ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.117.2017:42
sp. zn. 10 Azs 117/2017 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: T. X. T.,
zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 7. 2015, čj. MV-159357-4/SO/sen-2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017,
čj. 57 A 99/2015-62, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek spočívající v tom,
že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 10. 2014,
čj. OAM-88317-54/DP-2011, ve spojení s rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců ze dne 27. 7. 2015, čj. MV-159357-4/SO/sen-2014.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2014 zamítlo Ministerstvo vnitra žádost žalobce prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání.
Správní orgán neprodloužil žalobci dlouhodobý pobyt z důvodu, že nesplnil podmínku zákonem
požadované výše úhrnného měsíčního příjmu. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 7. 2015 zamítla
žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni.
Současně požádal, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek. Tomuto návrhu krajský soud
usnesením ze dne 23. 9. 2015 vyhověl. Následně žalobu rozsudkem ze dne 31. 3. 2017 zamítl
jako nedůvodnou.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu poukázal na skutečnost,
že na území České republiky žije ve společné domácnosti s celou svojí rodinou, v domovském
státě již nemá žádné sociální, materiální ani rodinné zázemí. Všichni jeho rodinné příslušníci,
tedy rodiče a dva bratři, mají v České republice povolen trvalý pobyt. Nucené vycestování,
a tedy odloučení od jeho rodiny, by pro něj i celou jeho rodinu znamenalo nenahraditelnou újmu.
Ke svému tvrzení doložil prohlášení obou rodičů, kteří potvrdili, že s nimi žalobce žije
ve společné domácnosti, a shodně uvedli, že s ohledem na jejich věk a zdravotní stav se o ně
stěžovatel stará, stejně jako o jejich rodinný podnik. Rodiče jeho přítomnost a péči považují
za nenahraditelnou. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
čj. 5 As 73/2011-100, stěžovatel dále poukázal na své právo na spravedlivý proces, tedy možnost
osobně vystupovat v řízení a být v kontaktu se svým zástupcem.
[4] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasila. Konstatovala,
že platnost povolení k dlouhodobému pobytu nebyla stěžovateli prodloužena a skončila
uplynutím času. Stěžovatel tedy není k pobytu oprávněn a přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti by na tom nemohlo nic změnit. Poukázala na mimořádný charakter institutu odkladného
účinku, který by měl být vyhrazen pro ojedinělé a výjimečné případy. Zdůraznila, že se nejedná
o správní vyhoštění, které by již skutečně mohlo zasáhnout do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Nelze přitom předpokládat ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces;
v řízení před Nejvyšším správním soudem nebývá nařizováno jednání ani doplňováno
dokazování, procesní aktivita stěžovatele se tedy vyčerpala podáním kasační stížnosti.
[5] Před samotným posouzením tohoto návrhu Nejvyšší správní soud k institutu odkladného
účinku uvádí následující. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti soud zjišťuje
kumulativní splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §73 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), tj. 1) výrazného nepoměru újmy
způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu
k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) absenci
rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek
má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován
jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem
pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci jsou zákonné
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny. Přihlédl přitom zejména
k rodinným vazbám stěžovatele. V České republice pobývají oba rodiče stěžovatele a jeho bratři,
tedy jeho nejbližší příbuzní. Rodiče stěžovatele současně prohlásili, že jsou s ohledem na svůj věk
a zdravotní stav závislí na péči svého syna, dále zajišťuje chod jejich rodinného podniku.
[7] Nejvyšší správní soud dále zohlednil skutečnost, že správní rozhodnutí byla založena
na závěru, že stěžovatel pro prodloužení pobytu nesplnil podmínku zákonem požadované výše
úhrnného měsíčního příjmu. V důvodech rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud neshledal žádné
konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by samotné přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti mohlo kolidovat s důležitým veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti se účinky napadeného rozhodnutí pouze odkládají. I v případě, že je správní
rozhodnutí vydáno ve veřejném zájmu, neznamená nutně odklad jeho účinků rozpor s tímto
veřejným zájmem. K naplnění veřejného zájmu může postačovat i pozdější nastoupení účinků
správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud současně nezjistil, že by přiznáním odkladného
účinku potenciálně hrozila jakákoli újma jiným osobám.
[8] V návaznosti na námitku žalované, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
by nemohlo na situaci stěžovatele nic změnit, poukazuje Nejvyšší správní soud na §47 odst. 4
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, podle kterého se povolení k dlouhodobému pobytu
považuje za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o jeho prodloužení.
Nejvyšší správní soud současně ověřil, že stěžovatel v souladu s §47 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců podal žádost o prodloužení pobytu před uplynutím platnosti povolení.
Do rozhodnutí o kasační stížnosti tedy stěžovatel bude na území České republiky pobývat legálně
na základě shora nastíněné zákonem konstruované fikce platného povolení k pobytu.
[9] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozhodnutí
žalované ze dne ze dne 27. 7. 2015, čj. MV-159357-4/SO/sen-2014, i rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 10. 2014, čj. OAM-88317-54/DP-2011.
[10] Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí
o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76,
publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu