ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.283.2015:81
sp. zn. 9 As 283/2015 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: L. J., zast.
JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti žalovanému: Česká
obchodní inspekce, Inspektorát Jihomoravský a Zlínský, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 5, Brno, o
žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 62 A 170/2015 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím
v odmítnutí prošetření jeho stížnost na prodejce olejů, který měl stěžovatele (v postavení
kupujícího) podvést.
[2] Krajský soud po vyhodnocení přípustnosti žaloby a vymezení právní úpravy konstatoval,
že žalovaný má podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), pravomoc prošetřovat postup
prodávajícího při konkrétním prodeji pouze v případě, že kupujícím je spotřebitel.
[3] Stěžovatel je dle soudu soukromým zemědělcem. Zemědělskou činnost vykonává
výdělečně na vlastní účet a odpovědnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku
(to výslovně uvedl v žalobě). Vystupuje-li tedy jako soukromý zemědělec, vykonává činnost
podnikatelskou. Podnikatelskou činností stěžovatele není toliko taková činnost, která je zaměřena
přímo na dosažení zisku (tedy jen zemědělská výroba, jak se domnívá žalobce), ale veškerá
činnost, při níž vystupuje jako podnikatel. Při nákupu výrobků nebo služby pro podnikání tedy
kupující vystupuje v postavení podnikatele.
[4] Olej stěžovatel nakoupil právě jako podnikatel (soukromý zemědělec), neboť jej pořizoval
do motoru traktoru, který k výkonu zemědělské činnosti užívá. Na právní vztahy mezi dvěma
podnikateli zákon o ochraně spotřebitele nedopadá, a žalovaný tak podle tohoto zákona nemá
možnost tuto transakci (konkrétní prodej) jakkoli prošetřit.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
[6] Má za to, že soud zamítl jeho důkaz, aniž by to navrhla obhajoba. Poukazuje na neúčast
žalovaného u jednání. Žalovaný proto nepředložil nic nového. Nakupoval jako spotřebitel,
protože nejednal a neprodával. Dále zdůvodňuje, proč měl žalovaný konat. Nesouhlasí
s nerovnou úpravou pro spotřebitele a podnikatele. Navrhuje věc předat pro diskriminaci
Ústavnímu soudu. V doplnění kasační stížnosti uvádí, že nesamostatný výkon povolání existuje
v družstvu, popř. v s.r.o. Tedy právnické osoby jsou spotřebitelem dle zákona o ochraně
spotřebitele. Došlo rovněž k zásahu do jeho vlastnického práva dle článku 11 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“).
[7] Kasační stížnost podal pro diskriminaci své osoby a podjatost krajského soudu. Stěžovatel
žádá nařízení jednání, aby se k věci mohl sám vyjádřit.
[8] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nechápe obsah pojmu
spotřebitel, v této souvislosti odkazuje na svoje vyjádření k žalobě a na odůvodnění rozsudku
krajského soudu. Pokud by stěžovatel byl spotřebitelem, nemohl provést rozbor oleje již
přečerpaného do traktoru, kde v nádrži dochází ke smísení paliv. Žalovaný se k soudu nemusel
dostavit, zaslal mu své vyjádření k žalobě, což považoval za dostatečné. Nedošlo ani k zásahu do
stěžovatelova vlastnického práva, popř. k jeho diskriminaci.
[10] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Spornou otázkou v projednávané věci je, zda měl žalovaný povinnost prošetřit
stěžovatelovu stížnost na konkrétního prodejce olejů.
[13] Podle §1 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele tento zákon upravuje některé podmínky
podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany
spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob
založených k ochraně spotřebitele.
[14] Podle §3 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen mj. prodávat
výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat
si správnost těchto údajů, prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené
jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů anebo
v jakosti jím uváděné; není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, v jakosti obvyklé.
[15] Podle §23 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele provádí dozor nad dodržováním
povinností stanovených tímto zákonem žalovaný (s výjimkou dozoru podle odstavců 2, 3, 4, 7
až 11 a 15 tohoto ustanovení).
[16] Žalovaný má pravomoc kontrolovat postup prodávajícího při konkrétním prodeji pouze
v případě, že je kupujícím spotřebitel. Dle §2 uvedeného zákona je spotřebitelem fyzická osoba,
která si výrobek nebo službu pořídí pro sebe, nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti nebo
samostatného výkonu svého povolání.
[17] Z výpisu Registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES (obsahem spisové dokumentace)
soud zjistil, že stěžovatel je zemědělským podnikatelem, který se zabývá chovem jiného skotu,
živočišnou výrobou, shromažďováním, sběrem a odstraňováním odpadů, úpravou odpadů
k dalšímu využití. V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel si olej pořídil do svého
traktoru, který ke své podnikatelské činnosti (zemědělské výrobě) užívá. V žalobě sám uvedl,
že jednal jako osoba samostatně výdělečně činná, že vyrábí potraviny a s potravinami obchoduje.
[18] Závěry krajského soudu jsou proto správné a žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem byla po právu zamítnuta. Žalovaný pravomoc k prošetření stěžovatelovy stížnosti nemá.
[19] Stěžovatel chápe pojem „podnikatel“ velmi úzce. Podnikatelem je ten, kdo samostatně
vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným
způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. §420 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Nakoupil-li stěžovatel olej,
který použil do traktoru, který využívá pro svoji zemědělskou činnost, jednal nikoli jako
spotřebitel, ale jako podnikatel. Skutečnost, že sám s oleji neobchoduje (případně nic neprodával),
je z tohoto úhlu pohledu zcela nepodstatná.
[20] Námitka o zásahu do vlastnického práva dle čl. 11 Listiny je velmi obecná. Stěžovatel
neuvádí, v čem konkrétně zásah do vlastnického práva spatřuje. Soud proto pouze v obecné
rovině konstatuje, že neshledal, že by žalovaný jakýmkoliv způsobem zasáhl do vlastnického
práva stěžovatele.
[21] K tvrzené nerovnosti právní úpravy týkající se podnikatelů a spotřebitelů soud uvádí,
že podnikatelé jsou bráni v obchodněprávních vztazích jako profesionálové, kteří jsou si vědomi
rizik (např. hospodářských), s nimiž do právních vztahů vstupují. Oproti tomu východiskem
spotřebitelské ochrany, ať již na úrovni práva Evropské unie, tak práva vnitrostátního, je fakticky
nerovné postavení, ve kterém se spotřebitel v porovnání s profesionálním dodavatelem při
uzavírání smlouvy nachází (s ohledem na okolnosti, za nichž dochází k uzavření smlouvy,
s ohledem na větší profesionální zkušenost podnikatele, jeho lepší znalost práva a snazší
dostupnost právních služeb, a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní ujednání
prakticky jednostranně cestou formulářových smluv).
[22] Kvůli rozdílnosti jejich postavení jsou proto na podnikatele a spotřebitele kladeny
v právních vztazích odlišné požadavky. Jedná se o zcela legitimní rozhodnutí zákonodárce. Soud
v tomto pojetí žádnou diskriminaci neshledal a nemá žádný důvod předkládat věc Ústavnímu
soudu.
[23] Stěžovatel namítl, že kasační stížnost podal pro diskriminaci své osoby a podjatost
krajského soudu. Právem účastníka je, aby o jeho věci rozhodoval jeho zákonný soudce a aby
to byl soudce nepodjatý. Stěžovatel ovšem s konkrétní námitkou podjatosti – tj. s tvrzením, že,
ve věci podjatý soudce skutečně rozhodoval a z jakých důvodů – nepřišel. Smyslem práva
na zákonného soudce dle čl. 38 odst. l Listiny je ochrana proti libovolnému či účelovému
obsazení jednajícího soudu ad hoc. Není procesním prostředkem ke zvrácení vydaného
rozhodnutí.
[24] K tvrzení, že krajský soud zamítl jeho důkaz, aniž by to navrhla obhajoba, soud uvádí,
že dle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede. Není tedy nutné,
aby se žalovaný jakkoliv vyjádřil. O provedení důkazu rozhodne výhradně soud. Účast
žalovaného na jednání nebyla nutná. S jeho neúčastí při jednání nejsou spojeny žádné nepříznivé
následky. Sám žalovaný chtěl, aby bylo rozhodnuto bez jednání. K věci se vyjádřil, což považoval
za dostatečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Soud nařídí jednání tehdy,
považuje-li takový postup za vhodný. Důvody vhodnosti mohou být různé, takovým důvodem
však není samotná žádost účastníka o nařízení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 – 82). Stěžovatel žádost o nařízení jednání
odůvodnil tím, že se k věci chce sám vyjádřit. To však samo o sobě dostatečným důvodem pro
nařízení ústního jednání není, a to zejména za situace, kdy není nutné provádět jakékoliv
dokazování a stěžovatelův postoj k celé věci je soudu znám z kasační stížnosti a jeho dalších
podání.
[27] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu