ECLI:CZ:NSS:2017:1.ADS.11.2017:16
sp. zn. 1 Ads 11/2017 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupená Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. MPSV-UM/16724/15/9S-MSK, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j.
18 Ad 53/2015 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi se sídlem
Jaklovecká 18, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1.573 Kč,
která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a závěry krajského soudu
[1] Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Ostravě vydal dne 14. 5. 2015 rozhodnutí
č. j. 427588/15/OT, kterým žalobkyni snížil dávku státní sociální podpory, a to příspěvek
na bydlení z částky 4.463 Kč na částku 1.496 Kč měsíčně ode dne 1. 4. 2015 do 30. 6. 2015.
Žalovaný následně zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí úřadu práce, přičemž v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že důvodem snížení příspěvku byla skutečnost, že žalobkyně neuhradila
všechny předepsané náklady na bydlení v rozhodném období (nájemné za leden a únor 2015
společně se zálohami na plyn a elektřinu v předepsaných částkách).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně správní žalobou, kterou krajský soud
zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud uvedl, že žalobkyně měla od února 2015 do 30. 3. 2015
přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4.463 Kč měsíčně. V rozhodném období prvního čtvrtletí
2015 však neuhradila nájemné za měsíc leden a únor ani předepsané zálohy za odběr plynu
a elektřiny. Uhradila tedy nižší náklady na bydlení než v předchozím kalendářním čtvrtletí.
Průměrná výše nákladů na bydlení za první čtvrtletí činila 3.117 Kč. Rozhodný příjem žalobkyně
činil 5.405 Kč, přičemž 0,30 násobek tohoto příjmu činil 1.621,50 Kč. Proto žalobkyni náležel
příspěvek na bydlení ve výši 1.495,15 Kč (3.117 Kč - 1.621 Kč).
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedla, že do situace, kdy nebyla schopna hradit
veškeré náklady spojené s bydlením, se dostala z důvodu postupu žalovaného, který jí nevyplatil
příspěvek na bydlení v době, kdy se stěhovala do bytu, který v současné době užívá. Jelikož zde
neměla trvalé bydliště, nebyl jí příspěvek vyplacen, ač jinak splňovala veškeré předpoklady pro
jeho vyplacení. V současné době je stěžovatelka v insolvenčním řízení, její jediný příjem plyne
z invalidního důchodu, popřípadě z dávky v hmotné nouzi. Pokud není stěžovatelce vyplacena
jakákoli dávka v hmotné nouzi, dostává se do situace, kdy není schopna hradit základní životní
potřeby včetně nákladů na bydlení, jak se stalo v nyní posuzované věci. Stěžovatelka nemá
možnost půjčit si finanční prostředky na bydlení. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhovala, aby
krajský soud vyčkal s rozhodnutím na výsledek řízení o přezkumu rozhodnutí o poskytnutí
příspěvku na bydlení (věc nyní vedena u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 7 Ads 252/2016), neboť od něj se bude odvíjet výsledek i v nyní posuzované věci. Krajský
soud však nevyčkal a věcně žalobu zamítl. Správní orgán pochybil v řízení, které je nyní
přezkoumáváno sedmým senátem Nejvyššího správního soudu, a je proto nepřípustné, aby byla
stěžovatelka de facto „potrestána“ tím, že jí nebyl vyplacen příspěvek na bydlení na další období,
po které byt užívá na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy.
[4] Pokud je účelem zákona č. 177/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon
o podpoře“), pomoci osobám v hmotné nouzi, které užívají řádně byt a mají zájem hradit veškeré
platby spojené s jeho užíváním, pak je namístě zrušit napadené rozhodnutí. Krajský soud takto
nepostupoval, neposuzoval všechny okolnosti případu, neboť v opačném případě by přerušil
řízení a vyčkal na výsledek řízení u Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ads 252/2016. Rovněž
je otázkou, zda výklad zákona o podpoře učiněný krajským soudem je v souladu s jeho smyslem
a účelem. Pro poskytnutí příspěvku na bydlení je rozhodující výdaj, který měla posuzovaná osoba
v uplynulých třech měsících. Tato skutečnost značně ztěžuje možnosti osob na hranici chudoby,
aby dosáhly na tuto dávku v hmotné nouzi. Pokud tyto osoby nejsou schopny hradit náklady
na bydlení, jejich příspěvek na bydlení se sníží pro následující období, čímž roste dluh za bydlení.
Proto by se rozhodná doba měla zkrátit na jeden měsíc. Žalobkyně učinila vše, co po ní úřad
práce požadoval, aby jí přiznal příspěvek na bydlení. Z důvodu pochybení úřadu práce
jí nevyplatil příspěvek, ačkoli splňuje veškeré podmínky pro jeho poskytnutí. Závěrem
stěžovatelka dodala, že se krajský soud nedostatečným způsobem vypořádal s její argumentací,
rozsudek není řádně odůvodněn, proto je namístě jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, a proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatelčina hlavní argumentace k nezákonnosti napadených rozhodnutí spočívá v tom,
že jí byl neprávem vyplacen nižší příspěvek na bydlení v době, kdy se stěhovala do nového bytu,
a proto nebyla schopna uhradit všechny předepsané platby spojené s užíváním bytu v prvním
čtvrtletí 2015. Proti tomuto postupu úřadu práce se stěžovatelka bránila správní žalobou
a následně kasační stížnosti, o které Nejvyšší správní soud ještě nerozhodl v době, kdy krajský
soud vedl řízení v nyní posuzované věci (přezkum příspěvku na bydlení za období od 1. dubna
do 30. června 2015). Proto stěžovatelka krajskému soudu v nyní posuzované věci navrhla, aby
přerušil řízení do doby rozhodnutí o předcházejícím období, neboť byla přesvědčena
a nezákonnosti postupu úřadu práce. Krajský soud však nevyčkal a žalobu zamítl.
[9] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že přerušení řízení by bylo vhodným procesním
postupem, pokud by nyní posuzovaná věc byla závislá na vyřešení otázky, která byla předmětem
přezkumu v jiném řízení, a krajský soud by si tuto související otázku samostatně předběžně
neposoudil. V této konkrétní věci však již krajský soud pravomocně rozhodl o zákonnosti
postupu úřadu práce vztahujícímu se k prvnímu čtvrtletí 2015 (rozsudek ze dne 15. 9. 2016,
č. j. 18 Ad 43/2015 - 72). Pro krajský soud v nyní posuzované věci tak byla související otázka
pravomocně vyřešena. Je pravdou, že proti rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, avšak
nepodala návrh na přiznání odkladného účinku, a proto mohl krajský soud v nyní posuzované
věci vycházet plně ze závěru rozsudku krajského soudu v související věci. Navíc správnost
rozsudku v související věci následně potvrdil i Nejvyšší správní soud, který stěžovatelčinu kasační
stížnost zamítl rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 Ads 252/2016 - 80. Proto krajský soud
postupoval správně, pokud nepřerušil řízení. Argumentace stěžovatelky o nezákonnosti postupu
správních orgánů v prvním čtvrtletí 2015 je rovněž nedůvodná, neboť, jak bylo uvedeno výše,
je tato otázka již postavena najisto.
[10] Podle §24 odst. 1 zákona o podpoře „[n]árok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce
bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže
a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území
hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a
b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35,
není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.“
[11] Podle §25 odst. 1 písm. a) zákona o podpoře tvoří náklady na bydlení u bytů užívaných
na základě nájemní smlouvy nájemné a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, nejsou-li
tyto náklady zahrnuty do nájemného. Normativní náklady na bydlení u bytu užívaných na základě
nájemní smlouvy činí 6.052 Kč [§26 odst. 1 písm. a) zákona o podpoře, ve znění účinném
do 31. 12. 2015].
[12] Dle §27 odst. 1 zákona o podpoře platí, že „[v]ýše příspěvku na bydlení činí za kalendářní
měsíc rozdíl mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30,
a na území hlavního města Prahy koeficientem 0,35.“ Podle odstavce 2 pak „[p]okud jsou náklady
na bydlení nižší než normativní náklady na bydlení, náleží příspěvek na bydlení ve výši rozdílu mezi náklady
na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30, a na území hlavního města Prahy
koeficientem 0,35.“
[13] Pro nyní posuzovanou věc jsou rozhodné náklady na bydlení, které stěžovatelka uhradila
za první čtvrtletí 2015, přičemž stěžovatelka doložila náklady v celkové výši 9.351 Kč. Průměrná
výše nákladů na bydlení byla tedy 3.117 Kč měsíčně. Co se týče příjmu za první čtvrtletí 2015, tak
stěžovatelka pobírala pouze dávky důchodového pojištění v celkové výši 16.215 Kč. Průměrný
příjem stěžovatelky tedy činil 5.405 Kč měsíčně. Normativní náklady na bydlení byly stanoveny
podle §26 odst. 1 písm. a) zákona o podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2015, ve výši
6.052 Kč.
[14] Jelikož byly skutečné náklady na bydlení nižší než náklady normativní, bylo nutné
postupovat podle §27 odst. 2 zákona o podpoře. Výše příspěvku na bydlení se tak vypočte jako
rozdíl mezi náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem
0,30 (stěžovatelka nemá trvalé bydliště na území Prahy, proto se nepoužije vyšší koeficient). Výše
příspěvku na bydlení tak činila 1.496 Kč [3.117 - (5.405 x 0,30)]. Úřad práce dospěl k tomuto
výsledku stejným způsobem a přiznal stěžovatelce totožnou výši příspěvku na bydlení. Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že úřad práce postupoval v souladu s tehdy účinnou zákonnou
úpravou. Žalovaný pak nepochybil, pokud potvrdil správnost rozhodnutí úřadu práce, stejně jako
krajský soud, který zamítl žalobu.
[15] Námitka, že krajský soud neposuzoval všechny okolnosti případu, není důvodná. Pro
nyní posuzovanou věc je klíčové, jaké náklady za bydlení stěžovatelka uhradila za první čtvrtletí
2015. Pokud jí však nebyla z určitého důvodu poskytnuta dávka státní sociální podpory, nelze
tuto skutečnost přezkoumávat v tomto řízení, nýbrž v řízení o přezkumu rozhodnutí, kterým
nebyl stěžovatelce přiznán příspěvek na bydlení za první čtvrtletí 2015. Navíc o zákonnosti
neposkytnutí příspěvku na bydlení stěžovatelce za uvedené období již rozhodl krajský soud
i Nejvyšší správní soud (viz odstavec [9]).
[16] Nejvyšší správní soud není oprávněn změnit znění zákona, konkrétně právní úpravu
rozhodné doby pro přiznání příspěvku na bydlení ze tří měsíc na měsíc jeden. To je úkolem moci
zákonodárné reprezentované Parlamentem České republiky. Soudy však mohou předložit
Ústavnímu soudu návrh na zrušení části zákona, dospějí-li k závěru, že daný zákon je v rozporu
s právním předpisem vyšší právní síly. Nicméně, v tomto konkrétním případě Nejvyšší správní
soud nedospěl k závěru o rozporu zákona s ústavním pořádkem. Soudy jsou vázány zákonem
nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky (čl. 95 odst. 1
Ústavy). Krajský soud tedy nepochybil, pokud aplikoval zákon o podpoře v jeho doslovném
znění. Ustanovení týkající se příspěvku na bydlení neposkytují prostor pro jejich odlišnou
interpretaci. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že smyslem a účelem zákona o podpoře je pomoci
osobám v tíživé sociální situaci. Nicméně pomoc lze poskytnout pouze při splnění zákonem
předepsaných podmínek, což nebyl případ stěžovatelky, o čemž již soudy pravomocně rozhodly
(viz odstavec [9]).
[17] Stěžovatelka rovněž ve velmi obecné rovině namítla, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s její argumentací a rozsudek není řádně odůvodněn. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, rovněž v obecné rovině, že se krajský soud vypořádal dostatečně s žalobními
námitkami stěžovatelky, z jeho rozsudku je patrné, proč a jak rozhodl. Je pravdou, že se jedná
o stručněji odůvodněný rozsudek. Nicméně i tak je plně přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud
s ohledem na vše shora uvedené uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal v postupu správních orgánů ani krajského
soudu žádná pochybení, která by měla vliv na zákonnost napadaných rozhodnutí. Z výše
uvedených důvodů proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl jako
nedůvodnou.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad
rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
[20] Stěžovatelka byla v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena ustanoveným
zástupcem. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových
výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby
(podání kasační stížnosti) v částce 1.000 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč. Zástupce doložil plátcovství DPH. Celkem tedy zástupci
přísluší odměna ve výši 1.573 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu