ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.42.2016:38
sp. zn. 7 Azs 42/2016 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců a JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. F.,
zastoupený Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1272/21,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016, č. j. 49 Az
106/2015 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Leonida Kushnarenka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015, č. j. OAM-126/LE-BE02-P15-2015 (dále též „napadené
rozhodnutí“), Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“)
neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Krajský
soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost zcela odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V obecné rovině namítl, že správní orgán nepostupoval v souladu s §2, §3, a §68 odst. 3
správního řádu, jakož ani v souladu s §12, §14 a §14a zákona o azylu a čl. 4 písm. c)
směrnice 2001/95/EU. Krajskému soudu pak vytýká, že pouze odkázal na rozhodnutí
žalovaného a uvedl, že povolání stěžovatele do armády nebylo důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. S tímto stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel poukázal na obavy z války, resp. na ohrožení
svého života.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu, se kterým se ztotožňuje. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, na které Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky.
[8] Na tomto místě je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007,
č. j. 6 Azs 20/2007 – 54). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí i o jednotlivých
stížnostních bodech. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně
specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Není totiž
úkolem Nejvyššího správního soudu domýšlet za stěžovatele, čím konkrétně chtěl v kasační
stížnosti argumentovat.
[9] Stěžovatel koncipoval kasační stížnost poměrně obecně. Poukazoval na porušení
ustanovení právních předpisů, které však nijak nerozvedl. Neuvedl, čím konkrétně správní orgán
porušil citovaná ustanovení. Obecně poukazoval i na neúčelovost podání žádosti o mezinárodní
ochranu. Na takto koncipované námitky nelze reagovat jinak než v obecné rovině; pro její
obecnost v ní rovněž nelze vysledovat přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je nutnou
podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany.
[10] K námitkám poukazujícím na důsledky možného povolání stěžovatele do armády,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že podle konstantní judikatury, nelze odmítání nástupu
k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, považovat bez dalšího
za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno
s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49). V rozsudku ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že odmítání vojenské služby
nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu ani tehdy,
pokud by byl výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu. Může je zakládat, pokud je odůvodněno reálně projeveným politickým
nebo náboženským přesvědčením. Stěžovatel však netvrdil ani neprokazoval, že by byl v zemi
původu nucen k výkonu vojenské služby, ačkoli by tato služba byla v rozporu s jeho politickým
nebo náboženským přesvědčením.
[11] Kasační stížnost nebyla způsobilá zpochybnit argumentaci krajského soudu,
který zdůvodnil, proč se ztotožnil s napadeným rozhodnutím a proč byla žaloba stěžovatele
nedůvodná.
[12] Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako
nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Na závěr lze připomenout, že neudělení azylu nebo jiné formy mezinárodní ochrany
stěžovateli nebrání, aby legalizoval svůj pobyt v České republice prostřednictvím institutů
stanovených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2016,
č. j. 7 Azs 42/2016 – 7, ustanoven zástupce Mgr. Leonid Kusharenko, advokát. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) náleží
ustanovenému zástupci odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační
stížnosti ve výši 3.100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů
v paušální částce 300 Kč za jeden úkon; celkem tedy 3.400 Kč. Jelikož je ustanovený advokát
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň; částka daně
činí 714 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů včetně daně
činí 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu