ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.230.2016:111
sp. zn. Nad 230/2016 - 111
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně:
EUROFORM, spol s r. o., se sídlem Malá Štupartská 634/7, Praha 1, zast. JUDr. Ing. Pavlem
Jíchou, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2015, čj. 1607/530/15, 67020/ENV/15, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu,
takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podanou 29. 1. 2016 u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhá
zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně má zájem realizovat projekt
výstavby průmyslové zóny Přestanov-Chabařovice Euroform, přičemž správní žalobou
se domáhá povolení výjimky dle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
V průběhu řízení o této žalobě podala žalobkyně (dále jen „navrhovatelka“) návrh na přikázání
věci jinému než místně příslušnému soudu dle §9 odst. 2 s. ř. s., dle něhož Nejvyšší správní soud
může věc přikázat jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení
nebo z jiného důležitého důvodu vhodné (tzv. delegace vhodná).
[2] V tomto návrhu navrhovatelka uvedla, že nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení
jednání, přičemž k její žádosti o sdělení odhadovaného termínu nařízení jednání krajský soud
přípisem ze dne 9. 6. 2016 odpověděl, že jej lze očekávat v první polovině roku 2018.
V odůvodnění svého návrhu navrhovatelka uvedla, že má na brzkém rozhodnutí o správní žalobě
kritický zájem. V souvislosti s uvedeným investičním záměrem totiž byla vydána řada správních
rozhodnutí (např. územní rozhodnutí o umístění staveb – příjezdových komunikací) a právních
jednání (např. smlouva se společností ČEZ Distribuce, a. s.), která by mohla v důsledku takového
zdržení zaniknout. Navrhovatelce tudíž hrozí újma ve výši doposud vynaložených nákladů,
které činí cca 100 000 000 Kč. Existuje přitom též veřejný zájem na rychlém rozhodnutí
o navrhovatelčině žalobě, neboť realizace jejího investičního záměru by měla přinést zhruba
1000 pracovních míst, a to do regionu s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností.
[3] Žalovaný ve vyjádření k tomuto návrhu stručně shrnul podstatu sporu o věci samé
a uvedl, že rozhodnutí o něm ponechává na Nejvyšším správním soudu.
[4] Nejvyšší správní soud uvážil o věci
takto:
[5] Již v usnesení ze dne 22. 4. 2004, čj. Nad 138/2003-26, č. 305/2004 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „tzv. delegace vhodná představuje průlom do zásady zákonného soudce,
vyjádřené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Místní příslušnost soudu, určenou
procesními předpisy, je zapotřebí vnímat jako základní pravidlo, které je promítnutím jisté dělby činnosti uvnitř
soudní soustavy mezi jejími jednotlivými články stanovené tak, aby věci byly projednávány tam, kde jsou nejlepší
předpoklady pro jejich náležité projednání a rozhodnutí.“ K zásahům do uvedené ústavní zásady je tudíž
nutno přistupovat restriktivně, neboť jde o postup nestandardní a mimořádný. Předpokladem
takového zásahu je pak existence okolností, které umožní po skutkové stránce spolehlivější
a důkladnější posouzení věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem, a to včetně
naplnění požadavku procesní ekonomie. Při posuzování toho, zda jsou dány důvody pro delegaci
vhodnou, tedy nelze vycházet pouze z jediného hlediska, nýbrž je nezbytné posuzovat případ
komplexně.
[6] V nyní projednávaném případě je však zřejmé, že se navrhovatelka delegace věci jinému
než místně příslušnému soudu nedomáhá z důvodu „spolehlivějšího či důkladnějšího“ posouzení
věci. Ani z hlediska procesní ekonomie by taková delegace nepředstavovala žádný přínos,
neboť rozhodnutí ve věci by se nestalo procesně jednodušším, méně nákladným apod. Jediným
smyslem podání návrhu na delegaci vhodnou je totiž dle navrhovatelky to, aby v jejím
případě bylo rozhodnuto rychleji (tedy fakticky přednostně), než jak je schopen - dle jejího
tvrzení - rozhodnout z důvodu vytíženosti místně příslušný soud. Takové tvrzení, byť by i bylo
opodstatněné, však ke změně soudu povolaného k rozhodnutí navrhovatelčiny věci postačovat
nemůže, neboť smysl §9 odst. 2 s. ř. s. „zajisté nespočívá v možném zasahování Nejvyššího správního
soudu do soustavy krajských soudů z hlediska vyrovnávání jejich vytíženosti jednotlivými agendami. K takovým
zásahům je oprávněna toliko moc zákonodárná a Nejvyšší správní soud, který respektuje ústavně provedený
princip dělby moci, ji v tomto směru nemůže nahrazovat“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, čj. Nad 45/2004-24). Vzhledem k tomu, že se navrhovatelka domáhá de facto pouze
přednostního projednání věci, Nejvyšší správní soud její návrh zamítl.
[7] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že pořadí, v němž soud
napadené věci projednává a rozhoduje, určuje §56 s. ř. s., dle kterého soud projednává a rozhoduje
věci podle pořadí, v jakém k němu došly; to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní
projednávání a rozhodování věci. Zamítnutí návrhu na delegaci vhodnou přitom nevylučuje,
aby místně příslušný krajský soud zvážil (pokud navrhovatelka svá tvrzení o hrozící újmě
z důvodu délky řízení řádně doloží), zda v nyní projednávané věci nejsou závažné důvody
ve smyslu posledně citovaného ustanovení pro její přednostní projednání dány.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. listopadu 2016
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu