ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.56.2017:35
sp. zn. 1 Azs 56/2017 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: D. K., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2016, č. j. OAM-921/ZA-ZA04-LE23-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2017,
č. j. 33 Az 3/2016 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím stěžovatel rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu tak,
že se mezinárodní ochrana žalobkyni neuděluje.
[2] Žalobkyně brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně, kterou
napadla výše uvedené rozhodnutí v celém jeho rozsahu. Krajský soud napadeným rozsudkem
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil rozhodnutí v části týkající
se zamítnutí žádosti žalobkyně o udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné z důvodů jeho nesrozumitelnosti
a nedostatečného odůvodnění, neboť tvrzené nedostatky rozhodnutí stěžovatele soud ve svém
rozhodnutí neupřesnil, a stěžovateli tedy není ani zřejmé, jaké nedostatky v odůvodnění má
napravovat.
[5] Stěžovatel uvedl, že krajský soud jeho závěry ohledně nesplnění podmínek pro udělení
azylu, humanitárního azylu či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny považuje za věcně
správné. Z tohoto důvodu se krajský soud zaměřil pouze na přezkum posouzení podmínek pro
udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Krajský soud stěžovateli
vytkl selektivní práci s informacemi obsaženými ve spise a účelovost při posuzování možnosti
vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny, neboť skutkový stav zjištěný stěžovatelem má dle
krajského soudu ve správním spise jen částečnou oporu.
[6] Podle stěžovatele krajský soud neměl rušit celé správní rozhodnutí, ale pouze část týkající
se zamítnutí žádosti o udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Postup
krajského soudu, jenž zrušil správní rozhodnutí celé, odporuje odůvodnění rozsudku, kde vytkl
stěžovateli pochybení ohledně uvedené části rozhodnutí.
[7] Kasační stížnost je dle tvrzení stěžovatele přijatelná ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s., neboť
krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného a procesního práva a nerespektoval ustálenou
soudní judikaturu.
[8] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost by měla být
posouzena jako nepřijatelná, jelikož Nejvyšší správní soud není povolán přezkoumávat jakákoli
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení dosahující značné intenzity. Co se týče postupu,
jakým stěžovatel zhodnotil možnost vnitřního přesídlení žalobkyně v rámci Ukrajiny, žalobkyně
uvedla, že stěžovatel postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, když
selektivně vybíral pouze skutečnosti, které svědčí ve prospěch možnosti vnitřního přesídlení
žalobkyně. Naproti tomu stěžovatel nezohlednil dostupné informace, že osoby vnitřně přesídlené
v rámci Ukrajiny jsou vystaveny diskriminaci a čelí výrazným obtížím při zabezpečování svých
základních sociálních potřeb.
[9] Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozsudek krajského soudu odpovídá požadavkům
judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75). Z rozsudku je zjevné, jak ve věci rozhodl, a své rozhodnutí
opřel o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně.
[10] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud ji odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, ve kterém interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[12] Kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána
Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom,
že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně
že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu (k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59).
[13] Stěžovatel uvedl, že důvod přijatelnosti jeho kasační stížnosti vidí v zásadním pochybení
krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, a v tom, že nerespektoval ustálenou
soudní judikaturu.
[14] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud připomíná, že – v rámci posuzování
přijatelnosti kasační stížnosti – není povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení
především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla
důvodem přijatelnosti kasační stížnosti (obdobně výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[15] Kasační stížnost je nepřijatelná, neboť významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[16] Ke tvrzenému pochybení krajského soudu, jehož se měl soud dle stěžovatele dopustit tím,
že rozhodnutí stěžovatele zrušil v celém svém rozsahu, nikoli pouze ve výroku o neudělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu: povahou výroku o neudělení
doplňkové ochrany se zabýval Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 4 Azs 17/2012 - 29 vyplývá, že výrok
o neudělení doplňkové ochrany je „výrokem oddělitelným a způsobilým samostatného přezkumu“.
V rozsudku ze dne 7. 3. 2014, č. j. 7 Azs 16/2014 - 27, Nejvyšší správní soud toto tvrzení doplnil
takto:„z hlediska procesní ekonomie a efektivnosti správního řízení považuje za nežádoucí rušit celé správní
rozhodnutí, týká-li se zjištěný nedostatek pouze některého výroku rozhodnutí a jiný na něm nezávislý výrok může
obstát.“
[17] I přes výše uvedené je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že krajský soud postupoval
správně, když napadeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatele zrušil v celém svém rozsahu, nikoli
jen ve výroku o neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Krajský soud sice shledal pochybení v postupu stěžovatele při hodnocení možnosti vnitřního
přesídlení v odůvodnění výroku rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
zákona o azylu. Nelze ovšem s určitostí říci, že výroky, týkající se zbylých forem mezinárodní
ochrany, mohou bez dalšího obstát.
[18] Zjištěný nedostatek se tedy přímo dotýká toliko výroku o neudělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, ale není vyloučen vliv tohoto pochybení stěžovatele i na jiné části
správního rozhodnutí. Nepřímo tak mohly být dotčeny i zbylé výroky rozhodnutí stěžovatele,
jimiž bylo rozhodnuto o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona
o azylu, či doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu. Zhodnocení existence možnosti
vnitřního přesídlení je důležitým kritériem při rozhodování o udělení výše jmenovaných forem
mezinárodní ochrany, nikoli pouze doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Zrušení napadeného správního rozhodnutí v celém rozsahu je tedy v tomto případě
žádoucí.
[19] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu