ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.171.2015:52
sp. zn. 8 Azs 171/2015 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: N. K. J., zastoupeného
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2015,
čj. KRPU-211126-44/ČJ-2015-040022-SV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, čj. 78 A 27/2015 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2015, čj. KRPU-211126-23/ČJ-2015-040022-RD, žalovaná
zajistila žalobce podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání podle Dohody mezi vládou
České republiky a Rakouskou spolkovou vládou o předávání a přebírání osob s neoprávněným
pobytem (č. 102/2005 Sb.m.s. a č. 103/2005 Sb.m.s., dále též „readmisní dohoda“). Doba
zajištění byla stanovena na 45 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, tj. od 30. 9. 2015.
Rakousko odmítlo žádost o převzetí žalobce dne 9. 10. 2015.
2. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2015, čj. KRPU-211126-44/ČJ-2015-040022-SV, žalovaná
zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce,
který nastal dne 30. 9. 2015.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2015 žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, čj. 78 A 27/2015 – 28, zamítl.
Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů,
dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatel namítl, že jediným důvodem, pro který je již ode dne 30. 9. 2015 omezen
na svobodě, je neoprávněný vstup a pobyt na území České republiky v délce jednoho dne.
Stěžovatel je přitom držitelem platného cestovního dokladu a nemůže se vrátit do země původu,
protože má důvodné obavy o své zdraví a život. Byl zadržen na cestě do Švédska za svou rodinou
(bratr tam má povolen pobyt a s manželkou a dětmi je vedeno azylové řízení).
6. Žalovaná byla povinna již v řízení o zajištění posoudit možné překážky správního
vyhoštění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, čj. 2 As 31/2011 – 104).
Mezi důvody znemožňující vycestování patří i rozpor vyhoštění s mezinárodními závazky,
např. z důvodu bezpečnostní situace v zemi původu. V případě stěžovatele existují přinejmenším
důvodné pochybnosti, zda je správní vyhoštění právně i fakticky možné. Aktuální bezpečnostní
situace v Iráku je nestabilní, probíhají těžké boje mající charakter občanské války a státní orgány
nejsou schopny zajistit bezpečnost svých občanů. Žalované tedy muselo být od počátku zřejmé,
že vyhoštění do země původu bude těžko uskutečnitelné a bylo by v rozporu s právním řádem
i mezinárodními dokumenty o základních právech. Tvrzení stěžovatele dokládá skutečnost,
že nebyl vyhoštěn během doby 60 dnů, která byla stanovena pro jeho zajištění a kterou žalovaná
označila za přiměřenou a dostatečnou. Žalovaná se vůbec nezabývala otázkou, zda lze stěžovatele
skutečně vyhostit. Odpovídající žalobní námitku krajský soud posoudil nesprávně a rovněž
nepřezkoumatelně.
7. Zásadní informací, která může mít za následek nemožnost vyhoštění stěžovatele, je také
skutečnost, že manželka stěžovatele a jejich děti žijí ve Švédsku. Stěžovatel uvedl tuto informaci
na počátku řízení o správním vyhoštění, žalovaná ji ale neprověřila, ani nevyzvala stěžovatele
k doplnění. Stěžovatel je cizinec neznalý právního prostředí, nelze mu proto vyčítat, že nesdělil
všechny rozhodné informace ihned sám od sebe. V důsledku této neznalosti stěžovatel nepodal
odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, nevysvětlil sám od sebe otázku pobytu
své rodiny ve Švédsku, ani nezmínil, že v Iráku několik let pracoval pro armádu Spojených států,
což je v Iráku vnímáno jako zrada. Stěžovatel potřeboval k ochraně svých práv pomoc ze strany
žalované a zajištění zastoupení.
8. Dále stěžovatel odmítl, že existuje nebezpečí, že by zmařil výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. V době vydání napadeného rozhodnutí nezavdal svým chováním podnět k domněnce,
že by v případě propuštění neopustil ČR. Naopak prohlásil, že hodlá území ČR neprodleně
opustit. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle kterého ze záměru stěžovatele
pokračovat v cestě do Švédska vyplývá důvodná obava z maření správního vyhoštění, protože
správní vyhoštění je spojeno se zákazem vstupu i na území jiných členských států EU,
tedy i Švédska. Záměr pokračovat v cestě do Švédska, kde chce stěžovatel požádat o mezinárodní
ochranu a kde má své nejbližší, je lidsky logický a nelze jej podřadit pod pojem maření
či stěžování správního vyhoštění. Pokud bude žádost o mezinárodní ochranu uznána, stane
se rozhodnutí o správním vyhoštění bezpředmětné. Kromě toho, v době zajištění stěžovatele
Německo i Švédsko veřejně deklarovaly, že umožní žadatelům o azyl podat žádost bez ohledu
na to, že nebudou první bezpečnou zemí na jejich cestě. Na základě vysvětlení svého zástupce
ovšem stěžovatel přehodnotil své rozhodnutí a v polovině prosince 2015 požádal v ČR
o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
9. I pokud by existovaly okolnosti pro zajištění stěžovatele, žalovaná by je musela ve svém
rozhodnutí řádně uvést. Napadené rozhodnutí je ale nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
zejm. chybí odůvodnění nezbytnosti využít krajního prostředku, kterým je zajištění cizince.
Pokud by důvodem pro zajištění měl být pouze neoprávněný pobyt, nejednalo by se o krajní
prostředek, protože by musel dopadnout na naprostou většinu cizinců, se kterými je zahájeno
řízení o správním vyhoštění. Z aplikační praxe je známo, že nejsou zajišťováni ani cizinci,
kteří s platným cestovním dokladem pobývají na území ČR neoprávněně několik měsíců
a kteří by také mohli mařit správní vyhoštění překročením hranice do sousední země. Zbavení
osobní svobody je mimořádným zásahem do základních práv a svobod dokonce i v trestním
řízení. Lze jej použít pouze tehdy, je-li to nezbytné k zabezpečení řádného vedení řízení a nelze-li
účelu zajištění/vazby dosáhnout jinak. Stěžovatel plně spolupracoval s pracovníky žalované
a řízení nijak nekomplikoval. Navíc disponoval platným cestovním dokladem, o jeho totožnosti
proto nebylo pochyb. Krajský soud opakovaně nesprávně uvedl, že stěžovatel vstoupil na území
ČR a pobýval zde bez platného cestovního dokladu.
10. Dále stěžovatel vytkl žalované, že vypořádala otázku využití mírnějších opatření pouze
jedním odstavcem o třech řádcích, v němž paušálně konstatovala jejich nemožnost,
resp. neúčinnost. Tento závěr nedostál požadavkům na přezkoumatelnost. Také krajský soud
vyšel pouze ze skutečnosti, že stěžovatel nemá na území ČR žádné sociální a ekonomické vazby,
opomněl ale, že stěžovatel má rodinné příslušníky na území EU, kteří by jistě byli připraveni
stěžovateli pomoci.
11. Závěrem stěžovatel namítl, že žalovaná postupovala nezákonně, pokud vydala napadené
rozhodnutí ještě v době platnosti předchozího rozhodnutí o zajištění stěžovatele z důvodu
předání podle mezinárodní smlouvy. Původní rozhodnutí bylo nezákonné samo o sobě a nebylo
zrušeno. Přesto žalovaná vydala nové rozhodnutí na základě jiných, dříve neuplatněných důvodů.
Pokud existovaly důvody pro zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění,
měly být použity již v původním rozhodnutí. „Přezajištění“ cizince je možné pouze výjimečně,
zejm. podle §46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel
byl současně zajištěn dvěma platnými rozhodnutími o zajištění. Zákon přitom nestanoví,
že by původní rozhodnutí automaticky zaniklo vydáním nového rozhodnutí. Takový postup
porušil zásadním způsobem právo stěžovatele na spravedlivý proces.
IV.
12. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že v době vydání napadeného
rozhodnutí měla k dispozici pouze informace, které stěžovatel sdělil při podání vysvětlení dne
30. 9. 2015. Stěžovatel se tehdy nezmínil o jiných rodinných příslušnících ve Švédsku kromě
bratra, kterého již deset let neviděl. Naopak vypověděl, že celá jeho rodina (rodiče, manželka, děti
i sourozenci) žijí v Iráku. Stěžovatel neupřesnil ani svá tvrzení o špatné politické a bezpečnostní
situaci v zemi původu a nezmínil konkrétní obavy vztahující se k jeho osobě. Nové informace
sdělené stěžovatelem v rámci řízení o správním vyhoštění žalovaná posoudila v daném řízení.
Součástí řízení o správním vyhoštění bylo také posouzení možných překážek vycestování. V době
rozhodování o zajištění žalovaná nezjistila žádné zřejmé překážky uskutečnění vyhoštění,
ani skutečnosti svědčící o nepřiměřeném dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
13. Neochota stěžovatele požádat o mezinárodní ochranu v první či následné bezpečné zemi,
přestože byl o takové možnosti opakovaně poučen, svědčí o snaze nadále cestovat nelegálním
způsobem do zemí EU s mnohem silnějším sociálním systémem.
14. Tvrzení stěžovatele, že důvodem zajištění byl pouze jeden den neoprávněného pobytu,
není pravdivé. Nelegální byl již jeho vstup na území členských států EU. Stěžovatel připustil,
že si byl vědom protiprávnosti svého jednání a povinnosti cestovat po Evropě s vízem,
přesto tuto povinnost nerespektoval a využil služeb převaděčů. Žalovaná nalezla cestovní doklad
stěžovatele až v rámci prohlídky po umístění do policejní cely, sám stěžovatel jej nepředložil.
Zvláštní opatření nepřipadala v úvahu, protože stěžovatel nemá na území ČR žádné vazby,
přes Českou republiku pouze projížděl, nemá zde tedy žádnou adresu, kde by měl hlášen pobyt
a mohl se zdržovat, a nedisponuje ani dostatečnými finančními prostředky, které by mohly sloužit
jako finanční záruka. Sám uvedl, že nemá v úmyslu setrvat v ČR, nechce se vrátit do domovského
státu a hodlá pokračovat v cestě do Německa a následně do Švédska. Vyjádřil tedy záměr opět
nedodržovat platná pravidla pro pohyb a pobyt osob v EU. Z těchto skutečností jednoznačně
vyplývá nebezpečí, že stěžovatel mohl mařit či stěžovat výkon správního vyhoštění. Správním
vyhoštěním se rozumí nejen vycestování z území ČR, ale také z území členských států EU a zákaz
vstupu na toto území po stanovenou dobu. Podle žalované tak byly splněny veškeré podmínky
pro zajištění stěžovatele.
15. Žalovaná byla přesvědčena, že dostatečně odůvodnila také možnost naplnění účelu
zajištění (uskutečnění správního vyhoštění do země původu) i délku zajištění. Vycházela
především z běžné praxe i ze skutečností sdělených stěžovatelem a popsala jednotlivé kroky,
které je třeba k uskutečnění vyhoštění zajistit i jejich odhadovanou dobu trvání. Výkon správního
vyhoštění byl naplánován na 21. 12. 2015, ale musel být odložen, protože stěžovatel podal žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem s návrhem na uložení předběžného opatření,
o níž Městský soud v Praze dosud nerozhodl.
16. Konečně žalovaná nesouhlasila s tvrzením, že původní rozhodnutí o zajištění
bylo nezákonné. Zákon o pobytu cizinců zakazuje řešit neoprávněný pobyt cizinců uložením
správního vyhoštění v případě, kdy mají být předáni podle readmisních dohod. Žalovaná zahájila
řízení o správním vyhoštění stěžovatele až po odmítnutí převzetí stěžovatele Rakouskem.
Zajištění stěžovatele z jiného právního důvodu neporušilo jeho právo na spravedlivý proces,
naopak mu umožnilo uplatnit práva, která mu nenáležela po dobu zajištění podle §129 zákona
o pobytu cizinců (např. právo požádat o mezinárodní ochranu nebo možnost využít
dobrovolného návratu).
V.
17. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
18. Kasační stížnost není důvodná.
19. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že nebyly splněny podmínky pro zajištění
stěžovatele podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Se stěžovatelem lze sice
souhlasit v obecných východiscích (mimořádnost užití institutu zajištění a z toho vyplývající
požadavky na náležité odůvodnění), Nejvyšší správní soud však nepřisvědčil tvrzenému
pochybení žalované a krajského soudu při aplikaci těchto východisek na posuzovanou věc.
20. Soud si je vědom mimořádnosti institutu zajištění a zohledňuje, že zajištění cizince
znamená omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce
zbavení jeho osobní svobody. Jedná se o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce
zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (a v obecné rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny),
proto takový zásah může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem
o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010,
čj. 9 As 5/2010 – 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.]. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal,
že by přísné požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí o zajištění nebyly splněny.
21. Soud nepřisvědčil námitce, že se žalovaná nezabývala důvody znemožňujícími
vycestování. Především je třeba podotknout, že posouzení předmětné otázky v rámci řízení
o zajištění cizince je předběžné a subsidiární. Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit, že existence
reálného předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince, je třeba
mít na zřeteli smysl řízení o zajištění, jímž není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto
cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel
mohl být realizován. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom,
zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné, jsou-li překážky vycestování
správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení najevo (blíže
viz usnesení rozšířeného senátu čj. 7 As 79/2010 – 150). V řízení o zajištění proto není nutné
postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno. Postačí závěr o možnosti
vyhoštění.
22. Stěžovatel opřel svou námitku o obecné tvrzení o špatné bezpečnostní situaci v Iráku
v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, aniž by uvedl, z jakých konkrétních skutkových
okolností dovozuje, že by mu jemu samotnému hrozilo „skutečné nebezpečí vážné újmy“ ve smyslu
§179 zákona o pobytu cizinců.
23. Pro posouzení existence skutečného nebezpečí vážné újmy v situacích ozbrojeného
konfliktu ve smyslu §179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců lze podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu vycházet z výkladu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (viz např.
rozsudky ze dne 5. 2. 2016, čj. 4 Azs 250/2015 – 51 a čj. 4 Azs 262/2015 – 31). Podmínky
citovaného ustanovení nejsou bez dalšího naplněny existencí ozbrojeného konfliktu na území
země původu, ale cizinci musí v důsledku takového konfliktu hrozit vážné a individuální ohrožení
života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (resp. nerozlišujícího) násilí. Pouze v situacích
tzv. totálního konfliktu lze předpokládat, že vážná újma hrozí v zásadě každému, kdo přichází
z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na daném území
jej vystavuje skutečnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ale ozbrojený
konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, cizinec musí „prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom
regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země;
či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 – 68,
č. 1840/2009 Sb. NSS).
24. Nejvyšší správní soud se v nedávné době zabýval stížnostmi zajištěných občanů Iráků,
kteří shodně jako stěžovatel namítali nemožnost naplnění účelu zajištění v důsledku překážky
správního vyhoštění spočívající v bezpečnostní situaci v Iráku. Soud uzavřel, že situace,
která panovala v Iráku v druhé polovině roku 2015 (tedy ve shodném období, kdy také stěžovatel
opustil Irák a byl zajištěn v ČR), byla vyhrocená a nepřehledná. Ozbrojeným konfliktem
však nebylo zasaženo celé území a konflikt nedosáhl intenzity, kterou by bylo možné označit
za tzv. totální konflikt (srov. rozsudky čj. 4 Azs 250/2015 – 51 nebo čj. 4 Azs 262/2015 – 31).
Ostatně, ani stěžovatel netvrdil existenci totálního konfliktu. Nelze proto vycházet
z předpokladu, že vážná újma ve smyslu §179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců hrozí
každému cizinci přicházejícímu z této země původu, ale je třeba zohlednit v každém jednotlivém
případě zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, zda vážná újma ve smyslu citovaného
ustanovení je zřejmá nebo vyšla v řízení najevo, např. tím, že cizinec prokáže nebo alespoň
důvěryhodným způsobem uvede důvody nasvědčující tomu, že právě jemu hrozí vážná újma.
25. Při podání vysvětlení dne 30. 9. 2015 se stěžovatel omezil na zcela obecné tvrzení:
„Z Iráku jsem odcestoval kvůli špatné politické situaci, není tam bezpečno.“ Neuvedl žádné skutkové
okolnosti, které by svědčily pro závěr, že by konkrétně jemu samotnému hrozila vážná újma
v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, nebo že by u něj bylo zvýšené riziko,
že nerozlišujícím násilím bude zasažen právě on. Stěžovatel neuvedl ani žádné okolnosti,
které by bylo možné podřadit pod ostatní případy vážné ujmy [§179 odst. 2 písm. a), b) nebo d)
zákona o pobytu cizinců]. Jiné rozhodné skutečnosti, které by vylučovaly stěžovatelovo
vyhoštění, a tím i zajištění, nevyšly v řízení najevo. Za této situace nelze žalované vytknout,
že podrobněji nezkoumala, jaká případná vážná újma by mohla být překážkou vyhoštění
stěžovatele, a tedy i překážkou jeho zajištění za účelem správního vyhoštění.
26. Existenci důvodů znemožňujících vycestování nelze dovodit ze skutečnosti, že vyhoštění
stěžovatele nebylo realizováno ve lhůtě 60 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Ze spisu vyplývá, že žalovaná připravovala výkon rozhodnutí vyhoštění na den 21. 12. 2015,
ale byla nucena jej odložit v důsledku podání žaloby podle §82 s. ř. s. stěžovatelem s návrhem
na vydání předběžného opatření. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo,
že stěžovatel předmětnou žalobou brojil proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra,
který měl spočívat v neumožnění stěžovateli účinně prohlásit úmysl podat žádost o udělení
mezinárodní ochrany (věc vedená městským soudem pod sp. zn. 9 A 257/2015). Odložení
výkonu správního vyhoštění z popsaného důvodu proto neprokazuje, že správní vyhoštění
nebylo v době vydání rozhodnutí o zajištění alespoň potenciálně možné.
27. Část námitek, v nichž stěžovatel vytkl žalované, že blíže neprověřila jeho tvrzení,
podle kterého pracoval pro armádu Spojených států, což je vnímáno v Iráku jako zrada, a tvrzení,
že má ve Švédsku manželku a děti, spadá do řízení o správním vyhoštění. Ze spisu vyplývá,
že tyto skutečnosti stěžovatel uplatnil ve vyjádření do protokolu v rámci řízení o správním
vyhoštění dne 13. 10. 2015, tedy až po vydání nyní napadeného rozhodnutí. V této souvislosti
stěžovatel namítl v kasační stížnosti, že v důsledku neznalosti práva a nedostatku právního
zastoupení, nepodal proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání, a nemohl tedy předmětné skutečnosti
účinně uplatnit. S ohledem na skutečnost, že námitka nespadá do předmětu řízení nyní
posuzované věci, soud pouze podotýká, že ve správním spisu je založena plná moc,
kterou stěžovatel udělil dne 16. 10. 2015 advokátovi Mgr. V. Polkovi, který jej zastupuje i nyní
v řízení před Nejvyšším správním soudem (kopii předmětné plné moci stěžovatel přiložil
i ke kasační stížnosti). Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 4. 11. 2015,
tedy po udělení předmětné plné moci.
28. O tvrzení, že ve Švédsku pobývá manželka stěžovatele a jejich děti, stěžovatel opřel také
zdůvodnění svého úmyslu pokračovat v cestě do Švédska. Jakkoliv by taková motivace mohla
být lidsky pochopitelná, neopravňovala by stěžovatele ke vstupu a pobytu na území členských
států EU bez víza. Pohyb státních příslušníků třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky
osoby požívající právo na volný pohyb v rámci EU, se v rámci schengenského prostoru řídí
pravidly stanovenými v tzv. schengenském acquis [této problematice se soud podrobně věnoval
např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2010, čj. 2 As 79/2010 – 79, č. 2192/2011 Sb. NSS]. Stěžovatel
je státním příslušníkem Iráku, proto podléhá na území EU vízové povinnosti [viz čl. 1 ve spojení
s přílohou I nařízení Rady (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní
příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž
státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni].
29. Navíc soud shledal předmětné tvrzení nevěrohodným. Při podání vysvětlení dne
30. 9. 2015 stěžovatel výslovně uvedl, že celá jeho rodina, tj. rodiče, manželka, děti a sourozenci,
žijí v Iráku. O tom, že by manželka s dětmi měla pobývat ve Švédsku, se zmínil pouze v rámci
řízení o správním vyhoštění. V žalobě proti rozhodnutí o zajištění toto tvrzení opět neuplatnil.
Z žalobních námitek naopak zřetelně vyplývá, že hlavní motivací pro vstup stěžovatele na území
EU byl příslib některých členských států přijmout žádosti o mezinárodní ochranu bez ohledu
na to, zda budou první bezpečnou zemí. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel opakovaně
zmínil jako možný cíl své cesty nejen Švédsko, ale i Německo (srov. tvrzení „důvodem tohoto jednání
byla vůle přes ČR dojít do Německa, případně až do Švédska“, „stěžovatel jasně deklaroval úmysl žádost
o udělení mezinárodní ochrany [podat], ačkoli nikoliv ČR, ale v Německu, či Švédsku“, „za situace,
kdy některá země veřejně de facto přislíbí náběr žádostí o udělení mezinárodní ochrany nehledě na platné
mezinárodní smlouvy, lze jen těžko označit vůli a jednání cizince, směřujícího do takové země za účelem podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jako za zjevné budoucí maření výkonu úředního rozhodnutí“).
30. Stěžovatel ostatně připustil i v kasační stížnosti, že jeho záměrem je pokračovat v cestě
do Švédska za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedený cíl podle stěžovatele
ospravedlňuje jeho pohyb v rámci EU, byť postrádá potřebné povolení k pobytu, a nemůže
být podle jeho názoru považován za maření správního vyhoštění. Tato domněnka stěžovatele
je mylná.
31. Především soud podotýká, že politické prohlášení jednoho členského státu nemůže
zavazovat jiný členský stát, aby strpěl porušování svých právních předpisů a předpisů EU,
za jejichž výkon na svém území odpovídá. V době vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatel
vyjádřil názor, že nehodlá v České republice požádat o mezinárodní ochranu. Stěží
lze proto žalované vytknout, že zohlednila jeho neoprávněný vstup a pobyt při rozhodování
o zajištění a nezacházela s ním jako s potencionálním uprchlíkem ve smyslu čl. 31 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků („Smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup
nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy
ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí
bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.“).
32. Krajský soud zcela správně zdůraznil, že správní vyhoštění je svázáno se zákazem vstupu
na území všech členských států EU. Podle §118 odst. 1 se správním vyhoštěním rozumí „ukončení
pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze
umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie“. Doplnění slov „členských států Evropské
unie“ novelou provedenou zákonem č. 427/2010 Sb. bylo reakcí na povinnost provést
do vnitrostátního práva směrnici 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“). Jedním z cílů návratové směrnice je přiznat vnitrostátním opatřením
pro navrácení evropskou působnost zavedením zákazu vstupu, který by se vztahoval na vstup
a pobyt na území všech členských států (bod 14 odůvodnění). Za tímto účelem návratová
směrnice definuje „zákaz vstupu“ jako „správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se na určitou dobu
zakazuje vstup a pobyt na území členských států a který je spojen s rozhodnutím o navrácení“ (čl. 3 odst. 6,
zvýraznění doplnil soud).
33. Zákaz vstupu uložený rozhodnutím o správním vyhoštění se tedy bez výjimky vztahuje
na území všech členských států Evropské unie, nikoliv pouze České republiky. Zákaz vstupu
se přitom neukládá „vedle“ správního vyhoštění, ale je jeho pojmovou součástí (blíže viz rozsudek
ze dne 28. 8. 2013, čj. 8 As 93/2012 – 41). Deklaroval-li stěžovatel svůj záměr pokračovat v cestě
přes území jiných členských států EU do Švédska, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu
v rámci EU, vyvolal důvodné podezření, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění [srov. také §124 odst. 1 písm. b) ve znění účinném od 18. 12. 2015, který nyní výslovně
uvádí vyjádření úmyslu neopustit území jako příklad nebezpečí maření správního vyhoštění,
přičemž s ohledem na shora uvedené je třeba „územím“ rozumět území celé EU].
34. Žalovaná dostatečně odůvodnila také závěr, že by zvláštní opatření podle §123b zákona
o pobytu cizinců nebyla v posuzované věci dostatečná ani účinná. Tvrzení stěžovatele,
že žalovaná věnovala předmětné otázce pouze tři řádky, nemá oporu v napadeném rozhodnutí.
Žalovaná vyšla především ze zjištění, že stěžovatel pouze projížděl územím České republiky
a neměl k ČR žádné ekonomické nebo sociální vazby, stěží by tak mohl splnit povinnost oznámit
policii adresu místa pobytu, kde se bude zdržovat [§123b odst. 1 písm. a)]. Stěžovatel
nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou skutečnost
ani netvrdil [§123b odst. 1 písm. b); pro úplnost soud doplňuje, že zvláštní opatření
podle písmene c) téhož ustanovení bylo zavedeno až s účinností od 18. 12. 2015]. Oproti těmto
zjištěním žalované stěžovatel vznesl pouze obecnou námitku, že možnost použití zvláštních
opatření podle jeho názoru dostatečně neodůvodnila, aniž by zároveň upřesnil, v čem konkrétně
spatřuje nedostatky odůvodnění a aniž by tvrdil a doložil, že byl schopen splnit podmínky
pro uložení zvláštních opatření. Tvrzení uplatněné v kasační stížnosti, podle něhož jsou příbuzní
stěžovatele žijící na území EU připraveni mu pomoci, je natolik obecné a nepodložené, že není
způsobilé vyvrátit závěry žalované.
35. S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud plně přisvědčil
žalované, že u stěžovatele existovala důvodná obava, že by nespolupracoval s Policií ČR
v případě, že by mu byla uložena zvláštní opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců,
a že by nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštních
opatření by nebylo účinné ani dostačující k zajištění výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.
36. V posledním okruhu námitek stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného rozhodnutí
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože byl již dříve zajištěn rozhodnutím
ze dne 1. 10. 2015, které nebylo zrušeno a které bylo navíc samo o sobě nezákonné. Ani této
námitce soud nepřisvědčil. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2015 byl stěžovatel zajištěn za účelem
předání podle readmisní dohody s Rakouskem. Stěžovatel nenapadl předmětné rozhodnutí
žalobou, soud proto nemůže v nyní posuzované věci zkoumat, zda bylo zákonné. Ze spisu
vyplývá, že Rakousko odmítlo žádost České republiky o převzetí stěžovatele dne 9. 10. 2015.
V důsledku změny okolností (nemožnosti realizace účelu zajištění za účelem předání
podle mezinárodní smlouvy) byla žalovaná oprávněna zajistit stěžovatele z jiného důvodu,
pokud pro takový postup byly splněny zákonné podmínky.
37. Již výše soud přisvědčil žalované, že důvody pro zajištění stěžovatele
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byly s ohledem na skutkové okolnosti
splněny. Stěžovatel se nesprávně domníval, že jej žalovaná nemohla zajistit z důvodů,
které neuplatnila v předchozím rozhodnutí o zajištění ze dne 1. 10. 2015. Již krajský soud
stěžovatele upozornil, že zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy
podle §129 zákona o pobytu cizinců má přednost před zajištěním podle §124 téhož zákona
(blíže viz rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010 – 74). Tento závěr vyplývá
i z §119a odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se rozhodnutí o správním vyhoštění
nevydává, „jde-li o předání cizince podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009“. Žalovaná proto nepochybila, pokud nezahájila řízení o správním
vyhoštění ihned po zadržení stěžovatele dne 30. 9. 2015 a nezajistila ho za tímto účelem,
ale nejprve na základě readmisní dohody s Rakouskem využila možnosti požádat o převzetí
stěžovatele.
38. Přestože rozhodnutí o zajištění ze dne 1. 10. 2015 nebylo formálně zrušeno, jeho účinky
fakticky pominuly vydáním nového rozhodnutí. S účinností od 18. 12. 2015 takový účinek
nového rozhodnutí o zajištění výslovně předvídá §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců,
podle kterého „[j]sou-li v průběhu zajištění zjištěny nové skutečnosti odůvodňující zajištění z jiného důvodu,
vydá policie nové rozhodnutí o zajištění. Vydáním nového rozhodnutí o zajištění dosavadní platnost rozhodnutí
o zajištění zaniká; doba zajištění se počítá od okamžiku omezení osobní svobody.“ Podle důvodové zprávy
k návrhu zákona č. 314/2015 Sb. předmětné ustanovené zakotvuje standardní praxi.
39. Soud neshledal, že by postup žalované zkrátil stěžovatele na jeho právech.
Stěžovatel nebyl zajištěn bez právního důvodu, naopak veškeré podmínky pro zajištění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byly splněny. Žalovaná i v novém
rozhodnutí stanovila dobu zajištění již od počátku omezení stěžovatele na svobodě a nebyla
překročena ani maximální přípustná doba zajištění podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Jak již také podotkla žalovaná, zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců přineslo stěžovateli
práva, která nenáleží cizincům zajištěným podle §129 téhož zákona. Stěžovatel neupřesnil, v čem
spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, soud proto neshledal důvod se touto námitkou
podrobněji zabývat.
40. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že mu přes postavení soudu posledního stupně
nevznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie, protože mu nevznikly pochybnosti týkající se výkladu práva EU,
zejm. podmínek pro zajištění podle čl. 15 návratové směrnice (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, 283/81, bod 16 a násl.). Spornou byla pouze aplikace
čl. 15 návratové směrnice (resp. právní normy, která předmětný článek transponovala
do vnitrostátního práva) na konkrétní skutkové okolnosti; tedy otázka, která spadá do pravomoci
vnitrostátního soudu, nikoliv Soudního dvora.
41. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
42. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí náklady řízení nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. dubna 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu