ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.276.2016:17
sp. zn. 7 Azs 276/2016 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Y. D., zastoupen
JUDr. Veronikou Mašlonkovou, advokátkou se sídlem U Soudu 327/5, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2016, č. j. 29 Az
34/2016 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Veroniky Mašlonkové, se u r č u je částkou 3.400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“)
ze dne 15. 6. 2016, č. j. OAM-482/ZA-ZA11-Za15-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), bylo
rozhodnuto o tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná ve smyslu
§10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a řízení bylo
zastaveno podle §25 písm. i) téhož zákona. Zároveň bylo vysloveno, že státem příslušným
k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „nařízení Dublin III“),
je Polská republika.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle stěžovatele je rozsudek nepřezkoumatelný z důvodu, že se nezabýval všemi žalobními
námitkami. Konkrétně mu vytýkal, že se řádně nezabýval námitkou poukazující na současnou
situaci v Polsku a vyšel z neaktuální judikatury. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu, se kterým se ztotožnil. Kasační námitky neshledal důvodné. Navrhl kasační
stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost
také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský
soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
K tomu srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59,
ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 2, všechny přístupné na www.nssoud.cz.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní
soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud
se také nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatelky. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal
Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[9] Pokud stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., odkazuje Nevyšší správní soud např. na rozsudky
ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, či ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
ze kterých vyplývá povinnost krajského soudu řádně vypořádat uplatněné žalobní námitky.
Byť si jistě lze představit podrobnější argumentaci krajského soudu ve vztahu k uplatněným
tvrzením, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
Co se pak týče situace v Polsku, tou se opakovaně zabývala i judikatura Nejvyššího správního
soudu, vedle judikatury aplikované krajským soudem, srv. např. rozsudek ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, či recentní rozsudek ze dne 6. 9. 2016, č. j. 4 Azs 174/2016 - 24,
v němž dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje
základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. Žádné informace ani skutečnosti totiž nenasvědčují tomu,
že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních
práv Evropské unie. Není znám žádný případ zavlečení žadatele o azyl z Polské republiky na Ukrajinu.
Posouzení žádosti stěžovatelky v Polské republice proto nevede k vážné obavě podle čl. 3 odst. 2 věty druhé
nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou
dostatečně individuálně posuzovány. Za situace, kdy instituce působící v oblasti ochrany práv uprchlíků, respektive
žadatelů o mezinárodní ochranu, mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly,
lze oprávněně očekávat, že by na existující vážné nedostatky upozornily. Řeč přitom není jen o soudních
institucích, tedy o Evropském soudu pro lidská práva a Soudním dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky
přicházejí s určitým časovým odstupem, ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, případně
o Evropském podpůrném úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních. Pokud
žádná z těchto institucí nevydala prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení nebo tamních
přijímacích podmínek, nelze k takovému závěru dospět pouze na základě informací, že v Polsku je mezinárodní
ochrana přiznávána v menším procentu případů než v některých jiných členských státech“. Nutno doplnit,
že stěžovatelem uváděné usnesení Evropského parlamentu ze dne 13. 4. 2016 o situaci v Polsku
(215/3031RSP) se primárně vyjadřuje k plánovaným změnám u tamního Ústavního soudu,
a nikoliv k nedostatkům azylového řízení.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[11] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[12] Podle §35 odst. 8 poslední věty s. ř. s. platí, že zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedené advokátce ve výši 3 400 Kč
[jeden úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky
(návrh ve věci samé – kasační stížnost), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní
služby dle 13 odst. 3 téže vyhlášky]. Celková částka 3.400 Kč bude k rukám advokátky vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu