ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.87.2016:22
sp. zn. 7 Azs 87/2016 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyň: a) Z. M., b) nezl.
F. A., zastoupeny Mgr. Martinem Kubikem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1100/20, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2016, č. j. 60 Az
15/2015 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně b) Mgr. Martinu Kubikovi, advokátovi se sídlem
Havlíčkova 1100/20, Plzeň, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-676/ZA-ZA02-ZA02-2015, žalovaný
rozhodl, že žádost žalobkyň o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), a řízení
o žádosti zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona.
II.
[2] Žalobkyně podaly proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 60 Az 15/2015 – 81. Rozsudek
krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) podaly proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Přijatelnost kasační stížnosti spatřovaly v tom, že její projednání by v obecné rovině
přineslo změnu přístupu ve věci fakultativního užití principu přerušení řízení při posuzování
skutkového stavu v obdobných případech, kdy je rozhodováno o udělení mezinárodní ochrany
více rodinným příslušníkům a udělení této ochrany jednomu členu rodiny může být rozhodnou
skutečností i pro ostatní posuzované osoby.
[4] Stěžovatelky namítají, že krajský soud pochybil při posouzení, zda měl žalovaný
ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany využít institutu přerušení řízení, ač mu to
zákon o azylu výslovně neukládal. Právě procesní efektivita a hospodárnost měly být důvodem
pro přerušení řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to až do konečného rozhodnutí ve věci
manžela stěžovatelky a) a současně otce stěžovatelky b). Stěžovatelky tak byly nuceny podat
správní žalobu a tuto kasační stížnost, aby se vyhnuly důsledkům neudělení mezinárodní ochrany
a mohly tak legálně setrvat v České republice. V případě nuceného vycestování do vlasti by došlo
k rozdělení rodiny na předem neurčitelnou dobu, což bude mít za následek přerušení rodinných
vazeb a dále i finanční problémy, neboť potřeby rodiny jsou primárně hrazeny z výdělku otce.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelek
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního
postavení. K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65. Svůj závěr pak
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“. V daném případě ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelky ve své
nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedly totožné důvody odchodu z vlasti a neochoty
vrátit se do Ázerbájdžánské republiky jako v žádosti stěžovatelky a) ze dne 6. 2. 2013
a stěžovatelky b) ze dne 6. 2. 2014. Neuvedly tak žádné nové skutečnosti, které bez jejich
vlastního zavinění nemohly být zkoumány v předchozím řízení, které bylo pravomocně
skončeno, a ve kterém bylo řešeno jejich působení v zemi původu a důvody odchodu z vlasti.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudil jako
nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o ní zastavil podle §25 písm. i) téhož
zákona.
[8] Pokud jde o skutečnost, že žalovaný nepřerušil předmětné řízení o udělení mezinárodní
ochrany, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015,
č. j. 10 Azs 211/2015 – 43, ve kterém uvedl, že „v případě přerušení řízení za účelem vyčkání rozhodnutí
ve věci související žádosti o mezinárodní ochranu půjde pravidelně o otázku nejvhodnějšího procesního postupu
správního orgánu zvoleného na základě individuálních okolností konkrétního případu. Správní orgán má v této
souvislosti určitou míru posuzovací volnosti, neboť život přináší natolik různorodé situace a zvláštnosti rodinných
vazeb, že odpověď na tuto otázku nelze generalizovat.“ Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku rovněž
uvedl, že „správní orgán obecně nemá povinnost řízení přerušit ani v případě posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu nezletilých žadatelů do doby rozhodnutí o žádosti jejich rodičů.“ Azyl za účelem sloučení rodiny
podle §13 zákona o azylu či doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny podle §14b téhož
zákona jsou instituty, které lze aplikovat pouze tehdy, existuje-li pravomocné rozhodnutí
o udělení mezinárodní ochrany rodinnému příslušníkovi žadatele. Z vyjádření žalovaného
ve spojení s informacemi známými Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti vyplývá,
že žalovaný o žádosti manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelky b) o udělení mezinárodní
ochrany rozhodl dne 16. 4. 2014 (č. j. OAM-213/LE-LE18-ZA08-2012) tak, že mezinárodní
ochrana mu nebyla udělena. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal žadatel
žalobu, která byla odmítnuta Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 12. 12. 2014,
č. j. 60 Az 4/2014 - 76. Na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 Azs 269/2014 – 72, toto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud následně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2016,
č. j. 60 Az 4/2014 – 122. Z uvedených skutečností je zřejmé, že v době rozhodování správního
orgánu (9. 11. 2015) existovalo pravomocné rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany
rodinnému příslušníkovi stěžovatelek. Proto žalovaný neměl důvod pro přerušení řízení o udělení
mezinárodní ochrany, které bylo zahájeno na základě žádosti stěžovatelek.
[9] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[10] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[11] Ustanovenému zástupci stěžovatelky b) Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden
úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále
zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč.
Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4.114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu