ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.143.2017:52
sp. zn. 10 Azs 143/2017 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: S. P.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2017, č. j. OAM-322/DS-PR-P18-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 60 Az 10/2017 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, st. příslušník Běloruské republiky, se dne 24. 1. 2017 dostavil na služebnu
Policie ČR v Praze, kde uvedl, že dne 22. 1. 2017 v Praze na Florenci ztratil svůj cestovní doklad,
v němž mělo být vlepeno schengenské vízum za účelem turistiky, vydané Estonskem, údajně
platné do 29. 3. 2017. Policie ČR lustrací zjistila, že žalobce nemá k pobytu na území ČR žádné
vízum ani povolení k pobytu; pohraniční služby Estonska, Litvy ani Lotyšska ve svých evidencích
nezjistily, že by žalobci bylo vydáno schengenské vízum. Z evidence systému EURODAC
pak zjistila, že žalobce v roce 2014 požádal o mezinárodní ochranu ve Švédsku, v roce 2015
v Německu a v roce 2016 opět ve Švédsku.
[2] Při podání vysvětlení žalobce mj. uvedl, že z Běloruska původně vycestoval do Švédska,
protože nesouhlasil s tamním režimem. O azyl požádal v Švédsku, pak také v Německu,
ale na základě Dublinského nařízení byl vrácen zpátky do Švédska. Poslední žádost o azyl podal
ve Švédsku dne 14. 5. 2016. Tamní úřady mu vystavily průkaz žadatele o azyl, tento doklad
však ještě ve Švédsku ztratil a tuto ztrátu nenahlásil. Ze Švédska vycestoval,
protože se mu nelíbilo, že byl ubytovaný v nějakém domě v lese, kde byla zima a kde byl s dalšími
žadateli o azyl, údajně též nedostával dostatek finančních prostředků k zakoupení jídla.
Do ČR přicestoval 20. 1. 2017 osobním automobilem, bydlí v Praze u kamarádky, občanky ČR,
která však není jeho rodina. Je svobodný a celá jeho rodina stále žije v Bělorusku,
v ČR ani jiném státě EU rodinu nemá, nemá zde ani žádné ekonomické, sociální a kulturní vazby
(protokol ze dne 25. 1. 2017).
[3] Dne 25. 1. 2017 pak Policie ČR vydala rozhodnutí, jímž žalobci uložila povinnost opustit
území ČR [§50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky], a téhož dne jej rovněž ve smyslu §129 odst. 1 téhož zákona zajistila
za účelem předání podle nařízení č. 604/2013 (dále „nařízení Dublin III“)
1
. V řízení dle nařízení
Dublin III pak žalobce mj. uvedl, že v listopadu 2014 odjel ze Švédska, protože jej tam nalezly
běloruské tajné služby a mlátily jej. Pak odjel do Německa, odkud v říjnu 2015 odešel do Plzně,
kde žil několik měsíců s přítelkyní, Ukrajinkou, která má české občanství. Z Plzně pak odjel
nelegálně do Běloruska a odtud pak zase do Švédska. Ve Švédsku neměl žádný doklad,
jímž by mohl prokázat svou totožnost, a nemohl tam pracovat. Proto opět přicestoval
do ČR, kde je konzulát volně přístupný. Jeho přítelkyně bydlí a pracuje v Plzni,
chce se s ní oženit (protokol o pohovoru ze dne 7. 2. 2017).
[4] Shora specifikovaným rozhodnutím žalovaný označil žádost žalobce za nepřípustnou
dle §10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení podle §25 písm. i) téhož zákona
zastavil. Krajský soud nejprve usnesením ze dne 2. 3. 2017 nepřiznal odkladný účinek žaloby
a pak žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu včas
podanou kasační stížností. Namítá, že správní orgán opomněl uvést, jakým způsobem
měl svůj pobyt v ČR legalizovat, a také to, že správní orgán nedostatečně posoudil
to, jak napadené rozhodnutí zasáhlo do soukromého a rodinného života stěžovatele
(čl. 17 nařízení Dublin III). V doplnění kasační stížnosti pak krajskému soudu vytkl,
že nezajistil jeho účast na jednání.
[6] Žalovaný navrhuje kasační stížnost odmítnout, případně zamítnout.
[7] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele (§104a s. ř. s.). Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou
(blíže k tomu usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[8] V posuzované kauze stěžovatel mj. namítá, že krajský soud se dopustil zásadního
pochybení při výkladu procesního práva, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (cit. usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39). Krajský soud prý zbavil stěžovatele možnosti
účastnit se soudního jednání.
1
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou
bez státní příslušnosti v některém z členských států, Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 31-59.
[9] Jádrem nynější kauzy je proto otázka, zda má krajský soud povinnost projednat
věc v přítomnosti stěžovatele, který nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání,
i v případě, pokud stěžovatel bude/byl ve smyslu nařízení Dublin III. přemístěn do jiného státu
za účelem posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[10] Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo,
aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Nesouhlasí-li účastníci řízení
s rozhodnutím věci bez jednání, k naplnění požadavku Listiny správní soudy musí nařídit jednání
(§51 s. ř. s.).
[11] V nynějším případě se stěžovatel krajským soudem nařízeného jednání neúčastnil,
což by za jiných okolností způsobilo vadu řízení, která by měla za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Avšak stěžovatel v době nařízeného
jednání byl již mimo Českou republiku, byl předán do Švédského království. Nutno připomenout,
že krajský soud měl vzhledem k relativně krátkým časovým úsekům mezi podání žaloby
(21. 2. 2017), nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím věci bez jednání (9. 3. 2017)
a dnem oznámeného (14. 3. 2017) a skutečného transferu stěžovatele z ČR do Švédského
království (16. 3. 2017) minimální šanci nařídit jednání, u něhož by se stěžovatel mohl účastnit.
Pokud stěžovatel ve čtvrtek (9. 3. 2017) nesouhlasil s projednáním věci bez jednání,
nelze rozumně očekávat, že nejpozději v úterý (14. 3. 2017), tj. o tři pracovní dny později,
jednání u soudu proběhne. Požadovat po krajském soudu, aby v tak krátké době jednání nařídil
a i provedl, by bylo naprosto nereálné. Navíc je třeba vzít ohled též na minimální
lhůtu k přípravě účastníků řízení na jednání, která činí 10 dnů (§49 s. ř. s.).
[12] NSS zdůrazňuje, že návrh na přiznání odkladného účinku ze dne 21. 2. 2017 (kterému
krajský soud nevyhověl) stěžovatel neodůvodnil tím, že předáním do Švédska přijde
o možnost účastnit se soudního jednání. Argumentoval naopak jen tím, že po předání
do Švédska se stane ze soudního řízení akademická záležitost, neboť ani v případě vyhovění
žalobě již do České republiky navrácen nebude. Přesně k těmto argumentům se také vyjádřil
krajský soud v usnesení ze dne 2. 3. 2017, kterým odkladný účinek žalobě nepřiznal.
O tom, že stěžovatel trvá na nařízení jednání a na své osobní účasti na tomto jednání se krajský
soud dozvěděl teprve 9. 3. 2017. Teprve tento den se také dozvěděl, že jednání je nutno nařídit
v nereálné lhůtě tří pracovních dnů, jak již NSS vysvětlil v předchozím bodě.
[13] Je proto především chyba žalobce, respektive jeho zmocněnce, že o všech těchto
rozhodných skutečnostech nedali soudu vědět hned při podání žaloby. Na straně soudu přitom
nevidí NSS žádné průtahy, které by mohly jakkoliv ovlivnit právě rozebíranou otázku.
[14] Vzhledem k těmto specifickým okolnostem nelze postup krajského soudu považovat
za závažné pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele,
resp. vyvolalo nezákonnost sporného rozhodnutí. Tento závěr ovšem nevylučuje, že v jiné situaci,
zejména pokud krajský soud bude mít k nařízení jednání více času, bude právo na projednání věci
v přítomnosti účastníka řízení porušeno.
[15] Nelze souhlasit se stěžovatelovou polemikou, že krajský soud měl u dožádaného státu
ve smyslu čl. 34 odst. 1 nařízení Dublin III zjišťovat, zda a za jakých podmínek lze zajistit účast
stěžovatele zajištěného ve Švédském království na jednání soudu. Na takovou situaci
toto ustanovení nemíří. Pokud by legislativní moc EU předávání cizinců za účelem účasti
na soudním řízení ohledně přezkumu rozhodnutí dle nařízení Dublin III předpokládala,
jistě by též v tomto nařízení upravila postup, jak je v takových případech třeba postupovat.
2
[16] NSS nesouhlasí ani s tím, že v tomto případě mělo být využito diskrečního oprávnění
podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Toto ustanovení zní:
Článek 17
Diskreční ustanovení
1. Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní
ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií
stanovených tímto nařízením není příslušný.
Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce,
se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. V případě potřeby uvědomí
prostřednictvím elektronické komunikační sítě „DubliNet“, zřízené podle článku 18 nařízení (ES)
č. 1560/2003, původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského
státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět.
Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto odstavce, uvede v systému Eurodac v souladu
s nařízením (EU) č. 603/2013 datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu.
[17] Ohledně aplikace tohoto ustanovení NSS v obecné rovině usoudil, že správní orgány
nemají povinnost uvádět důvody, proč diskreční oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení
Dublin III nevyužily (rozsudek ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016-26).
V případech zvláštního zřetele hodných však tato povinnost existuje (viz rozsudky
NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016-24, bod 34: „[U]žití diskrečního oprávnění
podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům,
kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná menšina.
Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní
orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo
takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou-li žádné takové
okolnosti najevo, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů“; srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2017, čj. 6 Azs 16/2017-61,
a to ve vztahu k přesvědčivým argumentům namítajícím zásah do rodinného života).
[18] V tomto případě se k eventuálnímu použití diskrečního oprávnění ve smyslu
čl. 17 nařízení Dublin III správní orgán neopomněl vyjádřit (s. 4 napadeného rozhodnutí);
krajský soud pak otázce tvrzeného zásahu do rodinného života stěžovatele věnoval dostatečnou
pozornost (s. 8–10 rozsudku). Zejména s ohledem na nekonzistentní skutková tvrzení stěžovatele
však nebylo na místě diskrečního oprávnění podle čl. 17 využít. Stěžovatel totiž při podání
prvního vysvětlení jasně uvedl, že v ČR nemá žádné rodinné, sociální, či kulturní vazby,
že zde má pouze kamarádku, která žije v Praze, apod. (protokol ze dne 25. 1. 2017),
avšak v průběhu trvání zajištění svůj původní názor změnil a začal tvrdit, že má v Plzni přítelkyni
(protokol o pohovoru ze dne 7. 2. 2017), v žalobě, kterou podal během trvajícího zajištění,
pak dokonce uvedl, že s touto přítelkyní navázal vztah již v červnu 2015, že s ní pobývá
ve společné domácnosti a dokonce doložil její čestné prohlášení, že ji požádal o ruku
(přílohy žaloby ze dne 17. 2. 2017).
2
Cit. ustanovení zní:
Článek 34
Sdílení informací
1. Každý členský stát sdělí kterémukoli členskému státu, který o to požádá, osobní údaje o žadateli, které jsou vhodné, důležité a
přiměřené pro:
a) určení příslušného členského státu;
b) posouzení žádosti o mezinárodní ochranu;
c) splnění jakékoli povinnosti vyplývající z tohoto nařízení.
[19] NSS přitom dodává, že postup, kterého se stěžovatel domáhá (tj. posouzení jeho žádosti
v České republice, nikoli ve Švédském království) by ve své podstatě obcházel pravidla
a smysl nařízení Dublin III, které směřuje k eliminaci tzv. forum shopping (účelová volba
příslušnosti). Ostatně stěžovatel nebyl rozhodnutím žalovaného připraven o právo na meritorní
posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, bylo pouze konstatováno, že žalovaný k takovému
posouzení nebyl příslušný (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2017, čj. 2 Azs 127/2017-25,
bod 34).
[20] Závěrem NSS stěžovatele ubezpečuje, že v rámci odůvodnění rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany není žalovaný povinen účastníka řízení poučovat o tom,
jak může svůj pobyt v ČR legalizovat, natož uvádět přesná ustanovení zákona o pobytu cizinců,
jichž by se pak u dalších správních orgánů mohl dovolávat. Usiluje-li cizinec o legalizaci pobytu
na území ČR a nezná zdejší právní řád, je namístě, aby vyhledal právní pomoc; správní orgány
ani soudy mu v rámci své rozhodovací činnosti podávat rady nemohou.
[21] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Podle §35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátovi, který byl stěžovateli ustanoven
usnesením NSS ze dne 1. 6. 2017, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou převzetí
a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a sepsání kasační
stížnosti, tj. písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Za dva úkony právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna
ve výši 2 × 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu],
která se zvyšuje o paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon
[§13 odst. 3 advokátního tarifu]. Za úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci náleží
6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka
bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu