ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.245.2016:41
sp. zn. 10 As 245/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců
Petra Mikeše a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: STUDENT AGENCY k.s., se sídlem
náměstí Svobody 86/17, Brno, zast. JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem
Koliště 1912/13, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem
Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 4. 2013,
č. j. UOOU – 00363/13-41, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 5 A 107/2013 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s., zamítl její žalobu proti rozhodnutí předsedy
žalovaného uvedenému v záhlaví. Tím byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 2. 2013, č. j. UOOU-00363/13-35, kterým stěžovatelce podle §17 odst. 2
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,
ve znění do 30. 4. 2014 (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), nepovolil požadované
zpracování osobních údajů.
[2] Stěžovatelka zamýšlela v přední části jejích autobusů umístit kameru, která by snímala
pouze obrazový záznam zabírající řidiče a stevarda. Takto pořízené záznamy by byly uchovávány
pod dobu 5 až 9 dní. Účelem měla být ochrana majetku stěžovatelky, jejích zaměstnanců
a přepravovaných osob, včetně ochrany jejich zdraví. K použití záznamů mělo dojít při řešení
dopravních nehod nebo stížností cestujících. V tom stěžovatelka spatřovala naplnění výjimky
pro zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů podle §5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů.
[3] Městský soud nejprve poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k §5 odst. 2
písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaný postupoval v souladu s ní. Správně vzal
v úvahu i §316 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který zakazuje narušovat
soukromí zaměstnance bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti
zaměstnavatele. V případě provozování autobusové dopravy nelze hovořit o zvláštní povaze
tohoto provozu, neboť se nejedná o činnost nebezpečnou. Tou je například nakládání s vysoce
nebezpečnými chemikáliemi či s vysokými finančními částkami. Kamerové systémy lze využít
pouze tehdy, pokud jsou jiná opatření směřující k prevenci, ochraně anebo zabezpečení
nevyžadující pořizování obrazových záznamů, nedostatečná či nepoužitelná. Správní orgány
správně poukázaly na jiné možnosti stěžovatele, jimiž lze zajistit sledovaný účel zpracování
osobních údajů, a to například prováděním kontrol u zaměstnanců, využití svědectví cestujících
v autobuse nebo záznamy z již nainstalovaných kamer umístěných vně autobusu. Monitorování
samo o sobě žádnému závadnému jednání nezabrání. Je pravdou, že některé osoby lze
kamerovým systémem odradit od porušování předpisů, ale naopak u některých osob by se vlivem
neustálého snímání kamerami mohl vytvořit tak velký a nezvladatelný stres, který by byl ve svém
důsledku kontraproduktivní. Přijatelnou formou monitoringu by bylo snímání prostoru kabiny
řidiče pouze po dobu, kdy v něm dochází k nakládání s finanční hotovostí, případně po dobu
nepřítomnosti posádky. Kamera nepřetržitě monitorující řidiče, stevarda a jejich bezprostřední
okolí je nedůvodným a nepřiměřeným zásahem do soukromí dotčených zaměstnanců.
[4] Přiměřenou formou kontroly by mohlo být použití namátkových kontrol ze strany
stěžovatelky. Je pravdou, že důkazní hodnota případných svědeckých výpovědí cestujících může
být v důsledku subjektivního vnímání událostí nepřesná, ale ani v různých řízeních před orgány
veřejné moci nepostačuje jeden izolovaný důkaz. Pokud by byla se stevardem uzavřena dohoda
o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, pak by se jeho zavinění ve vztahu
ke zjištěnému schodku presumovalo. Je zřejmé, že posádka by byla monitorována po většinu
její pracovní doby. S oud se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání
tím, že správní orgány rozhodly v obdobné věci společnosti Internet Mall, a.s., jinak. V dané věci
se jednalo o odlišnou činnost.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s.
[6] Trvá na tom, že jí oznámený způsob monitoringu zaměstnanců kamerovým systémem
spadá pod výjimku uvedenou v §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.
Je „nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby“,
v konkrétním případě nezbytný pro ochranu života a zdraví přepravovaných osob (cestujících),
zaměstnanců stěžovatelky, a taktéž jejího majetku. Je splněna i druhá podmínka týkající
se ochrany soukromého a osobního života subjektu údajů. Nad touto ochranou převažuje zájem
na posílení ochrany zdraví a života přepravovaných osob a dalších účastníků silničního provozu,
a dále ochrana majetkových hodnot stěžovatelky, jakož i dalších účastníků silničního provozu.
Navíc za situace, kdy jsou tito zaměstnanci pod neustálým dohledem cestujících.
Ti vnímají jak jejich jednání, tak komunikaci, čímž je veškeré soukromí těchto zaměstnanců
fakticky vyloučeno. V případě každého vypraveného autobusu je cílem zajištění ochrany přibližně
65 lidských životů a majetkových hodnot ve výši okolo 10 milionů Kč. V úvahu je nutné brát
i další účastníky silničního provozu, jejichž život, zdraví a majetkové hodnoty, neboť mohou být
dotčeny v případě dopravní nehody. Tyto hodnoty tedy zasluhují vyšší ochranu než soukromí
zaměstnanců.
[7] Účelu nelze dosáhnout jiným způsobem a jinými prostředky. Zejména sledování
kontrolorem by bylo nákladné a neefektivní. Nelze požadovat, aby v každém vypraveném
autobusu byl přítomen další zaměstnanec. Ten by navíc zasahoval do soukromí zaměstnanců
mnohem výrazněji, než kamerový systém, zaznamenávající pouze obraz. Vjemy kontrolora
by byly mnohem intenzivnější (zvuky, komplexní vnímání situace). Spolehlivě nelze využít
ani cestujících, neboť jednání zaměstnanců stěžovatele nesledují systematicky. Případné výpovědi
cestujících o jednání zaměstnanců stěžovatele jsou v praxi v podstatě nepoužitelné,
neboť kvůli anonymitě jízdních dokladů není možné cestující zpětně dohledat.
U kontrolorů i cestujících je nutno počítat se subjektivním a mnohdy zkresleným vnímání
skutečnosti.
[8] Oproti tomu představuje kamerový systém objektivní zdroj informací,
ze kterého je možné přesně analyzovat situaci v autobuse, a identifikovat případné protiprávní
jednání zaměstnanců. Kamera zabírající zaměstnance, ve spojení s kamerovými záznamy
ostatních kamer snímajících okolí autobusu, poskytne komplexní přehled o posuzované situaci.
Tak je možné vyhodnotit například souvislost mezi dopravní nehodou a jednáním zaměstnanců,
a podniknout taková opatření, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala,
čímž by se výrazně zvýšila bezpečnost cestujících a třetích osob.
[9] Instalace kamerového systému má výraznou preventivní funkci. Nelze proto přisvědčit
námitce žalovaného, že kamerový záznam sám o sobě žádnému závadnému jednání nezabrání.
Instalace kamerového systému může zabránit vědomému protiprávnímu jednání dotčených osob.
[10] Podle názoru stěžovatelky lze provoz autobusových linek podřadit pod §316 odst. 2
zákoníku práce. Řidič autobusu je odpovědný za život a zdraví několika desítek osob,
které přepravuje, proto musí unést vyšší nároky a strpět větší míru kontroly, než jiní zaměstnanci.
S tím souvisí i nezbytné omezení jeho soukromých práv ve prospěch ochrany zdraví osob
a majetku.
[11] Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného, jsou založeny na nesprávném
právním posouzení věci, v rozporu s právními předpisy a rovněž v předcházejícím řízení došlo
k mnoha vadám, které mají za následek nesprávnost rozsudku. Zároveň je stěžovatelka
přesvědčena, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
[12] Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný uvedl, že v obecné rovině lze souhlasit s tím, že ochrana zdraví a života osob,
případně někdy i majetku, může převážit nad ochranou soukromí. Musí jít ovšem o přiměřený
rozsah. Kamerový systém navržený stěžovatelkou sám o sobě žádnému nežádoucímu jednání
nezabrání, pouze je schopen monitorovat určitá nepřípustná jednání, jako je například
telefonování nebo posílání SMS během řízení. Jiné nepřípustné jednání, jako je jízda ve špatném
pruhu nebo nepřiměřeně vysokou rychlost, kamera nezachytí. Navržený systém tedy nemůže
sloužit k ochraně zdraví a života osob, případně majetku. Sledování kamerou přestavuje
oproti vizuálnímu dohledu dalších osob hrubší zásah do soukromí. Existují i méně invazivní
prostředky zásahu do soukromí. Cestující nebo ostatní řidiči stěžovatelku sami kontaktují
a není proto třeba předem znát jejich identitu. Pokud by došlo k nehodě, cestující by vyslýchala
i policie. Povolání řidiče autobusu není činností, která by byla ze své povahy natolik nebezpečná,
aby bylo nutné zaměstnancům zasahovat nepřiměřeně do soukromí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupená advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Ačkoliv stěžovatelka
neupřesnila, v čem jí spatřuje, nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které je Nejvyšší
správní soud povinen přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí
splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však žádné takové vady v rozsudku neshledal.
[16] K obdobnému závěru dospěl i ohledně zcela obecné námitky vad v předchozím řízení.
Ani tu stěžovatelka nijak nespecifikovala a nejedná se tedy o řádně uplatněný důvod kasační
stížnosti (viz obdobně k náležitostem žalobního bodu rozsudek rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud sám žádné
vady, ke kterým by byl povinen přihlížet podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, neshledal.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze správního spisu (podání stěžovatelky ze dne
28. 1. 2013) vyplývá, že stěžovatelka konkrétně spatřovala nezbytnost pořizování kamerového
záznamu v tom, že pouze takto bude možné identifikovat jednoznačně viníka v případě krádeže
peněz, zboží, či jiného majetku. K manipulaci s penězi dochází, když stevard prodává občerstvení
nebo řidič vybírá jízdné. Dále měl umožnit prokázat řidičům jednání, které přímo ohrožuje
bezpečnost cestujících a dopravního provozu – telefonování a posílání SMS za jízdy
a další nespecifikované činnosti. Kamera měla sloužit jako prevence před potenciálním útokem
a chránit proto zdraví, majetek a život personálu i cestujících. V dalších podáních ve správním
i soudním řízení žádné jiné konkrétní důvody pro monitorování kabiny autobusu neuvedla.
Za ně nelze považovat obecné odkazy na ochranu života, zdraví a majetku, aniž by upřesnila,
o jaké konkrétní účely jde.
[18] Podle §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů platí: „(2) Správce může
zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, …
e) pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby;
takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého
a osobního života,“
[19] Podle §316 odst. 2 zákoníku práce platí: „Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu
spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích
a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování,
odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek
adresovaných zaměstnanci.“
[20] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zákon zásadně vyžaduje souhlas subjektu údajů
se zpracováním údajů (§5 odst. 2 věta prvá zákona o ochraně osobních údajů). Uvedený zákon
nicméně dále v §5 odst. 2 věta druhá připouští řadu výjimek z povinnosti souhlasu.
[21] Smysl a účel §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů lze vyvodit
již z odůvodnění směrnice 95/46/ES o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním
osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, kterou zákon na ochranu osobních údajů
implementuje. Podle ní jakékoli zpracování osobních údajů musí být prováděno zákonným a korektním
způsobem vůči dotčeným jednotlivcům; musí se zejména týkat údajů přiměřených, podstatných a v množství
úměrném účelům zpracování; že tyto účely musí být výslovné a legitimní a musí být stanoveny při sběru údajů; účely
zpracování údajů následujícího po jejich sběru nesmějí být neslučitelné s původně stanovenými účely
(bod 28 odůvodnění směrnice). Zpracování osobních údajů musí být, aby bylo zákonné,
také prováděno se souhlasem subjektu údajů, ledaže je takové zpracování nezbytné pro výkon právního
zájmu fyzické či právnické osoby za podmínky, že zájmy nebo práva a svobody subjektu údajů nejsou převažující
(bod 30 odůvodnění směrnice). Je tedy třeba spravedlivě zhodnotit každou konkrétní situaci,
která se týká zpracování osobních údajů, a to tak, aby byla zachována spravedlivá rovnováha
mezi jednotlivými základními právy.
[22] Zpracování osobních údajů prováděné stěžovatelkou je tak třeba hodnotit dle zásady
proporcionality. V tomto případě jde o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv
garantovaných Listinou základních práv a svobod, tedy práva na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1
Listiny, čl. 10 Listiny), na straně jedné, a ochrany života a majetku (čl. 6 odst. 1 a čl. 11 odst. 1
Listiny), na straně druhé.
[23] Princip proporcionality přikazuje, aby v každém konkrétním případě došlo
jen k takovému omezení práva, které je nutné, a které lze spravedlivě požadovat tak, aby byl ještě
naplněn účel omezení (ochrana majetku, zdraví a života). Dnes již ustálená judikatura Ústavního
soudu jasně stanoví, že při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody
ve prospěch jiného základního práva, respektive svobody, lze stanovit tyto podmínky:
„První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného
základního práva resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzájemné poměřování
ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium
vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný
cíl (ochranu jiného základního práva). […] Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod
je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo
resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv
a svobod. […] Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv“ (nález ze dne
12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, č. 214/1994 Sb.).
[24] Kritérium vhodnosti určuje, zdali opatření, omezující základní právo, umožňuje dosáhnout
sledovaný cíl. Žalovaný zpochybňuje, že je možné sledovaného cíle dosáhnout používáním
kamerového systému, neboť ten sám bezprostředně závadnému jednání nezabrání.
Tato úvaha je však chybná.
[25] Kamerové systémy nejsou zárukou zamezení vzniku nežádoucí události. Mají však
významný vliv například na možnost následné uplatnění práv poškozeným a zabráněním
opakování takové činnosti v budoucnu, jakož i představují odstrašující prvek,
aby vůbec k protiprávnímu jednání nedocházelo. V tomto směru viz shodné závěry v bodech 82
a 105 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 113/2012 – 133,
č. 3222/2015 Sb. NSS, ve věci Františka Ryneše (dále jen „rozsudek ve věci Františka Ryneše“)
nebo v rozsudku ze dne 29. 7. 2016, č. j. 2 As 48/2013 – 110, ve věci ČEZ Distribuční služby,
s. r. o. (dále jen „rozsudek ve věci ČEZ Distribuční služby“). Pokud by skutečně došlo k některé
ze situací předvídaných stěžovatelkou, kamerový záznam by mohl přispět například
k jednoznačnému prokázání, že řidič za jízdy telefonoval. Stejně tak nelze vyloučit, že by systém
mohl působit i preventivně, aby k takovým jevům nedocházelo (to nicméně nevylučuje naopak
jiné možné negativní důsledky zmíněné v bodě [34]).
[26] Soud proto dospěl k závěru, že kritérium vhodnosti bylo naplněno.
[27] Kritérium potřebnosti porovnává stěžovatelkou zvolený prostředek k ochraně jejích práv,
případně práv jí přepravovaných osob a dalších účastníků silničního provozu, s jinými v úvahu
připadajícími opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími
se základních práv a svobod, respektive zasahujícími do konfliktních práv v menší míře.
Kromě dalších hledisek se zde uplatní i princip subsidiarity, z něhož vyplývá, že je zřejmé,
že méně invazivní prostředky nemá správce údajů k dispozici.
[28] Ohledně kamerových systémů se k této otázce Nejvyšší správní soud již vyjádřil
v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 1/2011 – 156, ve věci Evropský investiční holding a.s.
(dále jen „rozsudek ve věci Evropský investiční holding“), kde mimo jiné uvedl: „Nejvyšší správní
soud považuje za nutné zdůraznit, že k instalaci kamerových systémů, s ohledem na jejich povahu a zásah
do osobní integrity osob, je možné přistoupit až tehdy, pokud už veškeré méně invazivní prostředky selhaly
anebo by nebyly schopny naplnit vytyčený účel, který je sledován.“ Na tyto úvahy navázal i rozsudek ve věci
Františka Ryneše, ve kterém hodnotil předchozí bezúspěšné snahy Františka Ryneše ochránit
bezpečnost jeho rodiny jinak, než umístěním kamery. K tomu soud uvedl: „Žalovaný musí
při posuzování obdobných případů, kde shromažďování osobních údajů zasahuje do soukromí třetích osob, brát
vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí,
případně zda snad dokonce představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty,
či naopak zda osoba instaluje kamerový systém z obavy před protiprávní činností, která je však hypotetická
a s ohledem na všechny okolnosti spíše nepravděpodobná či iluzorní.“ Soud následně dovodil, že žádná jiná,
do práv na soukromí třetích osob méně invazivní, varianta neexistovala. Obdobně lze poukázat
na závěry rozsudku ve věci ČEZ Distribuční služby, kde soud opět hodnotil předchozí
zkušenosti zpracovatele údajů, které ho vedly k pořizování obrazově – zvukového záznamu.
[29] Stěžovatelka v nynější věci však nedoložila, že by reálně k ohrožení právem chráněných
hodnot docházelo, ani to, že by se pokusila využít méně invazivních prostředků, které by selhaly,
případně by bylo již předem zřejmé, že nepovedou k dosažení požadovaného cíle.
[30] Zejména není patrné, že by reálně docházelo ke stěžovatelkou naznačovaným událostem.
Omezuje se pouze na obecné proklamace týkající se toho, že záznam z kamery je objektivním
důkazem, zatímco svědectví cestujících je z povahy věci zkreslené. Toto tvrzení soud
nezpochybňuje. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, k prokázání reálného ohrožení právem
chráněných hodnot by muselo být zřejmé, že by se svědectví pasažérů nebo vnější kamery
ukázaly jako neúčinné, nikoliv pouze jako méně účinné. Nic takového však stěžovatelka nijak
konkrétně neuvádí.
[31] Netvrdí ostatně ani jak často a případně s jakými následky ke skutečnostem,
kterým by kamerové systémy předcházely, vůbec docházelo. Soud nedospěl k závěru, že by již
z povahy autobusové dopravy jako takové bez dalšího vyplývalo, že ke stěžovatelkou
popisovaným situacím z povahy věci s vysokou mírou pravděpodobnosti docházet může.
Tak tomu může být u některých vysoce nebezpečných provozů, tedy situací, na které pamatuje
§316 odst. 2 zákoníku práce hovořící o zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. Lze souhlasit
s tím, že při chybách v řízení autobusu může docházet k ohrožení většího množství osob
i majetku. Pokud by však soud přisvědčil tomu, že již jen tato okolnost představuje zvláštní
povahu činnosti zaměstnavatele, pak by jí musel přiznat jakékoliv automobilové přepravě,
neboť jakýkoliv řidič může porušením povinností účastníka silničního provozu způsobit
jak škodu na zdraví, tak i na majetku i třetích osob, a to značného rozsahu.
[32] Je pravdou, že u řidiče autobusu je hrozba vzniku větších škod více bezprostřední.
Nicméně jediné pochybení, které by bylo zachytitelné pouze kamerovým systémem uvnitř
autobusu a které uváděla stěžovatelka, by bylo neoprávněné používání mobilního telefonu
při řízení. Bez doložení, že si na takové jednání například opakovaně stěžují cestující,
nebo jsou řidiči opakovaně pokutování, nelze bez dalšího vycházet z toho, že by se jednalo o jev,
který by bylo možné zejména u profesionálních řidičů automaticky předpokládat a spatřovat
v něm tak bez dalšího zvýšené riziko. Rozhodně nelze za takto automaticky předpokládané riziko
považovat ani krádeže peněz, se kterými manipuluje stevard. Soud v této souvislosti, při absenci
bližšího upřesnění od stěžovatelky, předpokládá, že tržby za prodej občerstvení se budou
pohybovat v řádech stokorun a pokladna je pod téměř neustálým dozorem stevarda.
Za jízdy těžko přichází do úvahy manipulace s penězi za jízdné a stěžovatelce bylo navrhováno
jako přípustné řešení, že by se kamera zapínala v době manipulace s penězi. Soud tedy dospěl
k závěru, že pouze z povahy autobusové přepravy nelze předpokládat imanentně zvýšené riziko,
pro které by bylo nezbytné monitorovat po celou dobu jízdy vnitřek autobusu.
[33] Stěžovatelka nereagovala relevantně na poukazy žalovaného i městského soudu
na možnosti kontrol v autobusech. Tvrdí, že je zcela neefektivní a nákladné, aby v každém
vypraveném autobuse byl zároveň přítomen kontrolor. Žalovaný i městský soud však hovořili
o namátkových kontrolách. Žalovaný výslovně uváděl, že by o nich byli řidiči autobusu předem
obecně informováni, ale nevěděli by, zda je kontrolor v autobuse právě přítomen nebo není.
Jednalo by se tedy o obdobně odstrašující opatření proti protiprávní činnosti, jako v případě
kamerového záznamu. Stěžovatelka nevysvětlila, proč by i tyto namátkové kontroly
byly nepřiměřeně nákladné a neefektivní. Navíc to samozřejmě neznamená, že by stěžovatelka
byla k zavedení těchto kontrol nucena. Žalovaný je zmínil jako jednu z možných alternativ
kamerového systému.
[34] Podle další námitky jsou řidiči i stevardi vždy sledováni cestujícími a o ochraně jejich
soukromí tak lze jen těžko hovořit, neboť je stejně narušeno; stejně tak by je narušovalo
sledování případných kontrolorů. NSS k této argumentaci uvádí, že ačkoliv neměl být
kamerovým systémem zaznamenáván zvuk, který člověk přítomný v autobuse slyší,
přesto považuje nepřetržitý obrazový záznam prováděný kamerovým systémem za zpravidla
výraznější zásah do soukromí. Dochází-li ke sledování určité osoby bez jakéhokoliv záznamu,
osobní údaje se uchovávají z povahy věci pouze v omezeném rozsahu, daném pamětí sledujících
osob. Pokud je však záznam uchováván na paměťovém médiu, je možné jej opakovaně
přehrávat, nebo se zaměřovat i zpětně na různé detaily. Navíc již samotné povědomí o existenci
permanentního dozoru kamery pořizující záznam, navíc přímo zaměřené na určité dvě osoby,
bude vnímáno většinou osob jako více nepříjemné, než přítomnost jiných osob, jejichž pozornost
nemůže být takto dlouhodobě a soustavně koncentrována. Soud tedy nevylučuje úvahy
žalovaného, že by existence kamerového systému v navrhované podobě mohla naopak působit
proti stěžovatelkou sledovaným cílům, neboť by mohla negativně ovlivnit pozornost řidičů.
[35] Svědectví cestujících nelze vyloučit ani s poukazem na jejich anonymitu. Soud se shoduje
s vyjádřením žalovaného, že stěžovatelka se dozví o případném protiprávním jednání řidiče buď
ze stížnosti konkrétního cestujícího, jehož identita mu tudíž bude známa, nebo v situaci,
kdy bude způsobena dopravní nehoda. Tu by vyšetřovala policie, a lze tedy předpokládat,
že v takovém případě si zajistí svědectví cestujících. Nad rámec soud poznamenává,
že předpokládá, že jako mnoho dalších přepravců i stěžovatelka používá též elektronické systémy
prodeje jízdenek vyžadující registraci cestujícího, prostřednictvím které by tak byla schopna
alespoň některé cestující kontaktovat.
[36] Stěžovatelka tedy neprokázala splnění druhého kritéria testu proporcionality.
Není proto důvod ověřovat splnění třetího kritéria, které by mohlo být relevantní pouze
v případě, že byla naplněna první dvě kritéria.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud sice přisvědčil námitce stěžovatelky, že bylo naplněno kritérium
vhodnosti, to však nemění nic na tom, že nebylo naplněno kritérium potřebnosti,
na jehož nesplnění založili svá rozhodnutí žalovaný i městský soud. Jejich rozhodnutí jsou proto
ve svém výsledku správná a kasační stížnost nebyla důvodná. S ohledem na to soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[38] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených
ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu