ECLI:CZ:NSS:2017:10.ADS.321.2016:27
sp. zn. 10 Ads 321/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: J. K., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 19. 11. 2015, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, čj. 43 Ad 4/2016-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žádostí ze dne 10. 7. 2015 žalobkyně požádala Okresní správu sociálního zabezpečení
Mladá Boleslav (správní orgán I. stupně) o přiznání starobního důchodu ode dne 19. 8. 2014.
V žádosti mj. uvedla, že žádá o uznání péče o děti, a to E. a J. K.. Správní orgán I. stupně žádost
zamítl. Přihlédl pouze k výchově jednoho dítěte; výchova J. K. totiž od jeho převzetí do péče do
dosažení zletilosti netrvala alespoň 5 roků. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí námitky,
které žalovaná výše specifikovaným rozhodnutím zamítla.
[2] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila žalobou. Krajský soud rozsudkem
označeným v záhlaví rozhodnutí žalované pro nezákonnost zrušil. Uvedl, že počátek doby péče
o J. K. nelze odvíjet až od právní moci rozsudku o jeho osvojení. Z předložených podkladů
vyplynulo, že žalobkyně o něj pečovala již před právní mocí tohoto rozsudku.
II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Domnívá se, že krajský soud nesprávně vyložil §32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění. Toto ustanovení totiž neumožňuje přihlédnout k předcházející
hostitelské péči žalobkyně o dítě, která zřejmě souvisela s žádostí manželů K. o osvojení dětí E. a
J. Ačkoliv žalobkyně předložila potvrzení o tom, že nezletilý J. byl svěřen do péče manželů K. již
dne 27. 4. 1991, dle stěžovatelky šlo pouze o pobyt dítěte mimo dětský domov v rámci hostitelské
péče. Takový pobyt stěžovatelka nepovažuje za svěření dítěte do péče na základě rozhodnutí
příslušného správního orgánu.
[4] Stěžovatelka poukazuje na výčet rozhodnutí příslušného orgánu, jimiž může být
ve smyslu §20 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění dítě převzato do péče nahrazující péči
rodičů. Domnívá se, že tento výčet je taxativní. Dle ní za takové rozhodnutí nelze považovat
opatření dětského domova, jímž byl nezletilý J. předán do hostitelské péče manželů K.
[5] V kasační stížnosti dále stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu
co do existence určitého opatření, které muselo být vydáno před osvojením dítěte. Má za to,
že faktická péče o dítě před osvojením nesplňuje zákonné podmínky pro započítání takové péče
do výpočtu důchodového věku. Stěžovatelka nemůže vzhledem k dikci §20 odst. 2 a 3 a §32
odst. 4 zákona o důchodovém pojištění přihlížet k individuálním okolnostem případu a hodnotit
i faktickou péči žalobkyně o dítě.
[6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] NSS při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení,
přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas,
osobou oprávněnou a je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Návrhem na přiznání odkladného účinku se soud nezabýval, protože rozhodl bez odkladu
o samotné kasační stížnosti; otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Ze správního spisu vyplynulo, že manželé J. a V. K. dne 27. 4. 1991 převzali z dětského
domova do své péče E. nar. v roce X a jeho nevlastního bratra J. nar. v roce X. Předání dětí do
péče manželů K. odpovídá i listina datovaná dnem 2. 5. 1991 z archivu Dětského domova v N.
S., podle které byl doporučen osvojitelský svazek mimo jiné na základě doporučení Okresního
úřadu Kladno ze dne 7. 3. 1991 a vyšetření dětí ze dne 13. 2. 1991. Podle tohoto dokumentu se
žalobkyně spolu s manželem dostavila dne 13. 3. 1991 a nezletilé děti byly propuštěny do
hostitelské péče ode dne 1. 5. 1991. Z vyjádření Mgr. I. P., ředitelky příspěvkové organizace
Základní škola, Mateřská škola, Dětský domov a Speciální pedagogické centrum v Mladé
Boleslavi ze dne 2. 2. 2015 je pak patrné, že J. byl žákem školy od 2. 5. 1991 do 30. 6. 1995, kdy
ukončil povinnou školní docházku. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 4.
1992, který nabyl právní moci dne 22. 4. 1992, byl J. osvojen manžely K.
[11] V tomto případě není sporné, že žalobkyně a její manžel dítě předané do jejich péče
fakticky vychovávali již před právní mocí rozsudku o jeho osvojení. Jedinou otázkou je,
zda při výpočtu důchodového věku žalobkyně měla stěžovatelka zohlednit výchovu tehdy nezl. J.
i po dobu před jeho osvojením, tj. zejména od propuštění dítěte z dětského domova do péče
manželů dne 27. 4. 1991, resp. od předání dítěte do jejich hostitelské péče dne 1. 5. 1991.
[12] Podle §32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění u pojištěnců narozených v období let 1936
až 1977 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu. Dle přílohy k zákonu označené jako
„Důchodový věk pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977“ důchodový věk žalobkyně
činí 61 let, pokud vychovala jedno dítě, resp. 59 let a 8 měsíců, pokud vychovala děti dvě.
Podle §32 odst. 4 téhož zákona podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna,
jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků.
Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna,
jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků.
[13] Zákon o důchodovém pojištění pak v §20 odst. 1 definuje, že dítětem se rozumí dítě vlastní
nebo osvojené, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. Dle odst. 2
téhož ustanovení se za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů považuje dítě, jež bylo převzato
do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy
rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů
rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče
nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu
sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele
nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného
opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy.
[14] Stěžovatelka nepovažovala péči o nezl. J. před jeho osvojením za péči ve smyslu
§32 odst. 4 ve spojení s §20 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud zrušil její rozhodnutí
pro nezákonnost. Pokud nebylo ve správním řízení doloženo rozhodnutí, na základě něhož začali
manželé K. fakticky pečovat o nezl. J., byť minimálně určité opatření o jeho péči muselo
existovat, nelze počátek péče o dítě formálně odvíjet až od právní moci rozsudku o osvojení
dítěte.
[15] Se závěry krajského soudu se zdejší soud ztotožňuje.
[16] NSS předesílá, že otázku data převzetí dítěte do péče je nutné při nedostatku
přechodných ustanovení zákona o důchodovém pojištění posoudit podle předpisů účinných
v době, kdy k převzetí dítěte do péče žadatelky o důchod došlo (viz rozsudek NSS ze dne
4. 1. 2007, čj. 6 Ads 34/2006-49, č. 1710/2008 Sb. NSS). Již v právě cit. rozsudku NSS uvedl,
že podmínku výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splňuje rovněž žena osobně
pečující o dítě, které jí bylo svěřeno nejdříve do předadopční péče vyžadované v §69 zákona
č. 94/1963 Sb., o rodině, a poté osvojeno postupem podle §63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.
V tomto rozsudku, stejně jako v nynějším případě, nebylo zcela jasné, na základě jakého právního
titulu došlo k převzetí dítěte do předadopční péče. Podle §69 odst. 2 zákona o rodině, ve znění
do 31. 7. 1998, opatření, jímž bylo dítě před rozhodnutím soudu o osvojení nejméně na dobu tří
měsíců předáno do péče budoucího osvojitele, učinil ústav po dohodě s okresním národním
výborem (od 24. 11. 1990 okresním úřadem). Jen u dětí, které jsou v ústavu z rozhodnutí soudu,
tj. za účelem ústavní výchovy, tak učinil soud. Tak jako tak, manželé K. museli jako budoucí
osvojitelé ve smyslu §69 zákona o rodině minimálně po dobu tří měsíců předcházejících osvojení
pečovat o tehdy nezl. J.
[17] Navzdory tomu, že v rozsudku čj. 6 Ads 34/2006-49 zdejší soud pracoval s verzí zákona
o důchodovém pojištění s odlišnou časovou působností, poselství tohoto judikátu zůstalo
i pro další obdobné případy stejné. Ustanovení §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
ve znění do 30. 6. 2007 jednoduše stanovilo pouze to, že za dítě převzaté do trvalé péče
nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí
příslušného orgánu. Totéž ustanovení ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (tj. §20 odst. 2
ve znění účinném od 1. 1. 2014) vedle původní strohé úpravy považuje za dítě převzaté
do péče nahrazující péči rodičů dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu,
orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče
budoucího osvojitele. Zákon č. 152/2007 Sb., jímž byla do zákona o důchodovém pojištění
vložena druhá věta §20 odst. 2, zjevně sleduje záměr započítávat jako péči o dítě nahrazující
péči rodičů také předadopční péči ve smyslu §69 zákona o rodině (srov. sněmovní tisk č. 153/0,
5. volební období, od 2006, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz).
[18] Právě výše zvýrazněná část druhé věty §20 odst. 2 dopadá na nyní řešenou situaci.
[19] Z dnešního pohledu nelze s odkazem na proměňující se legislativu zpochybňovat,
že v tomto případě byl nezl. J. svěřen do předadopční péče manželů K. rozhodnutím dříve (tedy
v roce 1991) příslušného orgánu. V posuzovaném případě správní spis neobsahuje veškerou
dokumentaci, která by proces předání nezl. J. do péče jeho budoucích osvojitelů přesně
popisovala. Avšak z již doložených podkladů je patrné, že dítě muselo být z dětského domova
svěřeno do jejich předadopční péče vyžadované zákonem o rodině, což byla nezbytná podmínka
pro osvojení dítěte. Žalobkyní předložené potvrzení o převzetí dětí do péče, zpráva o propuštění
dětí do péče ze dne 2. 5. 1991 a rozsudek o osvojení nasvědčují tomu, že nezl. J. byl za účelem
seznámení s prostředím rodiny budoucích osvojitelů předán z dětského domova do péče manželů
K. na základě opatření nebo rozhodnutí ředitele dětského domova po dohodě s okresním úřadem
(§69 odst. 1 a 2 zákona o rodině). Žalovaná tedy pochybila, pokud na základě žalobkyní
předložených podkladů nevyhodnotila, že muselo existovat opatření, jímž byl nezl. J. svěřen do
předadopční péče manželů K. dřív příslušným orgánem (srov. k domněnce existence do spisu
nedoloženého rozhodnutí přiměřeně rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2013, čj. 4 Ads 105/2012-42).
[20] Naopak jako krajně nepravděpodobné se jeví, že by žalobkyně a její manžel úspěšně
adoptovali nezl. J.bez toho, aby byl předtím po dobu nejméně tří měsíců svěřen do jejich
předadopční péče, resp. že by o něj pečovali pouze na základě relativně neformálního povolení
ředitele dětského domova, jak tvrdí stěžovatelka [§15 odst. 1 vyhlášky ministerstva školství České
socialistické republiky č. 64/1981 Sb., o školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy
a ochranné výchovy]. Jen stěží si lze představit, že by pouhá hostitelská péče, která, jak namítá
stěžovatelka, nedosahuje kvalit a záruk standardní péče nahrazující péči rodičů, byla dostačujícím
podkladem pro následně vydaný rozsudek o osvojení dítěte. Navíc z žalobkyní předložených
podkladů jednoznačně vyplývá, že nezl. J. byl do péče žalobkyně a jejího manžela propuštěn,
resp. byl do jejich péče svěřen, a také to, že od 2. 5. 1991 do 30. 6. 1995 byl žákem základní školy
v místě trvalého bydliště žalobkyně.
[21] Proto ani NSS nemá pochyb o tom, že nezl. J. pobýval po dobu před osvojením
u budoucích osvojitelů v rámci předadopční péče. Podmínku výchovy dítěte ve smyslu §32
odst. 4 nelze u žalobkyně posuzovat teprve od právní moci rozsudku Okresního soudu v Mladé
Boleslavi, jímž si manželé K. dítě osvojili.
[22] NSS se neztotožnil ani s námitkou, že §20 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění brání
tomu, aby opatření, jímž byl nezl. J. předán do péče manželů K., bylo považováno za rozhodnutí
příslušného orgánu o převzetí dítěte do péče nahrazující péči rodičů ve smyslu §20 odst. 2 téhož
zákona. Toto ustanovení bylo do zákona o důchodovém pojištění vloženo novelou č. 303/2013 Sb., kterou se teprve s účinností od 1. 1. 2014 měnily některé zákony v souvislosti s přijetím
rekodifikace soukromého práva. Cílem této novely byla legislativně technická změna zákona o
důchodovém pojištění navazující na derogaci zákona o rodině a přijetí nové úpravy péče o dítě,
kterou zavedl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. sněmovní tisk č. 930/0, 6. volební
období, od 2010, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz). Vůbec poprvé byl do zákona o
důchodovém pojištění vložen takto vyčerpávající výčet rozhodnutí, která je třeba považovat za
rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče.
[23] Tato novela navazuje na pojem rozhodnutí příslušného orgánu podle §20 odst. 2 věty
první, nijak však nezměnila dosah věty druhé §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
(§20 odst. 3 v návětí výslovně říká, že definuje rozhodnutí příslušného orgánu podle odstavce 2
věty první). Péči žalobkyně o nezl. J. před právní mocí rozsudku o jeho osvojení je třeba posuzovat
právě ve smyslu věty druhé §20 odst. 2, v části, která odkazuje na rozhodnutí dřívějšího
příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele (viz [17] a [19] shora).
Ustanovení §20 odst. 3 se tedy v posuzovaném případě neužije.
[24] Stěžovatelka na podporu své argumentace odkazuje na řadu rozhodnutí NSS.
Tato rozhodnutí se však jak svým skutkovým základem, tak právními závěry od nyní posuzované
situace podstatně liší. V rozsudku ze dne 10. 9. 2013, čj. 3 Ads 134/2012-23, šlo o určení počátku
péče ženy o dítě jejího manžela. NSS tehdy potvrdil, že počátek péče o dítě nelze odvíjet
od dohody rodičů o péči, ale teprve od právní moci rozsudku, jímž tato dohoda byla soudem
schválena. Dále v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, čj. 7 Ads 277/2014-43, se NSS zabýval
tím, zda lze započíst péči družky muže o jeho děti před uzavřením manželství; dovodil,
že takovou faktickou péči o děti nelze dle zákona o důchodovém pojištění započíst. Ani závěry
rozsudku NSS ze dne 20. 5. 2015, čj. 10 Ads 66/2015-30, nelze vztáhnout na nynější situaci,
neboť se týkaly pouze péče družky o děti jejího manžela před uzavřením jejich manželství.
[25] Stěžovatelka považuje za paradox, že nelze započíst péči družky o děti jejího budoucího
muže před uzavřením manželství, a naopak lze započíst péči o dítě svěřené do předadopční péče,
musí však v tomto směru respektovat zákonem vytýčená pravidla pro posuzování doby péče
o dítě. NSS na této situaci ostatně žádný paradox nevidí, jde o dvě zcela nesrovnatelné situace.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] NSS neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalobkyni, která by jinak jakožto úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladu řízení
měla, náklady řízení nevznikly. Žalobkyně totiž v řízení nečinila žádné úkony.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu