým způsobem, z něhož je patrný závěr, o kterém není
žádných pochyb. Pro podporu svého závěru poukázal stěžovatel na stanovisko pléna Nejvyššího
správního soudu k výkladu vztahu ust. §64 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále poukázal na to,
že pokud má odborová organizace projednat návrh a současně k němu zaujmout stanovisko,
musí k tomu mít časový prostor 15 dnů (viz §198 odst. 2 zákona o služebním poměru).
V případě stěžovatele však odborová organizace zaslala celnímu úřadu informaci bezodkladně.
Stěžovatel dále zpochybňoval řízení před odborovou organizací při vydávání předmětné
informace. Podle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil právní otázku povahy stanoviska
odborové organizace, zejména jeho minimální obsahové náležitosti, ale také smysl a účel
zákonného ustanovení a nesprávně právně posoudil povinnosti služebního funkcionáře
vyplývající z ust. §198 zákona o služebním poměru. Z uvedených důvodů proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Generální ředitelství cel se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo se závěry
krajského soudu. Podle jeho názory byly splněny zákonné podmínky pro propuštění stěžovatele
ze služebního poměru. Služební funkcionář celního úřadu zaslal odborové organizaci návrh
rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru, na které reagovala písemným
stanoviskem, ze kterého vyplývá, že návrh na propuštění stěžovatele byl řádně projednán.
Obě písemnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu, přičemž odkaz na stanovisko Nejvyššího
správního soudu je nepřípadný. Podle Generálního ředitelství cel bylo postupováno v souladu
s právními předpisy, a proto je kasační stížnost nedůvodná.
Stěžovatel v replice k vyjádření Generálního ředitelství cel nad rámec tvrzení uvedených
v kasační stížnosti vyslovil souhlas s tím, že listiny je nutno posuzovat podle jejich obsahu.
Nesouhlasí však s tím, že by v daném případě bylo vydáno stanovisko odborové organizace.
Poukázal na právní předpisy, ve kterých jsou stanoviska upravena. Podle jeho názoru musí být
ve stanovisku obsažen názor, ze kterého vyplývá kladný či záporný názor k dané problematice.
Služební funkcionář měl vyčkat do vydání stanoviska, což však neučinil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a přitom sám
neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu ředitel celního úřadu zaslal dne 16. 1. 2015 odborové
organizaci písemnost označenou „Předání návrhu rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního
poměru k vyjádření odborovému orgánu“, v níž uvedl, že v souladu s ust. §198 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru předává odborové organizaci k projednání a vyjádření návrh rozhodnutí
o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Dále v ní popisuje jednání, kterého se dopustil
s tím, že odborová organizace má možnost nahlédnout do příslušného spisu. Odborová
organizace reagovala přípisem označeným „Projednání návrhu rozhodnutí na skončení služebního
poměru“, v němž se mimo jiné uvádí, že „odborová organizace bere rozhodnutí ředitele celního úřadu
propustit příslušníka Z. G. (osobní číslo X) na vědomí“. Rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro
Pardubický kraj ze dne 16. 1. 2015, č. j. 3756/2015-590000-11byl stěžovatel propuštěn ze
služebního poměru s odkazem na ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, podle
něhož může být příslušník propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Stěžovatel citované ustanovení naplnil tím, že dne 6. 12. 2014 řídil osobní
motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, když mu byla při dechové zkoušce na alkohol,
provedené hlídkou Policie ČR, naměřena hodnota alkoholu v dechu 1,71 ‰.
Stěžovatel toto své jednání nezpochybňoval, pouze poukazoval na porušení ust. §198
odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o služebním poměru, z čehož dovozoval nemožnost propuštění
ze služebního poměru.
Podle ust. §198 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru odborová organizace,
která působí v bezpečnostním sboru, má právo na informace a na projednání záležitostí,
které se týkají výkonu služby, a dále je oprávněna projednat a zaujmout stanovisko k návrhům
rozhodnutí týkajících se skončení služebního poměru. Podle odst. 2 citovaného ustanovení
nevyjádří-li se odborová organizace k návrhu na projednání a zaujetí stanoviska ve věcech
uvedených v odstavci 1 písm. a) nebo d) až g) do 15 dnů ode dne, kdy jí byl doručen písemný
návrh, nebo v dohodnuté lhůtě, postupuje služební funkcionář dále bez jejího stanoviska.
Jak tedy vyplývá ze správního spisu, ředitel celního úřadu zaslal před svým rozhodnutím
odborové organizaci návrh v souladu s ust. §198 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Umožnil tak odborové organizaci uplatnění jejich práv ve smyslu citovaného ustanovení,
tj. projednat a zaujmout stanovisko k propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Odborová
organizace věc projednala a návrh na propuštění vzala na vědomí. Je třeba zdůraznit, že zákon
o služebním poměru nestanoví, že by odborová organizace musela vyslovovat souhlas
s propuštěním příslušníka. Pouze má právo věc projednat a zaujmout k ní stanovisko. Citovaný
zákon rovněž neupravuje, jakou formu má stanovisko mít.
Stěžovateli lze dát sice za pravdu v tom, že stanovisko odborové organizace mohlo
v zájmu jednoznačnosti obsahovat příhodnější formulaci pro vyjádření jejího souhlasu
s propuštěním stěžovatele ze služebního poměru, ale to neznamená, že by stávající obsah
stanoviska vykazoval tak závažné nedostatky, které by nebylo možno interpretací s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem tohoto případu překlenout. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu
ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 50/01 „obvykle se obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření.
Ovšem slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevů vůle, a proto je třeba
brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn; jde o užití jedné z právně hermeneutických
metod respektující text a jeho textový rámec - kontext, jakož i okolnostní (situační) kontext.“ Nutnost
vykládat projev vůle nejen podle slovního vyjádření, ale i s přihlédnutím k okolnostem,
za kterých byl daný projev učiněn, Ústavní soud akcentuje také v usnesení ze dne 11. 3. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2511/09, v němž vyslovil, že v případech, kdy „slovní znění není vždy jednoznačným
vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti,
za kterých byl projev vůle učiněn“. S ohledem na citovanou judikaturu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s názorem krajského soudu, že za situace, kdy byl důvod propuštění stěžovatele
ze služebního poměru zcela jednoznačně prokázán a ani stěžovatelem nebyl rozporován,
nebyl důvod k tomu, aby odborová organizace v této věci zaujímala jakákoliv rozsáhlejší
stanoviska a její vyjádření v tom smyslu, že „bere rozhodnutí ředitele celního úřadu propustit příslušníka Z.
G. (osobní číslo X) na vědomí“, lze jednoznačně interpretovat ve smyslu souhlasu s navrhovaným
postupem ředitele celního úřadu. Bylo by nelogické vykládat předmětné vyjádření ve smyslu
naznačeném stěžovatelem, tedy jako pouhé seznámení se s návrhem ředitele celního úřadu s tím,
že podrobnější stanovisko obsahující souhlas či nesouhlas s propuštěním stěžovatele, bude teprve
následovat. Pro správnost tohoto závěru svědčí rovněž skutečnost, že předmětná listina je
označena jako „Projednání návrhu rozhodnutí na skončení služebního poměru“, z čehož lze usuzovat, že
odborová organizace považovala návrh z její strany za projednaný, byť se stručným
odůvodněním. Jakkoliv jiná interpretace obsahu tohoto stanoviska by v daném případě postrádala
logické opodstatnění.
Poukazoval-li pak stěžovatel na ust. §198 odst. 2 zákona o služebním poměru, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v daném případě se odborová organizace k návrhu služebního
funkcionáře vyjádřila bezodkladně, a proto služební funkcionář neměl důvod čekat na uplynutí
15 dnů ve smyslu citovaného ustanovení. Opačný výklad by znamenal, že by bylo možno
příslušníka, a to za jakékoliv zavrženíhodné jednání, propustit vždy až po uplynutí 15 dnů,
což nemá oporu v právní úpravě. Smyslem stanovení 15-ti denní lhůty v citovaném ustanovení je,
aby bylo možno v řízení pokračovat ve správním řízení i v případě, kdy odborová organizace
v uvedené lhůtě nesdělí své stanovisko. Nelze tedy vytýkat služebnímu funkcionáři, že rozhodl
na základě vyjádření, které bylo vydáno dne 16. 1. 2015. Podle zákona o služebním poměru není
služební funkcionář oprávněn kontrolovat, zda bylo stanovisko vydáno v souladu se stanovenou
procedurou ap. V této souvislosti lze poukázat na to, že ani negativní stanovisko odborové
organizace by neznemožnilo propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Podle ust. §184
zákona o služebním poměru může být dokonce prvním úkonem v řízení doručení rozhodnutí
o propuštění, jestliže služební funkcionář zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (srv. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 Ads 56/2010 - 89).
Jako nepřípadný vyhodnotil Nejvyšší správní soud i poukaz stěžovatele na stanovisko
pléna Nejvyššího správního soudu, které bylo vydáno podle ust. §19 s. ř. s. V daném případě
nebylo zaujímáno stanovisko ve smyslu s. ř. s., ale stanovisko ve smyslu ust. §198 zákona
o služebním poměru. Účel obou stanovisek je zcela odlišný. Totéž platí i pro stěžovatelovy
odkazy na (závazná) stanoviska podle zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zákona č. 107/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů ap. Účel těchto stanovisek,
jakož i procedura jejich přijímání, se zásadním způsobem liší od stanovisek odborové organizace
ve smyslu zákona o služebním poměru. Stejně tak jsou pro věc nepodstatná další tvrzení nemající
přímou relevanci k propuštění stěžovatele ze služebního poměru (poukaz na §2 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ap.).
S ohledem na výše uvedené není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Generálnímu ředitelství cel žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu