ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.253.2016:18
sp. zn. 7 Azs 253/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: T. H. N.,
zastoupena JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 4 A 57/2016 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy (dále jen „krajské ředitelství“),
Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 20. 3. 2016,
č. j. KRPA-439079-30/ČJ-2015-000022, bylo žalobkyni podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění s tím, že doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, byla stanovena v délce jednoho roku.
[2] Žalobkyně podala proti citovanému rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 23. 6. 2016, č. j. CPR-10389-2/ČJ-2016-930310-C235, zamítla a rozhodnutí krajského
ředitelství potvrdila.
[3] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze a domáhala
se jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 4 A 57/2016 - 29,
městský soud žalobu zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobkyně
pobývala na území České republiky neoprávněně, čímž naplnila podmínky ustanovení §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud poznamenal, že neoprávněnosti
svého pobytu si žalobkyně byla vědoma, neboť jí byl dán výjezdní příkaz. Soud se zabýval také
další námitkou týkající se otázky probíhajícího soudního přezkumu rozhodnutí ve věci zrušení
jejího trvalého pobytu na území České republiky, přičemž tuto námitku shledal nedůvodnou,
neboť v tomto řízení nebyl žalobě usnesením městského soudu ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 10 A 140/2015 - 22, přiznán odkladný účinek. Městský soud se zabýval dále námitkou
nepřiměřeného zásahu uloženého správního vyhoštění. Žalobkyně uvedla, že na území České
republiky pobývá již dlouhodobě a žijí zde její dospělý syn a její bratr. Dle městského soudu
správní orgán dostatečně hodnotil skutečnosti týkající se osobních a rodinných vazeb žalobkyně
na území České republiky ve vztahu k osobním a rodinným vztahům na území jejího
domovského státu. Městský soud poznamenal, že žalobkyně nepopřela, že se v posledních letech
zdržovala převážně na území své vlasti, kde žije její manžel a druhý syn a také její rodiče.
II.
[4] Proti citovanému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost podle důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se svou pobytovou situaci snažila řešit a dne
2. 11. 2016 se dostavila na krajské ředitelství, kde bylo zjištěno, že platnost víza jí skončila
dne 30. 10. 2016. Stěžovatelka dále uvedla, že před krajským ředitelstvím vypovídala pravdivě
a popsala svou nelehkou situaci. Vyhoštění je pro ni nepřiměřeným zásahem do soukromého
a rodinného života, neboť má na území České republiky vazby trvalého charakteru a žije zde
ve společné domácnosti se svým synem. Poznamenala, že na území České republiky žije také její
bratr a má zde přátele. Poukázala také na svůj zdravotní stav, přičemž uvedla, že trpí úzkostmi
a bojí se nuceného odjezdu z území České republiky. Stěžovatelka považovala postup správního
orgánu za příliš formalistický a namítla, že správní orgán i městský soud ve svých rozhodnutích
pochybily a jejich rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem. Stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek
Městského soudu v Praze zrušen a vrácen k novému rozhodnutí.
III.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností může být napaden
pouze způsob rozhodování správního soudu, který žalovaná nehodlá blíže komentovat. Dále plně
odkázala na spisový materiál a navrhla zamítnutí kasační stížnosti, neboť neshledala ve svém
postupu pochybení a domnívala se, že postupovala v souladu s platnou právní úpravou.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí i o jednotlivých stížnostních bodech.
Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Je-li tedy kasační stížnost zdůvodněna pouze kuse,
je tak předurčen i rozsah přezkumné činnosti soudu, jak plyne z rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ.
pod č. 835/2006 Sb. NSS, nebo z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS.
[9] Stěžovatelka ve své první námitce uplatněné v kasační stížnosti namítla zásah do svého
práva na soukromý a rodinný život. Podle ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
platí, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený
zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“.
[10] Citované ustanovení vychází z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále též „Úmluva“). Ačkoliv je pojem „nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života“ považován za neurčitý právní pojem, je povinností
správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní norma předvídá. Judikatura Evropského
soudu pro lidská práva vztahující se ke čl. 8 Úmluvy zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by
byl soukromý nebo rodinný život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě,
který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci
nepřekonatelné překážky k soukromému či rodinnému životu v zemi původu, např. nemožnost
rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince,
tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného
pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (k těmto otázkám lze poukázat zejména
na rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99,
body 57-58, a rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
stížnost č. 50435/99, bod 39).
[11] Výše uvedená kritéria je nutné posoudit ve vzájemné souvislosti a dále je nutné porovnat
zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, kterými mohou být například
nebezpečnost tohoto jednotlivce pro společnost nebo ochrana veřejného pořádku. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných
zájmů cizince a státu. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71) a také z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, musí zásah do soukromého a rodinného života cizince
způsobený jeho vyhoštěním vykazovat určitou intenzitu, aby představoval porušení práv
garantovaných čl. 8 Úmluvy.
[12] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že citované ustanovení §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců nenabízí žádný prostor pro užití diskrečního oprávnění, neboť jde pouze
o otázku interpretace a aplikace práva. V každém jednotlivém případě je ale nutné zkoumat
intenzitu soukromého a rodinného vztahu, jakož i další okolnosti.
[13] Stěžovatelce bylo povolení k trvalému pobytu vydané v roce 1996 zrušeno rozhodnutím
ze dne 17. 3. 2015, č. j. OAM-2835/ZR-2014, podle ustanovení §77 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Bylo totiž zjištěno, že se více než 6 let trvale zdržovala mimo území České
republiky. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 30. 10. 2015 a stěžovatelka následně pobývala
na území České republiky nelegálně.
[14] Ze spisu je patrné, že stěžovatelka má v zemi svého původu druhého syna, manžela a také
své rodiče. Má tedy silné rodinné vazby také k tomuto státu. Zároveň lze poukázat na to, že její
syn, který má v současné době na území České republiky povolen trvalý pobyt, je již plnoletý
a ačkoliv k němu rodinnou vazbu jistě má, je nutné zohlednit, že minimálně po dobu 6 let, kdy
se stěžovatelka zdržovala mimo území České republiky, byla vazba mezi nimi přerušena, a to
jejím vědomým jednáním.
[15] S ohledem na výše uvedené nesouhlasí Nejvyšší správní soud se stěžovatelkou v tom, že by
správní orgány a následně i městský soud pochybily při posuzování zásahu do jejího rodinného
a soukromého života. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány v daném případě
postupovaly v souladu se zákonem. Dostatečně se zabývaly otázkou přiměřenosti zásahu
vyhoštění do stěžovatelčina soukromého a rodinného života. Hodnotily také délku pobytu
stěžovatelky na území České republiky, dobu, která uplynula od porušení právních předpisů,
rodinnou situaci a také rozsah, v jakém by byl stěžovatelčin soukromý a rodinný život narušen,
a rozsah vazeb na území České republiky. Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší
správní soud ztotožnil se závěrem žalované i městského soudu, že rodinné vazby stěžovatelky
na zemi jejího původu se dají označit za intenzivnější než vazby na území České republiky.
[16] Co se týče námitky přílišného formalismu správního orgánu, je třeba poukázat
na konstrukci §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, z níž plyne, že policie vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince
do informačního systému smluvních států až na 3 roky, „pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu
není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu“. Tato konstrukce neponechává na správním
orgánu, jaký právní následek při naplnění právní dispozice zvolí.
[17] V rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být
postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či
dokonce na vybočení správního orgánu z mantinelů správního uvážení. Nedává-li totiž ustanovení §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při naplnění dispozice
právní normy zvolí, nelze hovořit o tom, že by mu diskreční oprávnění vůbec náleželo.“ Nejvyšší správní soud
poznamenává, že povinností správních orgánů bylo zohlednit veškeré okolnosti stěžovatelčina
případu a na jejich základě nich určit délku vyhoštění. S ohledem na to, že je možné stanovit
délku vyhoštění až na 3 roky, je jednoletá lhůta, která byla krajským ředitelstvím stanovena,
přiměřená. Stěžovatelčiny obavy z nuceného odjezdu z území České republiky na tom nemohou
nic změnit. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených skutečností neshledal pochybení
v rozhodnutí správních orgánů a městského soudu.
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu spisu jí v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu