ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.79.2016:43
sp. zn. 1 As 79/2016 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: GARLAND
distributor, s. r. o., se sídlem Hradecká 1136, Jičín, zastoupené Mgr. Kateřinou Kavalírovou,
advokátkou se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 18. 4. 2013 č. j. ČOI 142258/12/O100/1000/12/13/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 A 169/2015 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
8.228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalobkyně Mgr. Kateřiny Kavalírové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a hlavní město Praha, rozhodnutím
ze dne 19. 10. 2012, č. j. 12/0913/12/22, uložila žalobkyni úhrnnou pokutu ve výši 130.000 Kč
za spáchání cekem tří správních deliktů podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích
na výrobky. Jednoho z těchto deliktů se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 11. 10. 2011
v postavení dovozce uvedla na trh sněhovou frézu ST 650 bez přiloženého ES prohlášení
o shodě podle bodu 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických
požadavcích na strojní zařízení (dále jen „nařízení vlády“). Další dva správní delikty nejsou
předmětem soudního přezkumu, neboť proti nim žalobkyně nevznesla v žalobě žádné námitky,
soud proto nepovažuje za účelné rekapitulovat skutkové věty, které se k nim vztahují.
[2] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím snížila pokutu uloženou žalobkyni
na 120.000 Kč a ve vztahu k nyní posuzovanému správnímu deliktu doplnila ve výroku za odkaz
na bod 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení vlády slova „který stanoví ES prohlášení o shodě nebo
doklad, ve kterém je uveden obsah ES prohlášení o shodě, jako obsahovou náležitost návodu k použití strojního
zařízení “.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který v záhlaví označeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalované k dalšímu
řízení. Městský soud přisvědčil žalobkyni, že ES prohlášení o shodě nebo doklad, ve kterém
je obsah tohoto prohlášení uveden, nemusí být vždy nutnou součástí návodu k použití. Tento
závěr vyplývá z uvozující věty bodu 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení vlády, podle které
„[k]aždý návod k použití musí obsahovat pokud možno alespoň tyto údaje…“. Slovní spojení „pokud
možno“ relativizuje povinný obsah návodu k použití.
[4] Z §13 odst. 2 zákona o technických požadavcích na výrobky vyplývá při uvedení
stanoveného výrobku na trh povinnost vydat ES prohlášení o shodě nebo, bylo-li již vydáno,
takové prohlášení k výrobku přiložit. ES prohlášení o shodě je tedy samostatným dokumentem,
který existuje vedle dalších požadovaných dokladů [viz též §4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády].
Žádné konkrétní ustanovení zákona o technických požadavcích na výrobky ani nařízení vlády
nestanoví jednoznačně a bezvýjimečně, že vydané ES prohlášení o shodě musí být zapracováno
do návodu k použití.
[5] Ze skutečnosti, že při kontrole odběratele Ing. D. nebylo v návodu k použití sněhové
frézy zahrnuto ES prohlášení o shodě, resp. nebyl uveden obsah tohoto prohlášení, nelze
dovodit, že žalobkyně uvedla předmětný výrobek na trh bez ES prohlášení o shodě. Nadto,
žalobkyně předložila ES prohlášení o shodě vztahující se k sněhové fréze při kontrole provedené
v její provozovně dne 20. 3. 2012.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka setrvala na stanovisku, že se žalobkyně dopustila správního deliktu tím,
že v postavení dovozce uvedla na trh strojní zařízení s návodem k použití, který neobsahoval
ES prohlášení o shodě nebo doklad, ve kterém je obsah tohoto prohlášení uveden. Výklad
městského soudu, podle kterého může být ES prohlášení o shodě přiloženo k výrobku jako
samostatný dokument, je v rozporu se závazkem k řádné implementaci práva EU.
[8] Ustanovení §4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády, na které městský soud odkázal, předchází
písmeno b), které stanoví povinnost vybavit strojní zařízení před uvedením na trh potřebnými
informacemi, zejm. návody. Příloha č. 1 nařízení vlády v bodu 2 Obecných zásad výslovně uvádí:
„Vždy platí zásady zajišťování bezpečnosti uvedené v bodě 1.1.2. a povinnosti týkající se označování strojního
zařízení a návodu k použití uvedené v bodech 1.7.3. a 1.7.4.“ Podle uvedené přílohy musí být
ES prohlášení o shodě obsaženo v návodu k použití, případně musí být v návodu zahrnut doklad
s obsahem tohoto prohlášení bez uvedení výrobního čísla a bez podpisu s tím, že úplné
ES prohlášení o shodě se pak přiloží k výrobku samostatně. Žalobkyně nesplnila ani jednu
z uvedených variant.
[9] Příloha č. 1 nařízení vlády transponuje do českého práva směrnici 2006/42/ES
o strojních zařízeních, která v příloze č. 1 bodu 1.7.4.2 uvádí: „Každý návod k použití musí obsahovat
pokud možno alespoň tyto údaje…“. Při výkladu je však třeba zohlednit jiná jazyková znění.
V anglické verzi daný bod zní: „Each instruction manual must contain, where applicable, at least the
following information:…“. Z výrazu „where applicable“ je zřejmé, že otázku možnosti zařazení
určitého údaje do návodu je třeba chápat ve smyslu aplikovatelnosti daného písmene. Jinými
slovy, v některých případech se některá z položek výčtu neuplatní, protože je podmíněna určitou
okolností, která nenastala. Podpůrně lze odkázat na obdobný výklad tohoto výrazu v příručce
Evropské komise Guide to application of the Machinery Directive 2006/42/ES, druhé vydání z června
2010: „The expression ‚where applicable‘ means that the aspects mentioned in section 1.7.4.2. (a) to (v) only need
to be covered in the instructions if they are relevant for the machinery concerned.“ Není tedy třeba zapracovat
obsah písmene l), pokud žádná zbytková rizika po přijatých opatřeních nejsou přítomna, nebo
obsah písmene t), pokud náhradní součásti nemají vliv na zdraví a bezpečnost obsluhy.
[10] Zapracování ES prohlášení o shodě do návodu k použití však není v tomto smyslu
irelevantní nikdy. Jedná se dokument, jehož obsah je významný pro každé strojní zařízení
uváděné na trh. Posouzení shody strojního zařízení s příslušnými požadavky směrnice o strojních
zařízeních, resp. nařízení vlády je třeba provést vždy. Podpůrně lze opět odkázat na zmíněnou
příručku Evropské komise: „Oddíl 1.7.4.2. písm. c) se týká zahrnutí ES prohlášení o shodě do návodu
k používání. Stejně jako návod k používání musí být ke strojnímu zařízení přiloženo i ES prohlášení o shodě
- viz §103: poznámky k čl. 5 odst. 1. Ke splnění této povinnosti si výrobce může vybrat mezi těmito dvěma
možnostmi:
- do návodu k používání je zahrnuto podepsané ES prohlášení o shodě. To je vhodné v případě jednorázových
výrobků nebo strojních zařízení vyráběných v malém počtu;
- do návodu k používání je zahrnut dokument udávající obsah ES prohlášení o shodě (který neobsahuje nutně
výrobní číslo a podpis), v tomto případě musí být podepsané ES prohlášení o shodě poskytnuto samostatně “.
[11] Byť příručka není závazným pramenem práva, je významným prostředkem Evropské
komise ke sjednocení aplikační praxe dané směrnice v jednotlivých členských státech. Aplikující
orgán členského státu by se tedy neměl od výkladu v příručce bez významného důvodu odchýlit.
[12] Také samotné znění bodu 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení vlády neodpovídá výkladu
městského soudu, podle kterého se dané ustanovení jako celek nemusí nutně aplikovat.
Písmeno c) stanoví, že doklad obsahující ES prohlášení o shodě, který je zahrnut do návodu,
„nemusí nutně obsahovat “ určitou část předmětného prohlášení o shodě - konkrétně výrobní číslo
a podpis. A contrario, zbývající náležitosti tohoto prohlášení musí být v návodu obsaženy. I pokud
by citované ustanovení bylo vyloženo doslovně podle českého znění a výraz „pokud možno“ byl
chápán ve smyslu posouzení náročnosti daného úkolu, jeví se zapracování ES prohlášení o shodě
do návodu k použití jako úkol triviální. Nemožnost spojení ES prohlášení o shodě a návodu
do jednoho dokumentu žalobkyně netvrdila.
[13] Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že povinnost zapracovat ES prohlášení o shodě
do návodu k použití nebyla zavedena samoúčelně, ale s cílem zajistit, že se osvědčení řádného
posouzení shody dostane ke všem článkům distribučního řetězce i ke konečnému uživateli.
III. Vyjádření stran
[14] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěrem městského soudu,
podle kterého výčet náležitostí návodu k použití uvedený v bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 nařízení
vlády není absolutním požadavkem. Zvolený výraz „pokud možno“ nelze ani vyložit jinak. Příručka
pro uplatňování směrnice o strojních zařízeních není závazná a nemůže rozšířit rozsah
povinností. Takový postup by porušil právní jistotu. Právní povinnost může být uložena pouze
zákonem nebo na jeho základě (viz čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
dále jen „Listina“). Jednoznačná povinnost zahrnout ES prohlášení o shodě přímo do textu
návodu ze závazných právních předpisů nevyplývá.
[15] Stěžovatelka vytkla žalobkyni skutečnost zjištěnou v rámci kontroly provedené
až u třetího subjektu. Žalobkyně dodala výrobek společnosti HP Tronic Zlín, spol. s r.o., která jej
následně prodala Ing. D. Ze zjištění při kontrole v provozovně Ing. D., že součástí návodu
nebylo ES prohlášení o shodě a toto prohlášení nebylo přiloženo ani jinde u výrobku, nelze
dovodit, že žalobkyně uvedla na trh předmětný výrobek bez připojeného ES prohlášení o shodě.
Žalobkyně připojila dané prohlášení k výrobku jako samostatný dokument a nenese
odpovědnost za jeho případnou následnou ztrátu. Příslušné prohlášení také při kontrole ve své
provozovně předložila. Správní orgán prvního stupně spatřoval porušení povinnosti žalobkyně
v tom, že k výrobku nepřiložila ES prohlášení o shodě. Až stěžovatelka vymezila porušení
povinnosti odlišně s tím, že toto prohlášení mělo být obsaženo již v textu návodu. Stěžovatelka
si zřejmě byla vědoma neúnosnosti názoru správního orgánu prvního stupně, proto dovodila
porušení povinnosti jiným způsobem.
[16] Požadavek stěžovatelky neodpovídá smyslu a podstatě příslušné zákonné úpravy.
Nařízení vlády požaduje, aby byl spotřebitel náležitě informován mimo jiné o tom, že výrobek
řádně prošel procesem posouzení shody, proto stanoví, že ES prohlášení o shodě nebo doklad,
ve kterém je obsah tohoto prohlášení uveden, jsou náležitostí návodu na použití. To však
neznamená, že by ES prohlášení o shodě nebo doklad obsahující toto prohlášení musely být
přímo včleněny do textu návodu na použití, nebo s tímto návodem musely být neoddělitelně
spojeny. Takový požadavek z žádné části nařízení vlády ani z jiného právního předpisu neplyne.
[17] V replice stěžovatelka podotkla, že příručku Evropské komise neaplikovala přímo,
ale použila ji jako jeden z výkladových prostředků. Dovozce je před uvedením strojního zařízení
na unijní trh povinen na základě §13 odst. 1 a 2 zákona o technických požadavcích na výrobky
ověřit, zda návod obsahuje všechny náležitosti požadované nařízením vlády. Správní rozhodnutí
obou stupňů spatřovala pochybení žalobkyně v nedostatku návodu, který žalobkyně připojila
při uvedení výrobku na trh, o čemž svědčí odkaz na bod 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení
vlády. Odvolací orgán pouze více rozepsal danou pasáž výroku.
[18] V duplice žalobkyně setrvala na stanovisku, že výraz „pokud možno“ jednoznačně
vzbuzuje domněnku, že výčet v bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 citovaného nařízení není absolutní.
Stěžovatelka vykládá dané ustanovení formalisticky a bez zákonné opory. Žalobkyně nesouhlasila
s tvrzením, že jí správní orgány od počátku vytýkaly nedostatečnost návodu. Správní orgán
prvního stupně připouštěl, že by prohlášení o shodě nemuselo být začleněno přímo do textu
návodu. Odvolací orgán potrestal žalobkyni za jiné jednání, než jí vytkl správní orgán prvního
stupně. Z důkazů předložených ve správním řízení přitom vyplývá, že žalobkyně přiložila
ES prohlášení o shodě v samostatném dokumentu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Žalobkyně se měla dopustit správního deliktu podle §19a odst. 3 zákona o technických
požadavcích na výrobky, podle kterého „výrobce, dovozce, zplnomocněný zástupce nebo distributor
se dopustí správního deliktu tím, že uvede na trh nebo do provozu anebo distribuuje stanovené výrobky a) bez
označení CE nebo jiného stanoveného označení nebo dokumentu stanoveného nařízením vlády“. Jedním
z prováděcích předpisů uvedeného zákona je nařízení vlády č. 176/2008 Sb., které v příloze č. 1
stanoví mimo jiné formální a obsahové náležitosti návodu k použití. Podle bodu 1.7.4. musí být
ke každému strojnímu zařízení přiložen návod k použití v úředním jazyku nebo jazycích
členských států Evropské unie, ve kterých je strojní zařízení uváděno na trh nebo do provozu.
„Návod k použití musí být vypracován podle následujících zásad. […] 1.7.4.2. Obsah návodu k použití. Každý
návod k použití musí obsahovat pokud možno alespoň tyto údaje: […] c) ES prohlášení o shodě nebo doklad,
ve kterém je uveden obsah ES prohlášení o shodě s podrobnými údaji o strojním zařízení, který nemusí nutně
obsahovat výrobní číslo a podpis, […].“
[22] Mezi účastníky řízení je sporné, zda slovní spojení „pokud možno“ je třeba vykládat tak,
že připouští možnost, aby náležitosti uvedené v jednotlivých písmenech nebyly v návodu
povinně zahrnuty.
[23] Citované ustanovení je transpozicí bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 směrnice 2006/42/ES, která
v českém znění uvádí shodně jako nařízení vlády: „Každý návod k používání musí obsahovat pokud
možno alespoň tyto údaje: …“. Jak ovšem upozornila stěžovatelka, jiné jazykové verze uvedené
směrnice obsahují výrazy, které mají odlišný význam od výrazu „pokud možno“. Kromě
stěžovatelkou odkazovaného anglického výrazu „where applicable“ („Each instruction manual must
contain, where applicable, at least the following information:…“) je možno poukázat např. na francouzské
znění: „Chaque notice doit contenir, le cas échéant, au moins les informations suivantes…“, německé znění:
„Jede Betriebsanleitung muss erforderlichenfalls folgende Mindestangaben enthalten…“, holandské znění:
„Iedere gebruiksaanwijzing moet, in voorkomend geval, ten minste de volgende informatie bevatten:…“ nebo
polské znění: „Każda instrukcja obsługi musi zawierać przynajmniej następujące informacje, jeżeli mają one
zastosowanie:…“. Výrazy použité v citovaných jazykových zněních odpovídají spíše českému
překladu „tam, kde je to případné/relevantní “, než „pokud možno“. Ne zcela jednoznačně pak vyznívá
např. slovenské znění: „Každá príručka s návodom na použitie musí podľa potreby obsahovať aspoň tieto
informácie:…“
[24] Pouze na základě srovnání různých jazykových znění však není možné určit, které znění
je tím „správným“. Všechny úřední jazyky EU jsou, alespoň formálně, autentické a z hlediska
závaznosti rovnocenné (viz nařízení Rady č. 1/1958/EHS o jazykovém režimu EHS, které bylo
novelizováno v rámci každé vlny rozšíření EU, a např. rozsudek Soudního dvora ze dne
6. 10. 1982, Cilfit, 283/81, odst. 18).
[25] Soudní dvůr proto pro případ rozporů mezi jednotlivými jazykovými verzemi stanovil
zákaz izolace - vnitrostátní soud se nemůže omezit pouze na jazykovou verzi v úředním jazyce
svého členského státu a tuto považovat bez dalšího za rozhodnou, ale v případě pochybností
musí text daného ustanovení vykládat ve světle verzí v jiných úředních jazycích. Zároveň ovšem
Soudní dvůr stanovil také zákaz majorizace - rozhodný význam nelze určit pouze podle početní
většiny jazykových verzí, a to ani tehdy, kdy je zjevné, že v jedné z jazykových verzí došlo
k chybě v překladu. Výkladové nesrovnalosti tedy nemohou být bez dalšího vyřešeny
upřednostněním jednoho či většiny jazyků, ale je třeba zjistit „skutečný význam“ dané normy podle
účelu a smyslu právní úpravy, příp. na základě systematického výkladu (viz např. rozsudky
Soudního dvora ze dne 18. 9. 2014, Vueling Airlines, C-487/12, odst. 30 a 31, ze dne 19. 4. 2007,
UAB Profisa, C-63/06, odst. 13 a 14, nebo ze dne 28. 3. 1985, Komise proti Spojenému království,
100/84, odst. 16 a 17, viz také např. Bobek, M., Soudní dvůr Evropských společenství: UAB
Profisa: K výkladovým „opravám“ nesprávných překladů práva Společenství. Soudní rozhledy,
č. 9/2007, str. 242 a násl.).
[26] Za účelem určení skutečného významu bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 směrnice 2006/42/ES
proto soud přihlédl především ke smyslu a účelu daného ustanovení, a to v kontextu přílohy č. 1
i celé směrnice.
[27] Účel směrnice 2006/42/ES je dvojí - harmonizace požadavků na ochranu zdraví
a bezpečnost vztahujících se na strojní zařízení a současně zajištění volného pohybu strojních
zařízení na trhu EU. Za tímto účelem směrnice stanoví základní požadavky na výrobu
či konstrukci strojních zařízení, jejich instalaci a údržbu, dále také postupy pro posuzování shody,
požadavky na označování strojních zařízení a náležitosti dokumentace, která má být k strojním
zařízením připojena.
[28] Základní požadavky na ochranu zdraví a bezpečnost jsou stanoveny v příloze č. 1
směrnice a podle bodu 3 obecných zásad jsou závazné. Podle bodu 2 obecných zásad platí,
že zatímco povinnosti stanovené základními požadavky na ochranu zdraví a bezpečnost platí
pouze tehdy, existuje-li odpovídající nebezpečí u dotyčného strojního zařízení, pokud
je používáno za podmínek předpokládaných výrobcem nebo jeho zplnomocněným zástupcem,
nebo v případě mimořádných předvídatelných situací, v každém případě platí zásady zajišťování
bezpečnosti uvedené v oddíle 1.1.2. a povinnosti týkající se označování strojního zařízení
a návodu k používání uvedené v oddílech 1.7.3. a 1.7.4. Podle bodu 4 obecných zásad se první
část přílohy (tj. body začínající číslicí 1) vztahuje na všechny druhy strojních zařízení.
[29] Bod 1.7. uvedené přílohy upřesňuje informace a značení, které musí být přímo
na strojním zařízení nebo které k němu musí být přiloženy. V bodu 1.7.4. jsou vyjmenovány
zásady, podle nichž musí být vypracován návod k použití. Tyto zásady zahrnují požadavky
na formální i obsahové náležitosti. Bod 1.7.4.2. nazvaný Obsah návodu k používání je uvozen
výše citovanou spornou větou (viz odst. [23]), kterou následují pod písmeny a) až v) jednotlivé
obsahové náležitosti. Porovnáním jejich obsahu lze dovodit, že tato ustanovení obsahují jednak
náležitosti, které je třeba s ohledem na jejich smysl a význam nepochybně uvést v návodu vždy,
např. obchodní firmu a úplnou adresu výrobce a jeho zplnomocněného zástupce [písmeno a)],
označení strojního zařízení [písmeno b)], obecný popis strojního zařízení [písmeno d)], nákresy,
schémata, popisy a vysvětlivky nezbytné pro používání, údržbu a opravy strojního zařízení
a pro kontrolu jeho správného fungování [písmeno e)], výstrahy týkající se nepřípustných
způsobů použití, ke kterým může podle zkušeností dojít [písmeno h)], ale také náležitosti, jejichž
splnění dává smysl pouze za určitých okolností, např. popis stanovišť, která mají být obsazena
obsluhou [písmeno f), uvedení této obsahové náležitosti dává smysl jen u těch strojních zařízení,
které vyžadují obsluhu], pokyny k instalaci a montáži ke snížení hluku nebo vibrací [písmeno j),
uvedení této obsahové náležitosti dává smysl jen u těch strojních zařízení, které vydávají hluk
nebo způsobují vibrace], základní vlastnosti nástrojů, kterými může být strojní zařízení vybaveno
[písmeno n), uvedení této obsahové náležitosti dává smysl jen u těch strojních zařízení, které jsou
nějakými nástroji vybaveny] atd.
[30] Obsah a smysl bodu 1.7.4.2. tedy nasvědčuje výkladu, podle kterého předmětné
ustanovení vymezuje povinnost uvést jednotlivé náležitosti „tam, kde je to případné/relevantní “.
Jinými slovy, výrazy where applicable, le cas échéant, erforderlichenfalls, in voorkomend geval, jeżeli mają one
zastosowanie nerelativizují stanovenou povinnost, ale vyjadřují, že danou povinnost je třeba splnit
vždy, pokud je to pro daný typ strojního zařízení relevantní.
[31] Podpůrně lze také odkázat na Příručku pro uplatňování směrnice o strojních zařízeních
vydanou Evropskou komisí, která předmětné ustanovení vykládá tak, že „aspekty uvedené v oddíle
1.7.4.2 písm. a) až v) musí být v návodu k používání zahrnuty pouze tehdy, jsou-li pro dotyčné strojní zařízení
důležité [v anglickém originále je použit výraz „relevant “, tedy relevantní]“. Byť tato příručka není
právně závazná, může sloužit jako podpůrné výkladové vodítko pro určení obsahu směrnice
2006/42/ES (jako výkladové vodítko ji používá také Tribunál, viz rozsudek ze dne 15. 7. 2015,
CSF, T-337/2013 , odst. 53).
[32] Tento výklad je v souladu s celkovým účelem směrnice, jímž je zajištění ochrany zdraví
a bezpečnosti při používání strojních zařízení. Tomuto účelu lépe svědčí výklad, který vnímá
jednotlivé náležitosti návodu k použití jako jeho povinné součásti všude tam, kde je to relevantní.
Také z obecných zásad přílohy č. 1 vyplývá, že ustanovení této přílohy mají závazný charakter,
obecná závaznost je přitom výslovně zdůrazněna právě pro povinnosti týkající se návodu
k použití v oddílu 1.7.4. (viz výše odst. [28]).
[33] Lze proto učinit dílčí závěr, že skutečnému významu bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 směrnice
2006/42/ES odpovídá znění: „Každý návod k používání musí obsahovat, tam, kde je to relevantní, alespoň
tyto údaje: …“.
[34] S ohledem na skutečnost, že ES prohlášení o shodě musí být vyhotoveno ke každému
strojnímu zařízení, na které dopadá směrnice 2006/42/ES [srov. čl. 5 odst. 1 písm. e) a čl. 7],
je pak třeba dovodit, že náležitost uvedená v písmenu c) bodu 1.7.4.2. musí být obsažena
v návodu k použití u všech strojních zařízení. Povinnost zahrnout do návodu tuto náležitost není
ovlivněna výrazem „tam, kde je to relevantní “ obsaženém v návětí, neboť splnění této náležitosti
je relevantní v každém případě a u každého typu strojního zařízení.
[35] Tento dílčí závěr by svědčil ve prospěch argumentace stěžovatelky, Nejvyšší správní soud
však shledal, že jej v nyní posuzované věci nelze použít z důvodů podrobně rozebraných níže.
Soud se proto již dále nezabýval přesným obsahem povinnosti podle písmene c), tedy zda
je možné ji splnit pouze tehdy, pokud je ES prohlášení o shodě nebo doklad, ve kterém
je uveden obsah ES prohlášení o shodě, zapracováno do návodu k použití jako jeho nedílná
a neoddělitelná součást.
[36] Jakkoliv mají soudy povinnost vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem EU,
tedy „v co možná nejvyšším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice“ (viz např. rozsudky Soudního dvora
ze dne 13. 11. 1990, Marleasing, C-106/89; ze dne 14. 7. 1994, Faccini Dori, C-91/92; ze dne
5. 10. 2004, Pfeiffer, C-397/01 až C-403/01; ze dne 4. 7. 2006, Adeneler, C-212/04; nebo ze dne
19. 1. 2010, Kücükdeveci, C-555/07), rozsah uvedené povinnosti je omezen několika podmínkami.
Na rozdíl od přímého účinku nepřímý účinek (souladný/eurokonformní výklad) sice může
působit za určitých okolností v neprospěch jednotlivce (viz např. rozsudky Pfeiffer či Adeneler),
ale (a) nesmí být contra legem (viz např. rozsudek ze dne 15. 4. 2008, Impact, C-268/06, odst. 110,
nebo rozsudek Adeneler), (b) musí se pohybovat v mezích výkladových metod stanovených
vnitrostátním právem (viz např. rozsudky Pfeiffer, odst. 116, nebo Adeneler, odst. 111) a (c) nesmí
porušovat obecné právní zásady, zejm. zásadu právní jistoty (viz např. rozsudky Adeneler,
odst. 110, nebo ze dne 26. 9. 1996, Arcaro, C-168/95, odst. 42). Posledně uvedený požadavek
na dodržení právní jistoty nabývá zvláštního významu v oblasti trestního práva, v níž je souladný
výklad zakázán, pokud by vedl ke stanovení nebo zpřísnění trestní odpovědnosti (viz rozsudek
Arcaro, odst. 37, nebo rozsudek ze dne 8. 10. 1987, Kolpinghuis Nijmegen, 80/86, odst. 13,
srov. také Bobek, M. a kol. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. C. H. Beck: Praha 2011,
str. 171).
[37] Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů
(viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135, č. 1338/2007 Sb. NSS). Popsané
meze použití nepřímého účinku je proto třeba vztáhnout i na stanovení nebo zpřísnění
odpovědnosti za správní delikt.
[38] Po porovnání skutečného významu návětí bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 směrnice
2006/42/ES, jak jej soud výše zjistil, a skutkové podstaty vymezené v §19a odst. 3 zákona
o technických požadavcích na výrobky ve spojení s bodem 1.7.4.2. přílohy č. 1 nařízení vlády,
je zřejmé, že uplatnění eurokonformního výkladu by vedlo ke zpřísnění odpovědnosti za správní
delikt. S žalobkyní a městským soudem lze totiž souhlasit, že výraz „pokud možno“ může vyvolat
domněnku, že návětí bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1 nařízení vlády nestanoví absolutní povinnost,
ale že jednotlivé obsahové náležitosti mají být do návodu k použití zapracovány pouze „pokud
možno“. Spojení slovesa „muset “ vyjadřujícího povinnost a výrazu „pokud možno“ není ani v běžné
řeči, natož v textu právního předpisu obvyklé. Výraz „pokud možno“ bývá spojen spíše
se slovesem vyjadřujícím podmíněnost „měl by“, neboť samotné „pokud možno“ vyjadřuje
podmíněnost. Pokud návětí bodu 1.7.4.2. stanoví, že součástí návodu „musí “ být „pokud možno“
určité náležitosti, mohou se adresáti dané normy domnívat, že je třeba ji číst tak, že součástí
návodu „by měly být pokud možno“ určité náležitosti. V takovém případě však není jednoznačně
zřejmé, zda a za jakých okolností mohou být adresáti takto formulovaného pravidla chování
za jeho nedodržení postiženi v rámci správního trestání. Uvedení výrazu „pokud možno“
ve skutkové podstatě správního deliktu se proto nejeví vhodné.
[39] I v oblasti správního trestání je třeba trvat na základní zásadě nullum crimen sine lege certa,
podle které musí být skutková podstata vymezena dostatečně určitě, přesně a jasně (srov. čl. 39
Listiny, čl. 49 Listiny základních práv EU, čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2014, Ashlarba proti Gruzii,
stížnost č. 45554/08, odst. 33, a ze dne 25. 5. 1993, Kokkinakis proti Řecku, stížnost č. 14307/88,
odst. 52).
[40] Nejvyšší správní soud došel ke skutečnému významu návětí bodu 1.7.4.2. přílohy č. 1
směrnice 2006/42/ES až na základě výše popsané komplexní úvahy, za pomoci srovnávacího
jazykového výkladu a zejména teleologického výkladu. V ustanovení, kterým byla citovaná
norma transponována do české právního řádu, není zákonodárcem zamýšlená povinnost
dostatečně jasně a jednoznačně patrna.
[41] Soud proto uzavřel, že skutková podstata správního deliktu podle §19a odst. 3 zákona
o technických požadavcích na výrobky ve spojení 1.7.4.2. písm. c) přílohy č. 1 nařízení vlády,
který měl spočívat v nezahrnutí ES prohlášení o shodě nebo dokumentu obsahujícího toto
prohlášení přímo do návodu k použití, nesplňuje požadavky na dostatečně určité, přesné a jasné
vymezení. Stěžovatelka proto nebyla oprávněna uložit žalobkyni na základě této skutkové
podstaty sankci.
[42] V této souvislosti soud podotýká, že směrnice 2006/42/ES sama skutkové podstaty
deliktů nestanoví. Podle čl. 23 „[č]lenské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních
předpisů přijatých podle této směrnice a přijmou všechna nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování “.
Obdobně podle bodu 26 odůvodnění směrnice je na členských státech, aby stanovily za její
porušení sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující. Bylo tedy na vnitrostátním
zákonodárci, aby dostatečně jasně a přesně stanovil skutkové podstaty a povinnosti, jejichž
porušení hodlá sankcionovat jako správní delikty, a to i s přihlédnutím k jiným jazykovým
zněním (srov. přílohu III Metodických pokynů pro zajišťování prací při plnění legislativních
závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii, které jsou přílohou č. 1
k usnesení vlády ze dne 12. 10. 2005 č. 1304: „Při transpozici směrnic je třeba mít na paměti, že úřední
jazyky všech členských států jsou postaveny na stejnou úroveň. Pokud je tedy znění určité směrnice v českém jazyce
nejasné nebo nejednoznačné a mělo-li by působit aplikační potíže, je vhodné přihlédnout k ostatním jazykovým
verzím“).
[43] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že mu přes postavení soudu posledního
stupně nevznikla povinnost předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. rozsudek Cilfit, odst. 16 a násl.). Meze nepřímého
účinku jsou v judikatuře Soudního dvora dostatečně jasně vymezeny (viz výše odst. [36])
a v důsledku nemožnosti použít nepřímý účinek směrnice v posuzované věci nebylo třeba
postavit najisto obsah povinnosti předvídané v bodu 1.7.4.2. písmenu c) přílohy č. 1 směrnice
2006/42/ES.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[44] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[45] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnou byla
v posuzované věci žalobkyně, protože výsledkem řízení před správními soudy bylo zrušení
správního rozhodnutí, které napadla žalobou. Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti
zastoupena advokátkou a náleží jí náhrada nákladů řízení. Ta je představována náklady
na zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření ze dne 2. 5. 2016 a ze dne 13. 6. 2016)
ve výši 3.100 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. K této částce je nutno připočíst náhradu hotových výdajů zástupkyně ve výši
300 Kč za každý z úkonů právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Tuto částku pak soud
zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 1.428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je zástupkyně jako plátce povinna odvést. Soud proto určil náklady řízení v celkové výši
8.228 Kč, které je stěžovatelka povinna uhradit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Kateřiny Kavalírové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu