ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.344.2016:42
sp. zn. 1 As 344/2016 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: H. Č.,
zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Modřínova 2, Plzeň,
proti žalovanému: Úřad městského obvodu Plzeň, se sídlem Alej Svobody 60, Plzeň, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem, za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. H., v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 30 A 221/2015 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně vlastní parcelu č. X a stavební parcelu s chatou č. X v katastrálním území B.
Z tohoto titulu je účastníkem řízení o umístění a povolení stavebních úprav a přístavby chaty ev.
č. 709 na sousedních pozemcích parc. č. X a X, které jsou ve vlastnictví stavebníka P. H.
[2] V tomto řízení vedeném Úřadem městského obvodu Plzeň bylo dne 15. 7. 2015 vydáno
rozhodnutí o umístění a povolení stavebních úprav. Toto rozhodnutí bylo týmž správním
orgánem zrušeno v důsledku tvrzení žalobkyně, že stávající stavba chaty ev. č. X je v rozporu
s povolením této stavby a je z části stavbou nepovolenou. V průběhu dalšího řízení uložil
stavební úřad stavebníkovi, aby vyhotovil zjednodušenou dokumentaci stavby rekreačního
objektu ev. č. X v k. ú B. Tuto dokumentaci poté stavební úřad dokumentem ze dne 2. 11. 2015,
č. j. ÚMO1/22578/15, ověřil a zároveň potvrdil existenci a účel užívání této stavby.
[3] Proti vydání této listiny brojila žalobkyně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.
V ní tvrdila, že listina sice není správním rozhodnutím, ale je zásahem, který přímo dopadá na její
postavení v hmotněprávních i procesních vztazích. Žalobkyně přitom v rámci správního postupu
nebyla oslovena jako účastnice či osoba mající zájem na výsledku tohoto zjištění. O udělení
ověření a potvrzení se dozvěděla až v rámci pokračujícího správního řízení.
[4] Žalobkyně namítala nezákonný postup v tom směru, že předmětem vydaného osvědčení
(pasportu stavby) je stavba, která měla být předmětem řízení o odstranění nepovolené stavby,
případně předmětem řízení o dodatečném povolení této stavby. Žalobkyně tím byla zkrácena
na svých právech, neboť je nemohla uplatnit v příslušném stavebním řízení o odstranění stavby
či v řízení o dodatečném povolení. Navrhla proto vydání rozsudku, který by deklaroval, že vydání
pasportu stavby je nezákonné.
II. Posouzení žaloby krajským soudem
[5] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vycházel z toho, že vypracovaná
dokumentace, proti níž žalobkyně brojí, je svojí povahou jiným úkonem správního orgánu.
Ověření zjednodušené dokumentace provedené příslušným stavebním úřadem má povahu
osvědčení vydávaného správním orgánem podle §154 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu. Ve smyslu §154 správního řádu se v procesu vydávání osvědčení se neuplatňují §27 a §28
správního řádu upravující postavení účastníků řízení zahrnující i další dotčené osoby. O záměru
a samotném postupu správního orgánu završeným ověřením zjednodušené dokumentace stavby
proto žalobkyně vyrozuměna být neměla, nelze tedy dospět k závěru, že by v tomto směru byla
přímo dotčena na svých právech.
[6] Pořizování pasportu stavby je svázáno s výlučnou povinností vlastníka stavby zajistit
dokumentaci jejího skutečného provedení. V projednávaném případě správní orgán postupoval
podle §125 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), a protože v průběhu vedeného spojeného územního a stavebního řízení na základě
zjištění, že vlastník předmětné stavby nesplnil svoji povinnost uchovávat po celou dobu trvání
stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení plynoucí z §125 odst. 1
stavebního zákona, nařídil jejímu vlastníkovi pořízení zjednodušené dokumentace stavby (jejího
pasportu). Právě v tomto žalobkyně spatřovala nezákonný zásah správního orgánu.
[7] Soud neshledal, že by stavební úřad při vydávání pasportu stavby postupoval v rozporu
s právními předpisy, a že by tak byla žalobkyně byla přímo zkrácena na svých právech. Vydáním
osvědčení o ověření zjednodušené dokumentace nemohl stavební úřad posuzovat věc již
jednou rozhodnutou, neboť vystavení pasportu stavby odstraňuje neúplnost stavební
dokumentace – předmětem tohoto úkonu není vydání povolení předmětné stavby. Vydaný
pasport se logicky dostává do rozporu s obsahem dodatečného povolení stavby z 28. 1. 1960.
Právě tato odlišnost mezi původním dodatečným povolením stavby a jejím současným reálným
stavem byla důvodem pro opatření zjednodušené dokumentace stavby.
[8] Změna objektu proti obsahu jeho dodatečného povolení z 28. 1. 1960 nenese znaky
stavby zjevně nepovolené. Tento závěr správního orgánu je podpořen všemi shromážděnými
podklady tvořícími obsah správního spisu. Označení stavby jako nepovolené přináší pouze
žalobkyně. Stavebnímu úřadu nebyl k dispozici žádný podklad či podnět signalizující,
že předmětná stavba je nepovolená. Jedinou prokázanou skutečností zůstalo, že vlastník stavby
nedisponoval stavební dokumentací této stavby a právě tento nedostatek se stal důvodem pro
zahájení procesu vydání osvědčení o ověření zjednodušené dokumentace stavby.
[9] Pokud při ověření zjednodušené dokumentace stavební úřad současně potvrdil existenci
předmětné stavby a účel jejího užívání, pak pouze deklaroval reálný stav. Souhrnně v rámci těchto
úkonů žalobkyně nemohla být přímo dotčena na svých právech.
III. Kasační stížnost
[10] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[11] Předmětem osvědčení, které bylo vydáno, je stavba, která měla být projednána
ve správním řízení podle stavebního zákona, a to v řízení o odstranění či dodatečném povolení
stavby (přístavby) po dokončení stavby. V tomto řízení by mohla stěžovatelka jako jeho účastník
vyjádřit své stanovisko, vznést námitky či jinak bránit svá práva. Vytvořením listiny ověření pasportu
a potvrzení o existenci stavby však byla vyloučena z projednání, čímž byla přímo zkrácena jak její
práva vlastníka, tak i možného účastníka řízení. Výhrady vůči stávajícímu objektu vznesla v rámci
řízení o povolení jeho stavebních úprav a přístavby a týkají se zejména toho, že stávající
nepovolený objekt chaty je ve vzdálenosti 0,5 m od hranice s jejím pozemkem.
[12] Naskýtá se otázka, jakým způsobem stavební úřad a potažmo i krajský soud hodnotí
povolenost či nepovolenost stavby. V daném případě se jednalo nikoliv o celou stavbu,
předmětem rozhodnutí, zda je povoleno, či ne, byly pouze změny provedené nad rámec toho,
co bylo povoleno v roce 1960. Posuzují se tedy stavební úprava a přístavba, u nichž není známo,
kdy byly provedeny. Stavební úřad bez jakýchkoliv podkladů tvrdí, že v roce 1960, poté, co byla
stavba objektu dodatečně povolena. I v té době však dle zákona č. 87/1958 Sb. (stavební řád)
a prováděcí vyhlášky č. 144/1959 takové změny podléhaly rozhodnutí o přípustnosti stavby.
[13] Krajský soud spolu se stavebním úřadem dospěly k závěru, že je třeba dokázat,
že je stavba nepovolená. Dle stěžovatelky má naopak správní orgán zjistit objektivní stav, nikoliv
se v pochybnostech přiklonit na stranu vlastníka nepovolené stavby. Samozřejmě, že velký časový
odstup způsobuje důkazní nouzi na obou stranách, ale jestliže se ve stavebním archivu dochovalo
rozhodnutí z roku 1960, proč by se nedochovalo rozhodnutí novější, kterým byla povolena
změna stavby?
[14] V daném případě není známo, zda, kdy a v jakém rozsahu byla změna stavby chaty
povolena. Dokumentace zpracovávající současný stav tudíž nemůže odpovídat žádnému
známému správnímu rozhodnutí. Aby bylo rozhodnutí dle §125 stavebního zákona zákonné,
muselo by vycházet z povolení stavby, které bylo prokazatelně vydáno. Ověřením dokumentace
aktuálního stavu stavby chaty došlo k ověření dokumentace včetně těch částí, které neprošly
žádným řízením o jejich povolení. To je právě ta skutečnost, kterou stěžovatelka považuje
za újmu na svých právech. Změna stavby chaty nese znaky stavby nepovolené, jelikož ve výměře,
půdorysu a v umístění je v rozporu s povolením z roku 1960.
[15] Závěrem stěžovatelka uvedla, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, jelikož
její argumenty obsažené v žalobě nebyly zodpovězeny.
IV. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[16] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že hranice, kdy postupovat dle §129 stavebního
zákona (vést řízení o odstranění, příp. dodatečném povolení stavby) a kdy dle §125 stavebního
zákona (vydání pasportu stavby), je mnohdy nezřetelná. Na jedné straně je zde riziko, že stavební
úřad neoprávněně zlegalizuje tzv. černou stavbu, na straně druhé, zejména u starších staveb,
zde existuje poměrně velké riziko toho, že stavební úřad povede vůči vlastníkovi nemovitosti
neoprávněnou represi. Hrozba druhé možnosti pochopitelně u každého případu s plynoucím
časem narůstá.
[17] V napadeném případě žalovaný nemohl jednoznačně prokázat černou stavbu. Jelikož
se jednalo o stavbu postavenou v dřívějších dobách, jejíž existenci a bezkolizní užívání prokázal
sám čas, přistoupil stavení úřad k ověření pasportu stavby.
[18] Žaloba i kasační stížnost jsou dle žalovaného účelové, neboť kdyby byla stěžovatelka
o nesprávném postupu přesvědčena, nemohla by sama v naprosto identickém případě
(k legalizaci své stavby) žádat správní orgány o stejný postup, který v současnosti napadá.
Stavební úřad obvykle ověřuje cca 10 pasportů do roka. I z této skutečnosti vyplývá,
že se nejedná o žádný nestandardní postup, kterým by chtěl kohokoliv omezit na právech.
[19] Nadto, postup požadovaný stěžovatelkou by tak jako tak neměl na konečný výsledek
žádný vliv. I kdyby stavební úřad přistoupil k názoru, že se jedná o černou stavbu, a postupoval
by dle §129 stavebního zákona, nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly bránit vydání
dodatečného povolení.
[20] Stěžovatelka ve své replice zdůraznila, že správní uvážení žalovaného překročilo meze
stanovené stavebním zákonem a správním řádem, jelikož na protiprávním stavu se snaží budovat
právní stav, aniž by protiprávnost byla řádně zhojena. Pasport a osvědčení o existenci stavby mají
řešit pouze užívání stavby. V projednávaném případě však má, i dle vyjádření stavebního úřadu,
nahrazovat doklady o povolení stavby. O tom, jak je stavba užívána, není pochyb. Co prokázáno
není, je, zda stavba byla někdy povolena.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím věcném posouzení však Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že není důvodná.
[22] Otázkou v nyní projednávané věci je, zda dokument ověření zjednodušené dokumentace
a potvrzení o existenci stavby a účelu jejího užívání způsobil nezákonný zásah do stěžovatelčiných práv.
Dle krajského soudu nikoliv, dle stěžovatelky ano – domnívá se totiž, že namísto vydání ověření
mělo být vedeno řízení o odstranění, resp. dodatečném povolení stavby.
[23] Dokumentaci skutečného provedení stavby upravuje §125 stavebního zákona. Dle jeho
prvního odstavce: „vlastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci
odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla
vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci
skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému
vlastníkovi stavby“.
[24] Dle druhého odstavce ustanovení: „nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel,
pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým
uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena
k účelu, ke kterému se užívá bez závad“.
[25] Odstavec třetí stanoví, že: „neplní-li vlastník stavby povinnost podle odstavce 1, stavební úřad
mu nařídí, aby pořídil dokumentaci skutečného provedení stavby. Pokud není nezbytná úplná dokumentace
skutečného provedení stavby, uloží stavební úřad pouze pořízení zjednodušené dokumentace (pasport stavby),
pokud ji stavebník nepořídil sám“. Podle odstavce 4 potom: „není-li třeba dokumentaci pořízenou podle
odstavce 1 nebo 3 doplnit, změnit nebo jinak přepracovat, stavební úřad ji ověří“.
[26] Stavební úřad v nyní projednávané věci v rámci spojeného územního a stavebního řízení
zjistil, že reálný stav stavby není v souladu s poslední dochovanou dokumentací. Postupoval
proto dle citovaného ustanovení a vyzval stavebníka, aby mu dokumentaci skutečného provedení
stavby (pasport stavby) v rozsahu dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci
staveb, předložil. Poté, co tak stavebník učinil, stavební úřad jím předložený pasport stavby
dokumentem ze dne 2. 11. 2015, č. j. UMO1/22578/15, bodem 1. ověřil a zároveň bodem 2.
potvrdil existenci a účel užívání stavby.
[27] Bod 1. je úkonem předvídaným v §125 odst. 4 stavebního zákona. Z jazykového výkladu
odstavců 1 a 3 citovaného ustanovení je patrné, že zákonnou povinností vlastníka stavby
je uchovávat dokumentaci stavby, případně takovou dokumentaci pořídit (odst. 1). Neučiní-li tak,
stavební úřad mu splnění této povinnosti nařídí (odst. 3), jak se v nyní projednávané věci také
stalo.
[28] Stavebník požadovanou dokumentaci pořídil a předložil ji stavebnímu úřadu. Poté,
co stavební úřad dospěl k závěru, že dokumentaci není třeba doplnit, změnit či přepracovat,
následoval dikci odstavce 4 citovaného ustanovení a dokumentaci ověřil. Deklaroval tím reálný
stav věcí, tedy to, že existující stavba je ve shodě s dodatečně pořízenými dokumenty o jejím
provedení.
[29] Bod 2. ověření je potom aplikací §125 odst. 2 stavebního zákona. V posuzovaném
případě nebyly zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba
povolena. Pro takové situace konstruuje odstavec 2 nevyvratitelnou právní domněnku,
že je stavba určena k tomu účelu, pro který je stavebně-technickým uspořádáním vybavena.
K určení účelu stavby tedy dochází ex lege, správní orgán naplnění této skutečnosti toliko
konstatuje.
[30] V textu druhé části napadeného ověření tak stavební úřad popisuje, k jakému účelu
je stavba vybavena. Vzhledem ke svým zjištěním, že je objekt vybaven pro individuální rekreaci
a zároveň nevyhovuje více účelům, deklaruje naplnění zákonné domněnky, že stavba je svým
účelem rekreačním objektem.
[31] Nyní je nutné zabývat se otázkou, zda napadené ověření vydané podle §125 stavebního
zákona představovalo nezákonný zásah do práv stěžovatelky ve smyslu §82 s. ř. s.
[32] Z ustanovení §82 s. ř. s. vyplývá, že: „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
[33] Pod pojem zásahu ve smyslu tohoto ustanovení lze podřadit velké množství faktických
činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální,
pro které mohou a nemusí být na úrovni jednoduchého práva výslovně stanovena pravidla,
např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci,
příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy obecně o úkony, které nejsou
činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby
jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět,
a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu.
Je-li takový zásah v mezích právního řádu, děje se po právu; ochrana se poskytuje pouze proti
zásahům, které se v rozporu s objektivním právem dotýkají právní sféry žalobce.
[34] Jak bylo uvedeno výše, napadený dokument toliko deklaruje naplnění podmínek
vyplývajících ze zákona. Jako takový má charakter osvědčení, tedy úkonu podle části IV.
správního řádu (nepředstavuje správní rozhodnutí, proti kterému by byla možná obrana
prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí).
[35] Teorie vymezuje osvědčení jako úřední potvrzení skutečností, které jsou v něm uvedeny;
na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba
autoritativního zjištění, neboť o věci není pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak
použít správní uvážení nebo vyložit neurčitý správní pojem. Osvědčují se skutečnosti úředně
zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele veřejné správy, který osvědčení vydává.
Osvědčení je veřejnou listinou, jíž svědčí presumpce správnosti. Proti osvědčení se nelze bránit
žádným opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku (Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní
právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 267.).
[36] Osvědčení vydané dle §125 stavebního zákona by mohlo představovat nezákonný zásah
do práv stěžovatelky, proti kterému by byla přípustná obrana dle §82 a následujících s. ř. s.,
pokud by bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, nebo pokud by pro jeho vydání
vůbec nebyly naplněny zákonné předpoklady uvedené v §125. K prvnímu z uvedených
případů by došlo například za situace, kdy by bylo osvědčení vydáno, přestože stavba svým
stavebně-technickým řešením neumožňuje nerušené užívání objektu k deklarovanému účelu,
a to takové povahy, že by se tomohlo dotýkat právní sféry stěžovatelky (například by byl
osvědčen účel bydlení u stavby bez některého z přípustných způsobů likvidace odpadních vod,
v důsledku čehož by mohla hrozit kontaminace pozemku stěžovatelky). K druhé ze situací
by mohlo dojít tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila a byla schopna prokázat, že ve věci nejde
o případ, chybějících dokladů, ale že stavba byla zkolaudována pro jiný účel, než je uveden
v osvědčení vydaném postupem dle §125 (potom by bylo namístě vést řízení o změně v užívání
stavby podle §126), nebylo vůbec povoleno její užívání (a je namístě některý z postupů podle
§120 nebo §122), případně nebylo povoleno ani její provedení (a má být zahájeno řízení
o odstranění takové stavby podle §129). K žádné z těchto situací však v nyní projednávané věci
nedošlo.
[37] Účelem právní úpravy §125 stavebního zákona je nastolit stav právní jistoty ohledně
technického provedení v minulosti povolené stavby a jejího účelu, jejíž dokumentace zcela chybí,
případně není dostatečným zdrojem informací o stavbě; umožňuje také určit účel užívání stavby,
o němž se nedochovaly doklady.
[38] Právní předpisy nevycházejí z toho, že stavba, u které se nedochovaly doklady, z nichž
by bylo možné zjistit, k jakému účelu byla povolena, je stavbou nepovolenou. Naopak, takový
přístup by mohl vést k neodůvodněným tvrdostem ze strany správního úřadu, a to zpravidla
právě u starší zástavby, ve které je mnohdy prokazování legálnosti stavebních změn obtížné
(srov. stanovisko odboru stavebního řádu MMR ze dne 10. 1. 2007, č. j. 46324/06-82). Nelze
připustit, aby pro označení stavby jako nepovolené postačilo pouhé konstatování,
že se nepodařilo získat žádné důkazy o její legálnosti. Takový postup by odporoval zásadě
ochrany práv nabytých v dobré víře a v podstatě by popíral i smysl samotné právní úpravy
„pasportizace“ (srov. Průcha, P., Gregorová, J. a kol.: Stavební zákon. Praktický komentář. Praha:
Leges, 2017, s. 601).
[39] Stavební zákon zároveň nestanoví žádný časový limit, ve kterém ještě lze „pasportizaci“
provést, a ve kterém už nikoliv. Obecně lze říci, že čím starší je stavba, tím je pravděpodobnější,
že se její dokumentace nedochovala, a naopak, čím je novější, tím více by k ní mělo existovat
dokladů svědčících o jejím povolení (srov. zprávu Veřejného ochránce práv o šetření ze dne
10. 11. 2015 a závěrečné stanovisko ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6416/2015/VOP).
[40] Samozřejmě není možné, aby se „pasportizace“ stala prostředkem pro legalizaci
nepovolených staveb. Stavební úřad musí vždy postupovat maximálně obezřetně a důsledně
zvážit okolnosti konkrétního případu. Přesně tak však v nyní projednávané věci postupoval.
S vědomím, že v dané lokalitě je poměrně obvyklé, že se některé dokumenty ke stavbám
nedochovají (ostatně taková situace nastala i v případě nemovitosti stěžovatelky), uložil
stavebníkovi, aby vyhotovil pasport stavby. Ten následně v souladu s §125 odst. 4 stavebního
zákona ověřil, přičemž zároveň potvrdil existenci a účel užívání stavby jako rekreační objekt
(dokumentem ze dne 2. 11. 2015). Stavební úřad tak deklaroval naplnění účelu stavby, který ex lege
vyplynul z §125 odst. 2 stavebního zákona (platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně
technickým uspořádáním vybavena).
[41] Stavební úřad tedy v nyní projednávané věci při ověřování zjednodušené dokumentace
a potvrzování existence a účelu užívání stavby postupoval v souladu s právní úpravou a nezasáhl
do práv stěžovatelky. Krajský soud zcela správně její žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem zamítl. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že v samotném územním a stavebním
řízení, které stavebník na svém pozemku inicioval a které v současnosti probíhá, je stěžovatelka
účastníkem a aktivně vykonává veškerá procesní práva z tohoto postavení plynoucí. Nadto,
využití stavby jako rekreačního objektu, které bylo v rámci bodu 2. ověření deklarováno,
je účelem, který je fakticky naplňován již desítky let. Stěžovatelka po celá léta takové využití
objektu respektovala. Přitom právě pro tyto situace, tedy pro případy, kdy je stavba
k deklarovanému účelu nerušeně využívána po desetiletí a pro situace, kdy není pochyb, že byla
stavba v minulosti povolena, avšak pouze se nedochovaly příslušné dokumenty, je institut
zakotvený v §125 stavebního zákona určen. Stěžovatelka však svými námitkami nebrojí proti
tomuto účelu, ale spíše proti stavebně-technickému uspořádání stavby a zamýšlené přístavbě,
což však nebylo předmětem dokumentu, jehož vydání označila za nezákonný zásah.
[42] Ani nepřezkoumatelnost rozsudku, namítanou v kasační stížnosti toliko v obecné rovině,
Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud se všemi žalobními námitkami zabýval
a z vypořádání každé z nich je patrné, proč ji nepovažoval za důvodnou. Jeho rozsudek
je tak plně přezkoumatelný (k přezkoumatelnosti a jejím kritériím srov. např. rozsudky
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS či ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS).
VI. Závěr a náklady řízení
[43] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[44] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[45] Podle §60 odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo
na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil. Vzhledem k tomu, že soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost,
nemohly jí vzniknout náklady podle §60 odst. 5 s. ř. s. Soud neshledal ani důvodů zvláštního
zřetele hodných, které by přiznání nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení odůvodňovaly,
proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu