ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.338.2016:27
sp. zn. 10 Azs 338/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobce: D. K., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství
služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne
7. 9. 2016, čj. CPR-13029-3/ČJ-2016-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, čj. 4 A 78/2016-29,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, uložila rozhodnutím ze dne 25. 3. 2016
žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu jednoho roku, po kterou žalobci nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie. Správní orgán vydal toto rozhodnutí na základě §119
odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Žalobce podle správního orgánu naplnil předpoklady pro vyhoštění tím, že věrohodným
způsobem neprokázal oprávněnost svého pobytu na území České republiky. Správní orgán zjistil,
že žalobce je občan Makedonie, a proto požívá oprávnění k bezvízovému pobytu na území
Evropské unie podle Nařízení Evropského společenství (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví
seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum,
jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni.
Z kontroly žalobcova cestovního dokladu dne 12. 1. 2016 však vyplynulo, že poslední vstupní
razítko pochází ze dne 13. 11. 2014. Toto vstupní razítko svědčilo o překročení doby
oprávněného pobytu, která podle čl. 5 tehdy účinného Schengenského hraničního kodexu
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2006/562 ze dne 15. března 20106,
kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob ] činila
nejvýše 90 dní během jakéhokoli období 180 po sobě jdoucích dnů. Žalobce uvedl, že na území
Evropské unie naposledy přicestoval 8. 1. 2015 (zjevně mínil „2016“, pozn. soudu)
a pouze na hranicích nedostal razítko. Tuto skutečnost ovšem neprokázal ani poté, co byl vyzván,
aby předložil doklady svědčící o překročení hranic v dané době. Správní orgán neshledal existenci
důvodů podle §119a zákona o pobytu cizinců, pro něž by nemohl vydat rozhodnutí o vyhoštění.
Z protokolu o vyjádření účastníka vyvodil správní orgán přiměřené dopady rozhodnutí
na žalobcův soukromý a rodinný život. V České republice totiž pobývá pouze žalobcův strýc
a manželka jeho bratrance, v Makedonii naopak žijí žalobcovi rodiče, prarodiče i sestra.
Žalobce navíc uvedl, že v České republice nemá osoby, pro které by ukončení jeho pobytu
na území České republiky představovalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života,
a v Makedonii se má kam vrátit. Rovněž závazné stanovisko ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, ze dne 30. 1. 2016 konstatovalo po zvážení důvodů v §179 zákona o pobytu
cizinců možnost vycestování žalobce do vlasti, v níž mu nehrozí žádná vážná újma.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně brojil žalobce blanketním odvoláním,
které ani na výzvu nedoplnil. Žalovaný po přezkoumání napadeného rozhodnutí zjistil,
že rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a dostatečně podložených skutkových zjištění.
Ztotožnil se i s právními závěry správního orgánu prvního stupně a odvolání zamítl.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze.
Podle žalobce nebyl v řízení řádně zjištěn skutkový stav, jelikož správní orgán prvního stupně
nezjišťoval okolnosti svědčící ve prospěch žalobce ani nezískal důkaz o neoprávněnosti
žalobcova pobytu na území. S ohledem na svou dobrou víru ve vztahu k oprávněnosti pobytu
a na další okolnosti případu (možnost bezvízového styku pro státní příslušníky Makedonie,
spolupráci žalobce se správními orgány…) namítal žalobce nepřiměřenost formy uloženého
opatření (vyhoštění) i délky správního vyhoštění. Městský soud shledal žalobu nedůvodnou,
jelikož na základě obsahu správního spisu naznal, že správní orgány při dokazování nikterak
nepochybily a podařilo se jim řádně zjistit skutkový stav; jednání žalobce pak vyhodnotily
v souladu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Ze zákona vyplývala žalobci povinnost
věrohodným způsobem prokázat oprávněnost pobytu na území, kterou nesplnil.
Vyhoštění jako uložené opatření považoval městský soud za přiměřené, protože zákon tento
důsledek výslovně předpokládá při porušení povinnosti věrohodně prokázat oprávněnost pobytu.
Žalovaný podle městského soudu také správně rozhodl o přiměřenosti dopadů na žalobcův
soukromý a rodinný život, stejně jako o době správního vyhoštění v délce jednoho roku.
II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) se závěry městského soudu nesouhlasil a podal proti jeho rozsudku
kasační stížnost z důvodu nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku. Nezákonnost
stěžovatel spatřoval v tom, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci. Ve skutečnosti však
uplatňoval důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky,
koho tíží důkazní břemeno v případě prokazování oprávněnosti, resp. neoprávněnosti,
pobytu cizince na území České republiky. Podle stěžovatele měly správní orgány ve správním
řízení, vedeném z moci úřední, prokazovat rozhodné skutečnosti a nepřenášet tuto povinnost
na účastníka řízení, tj. na stěžovatele.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., kterou spatřoval v nedostatečném odůvodnění rozsudku.
Podle stěžovatele soud vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně se vypořádal
s žalobními námitkami a nezabýval se náležitě skutečným stavem věci, což mohlo vést
k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, z níž plyne, že povinnost odůvodňovat rozsudek
představuje součást práva na spravedlivý proces a že z odůvodnění musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právním
posouzením na straně druhé. Podle stěžovatele se městský soud omezil v odůvodnění pouze
na rekapitulaci žalobních námitek, aniž k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[6] Stěžovatel dále ve vztahu k nedostatečnému odůvodnění označil za podivné závěry
městského soudu týkající se přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění a zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Takto formulovanou námitkou však stěžovatel
nemířil na odůvodnění rozsudku, ale na samotné posouzení právní otázky, zda rozhodnutí
o správním vyhoštění nezpůsobilo v rozporu s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[7] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázal na správní spis.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Úkolem NSS v této věci je posoudit, zda městský soud svůj rozsudek dostatečně
odůvodnil, a zda tedy rozsudek netrpí nepřezkoumatelností. Dále se musí NSS zabývat tím,
zda městský soud správně vyhodnotil povinnost stěžovatele prokázat oprávněnost svého pobytu
na území. Nakonec je na NSS, aby posoudil, zda městský soud správně rozhodl o přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, tj. zda zvážil všechna relevantní kritéria.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel poukazoval na nedostatečné odůvodnění rozsudku městského soudu;
své námitky směřující proti nedostatkům odůvodnění však formuloval velmi obecně.
Mnohdy navíc vytýkal soudu právní posouzení, a nikoliv vady odůvodnění. NSS nesouhlasí
s výtkou, podle níž městský soud pouze rekapituloval žalobní námitky, aniž k nim zaujal
přezkoumatelné stanovisko. Městský soud pochopitelně zrekapituloval dosavadní průběh řízení,
stejně jako žalobní námitky. Svá stanoviska k nim však vyjádřil a jasně odůvodnil na stranách 4
až 6 rozsudku. Lze připustit, že rekapitulaci dosavadního řízení mohl městský soud prezentovat
ve stručnější podobě. Obsáhlejší rekapitulace však rozhodně nepředstavuje vadu odůvodnění
ani nezakládá nezákonnost celého rozhodnutí. Naopak pokud by rekapitulace skutkových zjištění
zcela chyběla, nemohl by z odůvodnění vyplynout vztah mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu, čehož se stěžovatel dovolával v kasační stížnosti s poukazem na konkrétní
judikaturu. NSS nepopírá, že povinnost soudů odůvodňovat rozsudky představuje součást práva
na spravedlivý proces; městský soud však této povinnosti dostál.
[12] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
neprokáže-li cizinec věrohodným způsobem, že na území smluvních států pobývá po dobu, po kterou je na tomto
území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum.
[13] Jak vyplývá z obsahu spisu, Policie ČR zjistila lustrací dne 12. 1. 2016, že stěžovatel nemá
platné povolení k pobytu na území České republiky. Nebylo sporu o tom, že stěžovatel
jako státní příslušník státu, jehož příslušníci požívají oprávnění bezvízového styku s členskými
státy Evropské unie, mohl oprávněně (bez zvláštního povolení) pobývat na území
tzv. schengenského prostoru po dobu 90 dnů v rámci 180 po sobě jdoucích dnů.
Z kontroly jeho cestovního dokladu však vyplynulo, že poslední razítko stvrzující přechod hranic
území pochází z 13. 11. 2014, což dokládá překročení oprávněné doby pobytu.
Tvrzení stěžovatele, že překročil slovinské hranice naposledy 8. 1. 2016, Centrum policejní
spolupráce Mikulov-Drasenhofen na základě prověření příslušných evidencí nepotvrdilo.
Žádná z těchto skutečností tedy nevede k závěru, že by stěžovatel pobýval na území oprávněně.
[14] Správní orgány svým postupem (lustrací, kontrolou cestovního dokladu,
výpovědí stěžovatele, vyžádáním informace od Centra policejní spolupráce) respektovaly
požadavky na řádné zjištění stavu věci v souladu s §3 správního řádu. Jejich pochybení nelze
vyvozovat z toho, že nezískaly důkaz o oprávněnosti stěžovatelova pobytu. Stěžovatel se totiž
mýlí, domnívá-li se, že nebyl povinen prokazovat oprávněnost svého pobytu. Tato povinnost
výslovně vyplývá z §119 odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona o pobytu cizinců,
podle kterého je rozhodnutí o správním vyhoštění důsledkem toho, že cizinec věrohodně
neprokáže oprávněnost svého pobytu. Důkazní břemeno tak v otázce oprávněnosti pobytu tížilo
stěžovatele, nikoliv správní orgány. Stěžovatel však skutečnosti o oprávněnosti svého pobytu
pouze tvrdil a ani přes výzvy správních orgánů je ničím nedoložil. Naproti tomu správní orgány
shromáždily informace svědčící o opaku stěžovatelova tvrzení. Z toho vyplývá, že stěžovateli
se nepodařilo oprávněnost svého pobytu věrohodně prokázat. NSS se proto ztotožňuje
s názorem městského soudu, že správní orgány rozhodly o správním vyhoštění stěžovatele
v souladu se zákonem.
[15] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[16] Správní orgány i městský soud se zabývaly přiměřeností dopadů správního vyhoštění
na soukromý a rodinný život stěžovatele. Pro posouzení dopadů jsou uvedena kritéria v §174a
zákona o pobytu cizinců (závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délka pobytu, věk,
zdravotní stav, rodinné vazby, ekonomické poměry, vazby ke státu, jehož je státním občanem…).
Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34, správní orgán nemusí vždy
rozvádět všechna v zákoně uvedená kritéria a předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí.
Podstatné je zvážit, která kritéria jsou pro daný případ relevantní. V tomto případě vzaly správní
orgány v potaz skutečnost, že stěžovatel má nejbližší rodinu v Makedonii, v České republice
nebyly zjištěny žádné jeho užší společenské ani ekonomické vazby a samotný stěžovatel neuvedl
důvod, pro který by nemohl vycestovat z území České republiky.
[17] NSS proto souhlasí se závěrem městského soudu, že se správním vyhoštěním stěžovatele
se pojí přiměřené dopady na jeho soukromý a rodinný život. Rovněž lze souhlasit s tím,
že přiměřenost rozhodnutí byla promítnuta i do délky správního vyhoštění v trvání jednoho roku
(zákon totiž umožňuje uložit správní vyhoštění až na pět let). Městský soud se sice k délce
správního vyhoštění příliš podrobně nevyjadřoval, je však zřejmé, že zohlednil při posuzování
právě výše uvedená kritéria a další okolnosti případu.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu