ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.239.2016:40
sp. zn. 10 As 239/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: E. R. O. C.,
spol. s r. o., se sídlem Petřínská 489/5, Praha 5, zast. Mgr. Robertem Vladykou, advokátem
se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2013, čj. MV-130891-3/VS-2012,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016,
čj. 9 A 16/2013-68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně provozuje podnik Showpark v Holešovické tržnici v Praze a v únoru 2012
umístila nedaleko tohoto místa velkoplošný poutač s reklamou na svou provozovnu.
Reklama sestávala – kromě názvu, adresy a otevírací doby provozovny žalobkyně a odkazu na její
webové stránky – z fotografií spoře oděných žen (v erotickém prádle či v plavkách),
z nichž některé naznačují postoj „u tyče“, jiné stojí v pootevřených dveřích pokoje a hledí přímo
na pozorovatele.
[2] Magistrát hlavního města Prahy shledal, že žalobkyně touto reklamou porušila zákaz
nabízení erotických vystoupení nebo erotických služeb, stanovený v §2 vyhlášky č. 11/2005 Sb.
hl. m. Prahy (dále jen „vyhláška“), a uložil jí za to svým rozhodnutím ze dne 24. 9. 2012 pokutu
ve výši 20 000 Kč. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 7. 1. 2013
a rozhodnutí vydané v prvním stupni potvrdil.
[3] Žalobu, kterou žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem označeným v záhlaví. Použitá vyhláška hl. m. Prahy podle něj nepřekračuje meze
zákonného zmocnění obsaženého v §44 odst. 3 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, které umožňuje Praze zabezpečit obecně závaznými vyhláškami
záležitosti místního pořádku a pouze demonstrativně vypočítává možné způsoby takového
postupu. Praha tak může zabezpečovat záležitosti místního pořádku i jinak než pouhým
omezením některých činností na určitá místa a čas. I pokud by nabízení erotických vystoupení
a služeb na veřejně přístupných místech bylo zcela zakázáno, představovalo by to pouhé omezení
podnikatelské činnosti žalobkyně (tj. neznemožňovalo by tuto činnost zcela). Ani městský soud
nepochyboval o tom, že zobrazení spoře oblečených žen na reklamním poutači mělo propagovat
erotická vystoupení či erotické služby nabízené v provozovně žalobkyně: toto vyobrazení
neobsahuje žádné motivy, které by mohly potenciálního zákazníka lákat k návštěvě baru či použití
herních automatů v provozovně. Na to, že poutač propaguje erotické služby, lze usoudit
i jen z jeho grafického ztvárnění. Žalobkyně sice tvrdila, že správní orgány ji postihly pokutou,
a přitom dlouhodobě přehlížejí porušování zákazu stanoveného vyhláškou ze strany jiných
subjektů, svá tvrzení však nijak nedoložila.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti namítla, že městský soud nesprávně posoudil
právní otázku [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a že správní orgány vycházely ze skutkové podstaty,
která nemá oporu ve spisech [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Správní orgány i městský soud
nesprávně užily na její jednání §2 vyhlášky, který se na takové případy vůbec nevztahuje.
Městský soud se věnoval jen stěžovatelčině polemice s ústavní konformitou tohoto ustanovení,
ale se samotnou námitkou se nevypořádal. I on setrval na tom, že již samotné inzerování podniku
nabízejícího mimo jiné erotická vystoupení či služby je nabízením erotických vystoupení (služeb),
a tedy porušuje §2 vyhlášky; nic takového však vyhláška neříká. Poutač nenabízel žádná erotická
vystoupení či služby, pouze v nejobecnější rovině inzeroval stěžovatelčin noční podnik
„Showpark“.
[5] Žádný z rozhodujících orgánů ostatně neuvedl, jaká erotická vystoupení či erotické služby
poutač inzeroval. Stěžovatelka tak byla potrestána [a v tom spatřuje vadu dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.] za vyobrazení osob ve spodním prádle či plavkách, ačkoli takové zobrazení je běžnou
součástí reklam na zboží či služby, které nemají s erotikou nic společného (cestovní kanceláře,
oblečení apod.).
[6] Podle stěžovatelky může vyhláška ukládat povinnosti pouze tehdy, jde-li o jednání
proti veřejnému pořádku. Její reklamní poutač však nemohl vést k jakémukoli narušení či dotčení
veřejného pořádku; jeho obsahem nebylo nic, co by bylo v rozporu s obecně přijímanými
zásadami slušnosti a mravnosti (k tomu viz předchozí námitku poukazující na běžné zobrazování
spoře oděných osob na reklamních plochách).
[7] Stěžovatelka setrvala i na tom, že správní orgány porušily §2 odst. 4 správního řádu,
protože postihly ji, ale ostatní inzerující subjekty ponechávají nepostihnuty (stačí se letmo projít
pražskou ulicí Ve Smečkách).
[8] Stěžovatelka proto navrhla, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Úvodem NSS poznamenává, že stěžovatelka opakuje tutéž argumentaci již poněkolikáté
(v odvolání, v žalobě a v kasační stížnosti), z valné části doslova, a nijak nereaguje na to,
jak se s ní vypořádaly dříve rozhodující orgány. Už z tohoto důvodu nepokládá soud za účelné,
aby stěžovatelku obšírně přesvědčoval o vadnosti jejích argumentů; místo toho bude stručně
konstatovat své postoje (které se shodují s postoji správních orgánů i městského soudu) a zaměří
se na ty kasační námitky, v nichž stěžovatelka přehlíží či si nesprávně vykládá důvody vyložené
městským soudem.
[12] Zákon o hlavním městě Praze říká v §44 odst. 3 písm. a):
Povinnosti může hlavní město Praha ukládat v samostatné působnosti jen obecně závaznou
vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména lze stanovit,
které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v hlavním městě Praze nebo by mohly být
v rozporu s dobrými mravy anebo z důvodu ochrany bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat
pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, popřípadě stanovit, že na určitých
veřejně přístupných místech v hlavním městě Praze jsou takové činnosti zakázány.
[13] Vyhláška pak ve svém §1 a §2 stanoví, že
nabízení erotických vystoupení nebo erotických služeb vykonávané v jakékoli podobě na veřejně
přístupných místech je činností, která by mohla být v rozporu s dobrými mravy. Nabízení erotických
vystoupení nebo erotických služeb podle §1 je zakázáno na celém území Prahy, s výjimkou veřejně
přístupné účelové komunikace vedoucí severozápadním směrem z ulice Ďáblické k areálu skládky.
[14] Není přesné tvrzení, že podle správních orgánů a městského soudu je již samotné
inzerování podniku, který nabízí mimo jiné erotická vystoupení či služby, nabízením erotických
vystoupení (služeb). Tento nesprávný výklad zřejmě pramení z formulace obsažené v prvním
úplném odstavci na str. 6 rozhodnutí žalovaného. Říká se zde: „Vzhledem k tomu, že se v daném
případě bezpochyby jedná o erotický noční podnik, je Ministerstvo vnitra toho názoru, že jakákoliv reklama
na tento podnik inzerovaná na veřejně přístupných místech znamená z obecného hlediska nabízení erotických
vystoupení či služeb.“ To, že provozovna Showpark je erotickým nočním klubem
(tedy: provozovnou otevřenou i v nočních hodinách, ve které se za úplatu nabízejí erotická
vystoupení či erotické služby), stěžovatelka nepopírá a plyne to ostatně i z jejích webových
stránek. Je pravda, že citovaná formulace žalovaného není příliš povedená, neboť nevhodně
paušalizuje; pro NSS však je podstatné, že v této věci nešlo o „jakoukoliv reklamu“ na provozovnu
Showpark, ale právě o vyobrazení spoře oděných žen ve vyzývavých postojích.
[15] Stejným způsobem to stěžovatelce vysvětlil již městský soud. Správně v této souvislosti
odmítl i stěžovatelčiny hypotetické příklady velkého obchodního centra či pražské Lucerny,
v jejichž prostorách by se (vedle mnoha dalších činností) konalo erotické vystoupení, což by mělo
vést k postihování jakékoli reklamy na toto obchodní centrum či Lucernu jako celek.
Toto srovnání je nepřiléhavé: postihována by v takovém případě byla jen reklama na erotická
vystoupení či erotické služby nabízené v onom obchodním centru či v Lucerně – právě tak
jako ve stěžovatelčině případě.
[16] Ani NSS nesouhlasí s tím, že poutač „v nejobecnější rovině“ inzeroval stěžovatelčin noční
podnik, ve kterém lze (vedle sledování erotických vystoupení či využívání erotických služeb)
i posedět u baru nebo si zahrát na hracích automatech. Reklama byla vedena v rovině velmi
konkrétní; nijak neupozorňovala (natož výlučně) na to, že zde lze pít alkohol nebo hrát
na automatech (pochopitelně – neboť to lze obvykle dělat v každé hospodě či baru a není třeba
to zvlášť inzerovat), naopak zdůrazňovala výskyt spoře oděných žen, které svými postoji
srozumitelně naznačovaly povahu své činnosti v rámci nočního klubu.
[17] Rozhodující orgány nemusely zkoumat, jaká erotická vystoupení či erotické služby poutač
inzeroval; konkrétní náplň služeb je věcí stěžovatelky. Zákon ani vyhláška stěžovatelce
nezakazují, aby takové služby poskytovala – a ona je nesporně poskytuje, jak o tom svědčí její
webové stránky. NSS odmítá, že by stěžovatelka byla potrestána za „vyobrazení osob ve spodním
prádle či plavkách, ačkoli takové zobrazení je běžnou součástí reklam na zboží či služby, které nemají s erotikou
nic společného“. Stěžovatelka podle zjištění správních orgánů neposkytuje výlučně zboží či služby,
které nemají s erotikou nic společného, a ani to sama netvrdí. Naopak provozuje noční klub,
kde nabízí erotická vystoupení a služby, a právě tuto složku své činnosti zdůraznila
v inkriminovaném reklamním poutači. [Soud dodává, že tu nejde o námitku podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., jak se stěžovatelka domnívá, ale o námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Sporný tu totiž není skutkový stav, ale jeho právní hodnocení.]
[18] I podle NSS vyhláška v citovaných ustanoveních ctí rozsah a účel zákonného zmocnění.
Jak již uvedl městský soud, zmocňovací ustanovení zákona je obecné a výčet způsobů,
jimiž Praha může zabezpečovat místní záležitosti veřejného pořádku, je pouze demonstrativní.
Pro porušení zákazu stanoveného ve vyhlášce tedy není třeba, aby reklamní poutač narušil
veřejný pořádek, a správní orgány nemusejí prokazovat, že vytýkané vyobrazení popírá zásady
slušnosti. Postačí odvolat se na §1 vyhlášky, podle nějž „by mohlo“ nabízení erotických vystoupení
a erotických služeb být v rozporu s dobrými mravy, a proto se podle §2 vyhlášky paušálně
zakazuje (způsobem zde upřesněným). Podstatný je tedy potenciál tohoto druhu reklamy narušit
dobré mravy (a tento potenciál je obecně upraven ve vyhlášce), nikoli to, zda tak konkrétní reklama
skutečně činí (na což by zřejmě měla jiný subjektivní názor stěžovatelka jako provozovatelka
erotického nočního klubu a jiný zase občané, kteří jsou reklamě vystaveni a podobné kluby
nevyhledávají).
[19] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v jejím postoji, podle nějž by pak v rozporu s dobrými
mravy bylo i zobrazování spoře oděných osob v reklamách na zájezdy cestovních kanceláří,
na spodní prádlo apod. Ačkoli používání fotografií jen nejnutněji oděných osob
(konkrétně řečeno: mladých a vnadných žen) v reklamách na cokoli bývá často málo vkusné,
stěží může jít o rozpor s dobrými mravy, protože na cestách k moři a na nošení spodního prádla
nelze shledat nic nevhodného z mravního hlediska. To ovšem nelze říci o erotických
vystoupeních a erotických službách – tedy o činnostech, které se mohou dotýkat mravního cítění
významné části veřejnosti.
[20] Již městský soud stěžovatelce vytkl, že nijak neupřesnila a nedoložila své tvrzení,
podle nějž byla pokutou postižena jen ona, kdežto další podobní inzerenti zůstávají bez trestu.
Stěžovatelka to v kasační stížnosti nenapravila, pouze obecně upozornila na poměry v ulici
Ve Smečkách. Ani v této podobě tak její námitka nemůže být důvodná.
IV. Závěr
[21] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s.
[22] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu