ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.226.2017:34
sp. zn. 1 As 226/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. K., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015, č. j. JMK 131757/2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, č. j. 22 A 75/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 2. 7. 2015, č. j. ODSČ-44408/14-18,
byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bodu 5
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit
tím, že dne 10. 11. 2014 v 8:21 hodin na křižovatce ulic Heršpická a Jihlavská v Brně jako řidič
motorového vozidla nezastavil vozidlo na signál s červeným světlem „Stůj“ a pokračoval v jízdě.
Za spáchání přestupku mu byla uložena pokuta ve výši 3.750 Kč a povinnost uhradit náklady
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala zástupkyně žalobce blanketní odvolání. Po marném
uplynutí lhůty k jeho doplnění žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015,
č. j. JMK 131757/2015 zamítl.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud
žalobu zamítl. V rámci odůvodnění se soud nejdříve věnoval tvrzení žalovaného, že žalobce
byl ve správním řízení zcela pasivní a soud by se tak neměl jeho námitkami zabývat. Krajský soud
poukázal na to, že žalobce nezůstal v řízení před správními orgány zcela pasivní, byť se jeho
námitky v písemném podání v rámci řízení před prvostupňovým orgánem i opožděně zaslaném
doplnění odvolání značně lišily od námitek, jež uplatnil v žalobě.
[4] Krajský soud uvedl, že prvostupňový správní orgán ve věci zjistil skutkový stav
způsobem, který nevyvolával pochybnosti o tom, že se přestupku dopustil právě žalobce.
Stěžejními důkazy v dané věci byly svědecké výpovědi zasahujících policistů Z. K. a T. F. ve
spojení s videozáznamem zachycujícím přestupkové jednání. Z tohoto záznamu bylo zcela
patrné, že tmavé vozidlo s bílou střechou nezastavilo na červený signál „Stůj“, ale pokračovalo
dál v jízdě křižovatkou. Z výpovědí policistů pak vyplynulo, že hlídka PČR, která předmětné
jednání na videokameru zachytila, vozidlo opodál zastavila, přičemž ztotožnila jeho řidiče, jímž
byl žalobce. Záměna vozidla byla zcela vyloučena, a to mimo jiné i s ohledem na specifické
vlastnosti vozidla, které se vyznačovalo odlišným zabarvením střechy od jeho zbytku. Provedené
svědecké výpovědi tvořily spolu s videozáznamem, jakož i s oznámením přestupku sepsaným na
místě samém ucelený důkazní řetězec a o osobě pachatele přestupku nevznikly dle názoru
krajského soudu žádné pochybnosti.
[5] Námitku žalobce, že jeho vozidlo nemá a nikdy nemělo světlou střechu a na záznamu
tedy nemohlo být zachyceno, považoval krajský soud za nevěrohodnou. Poukázal
na to, že tuto námitku poprvé uplatnil až v řízení před soudem a pokud by byla pravdivá, není
zjevné, proč by ji nevznesl již ve správním řízení. Dle krajského soudu je zřejmé, že žalobce
postupně přizpůsoboval a měnil svoji argumentaci, když nejprve tvrdil, že křižovatkou projel
v době, kdy na signalizačním zařízení svítilo oranžové světlo, poté uvedl, že jeho vozidlo má bílé
polepy po stranách a následně v žalobě argumentoval tím, že jeho vozidlo nemůže být vozidlem
na záznamu, neboť je jednobarevné, přičemž obě posledně uvedená tvrzení navrhl prokázat
fotografiemi z kontroly provedené STK. Krajský soud tedy stěžovatelovu námitku označil
za účelovou a dodal, že ani důkaz fotografiemi by nemohl zpochybnit závěry učiněné správním
orgánem, neboť polep automobilu není úpravou trvalou a fólii lze z automobilu kdykoliv
odstranit. Z tohoto hlediska krajský soud pokládal za rozhodné, že totožnost vozidla ze záznamu
s vozidlem žalobce zcela nesporně potvrdily svědecké výpovědi zasahujících policistů. Krajský
soud proto považoval provedení veškerých žalobcem navržených důkazů (včetně svědecké
výpovědi jeho manželky) za nadbytečné.
[6] Krajský soud dále přisvědčil žalobci, že obraz z videozáznamu je poněkud nekvalitní
a pouze na jeho základě nebylo možno vozidlo jednoznačně identifikovat. Byl však doplněn
svědeckými výpověďmi policistů, které s pořízeným záznamem zcela korespondují. Na záznamu
bylo zachyceno, že na oranžové světlo na signalizačním zařízení křižovatkou projela dvě bílá
vozidla, následně již na červený signál „Stůj“ projelo tmavé vozidlo se světlou (pravděpodobně
bílou) střechou. Záznam byl zcela plynulý. Žalobce poukazoval na krátkou výseč záznamu
(cca 4 sekundy), na níž je zachyceno pouze přestupkové jednání a není z něj patrné, jakým
způsobem se situace na místě vyvíjela posléze. Takový postup je však dle krajského soudu
pochopitelný a pro účely přestupkového řízení zcela dostačující. Pokračování v záznamu
by nic nepřineslo ani pro identifikaci vozidla, neboť záznam byl ukončen v době, kdy vozidlo
opouštělo záběr a nadto již v té době ve výhledu stálo jiné vozidlo, které bránilo zachycení
registrační značky. S ohledem na nízkou kvalitu záznamu by navíc registrační značka
pravděpodobně nebyla čitelná. V neposlední řadě bylo ze záznamu patrné, že za dotčeným
vozidlem v bezprostřední blízkosti nejelo žádné jiné vozidlo. Výhrady žalobce k videozáznamu
tedy shledal krajský soud jako nedůvodné.
[7] Ohledně svědeckých výpovědí policistů krajský soud uvedl, že o pravdivosti těchto
výpovědí nevznikla v průběhu správního řízení žádná pochybnost a je třeba vycházet
z domněnky věrohodnosti výpovědí, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu.
Námitku žalobce, že policisté nemohli skutkový děj vlastními smysly vnímat, a to s ohledem
na značnou vzdálenost a úhel, pod nímž signalizační zařízení pozorovali, nepovažoval soud
za opodstatněnou vzhledem k pořízenému videozáznamu, který pravdivost výpovědí potvrzoval,
neboť z něj bylo patrné, že vozidlo skutečně křižovatkou na červený signál projelo. Nadto bylo
zřejmé, že policisté jednání spatřili, neboť bezprostředně reagovali tak, že dotčené vozidlo
následovali a jeho řidiče – žalobce, ztotožnili.
II. Kasační stížnost
[8] Stěžovatel namítá, že jak žalovaný, tak krajský soud nedostatečně zjistili skutkový stav
věci.
[9] Stěžovatel v žalobě tvrdil, že vozidlo na videozáznamu nemůže být jeho vozidlem, neboť
jím řízené vozidlo Audi nemá světlou střechu. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením krajského
soudu, který jeho tvrzení odmítl jako zjevně účelové s poukazem na to, že ve správním řízení
tvrdil, že jeho vozidlo má bílé polepy po stranách, což bylo v rozporu s tvrzením v žalobě, totiž
že jeho vozidlo je jednobarevné a že obě tyto skutečnosti navrhoval prokázat fotografiemi
vozidla z STK. Stěžovatel uvádí, že tato dvě jeho tvrzení nejsou ve vzájemném rozporu, tvrzení
v žalobě pouze rozvíjí poněkud vágněji formulované námitky ve správním řízení. Stěžovatel
se proto domnívá, že krajský soud odmítl jeho argumentaci jako nevěrohodnou a účelovou
neoprávněně.
[10] Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací soudu, že jím navržené důkazy nejsou způsobilé
prokázat pravdivost žalobního tvrzení, neboť fotografie pořízená následně neprokazuje barvu
vozu v době spáchání přestupku a úprava střechy prostřednictvím fólií je dočasnou a snadno
změnitelnou. Stěžovatel uvádí, že taková varianta je nepravděpodobná, neboť změna barvy vozu
je finančně náročná a fólie by jistě přesahovala výši pokuty, kterou by byl žalobce povinen
za přestupek zaplatit. Stěžovatel poukazuje na to, že každý důkaz dokazuje určitou skutečnost
jen s jistou mírou spolehlivosti. Skutečnost, že vozidlo nemělo ke dni pořízení fotografie bílou
střechu, dle stěžovatele nasvědčuje tomu, že nemělo bílou střechu ani v minulosti. Navíc navrhl
prokázat tuto skutečnost nejen fotografií, která byla součástí žaloby, ale též fotografiemi
z STK a výslechem svědka (manželky), která vozidlo denně užívá. Stěžovatel se domnívá,
že jde o takový důkazní řetězec, který postačí k tomu, aby bylo jednak prokázáno jeho tvrzení,
že vozidlo nikdy bílou střechu nemělo a také, že existuje důvodná pochybnost o zjištěném
skutkovém stavu. K tomu stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, že není nutné, aby o verzi předestřené žalobcem byla
naprostá jistota, postačí, pokud ve věci vznikla rozumná pochybnost, tj. ne zcela
nepravděpodobná možnost.
[11] Stěžovatel namítá, že krajský soud vykročil z přípustných intencí pro odmítnutí provedení
důkazu, neboť důkazy, které stěžovatel navrhoval, byly způsobilé prokázat, že vozidlo žalobce
nikdy nemělo bílou střechu. Krajský soud označil provedení důkazů za nadbytečné, neboť
totožnost vozidla ze záznamu nesporně potvrdily výpovědi zasahujících policistů. Stěžovatel
to pokládá za názor rozporný s právem na spravedlivý proces, neboť soud judikuje videozáznam
v kombinaci s výpovědí policistů za nevyvratitelný důkaz a upírá tak žalobci právo na obhajobu.
[12] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak se krajský soud vypořádal s jeho námitkou,
že policisté s ohledem na výhledový poměr místa, nemohli protiprávní jednání stěžovatele vůbec
pozorovat. Soud učinil závěr, že svědci mohli vidět do předmětné křižovatky, neboť to potvrzuje
pořízený videozáznam, z něhož je patrné, že vozidlo skutečně projelo křižovatkou na červený
signál. Stěžovatel ovšem namítá, že technika poskytuje větší škálu možností než lidské smysly,
proto je argumentace soudu nepřiléhavá. Videokamera umístěna ve vozidle policistů umožňovala
mnohonásobné přiblížení obrazu, čímž stěžovatel vysvětluje, proč je možné, že na videozáznamu
byl prostor křižovatky viditelný, avšak lidským okem viditelný nebyl.
[13] Pochybnosti pak umocňuje i to, že policisté sami doznali, že si na situaci příliš nepamatují
a fakt, že z videozáznamu byla předložena jen čtyřsekundová část, ač z dalšího pokračování
mohlo být prokázáno, že následně zastavené vozidlo bílou střechu nemělo.
[14] Souhrn těchto skutečností vyvolává dle stěžovatele důvodné pochybnosti o řádně
zjištěném skutkovém stavu a navrhuje proto zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného.
III. Posouzení věci Nejvyšším soudem
[15] Kasační stížnost je projednatelná.
[16] Před vlastním vypořádáním námitek stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné uvést, jakým způsobem judikatura nahlíží na pasivitu obviněného ve správním řízení.
Touto problematikou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a v usnesení ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS dovodil, že: „skutečnost, že obviněný
z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem
na princip plné jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav
a jim odpovídající důkazní návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem,
jsou bez dalšího nepřípustné.“
[17] Rozšířený senát se dále ztotožnil s argumentací v rozsudku ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 2 As 217/2015 - 47. V něm Nejvyšší správní soud rozlišil dvě situace. Za prvé, pokud správní
orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr
o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající
pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného
ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. Odlišná situace
nastane tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné
dokazování rozhodných skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před
soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje,
případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního
přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního
spisu a případným dokazováním eliminoval nepravděpodobné či jinak bizarní námitky.
[18] Zákon správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného v řízení o přestupku
opatřil dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně
a nepochybně prokazují. Nelze ovšem extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost,
aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třeba i nepravděpodobná tvrzení
a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“ Správní orgán nedisponuje „nekonečnou fantazií“, není tedy
povinen předvídat a ve svém rozhodnutí vypořádat každou myslitelnou budoucí námitku
obviněného z přestupku.
[19] Rozšířený senát na základě výše uvedeného uzavřel, že: „krajský soud na základě žaloby
přezkoumá, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném
zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný
příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti
a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Dospěje-li k závěru, že správní orgán
své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostál, může krajský soud nově
uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto zjištěného skutkového a právního stavu věci shledat irelevantními nebo
nevěrohodnými a nově vznesené důkazní návrhy k jejich prokázání jako nadbytečné odmítnout. Tyto své závěry
však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit.“
[20] Krajský soud v hodnocení žalobních námitek vyšel z výše uvedeného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47, a tedy postupoval
i v souladu s pozdějším rozhodnutím rozšířeného senátu. Uvedl, že sada důkazů, které správní
orgány provedly, dostatečně jasně prokazuje skutkový stav a spáchání přestupku stěžovatelem.
Se stěžovatelem v žalobě navrženými důkazy se vypořádal a odůvodnil jejich neprovedení.
[21] První námitka stěžovatele z kasační stížnosti směřuje proti odmítnutí důkazů týkajících
se vzhledu vozidla, kterými chtěl stěžovatel prokázat, že se nemohl uvedeného přestupku
dopustit. Nejvyšší správní soud posoudil tuto námitku jako nedůvodnou. Za situace, kdy existuje
videozáznam zachycující tmavé vozidlo se světlou střechou projíždějící křižovatkou, ačkoliv
na semaforu svítí červená barva signalizující pokyn „Stůj“, policisté tento přestupek zaznamenali,
následovali vozidlo, přičemž vypověděli, že jej měli po celou dobu v dohledové vzdálenosti, toto
vozidlo následně zastavili a jako jeho řidiče ztotožnili osobu stěžovatele, je jistota o skutkovém
stavu velmi vysoká. Policisté zároveň vypověděli, že jsou si jisti, že zastavili stejné vozidlo, které
projelo na červenou, právě s poukazem na výrazný znak světlé střechy. Pokud na tomto vozidle
se světlou střechou následně identifikovali registrační značku, která patří vozidlu žalobce,
je zřejmé, že snaha žalobce nabourat jistotu o tomto skutkovém stavu prostřednictvím tvrzení,
že jeho vozidlo s totožnou poznávací značkou světlou střechu nemá, je pouze účelovou snahou
vyhnout se odpovědnosti za spáchaný přestupek.
[22] Dle konstantní judikatury, na kterou ostatně poukázal i krajský soud, nemá Nejvyšší
správní soud důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policistů, neboť na rozdíl od stěžovatele
neměli policisté na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114).
[23] Stejně tak je na nyní projednávaný případ přiléhavý i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70, jenž uvádí, že: „pokud policisté mohou zjistit
spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích již na základě prostého
kontrolního zjištění (např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak
(např. nedání znamení o změně směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla
postačí k prokázání těchto přestupků. Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení
vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti.“ V současném případě však
stěžovatel nestrannost policistů zpochybňoval pouze s poukazem na jejich omezenou možnost
vnímat skutkový děj. Ohledně této námitky odkazuje Nejvyšší správní soud na její vypořádání
níže. Jiné skutečnosti svědčící o zaujatosti policistů v neprospěch obviněného, jako například
přílišnou horlivost či nekorektní chování policistů, stěžovatel nenamítal (k pochybnostem
o nestrannosti policistů srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 - 63). Naopak policista F. ve své svědecké výpovědi uvedl, že jednání
se stěžovatelem bylo nekonfliktní.
[24] V současném případě lze přestupek spočívající v projetí vozidla křižovatkou na červenou
přirovnat např. k výše zmíněnému nedání znamení o změně směru jízdy. V případě,
že by policisté vozidlo nenásledovali a nezastavili, nebylo by možno takový přestupek žádným
způsobem prokázat a usvědčit jeho pachatele. Videozáznam pořízený z vozidla policistů
zde naopak posiluje věrohodnost výpovědi obou svědků, neboť je prokázáno, že přestupek
se stal.
[25] Stěžovateli je třeba dát za pravdu, když uvádí, že jeho tvrzení v rámci správního řízení
a řízení před soudem nejsou rozporná. Nicméně je třeba dodat, že na ně nelze nahlížet ani jako
na souladná či konsistentní, neboť v řízení před správním orgánem prvního stupně, následně
v opožděně doplněném odvolání a poté v žalobě proti rozhodnutí žalovaného tvrdil vždy různé
varianty a vysvětlení, proč přestupek nespáchal on. Od tvrzení, že vozidlo na videozáznamu nelze
identifikovat, stěžovatel přešel k tomu, že jeho auto má po stranách velké bílé polepy a v žalobě
poté tvrdil, že jeho vozidlo nemá světlou střechu. Taková nekonzistentnost procesní obrany,
ač jednotlivá tvrzení nemusí být v rozporu, ukazuje na účelovost jednotlivých tvrzení. Nelze
přijmout ani vysvětlení žalobce, že byl ve správním řízení nekvalitně zastoupen. Je pouze
na uvážení účastníka řízení, zda se dá v rámci přestupkového řízení zastoupit či nikoliv a bude
jednat osobně. V případě zastoupení je opět na účastníku, aby vyhodnotil svoji pozici v rámci
řízení a zvážil zda se dá zastoupit obecným zmocněncem či advokátem. Nelze si však představit,
ať už účastník zvolí jakoukoliv variantu, že by zmocněnec vedl procesní obranu bez konzultace
s účastníkem a byl tak nucen si domýšlet vlastní scénáře průběhu skutkového děje. V případě,
že se tak stane, je však nutno takovou situaci přičíst k tíži účastníka, který se nechal zastoupit.
[26] Za výše uvedené situace a s poukazem na východiska nastíněná na začátku posouzení
Nejvyšším správním soudem tedy nelze odmítnutí důkazů krajským soudem hodnotit jako
neoprávněné či v rozporu s právem na spravedlivý proces. Nelze souhlasit ani s námitkou
stěžovatele, že krajský soud považoval výpověď policistů v kombinaci s videozáznamem
za důkaz, jenž nelze jiným důkazem vyvrátit. Krajský soud pouze vzhledem k již provedeným
důkazům, ze kterých dle jeho názoru jasně vyplynul skutkový stav, neuvěřil stěžovatelově verzi
událostí a považoval ji za účelovou. Vyhodnotil tedy, že důkazy, které k prokázání svých tvrzení
stěžovatel navrhl, nemohou zvrátit přesvědčení soudu o prokázaném skutkovém stavu a z toho
důvodu je odmítl provést s poukazem na jejich nadbytečnost. Jiné důkazy, které by byly
s to zpochybnit jistotu soudu o prokázaném skutkovém stavu, by byl soud povinen provést.
[27] Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud mu upřel právo na obhajobu.
Soud nevytvořil žádný absolutní nevyvratitelný důkaz, pouze ve vztahu ke konkrétnímu tvrzení
stěžovatele ohledně střechy vozidla uzavřel, že ve světle prokázaného skutkového stavu nemůže
obstát.
[28] Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pro zpochybnění zjištění o skutkovém
stavu postačí rozumná pochybnost, s ohledem na shora uvedené hodnocení námitek Nejvyšší
správní soud zhodnotil, že svými argumenty nedokázal v soudu tuto rozumnou pochybnost
vzbudit a ztotožnil se s postupem krajského soudu, který odmítl provést stěžovatelem navržené
důkazy.
[29] Další námitka stěžovatele směřuje proti věrohodnosti výpovědi svědků, neboť
se domnívá, že policisté nemohli jednání, které popsali, vidět z důvodu vzdálenosti a ostrého
úhlu. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Odkazuje naopak na argumentaci
krajského soudu k této námitce, jež je velmi přesvědčivá. Nelze namítat, že policisté nemohli
vidět předmětné jednání, když poté, co stěžovatel projel na červenou, se za ním rozjeli
a po několika stech metrech jej zastavili právě kvůli podezření ze spáchání přestupku, který
též zdokumentovali videokamerou. Je jistě možné, že technickými prostředky lze dosáhnout
přiblížení obrazu, nicméně i kdyby policisté děj vnímali lépe prostřednictvím videozáznamu, nelze
tím zpochybňovat samotný děj tak, jak se udál.
[30] Ke stěžovatelově námitce, že policisté si celou situaci nepamatovali přesně, což sami
přiznali, Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k půlroční časové prodlevě mezi spácháním
přestupku a jeho projednáním při ústním jednání, kde byli zároveň vyslechnuti policisté jako
svědci, je taková situace zcela přirozená. Výpovědi svědků by mohly mít sníženou vypovídací
hodnotu, kdyby si nemohli přesně vybavit události rozhodné pro posouzení viny stěžovatele.
Podstatnou okolností, tedy že následovali a zastavili totéž vozidlo, které viděli projet křižovatkou
na červenou, si však byli vyslýchaní policisté jisti, jak při výpovědi zdůraznili, a to i poukazem
na výrazný identifikační znak vozidla – bílou střechu.
[31] Stejně tak námitka ohledně délky videozáznamu se jeví jako neopodstatněná. Zabýval
se jí již krajský soud. Uvedl, že pro účely přestupkového řízení je záznam zcela dostačující.
Pokračování v záznamu by nic nepřineslo ani pro identifikaci vozidla, neboť záznam je ukončen
v době, kdy vozidlo opouští záběr a nadto již v té době ve výhledu stálo jiné vozidlo, které
bránilo zachycení registrační značky. S ohledem na nízkou kvalitu záznamu by navíc registrační
značka pravděpodobně nebyla čitelná. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[32] Poslední dvě námitky nadto stěžovatel v kasační stížnosti žádným způsobem nerozvedl,
pouze konstatoval, že ohledně těchto skutečností existují pochybnosti. Ty však vyvrátil již krajský
soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu