ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.36.2016:30
sp. zn. 7 Azs 36/2016 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáš Foltase v právní věci žalobkyně: D.
G., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se
sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 3 A 145/2015 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 3 A 145/2015 - 25, ve výroku
I. rozhodl o zastavení řízení o žalobě podané na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra,
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „stěžovatel“) z důvodu zpětvzetí
žaloby žalobkyní (dále jen „účastnice řízení“) a ve výroku II. uložil s odkazem na ust. §60
odst. 3 s. ř. s. stěžovateli povinnost zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku
7.171 Kč. Ve výroku III. pak rozhodl, že se účastnici řízení vrací soudní poplatek v částce
1.000 Kč.
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že dříve než o žalobě věcně rozhodl, vzala
účastnice řízení žalobu výslovně zpět s tím, že tak činí v důsledku pozdějšího chování stěžovatele
a navrhla, aby soud řízení zastavil a přiznal jí nákladů řízení. Protože projev vůle, jímž došlo
ke zpětvzetí žaloby z důvodu pozdějšího chování stěžovatele, nevzbuzoval pochybnosti, městský
soud řízení podle ust. §47 s. ř. s. zastavil a podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s. přiznal účastnici řízení
právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení soudního poplatku.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., v níž vyslovil nesouhlas s jeho závěry. Namítal,
že nezpůsobil nečinnost, a řízení proto nemělo být zastaveno. Usnesení o zastavení řízení je tedy
nezákonné. Stěžovatel dále namítal nezákonnost výroku o náhradě nákladů řízení a výroku
o vrácení soudního poplatku. Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci
k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Účastnice řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na ust. §104 odst. 2 s. ř. s.,
na základě něhož je kasační stížnost nepřípustná. Byť formálně směřuje i proti výroku o zastavení
řízení, směřuje ve skutečnosti pouze proti výroku o nákladech řízení. Sama účastnice řízení
by přivítala, pokud by bylo možno podat kasační stížnost i proti výroku o nákladech řízení,
neboť se neztotožňuje s rozhodnutím městského soudu ve věci nákladů řízení, ale s. ř. s. takovou
možnost nepřipouští.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám
neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přípustností.
Podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti
výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
Obdobnou situaci, jako v nyní projednávané věci, Nejvyšší správní soud řešil v usnesení
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 84/2015 - 42, kdy odmítl kasační stížnost správního orgánu
(ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy) proti usnesení městského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě z důvodu zpětvzetí žaloby v důsledku pozdějšího chování správního
orgánu (výrok I.), bylo uloženo správnímu orgánu zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
(výrok II.) a rozhodnuto o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.). V citovaném usnesení
Nejvyšší správní soud uvedl, že „Soud usnesením řízení zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět [§37
odst. 4 a §47 písm. a) s. ř. s.]. Dle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti
výroku o nákladech řízení, nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Jinými slovy, zákon nepřipouští kasační
stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení
je přitom nutno rozumět postup soudu podle §61 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o povinnosti nahradit náklady řízení
rozhodne soud zpravidla v rozsudku nebo v usnesení, jímž se řízení končí, přičemž pro jeho rozhodnutí platí
zásady uvedené v §60 odst. 1 až 8 téhož zákona. V judikatuře Nejvyššího správního soudu dříve působila
výkladové problémy situace, kdy kasační stížnost směřovala jak do výroku o věci samé, tak do výroku o nákladech
řízení. Uvedenou otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64. Rozšířený senát zde dospěl k závěru, že zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně
vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně
přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je proto aplikovatelné pouze na kasační
stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení. O tento případ se v posuzované věci jedná. Stěžovatel
se sice formálně domáhá zrušení napadeného usnesení ve všech jeho výrocích, ale podstata jeho kasačních námitek
a jádro jejich argumentace směřuje výlučně proti výroku II. usnesení městského soudu o náhradě nákladů řízení.
(…) Soud tedy nemá možnost volby, zda řízení zastaví nebo věc meritorně posoudí, ale musí řízení zastavit vždy,
došlo-li k zpětvzetí návrhu [s výjimkou uvedenou v §47 písm. a) větou za středníkem, s. ř. s.,
která na projednávanou věc nedopadá]. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nijak nenapadá závěr městského
soudu o zpětvzetí návrhu (žaloby), netvrdí, že by k tomuto úkonu ze strany žalobce nedošlo, popř. jej učinil někdo
jiný než žalobce nebo, že by fyzická osoba, která za něj tento úkon fakticky učinila, nebyla oprávněná za něj
jednat apod. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší správní soud dovodil, že uvedená „námitka“ nemohla být ani vznesena
bona fide, není proto možné ani hovořit o reálně existující relevantní námitce proti výroku napadeného usnesení
o zastavení řízení, ani o vážně míněné vůli stěžovatele tento výrok kasační stížností vůbec napadnout. (…)
Z tohoto důvodu Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost odmítnout jakožto návrh,
který je podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. nepřípustný, aniž by se věcně námitkami
stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení zabýval (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2013, č. j. 5 Ans 1/2013 - 15).“
Shodně postupoval Nejvyšší správní soud i v dalších věcech, kdy byla kasační stížnost
podána proti usnesení o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby pro pozdější chování
správního orgánu. Poukázat lze např. na usnesení ze dne 29. 1. 2015, č. j. 7 As 175/2014 - 17,
ze dne 9. 1. 2014, č. j. 7 Ans 13/2013 - 72, ze dne 22. 1. 2014, č. j. 1 Ans 17/2013 - 40, ze dne
11. 5. 2011, č. j. 1 Ans 4/2011 - 51, ze dne 16. 1. 2013, č. j. 1 As 173/2012 - 41., ve kterých
Nejvyšší správní soud rovněž nepřipustil kasační stížnost směřující vůči usnesení o zastavení
řízení z důvodu zpětvzetí žaloby k meritornímu přezkumu.
V daném případě vzala účastnice řízení kasační stížnost zpět podanou žalobu,
což ani stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil. Pro případ zpětvzetí žaloby je přitom
v ust. §47 písm. a) s. ř. s. stanoven zcela jednoznačný postup soudu, kterým je zastavení řízení,
nejde-li o společnou žalobu více osob. Vzhledem k jednoznačnému projevu vůle účastnice řízení
v řízení o žalobě neměl městský soud jinou možnost než postupovat podle citovaného
ustanovení a rozhodnout o zastavení řízení. Kasační stížností se tedy stěžovatel nedomáhá,
a s ohledem na kogentní ust. §47 písm. a) s. ř. s., a ani domáhat nemůže, zrušení výroku
I. napadeného usnesení o zastavení řízení. Protože Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnost
kasační stížnosti ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení, tato skutečnost vylučuje,
aby se věcně zabýval námitkami směřujícími proti výrokům II. a III., a to bez ohledu na to,
zda by byly případně důvodné či nikoliv. Proto i ve vztahu k těmto výrokům Nejvyšší správní
soud kasační stížnost odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2
a §120 s. ř. s. jako nepřípustnou. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poukazuje
na rozsudek ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015 - 20, ve kterém se zabýval přičitatelností
nečinnosti správního orgánu I. stupně orgánu odvolacímu.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 3
za použití §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu