ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.70.2016:14
sp. zn. 7 Azs 70/2016 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: N. D.,
zastoupená Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů
1603/23, 6 - Dejvice, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy,
se sídlem Křižíkova 20/12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 4 A 15/2016 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2016, č. j. KRPA-10518-16/ČJ-2016-000022
(dále „rozhodnutí o zajištění“) Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy,
odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „žalovaný“) rozhodla
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“)
o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění s dobou zajištění 90 dnů ode dne omezení
osobní svobody.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o zajištění žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud žalobu zamítl. Pro zajištění žalobkyně byly splněny podmínky podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť vzhledem k jejímu dosavadnímu jednání
by nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců či jiné mírnější donucovací opatření. Žalobkyně již dala najevo, že nehodlá
respektovat platné právní předpisy. Žalobkyně na území pobývala bez platného povolení
k pobytu a bez povolení k zaměstnání a prokazovala se padělaným dokladem totožnosti, podle
kterého měla být st. příslušnicí Rumunska.
[3] Žalobkyně nespecifikovala, které skutečnosti v odůvodnění rozhodnutí považuje
za nepravdivé. Správní orgán rozhodl o zajištění na základě její výpovědi učiněné do protokolu
za účasti ruského tlumočníka, k jehož překladu neměla žalobkyně připomínky. Žalobkyně
neuvedla, v čem konkrétně správní orgán pochybil při hodnocení jejích vazeb na území České
republiky. Žalobkyně pobývala na českém území nelegálně; není rozhodné, že její manžel zde žije
již 10 let a v současnosti žádá o trvalý pobyt. Městský soud přezkoumával pouze zákonnost
rozhodnutí o zajištění, nikoli zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění či možnost podat
žádost o udělení azylu. Proto mu nepřísluší posuzovat, zda správní orgány předložily žalobkyni
v průběhu řízení o správním vyhoštění veškeré dokumenty, či zda žalobkyni umožnily požádat
o azyl.
[4] Městský soud nepřisvědčil ani námitce o nemožnosti vycestovat na Ukrajinu. Podle
závazného stanoviska k možnosti vycestování ze dne 9. 1. 2016 bylo její vycestování možné,
neboť jí v případě návratu do vlasti nehrozí ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
probíhajícího ozbrojeného konfliktu. V obci Ordžonikidze v Dněpropetrovské oblasti, odkud
žalobkyně pochází, v současné době nedochází ke střetům ukrajinských vládních vojsk
a povstalců ze strany separatistů. Aktuální situace není způsobilá ohrozit bezpečnost žalobkyně
v případě jejího návratu. Pokud se žalobkyně cítí být ohrožena výhrůžkami prorusky
orientovaných sil, může využít možnosti vnitřního přesídlení, nebo se obrátit na ukrajinské státní
orgány.
III.
[5] Žalobkyně podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítla,
že rozhodnutí o zajištění neadekvátně zasáhlo do jejího osobního života, neboť žije s manželem
na adrese V., P. Není rozhodné, o jaký typ řízení jde, neboť ve věci stěžovatelky „se prolíná správní,
trestní a uprchlické právo“. Základní otázkou je, zda je pobyt stěžovatelky v České republice
v souladu s právem, a to ve světle probíhající války na Ukrajině. Správní orgány hodnotí situaci na
Ukrajině v rozporu s realitou, neboť na Ukrajině dochází k dělení státní moci mezi oligarchy a
politické strany se soukromými armádami; na lokální úrovni uzurpují významnou část moci
kriminální struktury. Česká média i společnost bagatelizují konflikt na Ukrajině. Ukrajinští
migranti jsou v důsledku toho posuzováni hůře než jiní migranti z kulturně vzdálenějších oblastí,
kteří nemají zájem o integraci. Ilegální migranti jsou nejvykořisťovanější skupinou pracujících.
Žádosti ukrajinských migrantů o prodloužení pobytu, o sloučení rodiny či o trvalý pobyt jsou
zamítány z malicherných důvodů, ačkoli tito lidé v České republice intenzivně pracují.
V cizineckém právu se nedodržují základní zásady správního práva. Podle Ústavního soudu jsou
cizinci zranitelnou skupinou obyvatel a jejich případy je třeba posuzovat se zvláštní obezřetností.
Stěžovatelka je zranitelná, protože byla omezena na svobodě a nerozumí „češtině právníků“.
V případě stěžovatelky měla být uplatněna zásada non-refoulement.
IV.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční
zásadou. Obsah kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti,
ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí i o jednotlivých stížnostních bodech. Je proto
odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně specifikoval skutkové a právní
důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
[10] Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.; podle §104
odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost podaná z jiných důvodů nepřípustná. Důvod nepřípustnosti
podle tohoto ustanovení lze vztáhnout i na jednotlivé body kasační stížnosti. Stěžovatelka
se v kasační stížnosti soustředila zejména na obecný popis ekonomických a správních potíží
ukrajinských migrantů v České republice. České správní orgány podle jejího názoru jednají
s ukrajinskými migranty hůře než s občany členských států Evropské unie. Vyjádřila také svou
nespokojenost se současnou migrační politikou členských států Evropské unie a s problematikou
tzv. povinných imigračních kvót. Tato obecná tvrzení nelze považovat za přípustné kasační
důvody, neboť v nich nejsou vymezeny konkrétní a věcně projednatelné důvody podle §103
odst. 1 s. ř. s., pro které stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
[11] Podle stěžovatelky nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění
za účelem správního vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění bylo neadekvátním zásahem do jejího
osobního života, neboť dosud žila s manželem na adrese V., P. Správní orgán také vycházel ze
závazného stanoviska o možnosti vycestování stěžovatelky, které bylo v rozporu s realitou.
Nejvyšší správní soud těmto námitkám nepřisvědčil.
[12] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[13] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu lze cizince zajistit podle §124
zákona o pobytu cizinců jen tehdy, je-li výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61,
č. 1850/2009 Sb. NSS).
[14] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, je správní orgán povinen „zabývat se v řízení
o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního
vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto
překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné
překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Potenciální překážkou správního
vyhoštění může být i nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince na území
České republiky (srov. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Potenciální existence takového
zásahu se však zkoumá ve vztahu k rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoli ve vztahu
k rozhodnutí o zajištění.
[15] Ze správního spisu vyplynulo, že při pobytové kontrole dne 9. 1. 2016 se stěžovatelka
prokázala padělaným rumunským dokladem totožnosti. Za přítomnosti tlumočníka vypověděla,
že v lednu 2015 žádala v České republice o vízum za účelem strpění, ale nedostala jej. V únoru
2015 vycestovala na Ukrajinu a v dubnu 2015 se vrátila zpět do České republiky za účelem
výdělku s rumunským dokladem a bez víza. Od té doby pobývala na českém území bez povolení
k pobytu a bez povolení k zaměstnání. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem
i s žalovaným, že za těchto okolností u stěžovatelky existovalo nebezpečí, že by mohla mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatelka nerespektovala platné právní
předpisy o pobytu a zaměstnávání cizinců a uvedla nepravdivé údaje o své totožnosti a místě
pobytu, neboť se prokázala padělaným dokladem totožnosti. Byly proto splněny podmínky
pro její zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona. Vzhledem k závažnosti stěžovatelčina
jednání nebylo možné využít zvláštní opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatelka nedisponovala ani dostatkem finančních prostředků na finanční
záruku podle §123c zákona o pobytu cizinců. Tyto skutečnosti stěžovatelka v kasační stížnosti
nezpochybnila, nebrojila ani proti stanovené délce zajištění.
[16] Stěžovatelka spatřovala zásah do svého soukromého a rodinného života v tom, že dosud
žila s manželem na adrese V., P. Na této adrese však nebyla hlášena a správnímu orgánu sdělila,
že její manžel v České republice pracuje, ale jezdí i domů na Ukrajinu; jejich děti už jsou dospělé a
bydlí na Ukrajině. Za těchto okolností není pravděpodobné, že by správní vyhoštění mohlo
představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky, neboť jej
stěžovatelka může realizovat v zemi původu.
[17] Stěžovatelka nesouhlasila se závazným stanoviskem ministerstva, že její vycestování
do země původu je možné. Závazné stanovisko se podle jejího názoru rozchází s realitou dnešní
Ukrajiny, v níž o moc soupeří oligarchové a politické strany s paramilitantními jednotkami;
na lokální úrovni uzurpují významnou část faktické moci kriminální struktury.
[18] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce. Účelem závazného stanoviska podle
§179 zákona o pobytu cizinců, které je policie povinna vyžádat v rámci rozhodování o správním
vyhoštění (§120a odst. 1 téhož zákona), je odpovědět na otázku, zda by cizinci v případě návrtu
do země původu hrozila vážná újma, za kterou se podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování
cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[19] Při soudním přezkumu rozhodnutí o zajištění je třeba respektovat, že pro naplnění smyslu
a účelu institutu zajištění za účelem správního vyhoštění postačí, aby správní orgán předběžně
posoudil, zda závazné stanovisko nebrání vycestování cizince. Definitivně musí být otázka
možnosti vycestování zodpovězena v řízení o správním vyhoštění (srov. shora citované usnesení
rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010 – 150). Soud proto při přezkumu rozhodnutí o zajištění
zkoumá úvahu správního orgánu o možnosti vycestování cizince pouze v tom ohledu, zda není
zjevně excesivní a zda odpovídá obsahu správního spisu.
[20] Nejvyšší správní soud vyhodnotil ve shodě s městským soudem úvahu žalovaného
o možnosti vycestování stěžovatelky jako dostatečnou. Stěžovatelka do protokolu uvedla,
že jí v případě návratu domů nic nehrozí. Úvaha žalovaného dále vycházela ze závazného
stanoviska ministerstva k možnosti vycestování stěžovatelky, které je založeno ve správním spise.
Závazné stanovisko se zakládalo na informacích o zemi původu získaných z nezávislých,
ověřených a dlouhodobě užívaných informačních zdrojů (mimo jiné aktuální informace
z databanky ČTK, informace Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015,
nebo Výroční zpráva mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch 2015 – Ukrajina).
Jejich věrohodnost a relevanci nelze zpochybnit pouze poukazem na subjektivní náhled jednoho
z politiků prezentovaný v internetovém rozhovoru. Ze závazného stanoviska vyplývá,
že stěžovatelce v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma podle §179 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Dněpropetrovský region, z něhož stěžovatelka pochází, není v současné
době přímo zasažen konfliktem probíhajícím v Luhanské a Doněcké oblasti na východě země.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřiznal žádnému
z účastníků náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému
podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu