ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.274.2015:30
sp. zn. 9 As 274/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
EX.CHANGE,k.s., se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, zast. JUDr. Miroslavem Cejnarem,
advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka,
se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne
7. 6. 2012, č. j. 2012/1710/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 11 A 109/2012 – 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na nahradit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce
JUDr. Miroslava Cejnara, advokáta se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se dle rozhodnutí žalované ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2012/1890/570, dopustila
správních deliktů podle §26 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „devizový zákon“), za což jí žalovaná uložila pokutu ve výši
500 000 Kč a povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí
podala žalobkyně rozklad, který Bankovní rada žalované zamítla rozhodnutím citovaným
v záhlaví tohoto rozsudku.
[2] Správních deliktů se žalobkyně měla dopustit mj. tím, že v rámci kontrolních směn
provedených dne 29. 3. 2011 v provozovně na adrese Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1,
ve dnech 8. 11. 2011, 10. 11. 2011 a 12. 12. 2011 v provozovně na adrese Václavské náměstí
824/29, 110 00 Praha 1 a dne 13. 12. 2011 v provozovnách na adresách Staroměstské
nám. 551/17, 110 00 Praha 1 a Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1, nesdělila klientům
před konečným uskutečněním nákupu cizí měny výši protihodnoty nakupované cizí měny,
čímž porušila §3e písm. e) devizového zákona dále provedený §5 odst. 5 vyhlášky České národní
banky č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti (dále jen „vyhláška o směnárenské činnosti“).
[3] Proti rozhodnutí Bankovní rady žalované se žalobkyně bránila u Městského
soudu v Praze, který napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 23. 3. 2015,
č. j. 11 A 109/2012 – 50. Ten však byl ke kasační stížnosti žalované zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 As 80/2015 – 24. Nejvyšší správní soud
se mj. neztotožnil s výkladem informační povinnosti devizového místa podle §3e písm. e)
devizového zákona a §5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti. S ohledem na to zavázal
městský soud, aby v dalším řízení znovu ověřil, zda správní spis obsahuje dostatečné podklady
pro závěr, že žalobkyně nesdělila informaci o výši protihodnoty včas, a při tom zvážil, zda byla
v projednávané věci podstatná instalace displejů.
[4] Městský soud následně ve věci rozhodl rozsudkem citovaným v záhlaví,
kterým rozhodnutí Bankovní rady žalované opět zrušil. Veden výkladem Nejvyššího správního
soudu dospěl k závěru, že při kontrole dne 29. 3. 2011 nebyla výše protihodnoty sdělena.
Při kontrolách ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 sdělena byla, neboť v té době již žalobkyně
měla nainstalovány elektronické displeje, na nichž se výše protihodnoty zobrazovala. Okamžik,
ke kterému se tak stalo, byl včasný, neboť obsluha směnárny sdělila klientovi výši protihodnoty
bezprostředně po té, kdy od něj převzala směňovaný obnos.
[5] Ve vztahu ke kontrolním směnám ve dnech 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 dospěl k závěru,
že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav. Žalobkyně totiž po nahlédnutí do spisu namítala,
že v těchto datech již měla nainstalovány elektronické displeje, na kterých se výše protihodnoty
zobrazuje. Na základě stávajících podkladů ve správním spise však nelze bez dalšího učinit závěr,
zda tomu tak bylo, či nikoli. Žalovaná tuto okolnost dostatečně neprokázala a zatížila tak řízení
procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku městského soudu brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[7] Stěžovatelka se domnívá, že městský soud nesprávně posoudil skutečnosti uvedené
ve správním spisu v návaznosti na výklad vyhlášky o směnárenské činnosti, který ve věci podal
Nejvyšší správní soud.
[8] V prvé řadě nesouhlasí s tím, že by v případě směn ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011
byla protihodnota sdělena včas. Žalobkyně ji sice prostřednictvím displeje klientovi sdělila
bezprostředně po té, co od něj převzala směňovaný obnos, ale vzhledem k tomu, že mu pak
neumožnila zrušit obchod, klient neměl informaci o protihodnotě v době, kdy ji mohl vyhodnotit
a rozhodnout se, zda obchod uzavře, či nikoli.
[9] V případě směn 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 byla protihodnota sdělena po převzetí
bankovky současně s vytištěním dokladu o směně, žalobkyní tvrzené displeje nebyly
zaznamenány. Klient žádal o zrušení obchodu, respektive vyjádřil nespokojenost s provedenou
transakcí, obsluha směnárny nicméně považovala transakci za uzavřenou. I v těchto případech
je proto zřejmé, že klientovi byl odepřen dostatečný čas k rozhodnutí. Městský soud se opomněl
zabývat okamžikem, kdy u klienta proběhla fáze rozhodování.
[10] V této souvislosti poukázala na to, že žalobkyně do protokolu o nahlížení do správního
spisu dne 28. 12. 2011 uvedla, že na displeji se zobrazuje výše protihodnoty současně s vložením
peněz do směnárenské propusti. Informace o výši protihodnoty však musí být klientovi sdělena
před konečným uskutečněním nákupu, nikoli až při vložení peněz do propusti.
[11] Zadruhé odporovala závěru městského soudu, že nedostatečně zjistila skutkový stav.
Průběh každé směny byl popsán v úředním záznamu, přičemž účelem kontroly bylo zjistit,
zda žalobkyně včas informuje o výši protihodnoty, nikoli zda má nainstalovány displeje. Ty totiž
nemohly bez dalšího zajistit splnění povinnosti.
[12] Skutečnost, že žalobkyně neměla v průběhu směn ve dnech 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011
instalovány displeje, považuje za prokázanou. V rámci kontrol nebyla existence displejů
pracovníky stěžovatelky zaznamenána. Pravdivost skutečností v úředních záznamech je založena
na faktu, že kontrolní směny provádí pověření pracovníci v rámci úřední činnosti, kteří dbají na
to, aby skutečnosti zachycené v záznamu odpovídaly objektivnímu průběhu směny. Žalobkyně
žádné důkazy k tvrzení, že displeje měla instalované, nepředložila a stěžovatelka je zpětně
nemohla ověřit.
[13] Znovu však zdůraznila, že otázka instalace displejů není pro odpovědnost žalobkyně
za správní delikt podstatná. Není totiž relevantní, jakým způsobem výši protihodnoty sdělovala,
ale kdy. Ze spisového materiálu vyplývá, že informace byla klientovi poskytnuta současně
s předáním dokladu o směně, respektive v době, kdy považoval směnárenský obchod
za ukončený a klient již neměl možnost od něj upustit, proto nebyl informován v souladu
s vyhláškou.
III. Vyjádření žalobkyně
[14] Žalobkyně se v reakci na kasační stížnost vyjadřovala především k výkladu §5 odst. 5
vyhlášky o směnárenské činnosti, který Nejvyšší správní soud podal ve svém předchozím
rozsudku. Ve vztahu ke skutkovým okolnostem věci zdůraznila, že informace zákazníkům
sdělovala v souladu s ním, mj. upozornila, že protihodnota se na displeji zobrazuje ve chvíli,
kdy se směnárníkovi objeví na počítači. Dříve není objektivně schopna její výši sdělit a děje se tak
v počáteční fázi obchodu.
[15] Zopakovala, že zaměstnanci stěžovatelky do kontrolních záznamů neuvedli,
že provozovny byly vybaveny displeji, přestože tomu tak bylo. Žalobkyně ihned po té, co tuto
skutečnost zjistila, vznesla námitku a doložila fotodokumentaci, ze které je patrné, že displeje jsou
umístěny hned vedle propusti a že je tudíž zákazník nemůže přehlédnout.
[16] Obecně shrnula, že nevole stěžovatelky pramení z jejího nesouhlasu s údajným
neumožněním vrácení směňovaných peněz, nikoli z nedostatku informování zákazníků. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná zaměstnankyně,
která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Přezkumem napadeného rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[18] Nejprve se zabýval námitkami stěžovatelky, kterými brojí proti závěru městského soudu
o nedostatečnosti skutkových zjištění. Shodně jako městský soud dospěl k závěru, že podklady
ve správním spise nejsou pro zodpovězení otázky, zda displeje byly instalovány již při kontrolách
ve dnech 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011, dostatečné.
[19] Správní spis v tomto ohledu obsahuje pouze úřední záznamy o provedených kontrolních
směnách, ve kterých o displejích není žádná zmínka; neuvádí, že displeje instalovány byly, ale ani
opak. Podstatné dále je, že žalobkyně od okamžiku, kdy se s obsahem úředních záznamů
seznámila, konstantně tvrdí, že kontrolované provozovny byly již v té době opatřeny displeji.
Při dalších kontrolních směnách 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 byla jejich přítomnost potvrzena
v úředních záznamech. Za těchto okolností nelze bez dalšího uzavřít, zda je tvrzení žalobkyně
pravdivé, či nikoli. Tento závěr přitom nezpochybňuje pravdivost údajů uvedených v úředních
záznamech, jak se mylně domnívá stěžovatelka, pouze upozorňuje, že jejich vypovídací hodnota
není pro hodnocení sporné skutkové okolnosti dostatečná.
[20] Stěžovatelka v této souvislosti dále namítala, že přítomnost displejů by na odpovědnosti
stěžovatelky za správní delikt neměla vliv. Tato námitka je však lichá, neboť k informování o výši
protihodnoty by mohlo prostřednictvím displeje dojít, jinými slovy pokud není jisté, zda displeje
instalovány byly, nelze ani uzavřít, zda jejich prostřednictvím nedošlo k včasnému informování
o výši protihodnoty. Vše uvedené pak svědčí pro to, že městský soud otázku dostatečnosti,
respektive nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu hodnotil správně.
[21] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k námitkám stěžovatelky, kterými zpochybňuje,
zda městský soud správně aplikoval výklad §5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti
na zjištěný skutkový stav. Vzhledem k tomu, že ohledně kontrolních směn provedených ve dnech
8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 je stěžovatelka zavázána nejprve doplnit skutková zjištění, nelze v tuto
chvíli posoudit, zda žalobkyně svoji informační povinnost splnila. Nečinil tak ostatně ani městský
soud a související argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti se tak míjí s jeho rozhodovacími
důvody. Nejvyšší správní soud se nicméně zabýval otázkou, zda městský soud správně aplikoval
výklad informační povinnosti na skutková zjištění o kontrolních směnách uskutečněných
ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011.
[22] Předně považuje za vhodné zopakovat závěry, které ve svém předchozím rozsudku
vyslovil ohledně výkladu informační povinnosti podle §3e písm. e) devizového zákona dále
provedeného §5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti. S názorem městského soudu
se ztotožnil v tom, že informační povinnost stěžovatelky nemůže být závislá na jejích
soukromoprávních vztazích s klienty. Odlišně však vyhodnotil moment, ke kterému musí být
klient informován. Zdůraznil, že devizové místo má povinnost sdělit klientovi výši protihodnoty
nejpozději před tím, než od něj přijme směňované peníze.
[23] Stěžovatelka však v kasační stížnosti vychází z výkladu, který je s výše uvedeným
v rozporu. Ve všech případech kontrolních směn dovozuje, že žalobkyně neinformovala o výši
protihodnoty včas, protože neumožnila vrácení směňovaného obnosu (případně jinak
nereagovala), a obchod tak považovala za uzavřený. Stěžovatelka tedy i nadále směšuje
informační povinnost devizového místa s jeho soukromoprávními vztahy s klienty. S výkladem
Nejvyššího správního soudu sice výslovně nepolemizuje [taková námitka by ostatně byla
nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], ale snaží se jeho právní názor účelově vyložit tak,
aby její představě o interpretaci aplikované právní normy odpovídal.
[24] Nejvyšší správní soud proto opakovaně zdůrazňuje, že nejpozdější okamžik, ke kterému
devizové místo musí klienta o výši protihodnoty informovat, je třeba odvíjet od objektivních
okolností. Ve svém předchozím rozsudku jej obecně vyjádřil jako moment před tím,
než devizové místo od klienta přijme směňované peníze. Splnění informační povinnosti naopak
nezávisí na tom, zda stěžovatelka, respektive její zaměstnanec umožnil zákazníkovi „zrušit
obchod“. V tomto ohledu žalobkyně výstižně upozorňuje, že stěžovatelka nesouhlasí právě
s tímto postupem, nikoli s tím, kdy byl zákazník informován o výši protihodnoty. Správní delikt,
který je žalobkyni kladen k tíži, však spočívá v nesdělení výše protihodnoty klientovi
před konečným uskutečněním nákupu, nikoli v tom, že mu neumožnila „zrušit obchod“.
[25] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dovozovala nesplnění informační povinnosti
z nesprávného výkladu aplikované právní normy, její námitky nemohly být důvodné. Nejvyšší
správní soud proto pouze obecně ověřil, že městský soud v souladu se závazným právním
názorem, vysloveným ve zrušujícím rozsudku, vycházel ze shora uvedeného výkladu informační
povinnosti a na jeho základě znovu ověřil, zda informování o výši protihodnoty proběhlo včas.
U jednotlivých kontrolních směn zdůvodnil, proč tomu tak bylo, či nikoli, jeho odůvodnění
je logické, srozumitelné a vyjadřuje se ke všem podstatným okolnostem. Nejvyšší správní soud
proto v jeho postupu neshledal nezákonnost.
[26] Pro úplnost dodává, že obecné vyjádření žalobkyně ze dne 28. 12. 2011, dle kterého
se výše protihodnoty na displeji zobrazuje současně s vložením peněz do směnárenské propusti,
není pro hodnocení výše uvedených otázek podstatné. Stěžovatelka totiž při hodnocení průběhu
kontrolních směn provedených ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 vycházela z úředních
záznamů, ze kterých vyplývá, že výše protihodnoty se na displeji zobrazila bezprostředně po té,
co obsluha směnárny od klienta převzala směňovaný obnos.
V. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1,
věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která nedosáhla v řízení procesního úspěchu, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona a je naopak povinna ji zaplatit úspěšnému účastníku řízení.
[29] Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby, konkrétně za písemné podání ve věci samé - vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky] a z náhrady
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále navýšena
o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená dle citovaného zákona, činí 714 Kč. Částku
v celkové výši 4 114 Kč je stěžovatelka povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Miroslava Cejnara, advokáta se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
[30] Nejvyšší správní soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za druhý úkon právní
služby, kterou požadovala, neboť žádný další úkon kromě vyjádření ke kasační stížnosti v tomto
řízení neučinila. Ze spisu nic takového nevyplývá a ani žalobkyně neuvedla, v čem by měl druhý
úkon právní služby spočívat (její vyjádření obsahuje obecný požadavek: „2x hl. úkon, 2x paušál plus
DPH“).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu