ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.57.2017:52
sp. zn. 1 Azs 57/2017 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: A. B. A.,
zastoupená Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 11, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2015, č. j. OAM-619/ZA-ZA05-K03-2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 32 Az 52/2015 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností brojí žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného o opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedeným rozhodnutím žalovaný posoudil žádost
žalobkyně jako nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), tj. z důvodu opakovaně podané žádosti, aniž by žalobkyně uváděla
nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jejího vlastního zavinění předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení. Žalovaný proto řízení o udělení
mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
[2] Žalobkyně v žalobě namítala, že ze strany žalovaného došlo k porušení §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Žalobkyně popsala důvody, které ji vedly k opuštění
země původu, tj. obava z domácího násilí ze strany jejího bývalého manžela. Žalobkyně dále
uvedla, že v Nigérii došlo k zásadnímu zhoršení vnitropolitické a bezpečnostní situace, během
roku 2014 a 2015 zde došlo k dramatickému nárůstu násilí ze strany teroristické islamistické
skupiny Boko Haram a žalobkyně je jako žena křesťanského náboženského vyznání ohrožena
jejími útoky. V roce 2012 došlo k útokům ve městě B. C., odkud žalobkyně pochází. Dále
odkázala na doporučení Ministerstva zahraničních věcí ČR vyhnout se cestám do severní části
Nigérie, Abuji, Lagosu i oblastem v deltě řeky Niger (tj. jižní části Nigérie, odkud pochází
žalobkyně). Navrhla zrušit napadené rozhodnutí a žalovanému uložit povinnost zaplatit náklady
řízení.
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Poukázal na zákonné důvody pro
nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §10a písm. e) zákona
o azylu. Porovnal důvody současné žádosti žalobkyně s důvody, které uváděla v předchozím
pravomocně ukončeném řízení (neprodloužení víza k pobytu v ČR ze strany policie, obava
z jednání nigerijského otce svých dětí), v němž byla její žádost neúspěšná. Správní rozhodnutí
o předchozí žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla potvrzena i správními soudy
(včetně Nejvyššího správního soudu – viz usnesení ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 Azs 92/2015 – 27).
Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně v opětovně vedeném řízení neuvedla žádnou
novou skutečnost podle §10a písm. e) zákona o azylu.
[4] Krajský soud měl za to, že žalovaný obstaral dostatek podkladů a informací o zemi
původu žalobkyně, a označil je za objektivní, přiměřeně aktuální a transparentní. Na jejich základě
v konfrontaci s výpověďmi žalobkyně ve správním řízení žalovaný zjistil stav věci v souladu s §3
správního řádu. K žalobkyní popisovaným ojedinělým útokům ve městě B. C. došlo již v roce
2012, žalovaný disponoval aktuálnějšími informacemi o situaci v Nigérii z let 2014 až 2015, které
na zhoršení bezpečnostní situace reagují.
[5] Krajský soud na závěr zdůraznil, že se při posuzování současné žádosti žalobkyně ze dne
14. 7. 2015 plně ztotožnil se závěry i procesním postupem, které učinil žalovaný, neshledal ani
důvody pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro důvodnou obavu
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů) či doplňkové ochrany ve smyslu §14a
zákona o azylu (z důvodu tvrzeného ohrožení ze strany Boko Haram, s odkazem na odůvodnění
shora). Rozhodnutí žalovaného tedy bylo vydáno v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., tedy z důvodů
nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem, vad řízení, nepřezkoumatelnosti
a nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatelka svoji stížnost odůvodňuje zejména
složitou bezpečnostní situací v zemi původu (Nigerijská federativní republika) a předkládá k tomu
celou řadu informací a zpráv, včetně odkazů na příslušné webové stránky.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že námitky stěžovatelky jsou
nedůvodné a poukazuje na to, že bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatelky se naopak
zlepšila a vláda aktivně bojuje proti teroristické organizaci Boko Haram. Zdůrazňuje také,
že stěžovatelka pochází z města B. C., které není postiženo teroristickými útoky, resp. poslední
útok se tam odehrál v roce 2012. Žalovaný dává tuto okolnost do kontrastu s tím, že i evropské
metropole jako je např. Paříž byly nedávno vystaveny teroristickým útokům.
[8] Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že v souzené věci krajský soud napadeným
rozsudkem žalobu zamítl (nikoli odmítl), proto důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. – nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení – nepřichází v úvahu.
[9] Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozsudek krajského soudu odpovídá požadavkům
judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75). Z rozsudku je zjevné, jak krajský soud ve věci rozhodl,
a své rozhodnutí založil na dostatečných skutkových zjištěních. Krajský soud vycházel
ze správního spisu a informací v něm shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto
směru vytknout, že by skutkový základ věci zjistil nedostatečně. Krajský soud své závěry
dostatečně odůvodnil a řádně se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka uplatnila
v žalobě.
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti dále hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, v němž
interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatelka se k přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. výslovně
nevyjádřila. Podle názoru stěžovatelky je rozhodnutí žalovaného nezákonné pro nesprávné
vyhodnocení skutkového stavu a s tím souvisejícími nesprávnými právními závěry. Zásadním
pochybením krajského soudu je pak dle mínění stěžovatelky nedostatečné zjištění skutkového
stavu a ztotožnění se s chybnými závěry žalovaného. Krajský soud především nepovažoval
podstatné zhoršení bezpečnostní situace v Nigérii za novou skutečnost, která je relevantním
podkladem pro zahájení meritorního řízení.
[12] Problematikou opakovaných žádostí se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých
předchozích rozhodnutí. Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu lze věcně posoudit pouze
tehdy, uvedl-li žadatel nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo
důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové
skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu považována za žádost shodnou, a tudíž
nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V odůvodnění rozhodnutí
o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu je správní orgán povinen
uvést zdůvodněný závěr o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany,
resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit
již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která
by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany (rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96,
publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS). Institut opakované žádosti neslouží k doplňování předchozí
žádosti ani ke zhojení nevyužití opravných prostředků proti meritornímu přezkoumání předešlé
věci. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně tak,
aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip
právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65).
[13] Žalovaný i krajský soud se zabývali tím, zda v zemi původu stěžovatelky v souvislosti
s působením teroristické skupiny Boko Haram nedošlo k takové zásadní změně situace, která
by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž
nic takového neshledali. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožňuje. Z výše
uvedených důvodů je tedy lichá námitka, že napadené rozhodnutí není podloženo dostatečným
množstvím relevantních podkladů, neboť stěžovatelka v žádosti neuplatnila žádnou novou
skutečnost podstatnou z hlediska udělení mezinárodní ochrany, a žalovaný proto neprováděl
(a ani nemusel) věcné posouzení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 2 Azs 33/2017 – 22).
[14] Situací v Nigerijské federativní republice s ohledem na působení teroristické skupiny
Boko Haram a její relevancí při posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 Azs 122/2016 – 34. Nejvyšší
správní soud zde uvedl, že „nikdy nebylo zpochybněno, že hnutí Boko Haram je islamistickou teroristickou
organizací. Její vliv je však v důsledku operací státních orgánů roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě
země. […] Stěžovatelku nepronásledovaly státní orgány, ale ozbrojená teroristická skupina, kterou nigerijské
státní orgány rozhodně nepodporují, ale cíleně potírají (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2004,
č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, nebo též ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015 – 22, bod 16 a násl.).
Stěžovatelka se s žádostí o pomoc neobrátila ani na státní orgány, ačkoliv tak učinit mohla a měla.
[…] Nevyužila ani možnost přesídlení do jiné, bezpečné části země, v níž teroristé neoperují.“ V usnesení
ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49, na které v dané věci odkazoval i krajský soud,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „poukazovala-li stěžovatelka také na strach z násilností páchaných
skupinou Boko Haram, pak Nejvyšší správní soud uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé
místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti
dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů,
i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně
jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 – 68).
Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, na základě kterého by bylo možné se reálně domnívat, že by jí v případě
návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země
neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi
nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části
Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“
[15] Nejvyšší správní soud podotýká, že s ohledem na výše uvedené nemohou stěžovatelkou
uplatňované kasační námitky, podpořené odkazy na novinové články a webové stránky, obstát.
Stěžovatelka pochází z města B. C., tedy místa, které není zasaženo působením teroristického
hnutí Boko Haram. Ojedinělý útok tohoto hnutí v B. C. v roce 2012, tedy s delším časovým
odstupem, nemůže na tomto závěru nic změnit. Strach stěžovatelky z násilí páchaného hnutím
Boko Haram tedy nemůže být důvodem pro zahájení meritorního řízení. Ke konceptu vnitřní
ochrany, kterým lze řešit lokální problémy v zemi původu, srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 280/2016 – 33, či usnesení ze dne 17. 5. 2012,
č. j. 7 Azs 19/2012 – 22. Navíc ze správního spisu plyne, že důvodem, pro který stěžovatelka
opustila zemi původu, nebyl strach z pronásledování skupinou Boko Haram. Stěžovatelka poprvé
žádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze zcela odlišných důvodů, teprve ve
druhé žádosti počala zmiňovat obavy z probíhajících konfliktů ve své vlasti. Stěžovatelkou
uplatněné argumenty v kasační stížnosti tak nemohou na závěrech žalovaného a krajského soudu
nic změnit.
[16] Všechny stěžovatelkou namítané otázky tak již byly řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu, a to bezrozporně; není zde ani důvod pro judikaturní odklon. Soud neshledal
ani žádné zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní
judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního
práva. Kasační stížnost proto svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky,
a není tedy důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle
§104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle
§60 odst. 3 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, pročež žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[18] Usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 1 Azs 57/2017 – 35, ustanovil Nejvyšší správní soud
stěžovatelce zástupkyni Mgr. Gabrielu Kopuletou, advokátku. Dle §35 odst. 8 věty první
za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupkyně
stát. Odměna ustanovené zástupkyni náleží za poskytnutí dvou úkonů právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), spočívajících v první
poradě s klientem včetně přípravy a převzetí zastoupení zástupkyní ustanovenou soudem
[§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a doplnění kasační stížnosti [písemné podání ve věci
samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3.100 Kč za úkon právní služby
[dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanovené
zástupkyně tak činí 6.200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanovené zástupkyně,
je tato stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden
úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovené zástupkyni náleží částka
600 Kč. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené advokátce na odměně
za zastupování stěžovatelky a na náhradě hotových výdajů částku 6.800 Kč. Tato částka bude
ustanovené zástupkyni vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu