ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.270.2015:43
sp. zn. 9 Azs 270/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: M.
H., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2015, č. j. CPR -21481-3/ČJ-2015-930310-
V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10.
2015, č. j. 2 A 55/2015 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žádný z účastníků n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly,
párání a eskort, ze dne 4. 6. 2015, č. j. KRPA -408269-39/ČJ-2014-000022, kterým bylo
stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
jelikož stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu,
a to opakovaně. Současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, na dva roky. Rovněž byla určena doba k vycestování z území
v délce 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.
[2] Proti rozhodnutí žalované byla podána žaloba, kterou městský soud shledal nedůvodnou.
Nejprve shrnul skutkovou situaci a dovodil, že stěžovatel se nacházel na území České republiky
neoprávněně, tudíž byly splněny podmínky pro správní vyhoštění. To navíc za situace, kdy si byl
svého neoprávněného pobytu vědom. Do České republiky přicestoval dne 16. 10. 2010 a pobýval
zde na základě dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Poslední dlouhodobý pobyt mu byl
udělen do 9. 3. 2014, před uplynutím této doby si podal žádost o prodloužení jeho platnosti.
Řízení o této žádosti však bylo zastaveno. Od 24. 7. 2014 t edy pobýval na území České republiky
bez jakéhokoliv oprávnění, a to až do doby vydání prvního výjezdního příkazu dne 4. 9. 2014.
Tento výjezdní příkaz byl platný do 3. 10. 2014. Jelikož nevycestoval, byl jeho pobyt v České
republice od 4. 10. 2014 opět neoprávněný, a to až do vydání dalšího v ýjezdního příkazu dne
6. 10. 2014, platného do 20. 10. 2014. Ani tento druhý výjezdní příkaz nerealizoval, a dne
21. 10. 2014 opětovně pobýval na území České republiky neoprávněně.
[3] Soud dále konstatoval, že stanovená doba, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup
na území členských států Evropské unie v délce dvou let, je zcela přiměřená jeho opakovanému
porušování zákona o pobytu cizinců, a byla uložena při dolní hranici. V tomto ohledu tedy
také neshledal pochybení.
[4] Taktéž nesdílel názor, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem
do soukromého a rodinného života. Správní orgány řádně posoudily všechny aspekty dle §174a
zákona o pobytu cizinců. Vzaly v úvahu, že je svobodný, bezdětný, jeho rodiče a sourozenci bydlí
v jeho vlasti, je zdravý, k České republice nemá žádný ekonomický, společenský či kulturní vztah.
Jeho vazby k vlasti nejsou zcela zpřetrhány, má se kam vrátit. Pokud jde o jeho družku, poukázal
soud na skutečnost, že jde taktéž o Ukrajinku, která navíc nemá na základě rozhodnutí ze dne
6. 8. 2014 na území České republiky povolený pobyt. Potom i navzdory skutečnosti,
že s ní stěžovatel žije jako s družkou, nemohla být účastnicí řízení dle §27 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném v posuzované době (dále j en „správní řád“),
neboť z důvodu svého neoprávněného pobytu na území České republiky nemohla být správním
vyhoštěním stěžovatele dotčena na svých právech a povinnostech. Dle §28 odst. 1 správního
řádu pak za účastníka řízení bude v pochybnostech považován i ten kdo tvrdí, že je účastníkem
pokud se neprokáže opak. Z toho vyplývá, že o účastnictví v řízení by musela družka požádat
sama, což však neučinila. Správní orgány tedy nikterak nepochybily, pokud ji nevyslechly
a nepřiznaly jí účastnictví v řízení.
[5] Při rozhodování vycházely správní orgány z obsahu správního spisu a hodnotily důkazy
v něm obsažené, se kterými byl stěžovatel řádným způsobem seznámen. Soud neshledal porušení
práva na spravedlivý proces.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily oprávněné
zájmy účastníka řízení.
[7] Má za to, že postup správních orgánů byl nesprávný, vydaná rozhodnutí jsou
nedostatečně odůvodněna, a tudíž jsou nepřezkoumatelná. Správní orgány vůbec nedbaly
požadavků na posouzení zásahu do soukromého a rodinného života cizince, a přestože nucené
opuštění republiky představuje zásadní zásah do jeho života, vydaly rozhodnutí o správním
vyhoštění, v němž konstatovaly, že vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života. Zásadní nezákonnost správních rozhodnutí,
kterou městský soud nenapravil, spatřuje v tom, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový
stav tak, aby se k přiměřenosti rozh odnutí mohly kvalifikovaně vyjádřit.
[8] Nejzásadnější pochybení správních orgánů, a v návaznosti na ně i městského soudu,
spatřuje v tom, že nebyl proveden výslech jeho družky a nebyla přibrána jako účastník řízení,
aby tak mohl být náležitě zjištěn skutkový stav. Jen pokud by správní orgány družku vyslechly
a přibraly jako účastníka řízení, mohly se kvalifikovaně vyjádřit k otázce, zda je rozhodnutí
o správním vyhoštění přiměřené. V opačném případě nelze správní i soudní rozhodnutí
považovat za přezkoumatelná a v souladu se zákonem.
[9] Družku bylo nutno považovat za účastníka řízení dle §27 odst. 2 správního řádu,
jelikož rozhodnutím o správním vyhoštění je dotčena na svých právech a povinnostech.
Nemusela se tak o své účastenství nijak hlásit. Jejím nepřibráním došlo k porušení práv jejích
i stěžovatele a tento postup rovněž vedl k nedostatečnému zjištění věci. Správní vyhoštění
stěžovatele se jí bezpochyby dotýká, neboť mají dlouhodobý vážný vztah a sdílí společnou
domácnost. Dle běžné rozhodovací praxe správních orgánů jsou životní partneři vyhošťovaných
osob běžně přibíráni jako účastníci řízení. Tato povinnost leží na správních orgánech,
jelikož se jedná o řízení z moci úřední. Tím spíše bylo třeba družku přizvat, pokud to bylo
navrženo.
[10] Správní orgány, které tedy prakticky nijak nezkoumaly zásah správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele, zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Stejně tak soud, který tato pochybení nenapravil. Z judikatury Ústavního i Nejvyššího správního
soudu plyne, že rozsudky musí být odůvodněné. Pokud soud pouze opakoval argumentaci
žalovaného, aniž zaujal své přezkoumatelné stanovisko, nelze mít povinnost soudu k odůvodnění
svého rozhodnutí za splněnou.
[11] Z uvedených důvodů navrhuje zrušit rozsudek městského soudu, případně i rozhodnutí
správních orgánů, a vrátit věc těmto k dalšímu řízení. Současně uplatnil nárok na náhradu nákladů
řízení.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na závěrech uvedených ve svém
rozhodnutí, na něž zároveň odkázala. Má za to, že řízení o správním vyhoštění bylo vedeno plně
v souladu se zákonem, přičemž skutková podstata, z níž vycházela, má oporu ve spise.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti k asační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí městského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[14] Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Ta je totiž natolik závažnou
vadou, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud, popřípadě správní orgán, rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují
vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[15] Kasační soud neshledal v postupu městského soudu žádné vady mající vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, ani jeho nepřezkoumatelnost, zhodnotil napadený rozsudek a dospěl
k závěru, že je přezkoumatelný. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné,
jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání vešker ých žalobních
námitek. Nevykazuje tak žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
ani pro nesrozumitelnost. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých podkladů
vycházel, jaká zjištění z nich dovodil a jakými úvahami se při hodnocení věci řídil.
[16] Nadto je třeba konstatovat, že výtky vůči odůvodnění napadeného rozsudku zůstávají
toliko v obecné rovině. Kasační soud při tom neshledal, že by městský soud žalobní argumentaci
pominul a v odůvodnění rozhodnutí se s ní nevypořádal. Tvrdí-li stěžovatel, že soud pouze
zrekapituloval závěry žalovaného, pročež je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, Nejvyšší správní
soud s tím nesouhlasí. Městský soud řádně zhodnotil všechny žalobní námitky, a pokud při tom
dospěl ke stejným závěrům jako předtím žalovaný, nelze mu nic vytknout. Tyto závěry jsou
srozumitelné, jednoznačné a lze z nich bez pochybností seznat myšlenky, které soud vedly
k vydání napadeného rozsudku. Vzal v potaz všechny skutečnosti, které byly v řízení
před správními orgány prokázány, a z nich vycházel při hodnocení daného případu.
[17] Výše uvedené platí i pro rozhodnutí správních orgánů. Jejich nepřezkoumatelnost
stěžovatel spatřoval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, pokud jde o zásah, který správní
vyhoštění představuje pro jeho rodinný a soukromý život. Žádný konkrétní důvod
nepřezkoumatelnosti ale netvrdil. Soud považuje správní rozhodnutí za přezkoumatelná,
čemuž nasvědčuje i skutečnost, že jejich věcné závěry jsou předmětem kasační stížnosti.
[18] Lze proto uzavřít, že napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí správních orgánů, jsou
přezkoumatelná, a je proto na místě zabývat se meritorními námitkami.
[19] Jádro kasační argumentace spočívá v nesprávném právním hodnocení
otázky přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatele, jelikož správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav. Stěžovatel již v průběhu správního řízení vypověděl, že na území České republiky
žije společně se svou družkou, paní M. L., a jejich vztah je důvodem, pro který by vyhoštění
znamenalo nepřiměřený zásah do jejich rodinného a soukromého života. Jiné ekonomické,
kulturní či společenské vazby na území České republiky nemá. Nejzávažnější pochybení
správních orgánů spatřuje v tom, že nepřibraly jeho družku do řízení jako účastníka řízení, ani
neprovedly její výslech ohledně zásahu do rodinného a soukromého života.
[20] Městský soud v napadeném rozsudku zdůvodnil, proč nemohla být družka považována
za účastníka řízení podle §27 odst. 2 ani §28 správního řádu. Ze správního spisu zjistil,
že družka nemá na území České republiky žádné pobytové oprávnění (negativně bylo
o jejím dlouhodobém pobytu rozhodnuto dne 6. 8. 2014). S ohledem na tuto skutečnost
nepřichází v úvahu, aby ji správní orgány přibraly do řízení jako účastníka řízení. Pokud jde
o účastenství dle §28 správního řádu, soud konstatoval, že by družka o svou účast musela
požádat sama, což se nestalo.
[21] Proti těmto závěrům městského soudu stěžovatel nijak konkrétně nebrojí, nereaguje
na ně v kasační stížnosti. Jeho námitky zůstávají v obecné rovině a nereflektují zcela konkrétní
vypořádání v napadeném rozsudku. Kasační námitky se tak míjí s rozhodovacími důvody
městského soudu, a proto nebylo možné se jimi dále zabývat.
[22] Dále vytknul stěžovatel soudu pouze to, že ignoroval běžnou rozhodovací praxi
správních orgánů, které životní partnery vyhošťovaných osob běžně přibírají jako účastníky
řízení. Takto formulovaná námitka nebyla součástí žaloby, proto nelze městskému soudu vyčítat,
že se jí nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu