ECLI:CZ:NSS:2017:10.AFS.57.2017:32
sp. zn. 10 Afs 57/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců
Michaely Bejčkové a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: multigate, a. s., se sídlem Riegrova
373/6, Olomouc, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 3C,
Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a,
Olomouc, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2015, čj. KUOK 48060/2015
a čj. KUOK 48063/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2016, čj. 65 Af 34/2015-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Lipník nad Bečvou (správce místního poplatku) vydal dne 21. 9. 2010
obecně závaznou vyhlášku č. 3/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, která nabyla účinnosti téhož
dne; tu pak s účinností od 1. 1. 2011 nahradila obecně závazná vyhláška č. 7/2010. Obě tyto
vyhlášky stanovily provozovateli výherního hracího přístroje (VHP) nebo jiného technického
herního zařízení (JTHZ) povoleného Ministerstvem financí ohlašovací povinnost a dále
povinnost uhradit poplatek ve výši 5 000 Kč na 3 měsíce za každý VHP či JTHZ.
[2] Žalobkyně v souladu s oběma vyhláškami splnila ohlašovací povinnost s výhradou.
Domnívala se totiž, že jí provozovaná zařízení (videoloterní terminály) poplatkové povinnosti
vůbec nepodléhají, jelikož nespadají pod jiná technická herní zařízení. Zároveň s ohlášením
požádala žalobkyně o vydání platebních výměrů. Přestože správce místního poplatku na její
žádost platební výměry nevydal, žalobkyně z opatrnosti poplatky zaplatila, aby své případné
povinnosti učinila zadost.
[3] Žalobkyně byla přesvědčena, že bez vydaných platebních výměrů neexistoval zákonný
podklad pro vybrání poplatků, a proto podala ve dnech 30. 5. 2011 a 12. 8. 2011 žádosti o vrácení
vratitelného přeplatku podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. V žádostech uvedla,
že podle §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, poplatku podléhá mj. každé JTHZ
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, tj. zákona č. 202/1990 Sb.,
o loteriích a jiných podobných hrách. Tento zákon však nejenže neupravuje pravidla pro udělení
povolení k provozu (Ministerstvo financí tedy nemá pravomoc povolení udělit),
ale ani neobsahuje pojem „jiná technická herní zařízení“. Pokud tedy chyběla právní úprava,
ač to zákon vyžadoval, neměl být místní poplatek stanoven ani vybrán. Poplatek zaplacený
žalobkyní by tak měl být vrácen jako vratitelný přeplatek.
[4] Správce místního poplatku žádostem nevyhověl. Proti jeho rozhodnutím podala
žalobkyně odvolání, o nichž žalovaný rozhodl ve dnech 14. 3. 2012 a 4. 12. 2012 tak, že napadená
rozhodnutí sice formálně změnil, věcně však potvrdil závěr správce místního poplatku,
že žádostem nelze vyhovět. Žalovaný dospěl k závěru, že na daňovém účtu žalobkyně nevznikl
k datu vydání rozhodnutí správce místního poplatku žádný vratitelný přeplatek.
K pojmu „jiné technické herní zařízení“ uvedl, že tato otázka není předmětem řízení o přeplatku,
ale nalézacího řízení. Přesto vyjádřil názor, že žalobkyní provozované videoloterní terminály
pod tento pojem spadají, a poměrně rozsáhle tento svůj názor zdůvodnil.
[5] Žalobkyně podala proti rozhodnutím žalovaného žaloby. Krajský soud přerušil řízení
o žalobách usnesením ze dne 11. 4. 2012 do skončení řízení vedeného Ústavním soudem
pod sp. zn. Pl. ÚS 6/12 a usnesením ze dne 17. 5. 2013 do skončení řízení vedeného Nejvyšším
správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 52/2013. Dne 9. 1. 2013 Ústavní soud zamítl návrh
na vyslovení protiústavnosti §10a zákona o místních poplatcích, a tím shledal zpoplatnění jiného
technického herního zařízení v souladu s Ústavou. Dne 6. 8. 2013 pak Nejvyšší správní soud
rozhodl o tom, že videoloterní terminály spadají pod jiná technická herní zařízení,
a podléhají tak poplatkové povinnosti zejména pro svůj účel, kterým se shodují s výherními
hracími přístroji.
[6] Krajský soud následně v řízení pokračoval. V souladu s uvedenými rozhodnutími dospěl
k závěru, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod jiné technické herní zařízení,
které podléhá místnímu poplatku. Dále uvedl, že správce místního poplatku nevybočil v obecně
závazných vyhláškách ze zákonných mezí své normotvorby, jestliže za rozhodnou skutečnost
pro poplatkovou povinnost stanovil povolení zařízení Ministerstvem financí. Těmito otázkami
se krajský soud zabýval, protože se domníval, že posouzení zákonnosti a oprávněnosti vyměření
poplatku v obecné rovině má význam pro rozhodnutí o vrácení přeplatku. Krajský soud nakonec
uzavřel, že jakákoliv rozhodnutí o přeplatku jsou předčasná, dokud nebude poplatková povinnost
žalobkyně stanovena najisto platebním výměrem. Proto dne 18. 7. 2014 vydal rozsudky
čj. 22 Af 31/2012-46 a čj. 22 Af 33/2012-37, kterými napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věci
žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Správce místního poplatku, jemuž žalovaný nato uložil vydat rozhodnutí, postavil
poplatkovou povinnost žalobkyně najisto platebními výměry č. 69/2014 a č. 70/2014 ze dne
16. 12. 2014. Proti těmto platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, o kterých žalovaný
rozhodl dne 3. 6. 2015 a 4. 6. 2015 tak, že se odvolání zamítají a platební výměry se potvrzují.
[8] Žalovaný poté opětovně rozhodoval ve věci žádostí o vrácení přeplatků. Neshledal,
že by měla žalobkyně u správce poplatku jakýkoli přeplatek. Zabýval se rovněž pojmem jiné
technické herní zařízení. Zopakoval závěry soudů, že videoloterní terminál spadá pod JTHZ,
jelikož důvod jeho zpoplatnění spočívá spíše v negativních socioekonomických důsledcích
spjatými s jeho užíváním než v jeho technické odlišnosti od výherních hracích přístrojů
a podobných zařízení. Interaktivní videoloterní terminál je podle žalovaného koncovým
zařízením centrálního loterního systému, podléhajícím povolení Ministerstva financí podle §50
odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách; proto zařízení provozovaná žalobkyní
podléhají místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích. Žalovaný tedy vydal dne
17. 6. 2015 dvě rozhodnutí, kterými opět věcně nevyhověl odvoláním žalobkyně proti
rozhodnutím o nevrácení přeplatku.
[9] Proti rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobou. V ní namítala, že platební
výměry byly vydány již po uplynutí lhůty pro stanovení daně, a poplatková povinnost byla tudíž
prekludována. Tento argument se stal rovněž stěžejním pro její současně podanou žalobu proti
rozhodnutím, kterými žalovaný potvrdil platební výměry. Žalobkyně proto navrhovala přerušení
řízení o žalobě ve věci přeplatku do doby, než krajský soud rozhodne o zákonnosti platebních
výměrů: zrušením platebních výměrů by totiž rozhodnutí o přeplatku ztratila svůj zákonný
podklad.
[10] Rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, čj. 65 Af 34/2015-35, Krajský soud v Ostravě zamítl
žalobu ve věci přeplatku. Žalovaný se podle něj řádně vypořádal s odvolacími námitkami
a v souladu s rozhodnutími Ústavního a Nejvyššího správního soudu zdůvodnil, proč zařízení
provozovaná žalobkyní spadají do kategorie JTHZ a proč jsou zpoplatněna. Krajský soud
přisvědčil žalovanému také v tom, že nelze vrátit přeplatek, pokud daňový účet žalobkyně žádný
přeplatek nevykazuje. Poslední žalobní námitka směřovala k nemožnosti vyměřit místní poplatek
z důvodu prekluze. Podle krajského soudu je však podstatný skutkový a právní stav v době
rozhodování žalovaného. Žalovaný vydal rozhodnutí ve věci přeplatku v době,
kdy byly pravomocně vydány platební výměry č. 69/2014 a č. 70/2014. Řízení o otázce vrácení
přeplatku je dílčím řízením o placení daně, nikoli řízením o stanovení daně, a proto se v něm
neposuzuje hmotněprávní povinnost poplatníka uhradit poplatek. Krajský soud uvedl,
že pro zápis platební povinnosti na debetní straně osobního daňového účtu nemusejí být nutně
vydány platební výměry; poplatkovou povinnost lze evidovat v některých případech i bez nich.
Proto krajský soud rozhodoval bez ohledu na řízení vedené u něj pod sp. zn. 65 Af 35/2015,
v němž se zabýval právě možností vydat platební výměry v době, kdy byla platební povinnost
prekludována.
[11] V paralelním řízení o stanovení poplatkové povinnosti, vedeném
pod sp. zn. 65 Af 35/2015, krajský soud řešil, zda zaniklo právo stanovit místní poplatek.
Krajský soud vyšel z toho, že splatnost místního poplatku stanovily obecně závazné vyhlášky
na 30. 9. 2010 (za 3. čtvrtletí roku 2010), na 30. 12. 2010 (za 4. čtvrtletí roku 2010), na 20. 3. 2011
(za 1. čtvrtletí roku 2011) a na 20. 6. 2011 (za 2. čtvrtletí roku 2011). Zákonná prekluzivní lhůta
3 roky pro stanovení místního poplatku tak skončila dne 30. 9. 2013, dne 30. 12. 2013,
dne 20. 3. 2014 a dne 20. 6. 2014. Krajský soud nesouhlasil s názorem žalovaného, že řízení
o žalobách ve věci vrácení přeplatku vedená pod sp. zn. 22 Af 31/2012 a 22 Af 33/2012 stavěla
prekluzivní lhůtu. Řízení o vrácení přeplatku totiž nepovažoval za prostředek k přezkoumávání
hmotněprávní povinnosti poplatníka uhradit poplatek. V rozsudku ze dne 20. 12. 2016,
čj. 65 Af 35/2015-35, tedy dospěl k závěru, že platební výměry byly vydány poté, co již byla
poplatková povinnost žalobkyně prekludována. Žalobě proto vyhověl, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost
[12] Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2016, čj. 65 Af 34/2015-35,
podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
soudního řádu správního.
[13] Nezákonnost spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud nesprávně vyložil
§75 odst. 1 s. ř. s. Tím, že nepřihlédl k prekluzi práva na stanovení místního poplatku,
kterou sám konstatoval v rozsudku ze dne 20. 12. 2016, čj. 65 Af 35/2015-35, rozhodl v rozporu
s principem plné jurisdikce. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí NSS, podle kterých lze
v určitých případech rozhodnout na základě jiného skutkového a právního stavu, než který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
[14] Soud může v řízení dokazovat a může vnášet do rozhodování i nově dokázané
skutečnosti. Dále má přihlédnout ke skutečnostem, které jsou mu známy z jeho činnosti.
Jelikož krajský soud vyslovil názor, že nelze o přeplatku rozhodnout bez vydání platebního
výměru, měl by být podle stěžovatelky platební výměr považován za důkaz v řízení o vrácení
přeplatku. Pokud tedy krajský soud ve věci 65 Af 34/2015 zjistil, že rozhodnutí potvrzující
platební výměry byla z důvodu prekluze zrušena v souběžně vedeném řízení ve věci
65 Af 35/2015, měl z této skutečnosti vycházet.
[15] Dále stěžovatelka poukazuje na nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost rozsudku
krajského soudu. Závěry judikatury, kterou cituje krajský soud a podle které lze v určitých
případech zapsat poplatkovou povinnost bez vydání platebního výměru, nekorespondují s názory
krajského soudu. Prvním z těchto názorů je, že rozhodnutí o přeplatku není možné
bez pravomocného vyměření místního poplatku. Další názor zní tak, že v řízení o žádosti
o vrácení přeplatku nelze přezkoumávat hmotněprávní povinnost. Pokud by krajský soud přesto
hodlal hmotněprávní povinnost přezkoumávat, trpělo by rozhodnutí vnitřním rozporem.
[16] Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřovala stěžovatelka i v tom, že krajský soud
se nevypořádal konkrétně s žalobní námitkou poukazující na rozdíl mezi částkou přeplatku,
kterou žádala stěžovatelka, a částkou, kterou žalovaný stěžovatelce vyměřil.
[17] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. NSS souhlasí do určité míry se stěžovatelkou, že zvolená argumentace krajského
soudu není formulačně nejšťastnější. Z řady argumentů zdánlivě vybočuje tvrzení,
že lze poplatkovou povinnost zapsat bez vydání platebního výměru. Krajský soud však touto
formulací nezpochybnil povinnost vydat platební výměr v tomto konkrétním případě, ale pouze
konstatoval takovou možnost v obecné rovině.
[20] Podobně nezakládá vnitřní rozpornost rozhodnutí argument, podle nějž se v řízení
o žádosti o vrácení přeplatku nepřezkoumává hmotněprávní povinnost. Rovněž tento argument
v obecné rovině zásadně platí, pokud se jedná o typově obdobné případy jako v rozsudku NSS
ze dne 30. 9. 2015, čj. 2 Afs 120/2015-31 (viz níže v odst. [34]). Nyní projednávaný případ
se však v podstatných rysech odlišuje, a navíc krajský soud v přezkoumávaném rozsudku musel
reagovat na žalobní body a vyjádřit se k hmotněprávní povinnosti ve vztahu k otázce zákonnosti
rozhodnutí žalovaného, jinak by rozsudek trpěl nedostatkem odůvodnění. Použil-li tedy výše
uvedený argument, mínil zřejmě zdůvodnit závěr, podle nějž se v řízení o přeplatku nepřihlíží
k prekluzi poplatkové povinnosti jakožto k jiné hmotněprávní skutečnosti. Samotná úvaha,
zda se má soud při zpětném posuzování vzniku přeplatku zabývat i uplynutím prekluzivní lhůty
pro vydání platebních výměrů, však již představuje posuzovanou právní otázku, a nikoli důvod
rozpornosti soudního rozsudku. NSS proto nepovažuje rozsudek ani za vnitřně rozporný,
ani za nesrozumitelný. Výrok rozsudku navíc nezavdává příčinu k pochybám o tom, jak soud
rozhodl. V odůvodnění jako celku pak NSS nenachází nesoulad s výrokem.
[21] NSS neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ani kvůli nedostatku
odůvodnění. K rozdílu mezi částkou přeplatku žádanou stěžovatelkou a částkou, kterou žalovaný
stěžovatelce vyměřil, se výslovně krajský soud vyjádřil na stranách 10 (druhý a třetí úplný
odstavec) až 11 (první a druhý odstavec). Zde vysvětlil, jak a na základě kterých ustanovení
daňového řádu použil správce místního poplatku uhrazené částky na splnění poplatkové
povinnosti stěžovatelky.
[22] Dále NSS posuzoval otázku, zda měl krajský soud při rozhodování o vrácení přeplatku
učinit přípustnou výjimku z §75 odst. 1 s. ř. s. a vzít v potaz, že platební výměry byly vydány
až po uplynutí prekluzivní lhůty, a zda opačný postup vedl k nesprávnému užití principu plné
jurisdikce.
[23] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z tohoto pravidla vyplývá, že pro rozhodnutí soudu
ve věci vrácení přeplatku je stěžejní, zda v době rozhodování žalovaného existoval zákonný
podklad k vybrání místního poplatku za provozování JTHZ a zda byl na daňovém účtu
poplatníka evidován přeplatek.
[24] Pro posouzení existence zákonného podkladu k vybrání místního poplatku a následné
evidence přeplatku je důležitá povaha a funkce platebního výměru, vydaného správcem poplatku
na základě subsidiárního použití daňového řádu. Rozšířený senát NSS usnesením ze dne
24. 6. 2014, čj. 2 Afs 68/2012-34, č. 3096/2014 Sb. NSS, uložil správcům místních poplatků
povinnost vydat platební výměr v případě sporné poplatkové povinnosti, jestliže o to poplatník
požádal a kvalifikovaně sdělil své pochybnosti. Vydání platebního výměru má sloužit k tomu,
aby mohla být přezkoumána sporná poplatková povinnost. Bez platebního výměru by poplatník
postrádal konkrétní podklad svědčící o jeho poplatkové povinnosti, který by mohl napadnout,
a uloženou povinnost tak zpochybnit. Zároveň rozšířený senát označil nevydání platebního
výměru v dané situaci za nečinnost. Proti nečinnosti se smí poplatník bránit dostupnými
prostředky právní obrany.
[25] Stěžovatelka sice o vydání platebních výměrů požádala, proti jejich nevydání však nijak
nebrojila a podala pouze žádosti o vrácení přeplatku podle §155 daňového řádu. Tím rezignovala
na přezkoumání vlastní poplatkové povinnosti.
[26] Podle §154 odst. 1 daňového řádu představuje přeplatek částka, o kterou úhrn plateb a vratek
na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového
účtu. Podle druhého odstavce může být přeplatek použit na úhradu nedoplatku daně (či poplatku)
téhož daňového subjektu. Pokud daňový účet poplatníka nevykazuje nedoplatek, označuje
se takový přeplatek jako vratitelný.
[27] V době rozhodování žalovaného neevidoval správce místního poplatku na daňovém účtu
stěžovatelky žádný přeplatek, protože stěžovatelčiny platby byly použity na úhradu poplatkové
povinnosti stanovené obecně závaznými vyhláškami. Zároveň měl žalovaný v téže době
k dispozici pravomocné platební výměry vydané na základě rušícího rozsudku krajského soudu
ve věcech 22 Af 31/2012 a 22 Af 33/2012. Z těchto skutečností bez dalšího by vyplývalo,
že správce místního poplatku nebyl povinen vyhovět žádostem o vrácení přeplatku. Stěžovatelka
však předložila soudu výše uvedené argumenty, kterými tuto úvahu oslabuje.
[28] NSS se proto věnoval otázce, zda prekluze práva vydat platební výměry způsobila zánik
zákonného podkladu pro stanovení poplatkové povinnosti a zda měl krajský soud posuzovat
žádost o vrácení přeplatku s ohledem na tento skutkový stav.
[29] Před správními soudy se leckdy přezkoumávají i rozhodnutí, která sice v době svého
vydání logicky navazovala na jiné pravomocné rozhodnutí, ale postupem času tohoto svého
„podkladu“ pozbyla, neboť „podklad“ byl později zrušen. Pravidlo vyjádřené v §75 odst. 1 s. ř. s,
podle nějž soudy přezkoumávají rozhodnutí s ohledem na někdejší skutkový a právní stav
a bez zřetele k pozdějšímu vývoji, se pak ocitá v rozporu s intuitivně pociťovanou logikou věcí.
Může být totiž obtížné přijmout to, že nezákonný „podklad“ – i když sám byl zrušen – bude
na právní vztahy působit i nadále prostřednictvím z něj odvozených rozhodnutí,
kterým při zpětném pohledu není co vytknout.
[30] Stěžovatelka má pravdu v tom, že v některých případech je jediným možným řešením
odchýlit se od pravidla upraveného v §75 odst. 1 s. ř. s. V rozsudku ze dne 16. 5. 2007,
čj. 2 Afs 30/2007-68, citovaném v kasační stížnosti, NSS zrušil rozhodnutí týkající se penále,
protože zjistil, že rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům byla pravomocně
zrušena. NSS v tomto rozsudku poznamenal: „Právní moc rozhodnutí o existenci daňového nedoplatku
je proto rozhodná z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek pro uplatnění penále, a není-li dodatečný
platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat k úhradě penále.“ Dodatečný platební výměr vydaný v
daňovém řízení však nelze zaměňovat s platebním výměrem vydaným na žádost poplatníka
místního poplatku. Zatímco prvně zmíněný platební výměr je konstitutivní a zakládá platební
povinnost, s jejímž nesplněním daňový řád výslovně spojuje další důsledky v podobě penále,
druhý je deklaratorní a slouží jen jako podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové
povinnosti, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného senátu NSS (č. 3096/2014 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje se závěrem stěžovatelky, že rozsudek odpovídá
nyní řešené situaci a že by se na jeho základě měla uplatnit výjimka z §75 odst. 1 s. ř. s.
[31] Na nyní projednávaný případ lze naopak vztáhnout závěry rozsudku NSS ze dne
29. 8. 2014, čj. 5 Afs 113/2013.V tomto rozsudku NSS řešil otázku přezkumu sporné poplatkové
povinnosti v řízení o vrácení přeplatku v situaci, kdy nebyl vydán platební výměr, ač dle usnesení
rozšířeného senátu být vydán měl. Pátý senát dospěl k závěru, že pokud v řízení o vrácení
přeplatku poplatník namítá spornost poplatkové povinnosti, musejí se správní orgány a soudy
zabývat i vlastní poplatkovou povinností. Uvedl, že otázka, zda vznikl vratitelný přeplatek,
který měl být vrácen, je závislá na existenci poplatkové povinnosti.
[32] Jestliže tedy stěžovatelka kvalifikovaně vyjádřila své pochybnosti ohledně existence
poplatkové povinnosti a ty nebyly doposud odstraněny, musely se s nimi správní orgány a soudy
vypořádat v řízení o vrácení přeplatku. Na základě posouzení existence poplatkové povinnosti
vyplývající z obecně závazných vyhlášek pak mohl krajský soud rozhodnout ve věci vrácení
přeplatku a přitom šetřit práva stěžovatelky na adekvátní obranu. V souladu s rozsudky NSS
ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 113/2013, ze dne 30. 9. 2014, čj. 6 As 64/2014-40, a ze d ne
1. 3. 2017, čj. 6 Afs 212/2016-21, se tak správní orgány (i krajský soud) zabývaly nad rámec §155
daňového řádu rovněž naplněním hmotněprávních podmínek pro vznik poplatkové povinnosti vůbec.
Nejenže takto naplnily požadavky usnesení rozšířeného senátu, aby se stěžovatelka mohla
domoci přezkumu poplatkové povinnosti, ale také dostály povinnosti dostatečně odůvodnit svá
rozhodnutí. Stěžovatelka totiž uváděla skutečnosti týkající se její hmotněprávní povinnosti jako
hlavní námitku v řízeních ve věci přeplatku jak před správními orgány, tak před krajským
soudem.
[33] V podstatných bodech se na tuto věc vztahují také závěry rozsudků NSS ze dne
9. 3. 2016, čj. 1 Afs 302/2015-41, a ze dne 8. 4. 2016, čj. 2 Afs 320/2015-35, kterými odůvodnil
své rozhodnutí krajský soud. Oba zmíněné rozsudky vycházejí z rozhodnutí pátého senátu
a spojuje je navíc skutečnost, že platební výměry vůbec vydány nebyly. NSS však nepochybuje
o tom, že s ohledem na totožné následky platebního výměru nevydaného i platebního výměru
vydaného až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně (poplatku) lze považovat všechny
tyto případy za obdobné, a závěry těchto rozsudků jsou proto relevantní i pro nyní řešenou věc.
V těchto dvou rozsudcích NSS opět potvrdil možnost přezkoumat vlastní poplatkovou
povinnost i v řízení o přeplatku. Argumentaci, podle níž by se v řízení o přeplatku neměla
zkoumat existence vlastní poplatkové povinnosti, navíc NSS označil za účelovou,
protože stěžovatelka sama právě v řízení o přeplatku vyzdvihovala skutečnost, že ji hmotněprávní
poplatková povinnost netíží. Po přezkoumání stěžovatelčiných námitek NSS v obou případech
naznal, že by s nimi neuspěla ani v rámci vyměřovacího řízení.
[34] Totéž lze říci o námitkách v nyní řešené věci. Krajský soud ani správní orgány
se zvoleným postupem nijak nerozcházejí s právním názorem uvedeným v rozsudku NSS ze dne
30. 9. 2015, čj. 2 Afs 120/2015-31. V tomto rozsudku stojí, že v řízení o vrácení přeplatku nelze
přezkoumávat hmotněprávní stránku poplatkové povinnosti. K přezkumu hmotněprávní
povinnosti slouží řízení o sporné poplatkové povinnosti. Toho se však stěžovatelka v oné věci
nedočkala, jelikož správce místního poplatku nevydal platební výměr, o který žádala
a proti němuž by mohla brojit. NSS vyslovil tento závěr proto, že se stěžovatelka
ani v přeplatkovém řízení zjevně nedomohla přezkoumání samotné poplatkové povinnosti;
hlavním argumentem pro nevrácení přeplatku bylo to, že na daňovém účtu není evidován
přeplatek. NSS proto konstatoval, že jelikož správce daně platební výměr na spornou poplatkovou
povinnost nevydal, nepostupoval v souladu se sjednocujícím závěrem rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, a zatížil tak svůj postup nezákonností, neboť poplatníku nebylo umožněno bránit se proti sporné
poplatkové povinnosti. Rovněž tento rozsudek tedy vycházel z toho, že poplatník musí mít zajištěnu
obranu svých práv, a výslovně uvedl pro typově odlišné případy možnou cestu po vzoru
rozsudku NSS ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 113/2013. NSS k zajištění obrany stěžovatelky tehdy
zvolil vzhledem k okolnostem případu jiný způsob než v nyní řešené věci.
[35] Protože v této věci byla přezkoumána otázka kladená stěžovatelkou, totiž zda jí skutečně
vznikla poplatková povinnost na základě obecně závazných vyhlášek, nemohou mít pozdě
vydané platební výměry vliv na její poplatkovou povinnost. Jak k okamžiku rozhodování
žalovaného, tak v době rozhodování krajského soudu existoval zákonný podklad pro vybrání
místního poplatku v podobě obecně závazných vyhlášek. Tím, že platební výměry byly vydány
až po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení poplatkové povinnosti, správní orgány pochybily.
K chybnému postupu je ale svedl krajský soud, který se ve svých rušících rozsudcích ze dne
18. 7. 2014 zaměřil na to, že podle rozšířeného senátu musejí být platební výměry vydány,
pokud o to provozovatel JTHZ požádá, a nezamýšlel se nad tím, že i když lhůta pro vydání
platebních výměrů již uplynula, stěžovatelce se již dostalo odpovědi na její pochyby o existenci
vlastní poplatkové povinnosti v právě rušených rozhodnutích ve věci přeplatku. Toto pochybení
však nemělo za následek újmu na právech stěžovatelky. Řízení o vrácení přeplatku navíc není
prostředkem k tomu, aby se poplatník zprostil poplatkové povinnosti. Pozdě vydané platební
výměry totiž pouze deklaratorně stvrzovaly existující poplatkovou povinnost; krom toho správní
orgány spolu s krajským soudem přezkoumaly zákonnost vybrání poplatku a své závěry řádně
zdůvodnily.
[36] NSS proto dospěl k závěru, že prekluze práva vydat platební výměry nezpůsobila žádný
zlom ve skutkovém a právním stavu v této věci, pokud jde o existenci poplatkové povinnosti
stěžovatelky a následné rozhodování o existenci vratitelného přeplatku. Správní orgány
tedy postupovaly správně, pokud žádost o vrácení přeplatku podle §155 daňového řádu zamítly,
a krajský soud pak správně zamítl stěžovatelčinu žalobu.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1
s. ř. s., poslední věty.
[38] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu