ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.303.2015:26
sp. zn. 7 As 303/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ing. L.
Š., Ph.D., zastoupený Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164, Praha 5, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2015,
č. j. 41 A 67/2014 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2015, č. j. 41 A 67/2014 – 65, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 7.7.2014, č. j. KUZL-35824/2014, jímž bylo
zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, odbor přestupkový
a exekuční (dále jen „městský úřad) ze dne 19.5.2014, č. j. PŘE/22560/2014/ZJU, kterým byl
stěžovatel uznán vinným, že dne 21.7.2013 ve 14:50 h v obci Spytihněv na místní komunikaci
u firmy Cemex Sand, k. s. vedoucí mezi jezem a silnicí III/49724 jako řidič osobního vozidla
zn. Audi Q7 RZ X se při jízdě ve směru od jezu plně ne věnoval řízení tohoto vozidla a narazil
jeho pravou přední částí do levé zadní části zaparkovaného vozidla zn. Ford Focus RZ X majitele
Mgr. M. K., čímž porušil ust. §5 odst. 1 písm. b) a §47 odst. 3 písm. b) a zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a dopustil se tak
přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Dále byl stěžovatel uznán
vinným, že v tutéž dobu na místě střetu nezastavil a z místa nehody ujel, čímž porušil ust. §47
odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestup ku podle ust. §125c odst. 1
písm. i) bodu 1 citovaného zákona. Dále byl stěžovatel uznán vinným, že po výše popsané
události nehodu neoznámil Policii ČR, což bylo jeho povinností, jelikož došlo k poškození
vozidla zn. Ford Focus RZ X, čímž porušil ust. §47 odst. 3 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona o
silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. i) bodu 2
citovaného zákona. Dále byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. 7. 2013 kolem 15:00 h v obci
Spytihněv v místní části „Bezedné“ po výše popsané události jako řidič, který byl podezřelý ze
zavinění dopravní nehody, odmítl po ústní i písemné výzvě Policie ČR dopravního inspektorátu
Zlín podrobit se dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření ke
zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, čímž porušil ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu a dopustil se tak přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Proto
mu byla za přestupek nejpřísněji postižitelný uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a zákaz činnosti
na dobu 12 měsíců spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že s ohledem na skutkové okolnosti bylo
třeba řešit otázku, zda stěžovatelova omluva z nařízeného jednání byla včasná a řádná a zda
se jednalo o omluvu důvodnou. V případě, což nikdo nezpochybnil, že došlo k poruše
stěžovatelova vozidla na cestě z Prahy do Otrokovic k ústnímu jednání nařízenému městským
úřadem v přestupkovém řízení na 6. 11. 2013 ve 13:00 h a vozidlo se tak stalo nepojízdným,
pak pokud by se stěžovatel včas a řádně omluvil, jednalo by se o omluvu důvodnou. Dále krajský
soud posuzoval, zda stěžovatelova omluva byla řádná a včasná. Jak sám stěžovatel uvedl,
na městský úřad se uvedeného dne nedovolal, ač se o to pokoušel, neboť to bylo mezi 17:00
a 18:00 h. Je tedy jisté, že telefonicky se neomluvil. Pokud tvrdil, že se dne 6. 11. 2013 omluvil
e-mailem v 17:47 h, žádná taková omluva se ve správním spise nenachází. Krajský soud uvěřil,
že taková omluva se do dispozice městského úřadu 6. nebo 7. 11. 2013 nedostala, protože správní
orgán neměl sebemenší důvod ji zamlčovat. Stejně tak krajský soud uvěřil, že omluvu
prostřednictvím e-mailu správní orgán viděl poprvé jako součást odvolání, k němuž byla
připojena. Ve správním spise byla před vydáním prvostupňového rozhodnutí jediná omluva,
a to ze dne 11. 11. 2013, doručená městskému úřadu následující den, jejíž součástí bylo
i potvrzení autoservisu AMODO, s. r. o. o poruše stěžovatelova vozidla dne 6. 11. 2013 a jeho
odtahu do autoservisu s tím, že porucha vozidla byla nahlášena zhruba v 11:00 h. Krajský soud
se tedy ztotožnil se stanoviskem krajského úřadu, že omluva stěžovatele z jednání dne 6. 11. 2013
nebyla řádná a včasná. I podle jeho názoru bylo v možnostech stěžovatele, aby poté, kdy došlo
k poruše jeho vozidla a byl zajištěn jeho odtah zpět do Prahy, se postaral o to, aby dal městskému
úřadu vědět, že se k nařízenému jednání nedostaví, z jakých důvodů a požádal o jeho odročení.
Přesto, že mu nefungoval v důsledku vybité baterie mobilní telefon, měl takovou možnost
již při cestě zpět do Prahy, kdy mohl např. požádat pracovníka autoservisu, aby mu zapůjčil
k tomuto účelu mobilní telefon nebo ho požádal, aby zastavil u nejbližší čerpací stanice a tam
si mohl zatelefonovat, což by bylo v čase, kdy byla na městském úřadě pracovní doba. I pokud
by toto stěžovatel neučinil, měl tuto možnost po příjezdu do autoservisu v Praze, což vzhledem
k tomu, že porucha vozidla byla nahlášena v 11:00 h, bylo určitě rovněž ještě v pracovní době
na městském úřadu. Ani jednu z těchto možností stěžovatel nevyužil a pokud uvedl, že omluvu
zaslal e-mailem až se dne 6. 11. 2013 dostavil domů, bylo by podle krajského soudu zcela běžné,
normální a logické, aby se následující den telefonicky informoval na městském úřadu, zda se jeho
omluva dostala do dispozice správního orgánu. Stěžovatel však nic takového neučinil a zvolil
vyčkávací taktiku a čekal, co se bude dít dál. Krajský soud se také ztotožnil s krajským úřadem
v tom, že bylo vhodné, aby městský úřad na omluvu z 11. 11. 2013 nějakým způsobem reagoval,
což se nestalo. Nicméně tato nečinnost žádnou nezákonnost rozhodnutí nezakládá. Ani to,
že městský úřad vydal rozhodnutí o přestupku až po půl roce od nařízeného ústního jednání,
nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí, i když podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyřizuje správní orgán věci bez zbytečných
průtahů. Pokud se stěžovatel domníval, že městský úřad je nečinný a chtěl, aby bylo ve věci
rozhodnuto, měl možnost využít postup podle ust. §80 správního řádu. Stěžovateli
ale vyhovovalo, a to s ohledem na možnou prekluzi podle ust. §20 zákona č. 200/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), že ve věci není rozhodnuto. Podle
názoru krajského soudu mohl městský úřad v dané věci jednat bez přítomnosti stěžovatele,
aniž by porušil zákon a skutkový stav zjistil řádně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že jak v odvolání, tak v žalobě
poukazoval na účelový rigidní formalismus spočívající ve snaze krajského úřadu za každou cenu
zlegalizovat postup městského úřadu, jehož zákonnost stěžovatel napadl. Krajský soud se pak
ztotožnil se stanoviskem krajského úřadu, aniž by se s argumenty stěžovatele obsaženými nejen
v žalobě, ale i ve vyjádření ke stanovisku krajského úřadu k podané žalobě vypořádal.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zjevné, že krajský soud údajnou opožděnost,
a nikoliv řádnou omluvu, dokládá skutečnostmi, které stěžovatel považuje za malicherné s určitou
dávkou schválnosti, resp. snahy ho za každou cenu poškodit. V žádném případě ne takového
rázu, které by byly s to zamítav ý rozsudek kvalifikovaně odůvodnit. Stěžovatel v odvolání
a v žalobě uvedl skutečnosti, ze kterých vyplývá, že si počínal poměrně velmi svědomitě. Když
se mu porouchalo vozidlo, okamžitě kontaktoval příslušný autoservis se žádostí o pomoc.
To, že nejdříve netelefonoval správnímu orgánu je logické i pochopitelné, když se jednak
v poměrně značném časovém tlaku (vzhledem k ostatní vozidlům projíždějícím kolem poměrně
značnou rychlostí) snažil dobu této nebezpečné situace zkrátit pokud možno na minimum,
a kdy mu jednak nebylo zřejmé, o jak závažnou poruchu jde. V danou chvíli tak nebylo účelné
městský úřad kontaktovat. Následně došlo k vybití jeho mobilního telefonu. O stěžovatelově
svědomitém přístupu svědčí i to, že kontaktoval městský úřad ve stejný den prostřednictvím
e-mailu. Stěžovatel si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že tato e-mailová zpráva není součástí
správního spisu, když ji má evidovanou jako řádně odeslanou. Z jakého důvodu na tento e-mail
městský úřad nereflektoval, resp. co bylo skutečným důvodem, není stěžovateli známo.
I za situace, pokud by se e-mailová zpráva do dispozice správního orgánu, např. z důvodu
antivirové ochrany, nedostala, nebyla ani tato skutečnost důvodem bez dalšího odmítnout
stěžovateli uplatnění jeho práv. Odvozovat právě a jenom na základě uvedených skutečností
(nefunkčnost mobilního telefonu a nereflektování zaslané emailové zprávy), že omluva nebyla
řádná a včasná, a upřít stěžovateli jeho zákonná práva, je neudržitelné. Z časové chronologie
je zřejmé, že k odeslání e-mailové zprávy došlo dne 6. 11. 2013 v odpoledních hodinách s tím,
že stěžovatel v souladu s obsahem této zprávy, jakmile to bylo možné, zaslal městskému úřadu
dne 11. 11. 2013 (tedy po víkendu) omluvu formou doporučeného dopisu s potvrzením
autoservisu o poruše vozidla, které s ohledem na nepřítomnost jednatele společnosti
AMODO, s. r. o. nemohl sehnat dříve. Krajský soud stěžovateli vytýká, že měl následující den
městský úřad telefonicky kontaktovat s tím, zda mu e -mailová zpráva byla doručena, ale byl
to naopak městský úřad, který měl-li pochybnosti o zaslání e-mailu poté, co mu byla omluva
v listinné podobě doručena, si měl tento e-mail od stěžovatele vyžádat. Stěžovatel odmítl účelové
tvrzení krajského úřadu a krajského soudu, že mu časová prodleva způsobená městským úřadem
vyhovovala. Toto tvrzení považuje za nehorázné a klade si otázku, jak si oba subjekty mohly něco
takového dovolit. Na jedné straně je stěžovateli vyčítáno, že v inkriminovaném okamžiku měl
jednat v řádu minut a na druhé straně krajský úřad i krajský soud považují za normální
a pochopitelné, že městský úřad ve věci nekoná po dobu více jak půl roku. Zjevně asi přehlédly,
že správní orgán není ve vztahu ke stěžovateli žádnou vrchností, ani nadřízeným, kterého
by musel o něco prosit. Podstatou merita věci je alibismus správního orgánu, který v době,
kdy začal být činný, zjistil, že nařídit nové ústní jednání již s ohledem na možné uplynutí
jednoroční prekluzivní lhůty nestíhá. Proto letargii městského úřadu vystřídala urputná snaha
„to ještě stihnout“. Za tímto účelem po podání odvolání správní spis bleskově odeslal krajskému
úřadu s tím, že ve věci musí být rozhodnuto skoro ob ratem. Krajský úřad také velmi rychle vydal
rozhodnutí. Komicky pak vyznívá jeho vyjádření u soudního jednání, že se odvoláním velmi
důkladně zabýval. Malicherný přístup krajského úřadu a krajského soudu je zřejmý i z toho,
co všechno měl stěžovatel učinit pro to, aby městský úřad okamžitě informoval o poruše svého
vozu. U soudního jednání stěžovatel poukázal na t o, že po něm nelze požadovat, aby bral jiným
osobám telefony ve snaze městský úřad kontaktovat, a obíhat za tímto účelem restaurace
či benzínové čerpací stanice či si počínat jinak jako James Bond s tím, aby mu někdo půjčil
mobilní telefon. Podle stěžovatelova přesvědčení byla jednou z příčin, potažmo zřejmě jediná ,
konání či spíše následného nekonání městského úřadu, jeho pohodlnost, neboť za situace,
kdy se dne 6. 11. 2013 dostavili k jednání všichni svědci, městskému úřadu se již fakticky nechtělo
tuto proceduru opakovat. Toto je zřejmé i z odůvodnění napadeného rozsudku, kde se uvádí,
že „…žalobce nic takového neučinil, ač věděl, že k naříze nému jednání je předvoláno šest svědků.“ V tomto
ohledu je také zjevná účelovost argumentace údajným nedohledáním předmětné e-mailové
zprávy. Stěžovatel nehodlal polemizovat o tom, zda šestiměsíční prodlení ve správním řízení
založilo nezákonnost, které se dovolává. Za podstatnou označil skutečnost, že toto časové
prodlení fakticky nejen městský úřad, ale i krajský úřad konat protiprávně donutilo, a že krajský
soud v takové činnosti protiprávnost neshledal. V této souvislosti stěžovatel poznamenal, že měl
předvídat nezákonnost meritorního rozhodnutí krajského soudu již v okamžiku, kdy se seznámil
s odůvodněním jeho usnesení ze dne 1. 9. 2014, č. j. 41 A 67/2014 - 27, že se žalobě nepřiznává
odkladný účinek. Na základě jeho zdůvodnění bylo právnímu zástupci stěžovatele jasné,
jak krajský soud ve věci rozhodne, a to dokonce v době, kdy neměl ještě ani k dispozici vyjádření
krajského úřadu k podané žalobě a stěžovatelovo stanovisko k tomuto vyjádření. Marně
se stěžovatel snažil krajský soud přesvědčit, že předmětem řízení není fakticky potvrdit jeho vinu
za spáchání předmětného přestupku, ale zhodnotit, zda postupem městského úřadu, a následně
krajského úřadu, nedošlo k porušení jeho práv jako účastníka správního řízení, a že se jedná o dva
různé aspekty, které není možné zaměňovat či spojovat, neboť otázka viny či neviny předmětem
řízení iniciovaného na základě žaloby není. Krajský soud si o stěžovateli obrazně řečeno udělal
obrázek v tom smyslu, že se jedná víceméně o gaunera, jehož vina je přece jasná, ohrožujícího
všechny kolem, kterému je třeba dát řádně za vyučenou, tak jaképak zdržování s nějakými jeho
právy ve správním řízení (přítomnost stěžovatele u ústního jednání, možnost vyjadřovat
se ke skutečnostem ve věci samé, klást svědkům otázky, apod.), které na dané věci přece beztak
nic nezmění. V tomto ohledu tedy napadený rozsudek stěžovatele nepřekvapil, neboť ho
s přihlédnutím k uvedenému očekával. Krajský soud tak uvedeným postojem, resp. vydáním
rozsudku, legalizoval protiprávní postup správního orgánu, a porušil tak právo stěžovatele
na spravedlivý proces nebývalým způsobem. Stěžovatel vyslovil kategoricky nesouhlas s právním
názorem krajského soudu, že s ohledem na okolnosti případu mohl městský úřad jednat bez jeho
přítomnosti, aniž by porušil zákon. Ze všech uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadený
rozsudek je do té míry nešťastný, že krajský soud citelně poškodil jeho práva nejen podle s. ř. s.,
ale i podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36). Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu bylo dne 22. 8. 2013 doručeno městskému úřadu oznámení
Policie ČR o podezření, že stěžovatel spáchal dne 21. 7. 2013 přestupky v obci Spytihněv.
Následně oznámením městského úřadu ze dne 14. 10. 2013 bylo stěžovateli sděleno,
že je zahájeno společného řízení o přestupcích, dále mu bylo sděleno obvinění a byl předvolán
k ústnímu jednání nařízenému na den 6. 11. 2013 ve 13:00 h. V tomto předvolání mu bylo také
sděleno, že k ústnímu jednání budou předvoláni svědci prap. R. N., prap. A. Z., Mgr. M. K., L.
O., P. Č. a P. P. a že ho správní orgán předvolává k seznámení a vyjádření se k podkladům pro
vydání rozhodnutí, které proběhne na závěr ústního jednání. Rovněž byl poučen o tom, jakým
způsobem má být městskému úřadu oznámeno, pokud se nebude moci dostavit k ústnímu
jednání. Oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání převzal stěžovatel
osobně dne 29. 10. 2013. Poté se dne 4. 11. 2013 po předchozí telefonické domluvě dostavil na
městský úřad J. H., zmocněný stěžovatelem k zastupování ve věci lustrace správního spisu a
pořízení fotokopií správního spisu vedeného pod sp. zn. PD-627/13-JU. Pořízení fotokopií
celého spisu bylo zmocněnci umožněno. K nařízenému ústnímu jednání se dostavili pouze
předvolaní svědkové, kteří byli vyslechnuti. Dne 12. 11. 2013 byla městskému úřadu doručena
písemná omluva stěžovatele, v níž uvedl, že se bohužel nemohl ústního jednání zúčastnit, protože
na cestě do Otrokovic se mu porouchalo auto z důvodu nefunkčního čerpadla. V důsledku této
závady nebylo možné v jízdě pokračovat a stěžovatel byl nucen kontaktovat autoservis, aby ho
spolu s autem odvezl do Prahy. Vzhledem k tomu, že se mu vybil mobilní telefon, n emohl
bezprostředně poté, co mu bylo zřejmé, že nebude moci v jízdě pokračovat, zavolat. Dále uvedl,
že „Opětovně jsem se Vám pokoušel volat po návratu do Prahy, ale telefon bohužel nikdo nezvedal. Ve lhůtě
uvedené v předvolání Vám tuto omluvu zašlu rovněž písemně. Její součástí pak bude i potvrzení autoserv isu o
odtahu vozidla, které prozatím nemám k dispozici, protože jednatel společnosti, která autoservis provozuje, nebyl
6. 11. 2013 přítomen. V souvislosti s výše uvedeným pak prosím o opětovné zaslání předvolání k jednání včetně
uvedených svědků, neboť mám zájem se k věci vyjádřit a pokládat svědkům otázky.“ K této omluvě bylo
připojeno potvrzení jednatele společnosti AMODO, s. r. o. Libora Šilhána ze dne 11. 11. 2013, že
firma byla dne 6. 11. 2013 kontaktována kolem 11 h stěžovatelem s tím, že má nepojízdné
vozidlo a požádána, zda v případě nemožnosti odstranění závady by bylo možné zajistit jeho
odtah. Po příjezdu na místo (sjezd z dálnice D1 směr Brno, exit č. 141) bylo zjištěno, že vozidlo
není možné nastartovat a vzhledem k tomu, že nebylo možné na místě závadu detekovat a
odstranit, byl zajištěn odtah vozidla do Prahy. U ústního jednání v řízení o žalobě stěžovatel
uvedl, že k poruše vozidla došlo určitě předtím, než mělo proběhnout jednání. Protože měl
několik telefonátů s autoservisem ohledně poruchy vozidla, došlo k vybití mobilního telefonu.
V uvedený moment ho nenapadlo, že by měl zajistit, aby se městský úřad dozvěděl, že se nemůže
k nařízenému ústnímu jednání dostavit. Protože měl snahu se řádně a v co nejkratší době
omluvit, telefonoval na městský úřad po návratu domů, ale nikoho se nedovolal. Omluvu ještě
téhož dne zaslal e-mailem a pouze několik dnů poté také písemně. O přestupcích stěžovatele
rozhodl Městský úřad Otrokovice dne 19. 5. 2014. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
odvolání, jehož přílohou byly kopie stěžovatelem tvrzené e-mailové zprávy datované dne
6. 11. 2013 v 17:47 h a kopie písemné omluvy ze dne 11 . 11. 2013, jejichž texty byly identické.
Krajský úřad napadeným rozhodnutím ze dne 7. 7. 2014 stěžovatelovo odvolání zamítl a potvrdil
napadené prvoinstanční rozhodnutí.
Stěžejní spornou otázkou pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku, s ohledem
na obsah kasační stížnosti, je, zda městský úřad potupoval v souladu se zákonem, když rozhodl
v přestupkovém řízení za neúčasti stěžovatele, resp. zda stěžovatel svou neúčast u nařízeného
ústního jednání omluvil zákonem stanoveným způsobem.
Podle ust. §49 o dst. 1 správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech,
kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků
nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky
nejméně s pětidenním předstihem. Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti
na ústním jednání vzdal.
Podle ust. §59 správního řádu správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu
v řízení je k provedení úkonu nutná. Př edvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních
rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno,
kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě,
že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže -li tak
ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu
omluvit.
Podle ust. §74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni
o přestupku ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy,
jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité
omluvy nebo důležitého důvodu.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2012, č. j. 2 As 36/2010 – 58,
zákon o přestupcích koncipuje v ust. §74 odst. 1 řízení o přestupku v I. stupni jako řízení
s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Tím je garantována právní jistota
spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, tedy obecně právo
na spravedlivý proces. Na druhou stranu poskytuje citované ustanovení správnímu orgánu
možnost projednat přestupek i když se řádně předvolaný obviněný k ústnímu jednání nedostaví,
pokud se náležitě (tedy i bezodkladně) neomluvil s uvedením důležitého důvodu,
pro který se nemohl dostavit. V takovém případě nelze správnímu orgánu vytýkat, že na osobní
účasti obviněného netrval a věc projednal a rozhodl na základě podkladů obsažených
ve správním spise, shledal-li je dostatečnými pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
Správní řád ani zákon o přestupcích nestanovují účastníku řízení předvolanému k ústnímu
jednání v přestupkovém řízení povinnost omluvit se v určité lhůtě před jeho konáním.
Podle konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 12. 3 . 2009,
č. j. 7 As 9/2009 - 66, může být omluva učiněna i po jednání, i když pravý smysl má, je-li učiněná
předem.
Pokud se jedná o formu omluvy, je telefonická omluva dostačující a z povahy věci
dokonce nejlépe splňuje požadavek bezodkladnosti omluvy z neúčasti u nařízeného ústního
jednání. Protože technické možnosti umožňují i jiné formy omluvy , neznamená to, že musí být
učiněna pouze touto jedinou formou. Z jejího nevyužití ale nelze vyvozovat žádné důsledky.
Proto úvahy krajského soudu, jakým způsobem mohl stěžovatel řešit situaci vzniklou poté,
kdy došlo k poruše jeho vozidla (možnost telefonické omluvy za použití mobilního telefonu
pracovníka autoservisu, některé benzínové čerpací stanice, popř. autoservisu v Praze), nemají
žádnou relevanci. Argumentace krajského soudu, jakým způsobem se mohl stěžovatel telefonicky
omluvit, tak byla pro hodnocení, zda v daném případě splnil povinnost bezodkladně
se s uvedením důvodu omluvit, zcela zbytečná a vedla k nepřiměřené stěžovatelově reakci.
Vzhledem k tomu, že okolnost, která zabránila stěžovateli účastnit se nařízeného ústního
jednání dne 6. 11. 2013 ve 13:00 h, nastala v době, kdy už nebylo příliš reálně možné,
aby se k tomuto jednání dostavil, je třeba posoudit, zda stěžovatelovu omluvu lze hodnotit jako
omluvu bezodkladnou, tedy zda umožňovala městskému úřadu, aby ve věci rozhodl,
aniž by znovu nařídil ústní jednání a umožnil stěžovateli, aby se ho zúčastnil.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 21. 6. 2013,
č. j. 6 As 25/2013 - 23, aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního
jednání považována za náležitou, musí být splněny kumulativně tři podmínky: 1) obviněný
se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí; proto není náležitá
např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit
již dříve, 2) v omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje;
tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých
záležitostí, 3) důvod omluvy musí být doložen; obviněný tedy musí své tvrzení v rámci
objektivních možností prokázat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 – 71). Obviněného z přestupku tak nestíhá pouze
povinnost tvrzení, ale také povinnost důkazní. Jinak by správní orgán nemohl posoudit důležitost
důvodu uvedeného v omluvě, ačkoliv v souladu se zákonem o přestupcích tak činit musí.
Písemnou omluvu stěžovatele doručenou městskému úřadu 6 dnů po nařízeném ústním
jednání po odpadnutí překážky, která mu bránila nezúčastnit se ho, lze podle názoru Nejvyššího
správního soudu stěží považovat za náležitou a bezodkladnou. Stěžovatel sice tvrdí, že s ohledem
na to, že se mu dne 6. 11. 2013 nepodařilo telefonicky sdělit městskému úřadu omluvu jeho
neúčasti u nařízeného ústního jednání, zaslal téhož dne omluvu e-mailem na adresu
X@muotrokovice.cz, ale její doručení nebylo prokázáno. Navíc poprvé se o této formě omluvy
zmínil až v odvolání podaném proti rozhodnutí městského úřadu, kterým byl uznán vinným ze
spáchání přestupků. Pochybnostem o skutečné snaze stěžovatele se řádně a v co nejkratší době
omluvit, jak ji deklaroval u ústního jednání u krajského soudu , nasvědčuje jednak skutečnost, že
v písemné omluvě ze dne 11. 11. 2013 není o tvrzené omluvě zaslané e -mailem dne 6. 11. 2013
žádná zmínka, a jednak skutečnost, že text tvrzené e-mailové omluvy a písemné omluvy jsou
naprosto identické. Rovněž stěžovatel přesvědčivě nezdůvodnil, proč písemnou omluvu zaslal až
s několikadenním zpožděním, když porucha vozidla mohla být potvrzena odpovědným
pracovníkem autoservisu nebo dokladem o převzetí vozidla do opravy, ev. o zaplacení odtahu
vozidla, apod. Nebyl tedy žádný racionální důvod pro to, aby uvedenou skutečnost potvrzoval
jednatel společnosti provozující autoservis.
Omluva doručená městskému úřadu až dne 12. 11. 2013 tedy nebyla učiněna bezodkladně
po odpadnutí překážky, bránící stěžovateli v řádné účasti u ústního jednání, přičemž časová
prodleva mezi konáním ústního jednání a doručením písemné omluvy nemohla být považována,
vzhledem k současným technickým možnostem, za odůvodněnou.
Jak domněnky krajského soudu ohledně motivace procesního postupu stěžovatele
při omluvě jeho neúčasti u ústního jednání, tak stěžovatelova spekulace o důvodech, které vedly
k několikaměsíční prodlevě městského úřadu při vydání rozhodnutím, nemají žádné racionální
opodstatnění a jsou pro posouzení věci zcela irelevantní.
Zcela nepřípadné je stěžovatelovo tvrzení, že již z usnesení ze dne 1. 9. 2014,
č. j. 41 A 67/2014 - 27, o nepřiznání odkladného účinku mu byl zřejmý výsledek řízení. Nic
takového nelze z citovaného usnesení dovodit. Stěžovatelova emotivní tvrzení v tomto směru
postrádají jakékoliv opodstatnění.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první
před středníkem s. ř. s. zrušil. Současně podle ust. §110 odst. 2 písm. a) části věty za středníkem
ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s. rozhodl o zrušení rozhodnutí stěžovatele i rozhodnutí magistrátu
s tím, že věc se vrací stěžovateli k dalšímu řízení, neboť věcné důvody pro vydání napadeného
rozsudku byly správné.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto podle ust. §110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Učinil tak postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu