ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.278.2016:24
sp. zn. 9 Azs 278/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: S. Y.,
zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 1. 2015, č. j. OAM-179/ZA-ZA04-P10-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 49 Az 45/2015 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se mu azyl podle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, doplňková ochrana podle
§14a téhož zákona se mu uděluje na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
[2] V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní
ochranu je obava stěžovatele z pronásledování (uvěznění) z důvodu konverze od islámu
ke křesťanství. Žalovaný ji nevyhodnotil jako důvod k udělení azylu, proti čemuž stěžovatel brojil
v žalobě. Byla mu udělena pouze doplňková ochrana, což nepovažuje za dostatečné.
[3] Krajský soud jeho námitkám nepřisvědčil. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí
přezkoumává v mezích žalobních bodů. Stěžovatel řádně namítal pouze to, že mu hrozí
pronásledování ze strany uzbeckých orgánů z důvodu konverze od islámu ke křesťanství, nikoli
z důvodu samotné skutečnosti, že je křesťanem. Z ničeho nevyplývá, že by Uzbekistán trestal
konverzi jako takovou nebo že by toleroval „společenské“ trestání původní náboženskou
komunitou. Žalovaný shromáždil dostatek podkladů pro své rozhodnutí a správně je vyhodnotil.
Také posouzení možného udělení humanitárního azylu soud vyhodnotil jako racionální,
podepřené obsahem správního spisu a ztotožnil se s ním.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.). Tvrdí
tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[5] Předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, respektive nedostatečně vypořádal
otázky související s tím, že žalovaný porušil §2, §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Taktéž
nezkoumal, zda je Uzbekistán bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu a nevypořádal se s definicí pronásledování v §2 odst. 7 téhož zákona.
[6] Domnívá se, že splňuje podmínky k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný správní orgán i soud se v tomto ohledu spokojily pouze s obecnými a ničím
nepodloženými konstatováními. Opakovaně zdůrazňoval, že má důvodné obavy o svůj život
z důvodu konverze od islámu ke křesťanství a že přestup k jinému náboženství než islámu
je v Uzbekistánu trestán odsouzením k trestu smrti bez soudu.
[7] Má za to, že krajský soud uvedenou skutečnost záměrně zamlčel. Dále nesouhlasí s tím,
že by v projednávané věci uvedl pouze obavy z pronásledování z důvodu samotné konverze,
nikoli skutečnosti, že je křesťanem. Dle jeho názoru jsou tato tvrzení totožná. Žalovanému
vytýká, že nevycházel ze zpráv o zemi původu a neaplikoval citované ustanovení. Jeho
rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné.
[8] Konečně tvrdí, že zmíněné skutkové okolnosti měly být brány v potaz také v rámci
posouzení možného udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona. Rozhodující orgány
je nezohlednily a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná také z tohoto důvodu.
[9] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a zopakoval důvody
svého rozhodnutí, na jehož správnosti a zákonnosti setrval a ztotožnil se s ním i krajský soud.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[12] Ve věcech mezinárodní ochrany se v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[13] V projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které
je opřeno o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[15] Veškerá tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí
žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými se dostatečně zabýval. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatečné odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru, že krajský soud dostatečně nevypořádal
námitky porušení §2, §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu. V napadeném
rozsudku k nim uvedl, že nesplňují požadavky na vymezení žalobního bodu, jelikož jde o pouhou
citaci právních předpisů bez konkrétní argumentace vztahující se k projednávané věci. Svůj závěr
opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, na který lze
i na tomto místě odkázat. Vzhledem k tomu, že argumentaci, kterou stěžovatel rozvinul na jiných
místech žaloby, vypořádal, jeho postupu není co vytknout.
[17] Stěžovatel má pravdu v tom, že napadený rozsudek neobsahuje výslovnou reakci
na námitky týkající se definice bezpečné země původu a pronásledování. Krajský soud
neověřoval, zda se těmito definicemi zabýval žalovaný a ani sám je ve svém rozsudku neuvedl.
Nicméně i tato žalobní tvrzení byla natolik obecná, že je nelze považovat za dostatečně vymezené
žalobní body ve smyslu shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu. Stěžovatel neuvedl,
že by snad rozhodující orgány vycházely z nesprávného uchopení uvedených pojmů a jakým
způsobem se to mělo projevit v jeho věci. Není vůbec zřejmé, proč definice v rozhodnutích
žalovaného a krajského soudu postrádal. Za těchto okolností nemohla skutečnost, že na jeho
tvrzení krajský soud výslovně nereagoval, způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Především však nemohla mít vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele a tedy ani vést
k přijatelnosti kasační stížnosti. Pro úplnost lze dodat, že z uvedených důvodů se problematikou
věcně nezabýval ani Nejvyšší správní soud.
[18] Ani námitka, že se krajský soud dostatečně nezabýval možným udělením humanitárního
azylu, nebyla opodstatněná. V napadeném rozsudku zdůraznil, že související úvahy žalovaného
podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, což je v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Podle ní je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl
udělit, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle.
Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry
(srovnej krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo
např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 – 55). Krajský soud přezkoumal
rozhodnutí žalovaného v těchto intencích, jeho odůvodnění vyhodnotil jako dostatečné a své
úvahy srozumitelně a logicky vylíčil.
[19] Také Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného za zcela
dostačující. Možným udělením humanitárního azylu se zabýval, vzal v potaz veškeré skutečnosti,
které v řízení vyšly najevo, a své související úvahy přezkoumatelně zdůvodnil. V návaznosti
na stěžovatelovy kasační námitky lze dodat, že jeho obavy byly dle svého obsahu podřaditelné
pod azylové důvody dle §12 písm. b) zákona o azylu a institut humanitárního azylu podle §14
téhož zákona k řešení tvrzených problémů primárně neslouží. Jeho smysl spočívá v tom, aby
rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by
bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Typicky se jedná o situace, kdy je žadatel
o mezinárodní ochranu zvláště těžce postižený či nemocný nebo přichází z oblastí postižených
humanitární katastrofou.
[20] Krajský soud nepochybil ani tím, že se na základě podané žaloby nezabýval tvrzenou
obavou z pronásledování z důvodu křesťanského vyznání stěžovatele. Byť lze obecně souhlasit,
že tvrzení o konverzi od islámu ke křesťanství v sobě obsahuje také informaci o tom,
že se stěžovatel stal křesťanem, jeho argumentaci je třeba vnímat ve světle projednávané věci.
Žaloba projednatelnou námitku týkající se těchto stěžovatelových obav neobsahovala.
[21] Předně je třeba uvést, že žalovaný se tvrzenou obavou stěžovatele z pronásledování kvůli
křesťanskému vyznání podrobně zabýval. Vycházel ze zpráv o zemi původu, ze kterých zjistil,
že v Uzbekistánu je oficiálně uznávána svoboda náboženství, ale fakticky jsou tolerovány pouze
tradiční a známé církve. Samotný akt konverze by oficiálně neměl být problematický, šíření
křesťanské víry je nicméně většinovou společností chápáno jako šíření západních hodnot a není
dobře tolerováno. Na druhou stranu v Uzbekistánu žije celá řada lidí, kteří tvrdí, že jsou křesťané
a nejsou za svoji víru nijak postihováni. Někteří aktivní členové bývají sledováni
a pronásledováni, o cíleném pronásledování všech osob křesťanského vyznání však nelze učinit
závěr. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není aktivním ani čelním představitelem církve
či misionářem, dospěl žalovaný k závěru, že nelze předjímat jeho pronásledování z náboženských
důvodů (dále srovnej str. 3 odst. 6 až str. 4 odst. 2 rozhodnutí žalovaného).
[22] Stěžovatel na odůvodnění žalovaného reagoval pouze poměrně obecným tvrzením,
že v Uzbekistánu je konverze od islámu k jakémukoli jinému náboženství tvrdě trestána a z celé
žaloby je zřejmý důraz právě na akt konverze od islámu k jinému náboženství (viz zejména bod
IV., odst. 2 a 4). Za popsaných okolností skutečně nelze pouhou informaci, že je křesťanem,
vyhodnotit jako žalobní bod směřující proti závěrům žalovaného. Vzhledem k tomu, že podle
§75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů,
postupoval v projednávané věci v souladu se zákonem.
[23] Krajský soud správně posuzoval pouze relevanci konverze jako takové. Jeho věcnému
hodnocení nemá Nejvyšší správní soud co vytknout, neboť ze zpráv o zemi původu vyplývá,
že samotná konverze problematická není. Je to naopak tvrzení stěžovatele o tom, že uzbecké
orgány netolerují žádný odklon od islámu, které správnímu spisu neodpovídá. Již žalovaný
vysvětlil, že tradiční a známé církve tolerovány jsou (viz bod [21] tohoto rozsudku), a takto
zjištěný skutkový stav má ve spise oporu (viz zejména Informaci MZV ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 1109405/2013-LPTP). Sám stěžovatel na podporu svých tvrzení žádný důkaz nepředložil.
Lze tedy uzavřít, že konverze od islámu ke křesťanství obecně důvodem pronásledování není.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu