ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.212.2016:28
sp. zn. 7 Azs 212/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. K., zastoupen
Mgr. Ivanou Rychnovskou, LL.M., advokátkou se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2016,
č. j. 32 A 98/2014 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
Odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 17. 7. 2014, č. j. KRPB-115219/ČJ-2014-060026-SV, bylo žalobci (dále jen „stěžovatel“)
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a stanovena doba v délce jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a to proto, že byl na území České republiky zaměstnán
bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
Rozhodnutím ze stejného dne a s totožným číslem jednacím byla stěžovateli uložena povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaná rozhodnutími ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-13615-3/ČJ-2014-930310-V238
a č. j. CPR-13615-4/ČJ-2014-930310-V238, zamítla odvolání proti rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně a tato rozhodnutí potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který
ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud vyšel ze zjištění, že při kontrole hlídky orgánu prvního stupně v prostorách
společnosti Šmeral Brno a. s. stěžovatel nepředložil platné povolení k zaměstnání s místem
výkonu práce v sídle této společnosti a na druh práce, kterou tam vykonával. Stěžovatel
disponoval pouze povolením k zaměstnání a prodloužením povolení ve společnosti STEJK
s. r. o. a příkazem k provedení pracovní cesty na adrese společnosti Šmeral Brno a. s., vydaným
dne 2. 5. 2014.
[5] Krajský soud uvedl, že základní vlastností pracovní cesty je dočasnost výkonu práce
mimo obvyklé místo výkonu práce. Stěžovatel však podle skutkových zjištění práci
pro společnost Šmeral Brno a. s. vykonával nepřetržitě několik měsíců po sobě, zaměstnavatel
si tudíž musel být vědom, že potřeba alokovat stěžovatele na výkon práce do jiného místa nebyla
jen dočasná, ale dlouhodobá. Stěžovatel sice doložil příkaz k pracovní cestě, ten se však vztahoval
pouze na období od 2. 5 do 31. 5. 2014, přičemž stěžovatel ve společnosti Šmeral Brno a. s.
pracoval nepřetržitě již od ledna 2014. Jednalo se tudíž o pokus zastřít skutečnou vůli
zaměstnavatele zaměstnávat stěžovatele trvale ve společnosti Šmeral Brno a. s. Podle krajského
soudu tudíž žalovaná stěžovatelovu pracovní cestu správně posoudila jako nelegální.
[6] Stěžovatel dále vykonával jiný druh práce, než pro kterou měl povolení. Stěžovatelova
povolení k prodloužení zaměstnání totiž obsahovala druhy práce „72335 Mechanici a opraváři
průmyslových strojů a zařízení“ a „9331 Pomocní skladníci“. Stěžovatelova pracovní činnost
ve společnosti Šmeral Brno a. s. však spočívala v obrušování slévárenských odlitků, přičemž
tuto činnost nelze vztáhnout ani pod jednu z činností uvedených ve stěžovatelových povoleních.
Pod druhem práce mechanik a opravář průmyslových strojů je totiž možné si představit
seřizování, sestavování či údržbu strojů, nikoliv však vykonávání činnosti spočívající ve zhotovení
konečného produktu ve formě odlitků. Pod druh práce pomocní skladníci tuto činnost nelze
podřadit vůbec.
[7] Krajský soud tudíž uzavřel, že stěžovatel dlouhodobě vykonával práci mimo místo
výkonu práce uvedené v prodloužení povolení zaměstnání a mimo druh práce, pro nějž bylo
povolení vydáno a prodlouženo, a proto žalobu zamítl.
III.
[8] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil institut pracovní cesty a nesprávně
vyložil právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 9 As 48/2013 - 46, publ. pod č. 2934/2013 Sb. NSS. Stěžovatel byl do společnosti Šmeral
Brno a. s. vyslán na pracovní cestu, a to na základě příkazů, z nichž poslední byl vydán na dobu
od 2. 5. 2014 do 31. 5. 2014. O dlouhodobý výkon práce se nemohlo jednat ani s ohledem
na předchozí období od ledna do května 2014, neboť se jednalo o nezbytné vyslání stěžovatele
v souvislosti s realizací zakázky, což vyplývá z doložené smlouvy o dílo.
[10] Ve vztahu k výkonu pracovní činnosti odlišné od činnosti uvedené v povolení stěžovatel
namítá, že v případě činnosti Mechanici a opraváři průmyslových strojů a zařízení jde o druh
práce, který v sobě prakticky obsahuje druh práce broušení slévárenských odlitků. Při činnosti
jako opravování a údržba průmyslových strojů a zařízení je totiž nutné pracovat s kovovými
částmi strojů a zařízení a tyto části případně i opravit a přizpůsobit, tedy i zbrousit. Při broušení
odlitků tudíž stěžovatel vykonával práci, jež může být součástí práce mechanika a opraváře
průmyslových strojů a zařízení, a nejednalo se tedy o zásadní změnu vykonávané práce. Výklad
krajského soudu je tudíž výrazem přepjatého formalismu.
IV.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí
a ztotožnila se se závěry krajského soudu.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel svou první námitkou zpochybňuje závěry krajského soudu a žalované, podle
kterých se v jeho případě nejednalo o pracovní cestu. Vysíláním cizinců-zaměstnanců na pracovní
cesty se Nejvyšší správní soud komplexně zabýval v rozsudku ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As
48/2013 - 46, publ. pod č. 2934/2013 Sb. NSS, v němž uvedl následující: „Zákon o zaměstnanosti
naopak v §3 odst. 1 písm. b) výslovně stanoví, že způsobilost být zaměstnancem podle zákoníku práce mají
cizinci za stejných podmínek jako státní občané České republiky. Cizinci mají tedy vedle specifických povinností
stanovených zvláštními zákony naprosto stejná práva a povinnosti jako ostatní zaměstnanci […] Cizinec tak
může být vyslán na pracovní cestu i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání, takové
vyslání ale musí svým obsahem skutečně pracovní cestě odpovídat. Jinými slovy i přes zrušení §93 zákona
o zaměstnanosti nelze prostřednictvím pracovní cesty zastírat faktický výkon práce cizince v jiném místě,
než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. Nejvyšší správní soud nesdílí závěr krajského soudu, dle kterého
lze i nadále za maximálně přípustnou dobu pracovní cesty považovat 30 dnů. Maximální dobu trvání pracovní
cesty právní předpisy neomezují, zákoník práce pouze stanoví, že jde o ‚dobu nezbytné potřeby‘. Pracovní cesta
není limitována ani prostorově. Jejím cílem může být jiná organizační jednotka zaměstnavatele, ale i jiná
právnická či fyzická osoba. Při posuzování obsahového naplnění pracovní cesty cizince bude tedy vždy záležet
na konkrétních skutkových okolnostech takového vyslání […] Dlouhodobý či pravidelně se opakující výkon práce
mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání či zásadní změna druhu povolené pracovní činnosti by nepochybně
nemohly být hodnoceny jinak, než jako práce nelegální ve smyslu §5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti,
přičitatelné vedle zaměstnavatele i samotnému cizinci ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu
cizinců, tedy jako výkon práce bez povolení k zaměstnání.“
[15] Jádro stěžovatelovy klíčové námitky spočívá v tom, že disponoval příkazem k pracovní
cestě, přičemž se jednalo o nezbytné vyslání v souvislosti s realizací zakázky na základě smlouvy
o dílo. Krajský soud shledal, že se v případě stěžovatele a jeho zaměstnavatele jednalo
o tzv. zastírání právního úkonu (dissimulaci). Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením
ztotožňuje. V návaznosti na výše uvedené judikatorní závěry nelze jistě tvrdit, že pracovní cesta
nemůže trvat i delší dobu. Podstatné však je, že se musí jednat o dobu nezbytné potřeby,
tj. o dobu, která je časově omezena, a to mj. s ohledem na účel takového vyslání; příkladem může
být vyslání na pracovní cestu v souvislosti s realizací stavby.
[16] O takovou situaci se však v stěžovatelově případě nejednalo. Žalovaná i krajský soud
spolehlivě prokázaly, že s těžovatelova pracovní cesta byla časově omezena pouze formálně,
a to prostřednictvím opakovaných příkazů k pracovní cestě vystavených vždy na jeden měsíc;
stěžovatel však ve společnosti Šmeral Brno a. s. pracoval nepřetržitě téměř půl roku. Stěžovatel
zároveň přijímal pokyny od zaměstnance společnosti Šmeral Brno a. s., a nikoliv od svého
zaměstnavatele, což je v rozporu se zákonnou úpravou pracovní cesty podle §42 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
[17] Stěžovatel také namítá, že byl na pracovní cestu vyslán v souvislosti s realizací zakázky
na základě smlouvy o dílo a krajský soud se touto smlouvou opomněl zabývat. Tuto námitku
však stěžovatel navzdory svému tvrzení v řízení před krajským soudem neuplatnil, a proto krajský
soud nepochybil, pokud se zmiňovanou smlouvou o dílo nezabýval; ze stejného důvodu
se touto námitkou nemohl věcně zabývat ani Nejvyšší správní soud (viz §109 odst. 5 s. ř. s.).
[18] Stěžovatel dále namítá, že práce, kterou ve společnosti Šmeral Brno a. s. vykonával, není
v rozporu s druhem práce uvedeným v jeho pracovním povolení. Stěžovateli bylo vydáno mimo
jiné pracovní povolení pro druh práce Mechanici a opraváři průmyslových strojů a zařízení [kód 72335
přílohy sdělení Českého statistického úřadu č. 206/2010 Sb., o zavedení Klasifikace zaměstnání
(CZ-ISCO), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Klasifikace zaměstnání“)]. Osoby
vykonávající tento druh práce „sestavují, prohlížejí, poskytují servis a opravují motory, průmyslové stroje
a strojní vybavení“, přičemž jako příklady pracovních činností jsou uvedeny „a) sestavování, instalace,
prohlídky, servis a opravy motorů, strojů a strojního vybavení; b) mazání stacionárních motorů a strojního
vybavení; c) kontrola a testování nového strojního a mechanického vybavení z hlediska norem a specifikací; d)
demontáž strojů a vybavení za účelem vynětí součástí a oprav; e) prohlídka součástí pro zjištění možných závad,
jako jsou lomy a nadměrné opotřebení; f) obsluha nově opravených strojů a vybavení za účelem ověření úspěšnosti
oprav; g) vedení záznamů o vykonaných opravách a údržbě“. (viz Vysvětlivky ke Klasifikaci zaměstnání,
dostupné na www.czso.cz)
[19] Z výše uvedeného je zřejmé, že činnost, kterou stěžovatel vykonával ve společnosti
Šmeral Brno a. s., nespadá pod druh práce, pro kterou měl pracovní povolení. K důvodům
vedoucím k nutnosti vykonávat právě druh práce uvedený v pracovním povolení se Nejvyšší
správní soud komplexně vyjádřil v rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 As 70/2013 - 24,
kde uvedl, že „[p]ovolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že jde o ohlášené volné pracovní
místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak.
Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je přitom zajistit primární uspokojení potřeby zaměstnání
pro občany České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 8. 6. 2007, č. j. 7 As 28/2006
- 51, a č. j. 7 As 46/2006 - 56, 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 - 66, 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 -
46). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto posuzuje konkrétní situace v určitém místě; místní
poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic (druh práce), tak z časového hlediska. Tyto kategorie
se posléze odrážejí i v obsahu samotného povolení zaměstnání cizince, které mj. obsahuje místo výkonu práce, druh
práce a také dobu, na kterou se vydává [§92 odst. 3 písm. b), c) a e) zákona o zaměstnanosti]. Pokud by bylo
možné získat povolení k zaměstnání u krajské pobočky Úřadu práce, v jejímž obvodu je nízká nezaměstnanost
a nedostatek pracovních sil, a s takto uděleným povolením by cizinec mohl bez další regulace pracovat též v oborech
(charakterizovaných druhem práce) nebo v oblastech vyznačujících se vysokou nezaměstnaností a nedostatkem
pracovních příležitostí, nemohl by být tento cíl naplněn. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 6 Ads 139/2011 - 82 (publikovaný pod č. 2579/2012 Sb. NSS), přístup k zaměstnávání cizinců
(s výjimkou vysoce kvalifikovaných zaměstnanců) je v rámci Evropské unie, vzhledem k vysoké míře
nezaměstnanosti v jejích členských státech, poměrně restriktivní, Českou republiku nevyjímaje. Povolení
k zaměstnání může být tedy vydáno jen pro konkrétního zaměstnavatele a ve vztahu k místu výkonu práce
a druhu práce je shodné s tím, co daný zaměstnavatel ohlásil jako volné pracovní místo. Na každé volné pracovní
místo je tak vydáváno samostatné povolení k zaměstnání a nepostačuje, že cizinec už jedno povolení má“.
[20] Námitka, že stěžovatelem vykonávaná práce je činností související s druhem práce,
pro kterou mu bylo vydáno pracovní povolení, tudíž neobstojí. Druhy práce jsou totiž velice
podrobně klasifikovány i s ohledem na účel právní úpravy zaměstnávání cizinců, kterým, jak bylo
zmíněno, je jejich zaměstnávání pouze na těch konkrétních místech, vymezených jak věcně,
tak místně, která nebylo možné zaplnit občany České republiky. V důsledku toho nelze
požadavek, aby cizinec-zaměstnanec vykonával právě ten druh práce, který má uveden
v pracovním povolení, považovat za formalistický a nelze přijmout argument, že by cizinec
s povolením pro určitý druh práce mohl vykonávat množství dalších prací, které s druhem práce
v pracovním povolení více či méně souvisí. Pokud chtěl stěžovatel změnit zaměstnání a dále
vykonávat pracovní činnost spočívající v obrušování slévárenských odlitků, zaměstnavatel měl
nejdříve dané místo ohlásit jako volné a stěžovatel si měl pro daný druh práce, spadající spíše
do kategorie Seřizovači a obsluha obráběcích strojů (kromě dřevoobráběcích) s kódem 7223, vyřídit
pracovní povolení.
[21] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu