ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.12.2017:54
sp. zn. 10 Azs 12/2017 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka
Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Ch. Y., zast.
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2014, čj. OAM-551/ZA-ZA15-ZA15-2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, čj. 4 Az
43/2014-56, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala na území České republiky žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný zastavil řízení o její žádosti podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, z důvodu její nepřípustnosti podle §10a odst. 1 písm. b) téhož zákona,
protože k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle přímo použitelných
předpisů Evropské unie příslušný jiný stát, konkrétně Itálie. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného
Městský soud v Praze zamítl shora označeným rozsudkem.
[2] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, k níž připojila i žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V žádosti uvádí,
že ztratila postavení žadatele o mezinárodní ochranu, protože městský soud její žalobě nepřiznal
odkladný účinek. Nemůže pracovat, neboť povolení k zaměstnání je vázáno na platný průkaz
žadatele o mezinárodní ochranu, který stěžovatelka už nemá. Nemá proto žádné peníze a žije
z peněz zapůjčených od známých.
[3] Stěžovatelka dále uvedla, že překážkou návratu do Itálie je také její psychický
stav. Podstupuje posttraumatickou psychologickou léčbu, která vyžaduje stabilní prostředí,
a na rozdíl od České republiky by takové prostředí v Itálii neměla. Odkazuje přitom
na rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2014, stížnost č. 29217/12, Tarakhel proti Švýcarsku,
dle kterého by nuceným vycestováním afgánských žadatelů o mezinárodní ochranu ze Švýcarska
do Itálie mohl být porušen čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto stěžovatelka považuje svůj návrat do Itálie za porušení několika lidskoprávních úmluv.
[4] Stěžovatelka se dále považuje za zranitelnou osobu kvůli svému špatnému psychickému
stavu, který souvisí také s její zkušeností z Itálie. Dle jejího názoru by jí tam nebyla poskytnuta
dostatečná zdravotní péče a psychická pomoc.
[5] Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že v případě nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by jí vznikla nepoměrně větší újma, než která by vznikla jejím setrváním
na území. Zároveň přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s veřejným zájmem.
[6] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Dle jeho názoru stěžovatelce
nevznikne nenahraditelná újma ani výkonem správního rozhodnutí, ani z důvodu obavy
z přemístění, ani určením státu příslušného k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu.
Nadto se jedná o uplatnění nařízení Evropského parlamentu a Rady, které je bezprostředně
závazné. Dále uvádí, že soukromé důvody (snahu o stabilní prostředí) má stěžovatelka uplatnit
v řízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
[7] Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud zjišťuje kumulativní splnění zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.),
tj. 1) výrazného nepoměru újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného
rozhodnutí nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky
rozhodnutí odloženy byly; a 2) chybějícího rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný
účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci
pozastavit lze.
[8] Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou dospěl NSS k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 s. ř. s. nejsou naplněny. Institut odkladného účinku je institut
mimořádné povahy, tedy výjimka ze zákonného pravidla v §107 s. ř. s. Proto i k jeho využití musí
nastat mimořádné okolnosti. Současně je na žadatelce o odkladný účinek, aby podrobně uvedla,
proč se domnívá, že v jejím případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky
pravomocného rozhodnutí odloženy.
[9] Soud s ohledem na mimořádnou povahu institutu odkladného účinku ke svému
rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní individuální skutečnosti, pro které stěžovatel
o odkladný účinek žádá. Tvrzení stěžovatelky o „určitých nedostatcích azylových řízení v Itálii“
s poukazem na rozsudek ESLP, stížnost č. 29217/12, Tarakhel proti Švýcarsku nemůže bez dalšího
obstát jako důvod pro přiznání odkladného účinku, protože v tomto případě se jednalo o rodinu
s dětmi. Neobstojí ani tvrzení, že stěžovatelka se „považuje za zranitelnou osobu z důvodu špatného
psychického stavu, na který měla vliv také zkušenost v Itálii“. Pouze na základě špatné zkušenosti
v určitém státě (zde zkušenosti s násilnickým manželem) nelze osobu považovat za zranitelnou
podle §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Za mimořádnou okolnost pro přiznání odkladného
účinku nemůže soud považovat ani skutečnost, že je stěžovatelce znemožněno získat povolení
k zaměstnání, protože v důsledku zastavení řízení o mezinárodní ochranu již není držitelkou
průkazu žadatelky o azyl.
[10] Stěžovatelka nechce být přemístěna z ČR do Itálie, protože by tam nenalezla stabilní
prostředí vhodné pro její posttraumatickou léčbu; ani s tímto tvrzením však nemůže uspět.
Je třeba zdůraznit, že příslušnost Itálie k posuzování stěžovatelčiny azylové žádosti založila
sama stěžovatelka tím, že v Itálii tuto žádost podala. Pokud nyní stěžovatelka v ČR nalézá
stabilní prostředí, nemá to žádnou souvislost s jejím postavením žadatelky o azyl: jak sama
uvádí, městský soud nepřiznal její žalobě odkladný účinek, a proto není žadatelkou o azyl
již od listopadu 2014. Stěžovatelčiny posttraumatické problémy (které soud nijak nezlehčuje)
souvisejí s násilnostmi sekty Boko Haram v její domovské Nigérii. Po útěku z Nigérie
však již stěžovatelka pobývala postupně v Kamerunu, Paříži, Itálii a nyní v Praze. Je zřejmé,
že by stěžovatelka raději už zůstala v Praze; podle soudu v tom ale nejsou žádné speciální důvody
související s tím, že byla v Nigérii obětí sexuálního násilí – spíše nechuť vrátit se právě do Itálie,
kde žije její násilnický a nevěrný manžel. Tyto stěžovatelčiny pocity, jakkoli lidsky pochopitelné,
ale nelze považovat za újmu ve smyslu §73 s. ř. s. Pokud by soud vykládal nepoměrně větší
újmu takto široce, uspěl by s návrhem na přiznání odkladného účinku prakticky každý
cizinec, který by popsal Českou republiku jako místo, které se mu pro jeho další život líbí více
než jiná země. Výjimečná povaha institutu odkladného účinku by tím však byla zcela popřena
a rozhodování o odkladném účinku by se stalo pouhou formalitou. To zjevně nebylo záměrem
zákonodárce.
[11] Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá
své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu