ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.69.2016:35
sp. zn. Nad 69/2016 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: T. H., zast. Mgr. Miluší
Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o přikázání věci jinému
než místně příslušnému krajskému soudu ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
10 A 4/2016,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 4/2016 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 5. 1. 2016 u věcně a místně příslušného Městského soudu v Praze
žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o odvolání žalobce ze dne 23. 6. 2015
proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. Si 662/2015, kterým bylo
rozhodnuto o částečném odmítnutí žádosti žalobce o informace ze dne 15. 5. 2015. Touto
žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů, se žalobce domáhal poskytnutí odpovědí na následující otázky:
1. Kdy byl Mgr. Štěpán Hnaníček jmenován soudcem, u kterých soudů, na jakých úsecích
a po jakou dobu (od - do) postupně jako soudce působil,
2. Vykonával Mgr. Štěpán Hnaníček čekatelskou praxi, po jakou dobu (od - do) a u kterého
soudu?
3. Jakého hrubého příjmu dosahuje Mgr. Štěpán Hnaníček jako soudce Městského soudu
v Praze, a to za roky 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014 a 2015, s uvedením všech příjmů
vždy za každý kalendářní rok celkem, v případě roku 2015 za každý kalendářní měsíc?
4. V jakém roce je Mgr. Štěpán Hnaníček narozen a ve které obci má trvalé bydliště?
Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci
jinému krajskému soudu ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Svůj návrh odůvodnil tím, že v řízení vystupoval
jako dotázaný povinný subjekt ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve shodě
s žalobcem proto dospěl k závěru, že ve věci je dán důvod podjatosti všech členů senátů,
který o žalobě rozhoduje, jakož i dalších soudců správního úseku Městského soudu v Praze.
S ohledem na tyto skutečnosti a na zásadu procesní ekonomie navrhl, aby Nejvyšší správní soud
přikázal věc Krajskému soudu v Praze, jakožto soudu místně nejbližšímu žalobci i žalovanému.
Žalobce s návrhem na přikázání věci vyslovil souhlas a navrhl, aby věc byla přikázána
k projednání Krajskému soudu v Praze.
S přikázáním věci Krajskému soudu v Praze vyslovil souhlas rovněž žalovaný.
Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu důvodným. Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje oprávnění
Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu,
jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit
senát. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc
přikázána. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, jenž má věc jako
soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného Městského soudu v Praze
sestavit senát a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc
projednat, poukázala na důvody pro vyloučení všech soudců daného soudu, kteří vyřizují agendu
správního soudnictví, neboť v projednávané věci žaloba napadá nečinnost žalovaného v řízení
o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze.
V těchto případech lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, protože
Městský soud v Praze v řízení rozhodoval jako správní orgán prvního stupně, což je subjekt
totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout. Všichni soudci specializovaných
senátů tohoto soudu jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost. K objektivní pochybnosti
o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí soudu,
u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, přičemž na zaujatém právním názoru setrvává. Tento názor plyne
z obecné právní zásady „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí být soudcem
ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt.
Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou
normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995,
str. 83).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc k projednání
a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, který je soudem místně nejbližším účastníkům řízení
o žalobě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu