ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.281.2017:34
sp. zn. 10 Azs 281/2017 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: N. T. K. T.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 8. 2016,
čj. MV-101318-7/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017, čj. 30 A 165/2016-48, o návrhu žalobkyně na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra dne 16. 1. 2016 rozhodnutím čj. OAM-3163-15/ZR-2015
zrušilo povolení žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) k trvalému pobytu, a to z důvodu
podle §77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Odvolání stěžovatelky žalovaná zamítla pro opožděnost, neboť rozhodnutí Ministerstva vnitra
bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 2. 2016 fikcí podle §24 odst. 1 s. ř. a odvolání stěžovatelka
podala až dne 16. 5. 2016.
[2] Žalobu stěžovatelky zamítl krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem označeným
v záhlaví. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila návrh
na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud ji usnesením ze dne 19. 9. 2017,
čj. 10 Azs 281/2017-9, vyzval k doplnění blanketního návrhu. Stěžovatelka následně v doplnění
uvedla, že nad veřejným zájmem na realizaci pravomocného rozhodnutí převažuje zájem
na nezasahování do jejího osobního a rodinného života. Stěžovatelka má na území
České republiky vybudováno veškeré zázemí a nepřiznání odkladného účinku a povinnost
vycestovat by představovala výrazný zásah do jejího soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka dále odkázala na rozhodnutí NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76,
a ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, a rozsáhle z nich citovala.
[3] Žalovaná se k návrhu na odkladný účinek nevyjádřila.
[4] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný
účinek, NSS jej však může na návrh přiznat. Použije přitom přiměřeně ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný
účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci
pozastavit lze.
[5] Institut odkladného účinku je institut mimořádné povahy. Jedná se o výjimku
ze zákonného pravidla v §107 s. ř. s. a k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti.
Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby uvedl, z jakých důvodů se domnívá,
že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného
rozhodnutí odloženy.
[6] Stěžovatelka ve svém návrhu uvedla pouze ve zcela obecné rovině, že nepřiznání
odkladného účinku zasáhne do jejího práva na spravedlivý proces a že bude narušen její rodinný
a osobní život. Stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti dokládající jí tvrzenou
nepoměrně větší újmu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že není jeho povinností za stěžovatelku
dohledávat či dokonce domýšlet informace, které by teoreticky mohly být relevantní pro přiznání
odkladného účinku. Pokud proto stěžovatelka v doplnění návrhu na odkladný účinek nejprve
uvedla, že „v jejím konkrétním případě, její zájem na spravedlivý proces a zájem na nezasahování
do jejího osobního a rodinného života, nad zájmem veřejným převažuje“ (zvýraznění NSS) a následně
neposkytla žádná individualizovaná tvrzení a konkrétní skutečnosti vztahující se k jejímu případu,
nejsou tvrzení dostatečná. Naopak s ohledem na to, že důvodem pro zrušení povolení k trvalému
pobytu stěžovatelky byla skutečnost, že se na území České republiky nezdržovala po dobu více
než 6 let, nelze přisvědčit zcela obecnému tvrzení stěžovatelky, že by opuštění území
České republiky mělo znamenat narušení jejího rodinného a osobního života.
[7] Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s ohledem na mimořádnou
povahu institutu odkladného účinku ke svému rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní
individuální skutečnosti, pro které stěžovatel o odkladný účinek žádá. Pokud by NSS uznal
za dostačující pro přiznání odkladného účinku obecná tvrzení, která vznáší stěžovatelka
v této věci, popřel by tím výjimečnou povahu institutu odkladného účinku. V takovém případě
by se totiž přiznávání odkladného účinku stalo pouhou formalitou, což zjevně nebyl záměr
zákonodárce.
[8] Stěžovatelka velmi obecně formulovala i své tvrzení o právu na spravedlivý proces
a komplikacích při hájení práv v soudním řízení. Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury
v oblasti cizineckého práva. Nicméně v usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100,
na které odkazuje i stěžovatelka byla předmětem posouzení kvalitativně odlišná situaci od nyní
projednávané věci, neboť stěžovatel byl osobou, která měla zakázaný pobyt
v celém schengenském prostoru, a zároveň mu svědčily konkrétní skutečnosti týkající
se jeho rodiny (těhotné manželky a dítěte) žijící v České republice, které v návrhu na odkladný
účinek řádně tvrdil.
[9] Situace stěžovatelky je odlišná, neboť cizinec se po zrušení povolení k trvalému pobytu
jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. §154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců),
a jednak nemá povinnost opustit EU ani schengenský prostor, nýbrž jen území České republiky
(srov. §77 odst. 3 ve spojení s §1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Účast stěžovatele
na projednávání jím podané žaloby (příp. kasační stížnosti) je možno řešit vydáním pobytového
oprávnění, např. udělením krátkodobého víza podle vízového kodexu [viz nařízení Evropského
parlamentu a rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech
(vízový kodex)] (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, IV. ÚS 2812/16).
[10] Nejvyšší správní soud zároveň upozorňuje, že podle jeho aktuální judikatury není tvrzení
o nutnosti osobní přítomnosti cizince na území České republiky po dobu soudního řízení samo
o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ani v případě soudního
přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění (viz usnesení NSS ze dne 5. 10. 2017,
čj. 2 Azs 273/2017-19). Tomu odpovídá i současná právní úprava v zákoně o pobytu cizinců,
do kterého bylo zákonem č. 222/2017 Sb. přidán mj. §172a umožňující zajištění přítomnosti
cizince v soudním řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Za takové situace
není obecné tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva na spravedlivý proces důvodem pro přiznání
odkladného účinku její kasační stížnosti.
[11] V případě stěžovatelky tedy nebyla osvědčena existence ojedinělých okolností,
které by opodstatňovaly výjimečné řešení její situace, a které jsou potřebné pro naplnění
podmínky pro přiznání odkladného účinku. Jelikož nebyla splněna první podmínka pro přiznání
odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již NSS nezkoumal.
[12] Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu