ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.232.2016:21
sp. zn. 10 As 232/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci navrhovatele: A. P. C., zast. doc. JUDr.
Miroslavem Černým, Ph.D., JU. D., advokátem se sídlem U Teplárny 1212/9, Praha 5, proti
odpůrci: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 – Žižkov, ve věci
návrhu na obnovu řízení proti rozhodnutí odpůrce ze dne 6. 1. 1997, čj. OPÚ 550/93-13, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2016,
čj. 57 A 87/2016-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
[1] Projednávaná věc se týká restitučních nároků navrhovatelova právního předchůdce
z 90. let 20. století. Tehdejší Okresní pozemkový úřad v Rakovníku dne 6. 1. 1997 rozhodl
podle §9 odst. 4 zákona č. 195/1993 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, resp. úplného znění tohoto zákona vydaného zákonem č. 229/1991 Sb.
(dále jen „zákon o půdě“), o tom, že původní navrhovatel A. C. (předek nynějšího navrhovatele)
není vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Navrhovatelův předek nebyl úspěšný ani
v soudním řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, které bylo vedeno
podle tehdejší části páté občanského soudního řádu: Krajský soud v Plzni tehdy rozhodnutí
okresního pozemkového úřadu potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 1997, čj. 30 Ca 56/97-30. Ve
věci následně rozhodoval i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozsudku pro
zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/98). Odpůrcem je
nyní Státní pozemkový úřad, neboť působnost pozemkových úřadů ve vztahu k zákonu
č. 229/1991 Sb. na něj s účinností od 1. 1. 2013 přešla na základě §3 odst. 1 původního znění
zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.
[2] Nyní navrhovatel tvrdí, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, které bez jeho viny
nemohly být v původním řízení uplatněny. Předku navrhovatele (zemřelému dne 21. 8. 2002)
bylo totiž v roce 2016 uděleno in memoriam čestné občanství městyse Slabce za bezúhonnost
a zásluhy v době nacistické okupace. Proto navrhovatel žádá o obnovu řízení před krajským
soudem. Krajský soud tento návrh odmítl jako nepřípustný usnesením označeným v záhlaví
podle §111 a §114 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť původní řízení směřovalo
proti rozhodnutí správního orgánu.
II. Kasační stížnost
[3] Navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) podal dne 2. 11. 2016 kasační stížnost,
kterou se domáhá zrušení usnesení krajského soudu. V kasační stížnosti tvrdí, že byl nucen
se obrátit na soud s návrhem na obnovu řízení, protože ve věci jeho předka bylo již jednou
pravomocně rozhodnuto a veškeré další lhůty restitučních zákonů dávno uplynuly. Je přesvědčen,
že jsou u něj beze zbytku splněny podmínky pro obnovu řízení. Nelze podle něj na jedné straně
uznávat, že byla spáchána nespravedlnost (dodatečným udělením čestného občanství
jeho předkovi), a na straně druhé dále vydávat soudní rozhodnutí, kterými je stejná
nespravedlnost potvrzována. Stěžovatel dodává, že pokud současný zákon skutečně neumožňuje
zjednat v daném případě nápravu, jak tvrdí v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud,
pak může soud věc předložit k Ústavnímu soudu.
[4] Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] V posuzované věci odmítl krajský soud návrh jako nepřípustný a věcně se jeho obsahem
nezabýval. V takovém případě lze kasační stížností logicky napadat pouze zákonnost samotného
odmítnutí [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], nikoliv věcnou stránku případu.
Proto NSS hodnotil, zda krajský soud správně odmítl návrh a zda odmítnutí odůvodnil
přezkoumatelným způsobem.
[6] Kasační stížnost je nedůvodná.
[7] Podle §111 s. ř. s. řízení ukončené pravomocným rozsudkem se na návrh účastníka obnoví,
jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení
uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být
pro něj příznivější.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud měl obnovit řízení, které jeho předek vedl
proti rozhodnutí tehdejšího okresního pozemkového úřadu a které krajský soud ukončil
rozsudkem z 9. 12. 1997, a to proto, že jeho předku bylo posmrtně uděleno čestné občanství
české obce a historici zjistili, že se aktivně zúčastnil boje za zachování celistvosti a osvobození
Československé republiky v době druhé světové války. Podle názoru stěžovatele
jde o skutečnosti, které bez své viny nemohl v původním řízení uplatnit a které jsou důvodem
obnovy řízení podle §111 s. ř. s. Tyto úvahy stěžovatele nejsou správné.
[9] Stěžovatel sice správně cituje základní podmínky řízení o obnově řízení podle soudního
řádu správního, opomíjí však další ustanovení, která toto řízení upravují. Ustanovení §114 s. ř. s.
totiž upřesňuje, kdy je takový návrh přípustný. Jde o typově vymezený okruh původních řízení,
která lze obnovit. Podle §114 odst. 1 až 3 obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení
a) o ochraně před zásahem správního orgánu, b) ve věcech politických stran a politických hnutí. Obnova řízení není
přípustná proti rozhodnutí o kasační stížnosti. Obnova řízení není dále přípustná, směřuje-li návrh jen
proti důvodům rozhodnutí nebo proti výroku o nákladech řízení. Na základě metody logického výkladu
(tzv. důkaz z opaku) není v jiných typech řízení obnova řízení možná. Takovým jiným typem
řízení je i řízení proti rozhodnutí správního orgánu (tedy obnova řízení proti rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu v Rakovníku). Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento
zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný. Krajský soud své usnesení založil právě na všech těchto shora citovaných
a zcela jasných ustanoveních zákona; k tomu citoval i z judikatury NSS. Důvody svého
rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem formuloval, stěžovatel s těmito závěry
ostatně sám polemizuje. Proto NSS neshledal pochybení krajského soudu či nezákonnost
napadeného usnesení.
[10] Ačkoliv NSS nijak nezpochybňuje skutečnosti, které stěžovatel v souvislosti se svým
předkem uvádí s odkazem na zjištění historiků, tyto skutečnosti nemůžou být bez dalšího
důvodem pro aplikaci – svou povahou mimořádného – institutu obnovy řízení podle soudního
řádu správního v situaci, kdy nejsou splněny další nezbytné podmínky pro jeho užití. NSS
si je vědom, že s ohledem na rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu z roku 1997
se stěžovatel nemůže dále domáhat původních restitučních nároků. Zákonodárce však upravil
obnovu řízení v soudním řádu správním tak, aby se do jinak pravomocně nastolené právní jistoty
vztahů zasahovalo pouze ve zcela ojedinělých případech, které vymezil v §114 odst. 1 s. ř. s.
O takový případ nejde ve věci stěžovatele.
[11] Stěžovatel naznačil, že obecný soud může předložit věc Ústavnímu soudu; tuto svou
poznámku však nijak nekonkretizoval, takže není ani zřejmé, které konkrétní ustanovení
(soudního řádu správního) pokládá za neústavní a v jakém rozsahu. Sám NSS neshledal,
že by užitá ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem, a že by proto bylo namístě předložit
věc Ústavnímu soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 a 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. května 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu