ECLI:CZ:NSS:2016:NAO.128.2016:31
sp. zn. Nao 128/2016 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: J. H., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2015, č. j. 43340/15/5100-31462-809436, o námitce
podjatosti všech soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vznesené
žalobcem,
takto:
Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci Mgr. Roman
Buchal, Mgr. Hana Ptáčková, Mgr. Lucie Trejbalová, Mgr. Karolína Tylová, LL.M., a JUDr. Pavel
Vacek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 59 Af 14/2016.
Odůvodnění:
[1] Žalobce brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně proti v záhlaví označenému
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký
kraj, Územní pracoviště v Liberci, ze dne 6. 3. 2015, č. j. 357979/15/2601-70461-507126,
a to tak, že se řízení o návrhu žalobce na povolení obnovy zastavuje. Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 9. 3. 2016, č. j. 31 Af 19/2016 – 11, postoupil věc Krajskému soudu v Ústí
nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“),
jako soud místně příslušný následně žalobce vyzval k úhradě soudních poplatků, na což žalobce
reagoval svým podáním ze dne 11. 5. 2016. V něm mimo jiné vznesl námitku podjatosti „všech
soudců zdejšího soudu v aktuálním obsazení“ a požadoval jejich „neprodlené vyloučení z projednávání
a rozhodnutí nejenom v této věci“ a přikázání věci jinému soudu z důvodu delegace nutné, neboť jinak
dle žalobce opět reálně hrozí, že nebude rozhodováno nezávisle, nestranně, odborně
a spravedlivě.
[2] Soudci úseku správního soudnictví krajského soudu Mgr. Roman Buchal, Mgr. Hana
Ptáčková, Mgr. Lucie Trejbalová, Mgr. Karolína Tylová, LL.M., a JUDr. Pavel Vacek učinili
v reakci na žalobcovo podání ve dnech 23. až 25. 5. 2016 písemná prohlášení (založená
na č. l. 21 – 24 spisu krajského soudu), v nichž uvedli, že se necítí být podjatými, k žalobci
ani osobám, které se podílely na řízení před správními orgány, nemají žádný vztah, ani se sami
nepodíleli na projednávání věci ve správním řízení.
[3] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti vznesená žalobcem není
důvodná.
[4] Podle §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování
věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce
nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 5 věty čtvrté s. ř. s. musí účastník řízení námitku
podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž podjatost soudce dovozuje.
[5] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Příslušnost soudu
je tedy zásadně dána zákonem a postup, kterým je věc odnímána zákonnému (příslušnému)
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Za poměr k věci
se považuje přímý zájem soudce na projednávané věci, zejména zájem na jejím výsledku.
Vyloučen by byl také soudce, který by získal o věci poznatky jiným způsobem než dokazováním
při jednání. Pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům
– kromě vztahů příbuzenských a obdobných vztahů – mohou vzniknout i tehdy, je-li soudcův
vztah k účastníkům, případně zástupcům, přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
[6] Soudnictví je pojmově spjato s rozhodováním konkrétních případů a nemá povahu
akademického řešení obecných právních otázek, které nemají význam pro účastníky řízení,
a proto i uvedený základní funkční princip nestrannosti je nutno vztahovat pouze ke konkrétní
rozhodované věci. Účastník řízení tedy může namítat podjatost pouze u toho soudce,
který je povolán rozhodnout v jeho věci. Při posuzování námitky podjatosti je nutno respektovat
zásadu hospodárnosti řízení, která v daném případě velí postupovat tak, aby podjatost
jednotlivých soudců byla prověřována jen potud, dokud se nenajde potřebný počet soudců,
kteří jsou ve vztahu k věci nepodjatí a kteří tedy ve věci mohou jednat a rozhodovat
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 – 34; všechna
zde uváděná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[7] Žalobce namítl podjatost všech soudců krajského soudu a svou námitku vztáhl i na jiné,
blíže nespecifikované věci. Podle rozvrhu práce již byla žalobcova věc přidělena senátu
59 Af krajského soudu, jehož členy jsou: Mgr. Roman Buchal, Mgr. Hana Ptáčková, Mgr. Lucie
Trejbalová, Mgr. Karolína Tylová, LL.M., a JUDr. Pavel Vacek. Nejvyšší správní soud se proto
nejprve zabýval pouze tím, zda je námitka relevantní ve vztahu k těmto pěti soudcům. Teprve
byla-li by shledána důvodnou a byli-li by všichni tito soudci vyloučeni z projednávání
a rozhodování věci, přistoupil by Nejvyšší správní soud ke zkoumání podjatosti ostatních
v úvahu připadajících soudců krajského soudu, resp. k úvahám o nutné delegaci. Vzhledem
k tomu, že podjatost je třeba zkoumat vždy v souvislosti s okolnostmi konkrétního případu,
nezabýval se Nejvyšší správní soud námitkou v tom rozsahu, v jakém ji žalobce zcela obecně
vztáhl i na jiné věci.
[8] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje
vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však
třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní
okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě.
Jak se k této otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci
má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže
lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu,
zda s ohledem na okolnosti případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález
Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech
postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících
objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem účastníků řízení vedou.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy,
když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje
takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni
nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 105/01).
[9] Na základě žalobcova podání lze dovodit, že žalobce spatřuje důvod podjatosti
v rozhodovací činnosti soudců senátu 59 Af v minulých řízeních (srov. žalobcovu formulaci
námitky podjatosti: „jinak opět reálně hrozí, že jimi bude pokračováno v dalším pokořování nezávislého,
nestranného, odborného a spravedlivého rozhodování soudů“).
[10] Nejvyšší správní soud k takto uplatněné námitce konstatuje, že důvodem pro vyloučení
nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, byť by v těchto věcech byl sám žalobce neúspěšný
(§8 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). Soudce může být vyloučen z rozhodování jen z objektivních
důvodů, nikoli pro subjektivní přesvědčení účastníka řízení o nespravedlivosti dřívějšího
rozhodnutí či nezákonného postupu soudu, které se projevuje polemikou s názory soudu a jejich
zpochybňováním. Zpochybňovat rozhodnutí soudu jistě lze; k tomu však slouží opravné
prostředky (jsou-li přípustné), nikoli námitka podjatosti (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. Nao 82/2015 – 58).
[11] Z tvrzení žalobce ani z obsahu krajského spisu nevyplývá, že by se výše jmenovaní
soudci podíleli na projednávání nebo rozhodování této věci ve správním nebo v předchozím
soudním řízení, přičemž předchozí soudní řízení (ve smyslu §8 odst. 1 věta druhá s. ř. s.)
je třeba chápat nikoli časově (tedy nikoli jako jakékoliv řízení před správním soudem,
jehož byl žalobce účastníkem a v němž se uvedený soudce podílel na rozhodování), nýbrž
instančně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18,
publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS). Vyloučen by tak byl soudce, který by o téže věci rozhodoval
nejprve v řízení u krajského soudu a následně pak v řízení kasačním u Nejvyššího správního
soudu. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Ze spisu krajského soudu rovněž
neplyne nic, co by nasvědčovalo tomu, že by členové dotčeného senátu měli k projednávané
věci nebo k procesním stranám jakýkoliv vztah, což ve svých písemných prohlášeních potvrdili
i oni sami.
[12] Jelikož žalobce v posuzované věci netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které
by odůvodňovaly závěr o podjatosti soudců senátu 59 Af krajského soudu, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že soudci tohoto senátu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci
vedené pod sp. zn. 59 Af 14/2016. V důsledku toho odpadá nutnost rozhodovat o delegaci nutné
(§9 odst. 1 s. ř. s.), neboť nenastala situace, že by pro vyloučení soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu nebylo možno sestavit senát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu