ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.84.2017:34
sp. zn. 1 As 84/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125,
Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 74249/2015/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 2. 2017, č. j. 52 A 14/2016 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku za kasační stížnost ve výši
5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Pardubic (dále též „magistrát“) rozhodnutím ze dne 13. 5. 2015,
č. j. OSA/P-170/15-D/22, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se žalobce dopustil tím,
že dne 23. 1. 2015 okolo 15:56 hod. při řízení motorového vozidla tov. zn. Citroen Berlingo,
registrační značky (SPZ) X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost na ulici Nádražní, na silnici č.
I/36, v km 24,5 v Pardubicích, stanovenou dopravní značkou B20a na 80 km/h nejméně o 25
km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h), čímž porušil
ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek žalobci uložil pokutu ve
výši 3.000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích. Krajský soud ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud níže
rekapituluje tu část odůvodnění rozsudku krajského soudu, která je relevantní z hlediska
kasačního přezkumu.
[3] Soud konstatoval, že zásadním a pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného
rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina
žalobce, což zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil
přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Podklady, které správní orgány
použily k zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny, plně postačovaly k vydání
rozhodnutí. Žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry
správních orgánů o žalobcově vině. Vymezení místa spáchání přestupku společně s uvedením
časového údaje bylo dostatečně konkrétní, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Správní spis
obsahuje i údaj o kontrole měřeného úseku včetně příslušné fotodokumentace. Pochybnosti
žalobce o tomto závěru považoval krajský soud za spekulativní. Pokud by bylo dopravní značení
v měřeném úseku poškozené či odstraněné, jistě by to žalobce již při silniční kontrole namítl.
Pokud to tvrdí až v doplnění odvolání, tak to jen potvrzuje účelovost této námitky.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[5] První a nejobsáhlejší kasační námitkou stěžovatel namítá podjatost soudce krajského
soudu, který ve věci rozhodoval. Stěžovatelův zástupce se těsně před soudním jednáním rozhodl,
že ho v řízení před soudem zastoupí jiný advokát, a to v rámci substituce. Substitut pověření
přijal, a po seznámení se spisem se dozvěděl, že věc bude projednávat a rozhodovat soudce
JUDr. Jan Dvořák. Rozhodl se proti němu podat námitku podjatosti doručenou soudu dne
8. 2. 2017, a to před jednáním. Dle právního názoru soudu byla námitka podána opožděně,
a proto se k ní nepřihlíží. Dle žalobce však byla uplatněna včas – do jednoho týdne ode dne, kdy
se účastník řízení o podjatosti dozvěděl, tedy od 7. 2. 2017, kdy mu byl doručen advokátní spis
žalobce. Námitka měla být postoupena Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel dále na s. 4 – 13
kasační stížnosti rekapituluje důvody, pro které se domnívá, že je soudce JUDr. Dvořák
ve vztahu k substitučnímu zástupci podjatý.
[6] Krajský soud se dle stěžovatele nezabýval námitkou, že dopravní značka B20a omezující
rychlost ve směru jízdy stěžovatele umístěna nebyla, a není tak spolehlivě prokázáno překročení
rychlosti stanovené dopravní značkou. Úřední záznam Policie ČR o údajné existenci dopravní
značky považuje stěžovatel za nedostatečný důkaz, neboť se jedná o jednostranný záznam
správního orgánu a nikoliv např. svědeckou výpověď zakročujících policistů. Stěžovatel
je úzkostné povahy, spíše submisivní, proto neexistenci značky nenamítal hned při kontrole.
Fotodokumentace přestupku sama o sobě prokazuje pouze jízdu motorovým vozidlem, nikoli
že stěžovatel řídil toto vozidlo v úseku, kde je rychlost upravena dopravní značkou.
[7] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je projednatelná, není však důvodná.
[9] První kasační námitkou stěžovatel tvrdí zmatečnost řízení před krajským soudem
spočívající v rozhodování v projednávané věci soudcem, proti němuž vznesl zástupce stěžovatele
námitku podjatosti.
[10] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že dne 17. 10. 2016 bylo do datové
schránky stěžovatelova zástupce doručeno předvolání k jednání nařízenému u krajského soudu
na 8. 2. 2017 v 10:45 hod. Dne 7. 2. 2017 zaslal Mgr. Voříšek soudu substituční plnou moc
ze dne 28. 3. 2016 udělenou Mgr. Topolem a sdělil, že se dostaví na nařízené jednání. Dne
8. 2. 2017 v 6:30 hod zaslal substitučně zmocněný zástupce datovou zprávou námitku podjatosti
samosoudce, jemuž byl případ stěžovatele přidělen k rozhodování. Důvod podjatosti spatřuje
substituční zástupce především v postupu uvedeného soudce při jednání v jiné věci, které
se konalo dne 2. 11. 2016.
[11] Krajský soud posoudil námitku podjatosti jako opožděnou (srov. protokol o jednání
ze dne 8. 2. 2017, čl. 138 soudního spisu). Konstatoval, že o důvodu podjatosti substituční
zástupce věděl již dne 2. 11. 2016, námitku však uplatnil teprve 8. 2. 2017. Nic tedy nebránilo
tomu, aby se jednání téhož dne konalo a aby soud o věci meritorně rozhodl.
[12] Dle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení může účastník nebo osoba zúčastněná
na řízení namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí
uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při
jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.
[13] Je zřejmé, že tvrzené okolnosti, které jsou podle obsahu námitky důvodem podjatosti,
byly substitučnímu zástupci známy již dne 2. 11. 2016 (substituční plná moc pro zastupování
v řízení mu byla udělena dne 28. 3. 2016 a jako substituční zmocněnec se měl seznámit
se složením soudu v řízení o stěžovatelově žalobě). Z uvedeného vyplývá, že námitka podjatosti
vůči soudci tak byla uplatněna opožděně, a proto k této námitce nelze přihlížet (§8 odst. 5 věty
poslední s. ř. s. ve spojení s §40 odst. 1, 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud tedy konstatuje,
že krajský soud postupoval správně, pokud k námitce podjatosti pro její opožděnost nepřihlížel.
[14] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že je mu z jeho úřední činnosti
známo, že Mgr. Voříšek opakovaně namítá neúspěšně podjatost tohoto soudce a jeho postup
vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání. O této otázce Nejvyšší správní soud již
vícekrát rozhodoval (např. usnesení ze dne 16. 5. 2017, č. j. Nao 169/2017 – 147, či ze dne
30. 3. 2017, č. j. Nao 119/2017 – 92). Je zřejmé, že skutečnosti uváděné substitučním zástupcem
stěžovatele spíše než to, že by byl předseda senátu podjatý, dokládají, že tento zástupce činí
v řízení před krajským soudem opakovaně různé kroky vedoucí k maření jednání u soudu.
Z tohoto důvodu je lze jen velmi obtížně vnímat jako skutečnou obranu klientů, ale spíše jako
účelové obstrukce.
[15] Ani druhou kasační námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud
se námitkou, že nebylo prokázáno umístění příslušné dopravní značky, zabýval, a to podrobně
na s. 6 – 7 napadeného rozsudku.
[16] Nejvyšší správní soud se s posouzením této námitky provedeným krajským soudem
ztotožňuje. Z podkladů shromážděných ve správním spisu plyne zcela jasně, v jakém místě byl
skutek spáchán (i v jakém směru stěžovatel vozidlo řídil), jaká regulace rychlosti v tomto místě
platila a že tedy byly naplněny všechny prvky objektivní stránky deliktu, pro který byl stěžovatel
potrestán. Skutečnosti, ze kterých vycházel žalovaný i magistrát, tvoří logický a uzavřený řetězec
důkazů, které dokládají, že v měřeném úseku byla nejvyšší povolená rychlost 80 km/h.
[17] V oznámení přestupku ze dne 24. 1. 2015 (čl. 1 správního spisu) je uvedeno, že žalobci
byla „dne 23. 1. 2015 okolo 15:56 hodin v Pardubicích, sil. I/36 v km 24,5, směr Chrudim, v místě, kde
je svislou značkou č. B20a snížena rychlost na 80 km/h, naměřena rychlost 109 km/h (po odečtu tolerance
105km/h) v obci“. Totožné závěry vyplývají též ze záznamu o přestupku (čl. 3 správního spisu)
a z potvrzení o převzetí kauce (čl. 5). V úředním záznamu ze dne 23. 1. 2015 (čl. 6) pak hlídkující
policisté upřesnili, že „k místu měření, které se nachází na spojovací cestě mezi I/37 a I/36 naproti
Autodromu Pardubice, přijeli od obce Opat. n/L.. V místě měření jsme provedli kontrolu stálého dopravního
značení B20a (80 km/h). Dopravní značky byly jasné, čitelné, nepoškozené ani jinak upravené a umístěné dle
předpisů“. Ve spisu následuje (čl. 7-8) série šesti fotografií; na všech je zachyceno dopravní značení
zvyšující hranici nejvyšší dovolené rychlosti v obci z 50 km/h na 80 km/h (dopravní značka
B20a).
[18] Nejvyšší správní soud má za to, že ze všech těchto podkladů je nepochybně seznatelné,
že skutkové okolnosti spáchání daného správního deliktu byly dostatečně zjištěny tak, aby mohly
správní orgány rozhodnout o stěžovatelově vině. Z jednotlivých podkladů je zřejmé, že stěžovatel
řídil své vozidlo po ulici Nádražní ve směru na Chrudim. Dopravní značení stanovující maximální
povolenou rychlost v daném úseku je patřičně zdokumentováno na čl. 7 – 8 správního spisu.
Z této fotodokumentace vyplývá, že jde o dopravní značení ve směru, kterým jel stěžovatel.
Na fotografiích je totiž zachycena též značka začátek obce „Pardubice“ (informativní značka
IZ 4a). Kdyby měření a kontrola značek probíhala v opačném směru, musela by na fotografiích
být zachycena značka „konec obce“ (informativní značka IZ 4b). Z podkladů je tedy bez pochyb
zřejmé, že měření rychlosti probíhalo v daném úseku ulice Nádražní, a to ve směru od Opatovic
nad Labem na Chrudim, přičemž bylo prokázáno, že v tomto úseku byla dopravním značením
maximální povolená rychlost stanovena na 80 km/hod. Nad rámec shora uvedeného soud
poznamenává, že pokud by v daném úseku nebyla stanovena maximální povolená rychlost
dopravní značkou B20a (80 km/h), platila by zde maximální rychlost pro jízdu v obci, která je dle
§18 odst. 4 zákona o silničním provozu 50 km/h. Ve svém důsledku by tedy skutečnost,
že v daném úseku nebylo umístěno uvedené dopravní značení, svědčila v neprospěch stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[19] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[21] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že usnesením ze dne 2. 3. 2017,
č. j. 1 As 84/2017 - 16, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení
zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Stěžovatel výzvu vyslyšel a dne
3. 3. 2017 na účet soudu složil požadovanou částku, čímž splnil poplatkovou povinnost podle
položky č. 19 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Stěžovatel však poté ve stejné věci bez
právního důvodu složil na účet soudu částku 5.000 Kč znovu, a to dne 10. 3. 2017.
[22] Podle §10 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích „[b]ylo-li na poplatku zaplaceno
více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.“
[23] Nejvyšší správní soud podle výše citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích
ve výroku IV. tohoto rozsudku rozhodl, že stěžovateli vrací přeplatek na soudním poplatku
ve výši 5.000 Kč v přiměřené lhůtě třiceti dnů, a to na účet, ze kterého předmětnou platbu přijal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu